Ruské národní pohádky/Licho jednooké

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Licho jednooké
Autor: trad., zapsal A. N. Afanasjev
Krátký popis: ruská pohádka
Původní titulek: Лихо одноглазое
Zdroj: Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 134—135
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: Brno, 1883
Licence: PD traditional
Překlad: František Vymazal
Licence překlad: PD old 70
Související: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Pohádka o Bídě jednooké
Index stran
Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu

Byl jeden kovář. „Co, povídá, jak živ jsem neviděl žádného hoře. Povídají: na světě prý je hoře; půjdu a vyhledám si ho. Vzal a šel, pěkně vypil a šel hledat hoře. Potká ho krejčí. „Pozdrav Bůh!“ — Dejž to Bůh. „Kam jdeš?“ — Co, bratře, všichni říkají: na světě prý je hoře; já jsem jak živ žádného neviděl, jdu ho hledat. „Pojďme spolu. Také mně se dobře vede, také jsem hoře neviděl; pojďme, hledejme ho.“ Tedy šli, šli; přišli do lesa, do hustého temného lesa, našli malou stezku, šli po ní — po úzounké stezce. Šli, šli po té stezce, tu vidí: chaloupka stojí velká. Noc; není kam jíti. „Sem, povídají, zajděme do této ohaloupky. Vešli do ní; tam není nikoho, prázno, nepěkně. Sedli si a sedí. Tu jde vysoká ženština, vychrtlá, křivá, jednooká. „A, povídá, mám hostí. Pěkně vítám.“ — Děkujeme, babičko, přišli jsme k tobě na nocleh. „Nu, dobře, bude něco k večeři.“ Oni se polekali. Tehdy šla, přinesla velikou nůši dříví; přinesla nůši dříví, naložila do peci a zatopila. Přišla k nim, vzala jednoho, krejčího, zabila ho, vsadila do peci a poklízela. Kovář sedí a myslí si: Co je dělati, co počíti? Ona vzala a povečeřela. Kovář se dívá do peci a povídá: „Babičko, já jsem kovář.“ — Co umíš kovati? „Já umím všecko.“ — Tak mně ukuj oko. „Dobře, povídá, máš-li pak nějaký provaz? Musím tě svázati, sice se nebudeš držeti, až bych ti oko zasazoval.“ Ona šla, přinesla dva provazy, jeden tenší, a druhý tlustší. Svázal ji jedním, který byl tenší. „Nuže, babičko, obrať se!“ Ona se obrátila a přetrhla provaz. Vzal druhý provaz a tímto provazem ji pěkně sdrhl: „Obrať se, babičko!“ Obrátila se, provazu nepřetrhla. On vzal šídlo, rozpálil ho, nasadil jí na oko, na zdravé, vzal sekeru a obuchem buch na šídlo. Trhla sebou, roztrhla provaz a sedla na prahu. „Počkej, padouchu, nyní mně neujdeš!“ On vidí, že je zase zle; sedí a přemýšlí: Co mám dělati? Potom přišly ovce ze stáda; zahnala ovce do své jizby na noc. A kovář tu také nocoval. Ráno počala ovce vypouštěti. On vzal kožich, obrátil ho srstí navrch, oblekl a přilezl k ní jako ovečka. Ona pouštěla pořád po jedné; popadne každou za hřbet a vyhodí ven. Také on přileze; ona i jeho vzala za hřbet a vyhodila. Vyhodila ho, on vstal a povídá: „S Bohem, Licho, vystál jsem od tebe dost; už mi nic neuděláš.“ Ona povídá: „Počkej, ještě vystojíš, ještěs mi neutekl!“

A kovář šel zase do lesa po úzounké pěšince. Dívá se: ve stromě sekerka se zlatou rukovětí; zachtělo se mu jí. Jak vzal sekerku do ruky, ruka se k ní přilepila. Co počne? nijak ji nemůže odtrhnouti. Ohlídl se dozadu: Licho jde k němu a volá: „Vidíš, padouchu, neutekls mně!“ Kovář vydělal nožík, měl ho v kapse, a jak ruku řeže tak řeže; uřezal ji a šel dál. Přišel do své dědiny a počal ukazovat ruku, že nyní viděl Licho. „Podívejte se, povídá, jaké ono je: já, povídá, jsem bez ruky a mého kamaráda dokonce snědlo.“ Tu má také pohádka konec.

Zapsal ve voroněžské gub., v nižněděvickém újezdě P. I. Vtorov.