Ruské národní pohádky/Marko Bohatý a Vasil Nešťastný

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

34. Marko Bohatý a Vasil Nešťastný.[1][editovat]

V jednom carství, v jednom mocnářstvi byl velmi bohatý kupec. Měl jednu dceru Anastasiji Krásnou a bylo jí teprve pět let. Kupcovi říkali Marko, příjmením Bohatý. Marko nemohl vystát žebráků: jak se který k jeho oknu přiblíží, hned ho káže služebníkům vyhnati a psami vyštvati.

Jednou přišli k oknu dva šediví stařečci. Marko je spatřil a kázal jich psami vyštvati. To uslyšela Anastasije Krásná a počala otce prositi: „Milý tatínka, učiň mi to a pusť je alespoň do čeledníka.“ Otec přivolil a kázal pustiti žebráky do čeledníka. Když všichni po domě usnuli, vstala Anastasije a šla do čeledníka, vlezla na palandu a dívá se na žebráky. Přišel ráno čas jíti do kostela; svíčka před obrazy se sama rozžala. Stařečci vstali, vytáhli z míšků roucha, oblekli je a počali sloužit jitřní mši. Přiletuje anděl Boží: „Pane, v jedné dědině narodil se jednomu sedlákovi syn; jaké mu kážeš dáti jméno, a jakým ho nadělíš štěstím?“ Jeden stařeček praví: Dávám mu jméno Vasil, příjmení Neštastný a dávám mu bohatství Marka Bohatého, u kterého nocujeme. Anastasije to všecko slyšela. Rozednělo se. Stařečci se připravili na cestu a vyšli z jizby. Anastasije šla k otci a vypravuje mu všecko, co v čeledníku viděla a slyšela.

Otec nechtěl věřit, co stařečci povídali; chtěl se sám přesvědčiti, jestli se v skutku v té dědině narodil chlapec; kázal zapřáhnouti kočár a jel tam; přijel zrovna k popovi a ptal se: „Narodil se tu toho a toho dne chlapec?“ — Narodil, řekl kněz, nejchudšímu sedlákovi; dal jsem mu jméno Vasil a příjmení Nešťastný, ale ještě jsem ho nekřtil, neboť tomu chuďasovi nechce nikdo za kmotra. Marko se mu nabídl za kmotra, popovou poprosil, aby šla za kmotru a kázal vystrojiti velikou hostinu. Přinesli chlapce, pokřtili ho a hodovali jak se jim líbilo. Nazejtří zavolal k sobě Marko Bohatý chudáka sedláka, měl se k němu přátelsky a počal: „Kmotříčku! ty jsi člověk chudý, sám syna nevychováš; dej ho ke mně, dám ho mezi lidi a tobě dám na přilepšenou tisíc rublů.“ Stařec přemítal a svolil. Marko dal kmotrovi peníze, vzal chlapečka, zamotal ho do liščin, položil do kočáru a jel domů. Bylo to zimního času. Ujeda několik vrst káže Marko zastaviti, odevzdal křtěnce svému správci a poručil: „Vezmi ho za nohy a vyhoď do výmolu!“ Správce ho vzal a vhodil do hlubokého výmolu. A Marko řekl: „Tam si užívej mých statků!“

Třetího dne jeli tou cestou kupci; vezli Markovi Bohatému dvanáct tisíc rublů dluhu; když přijížděli k výmolu, vidí tam zelenou louku a na té louce sedí chlapeček a hraje si s kvítkami. Pomocník oznámil to pánovi; pán šel sám, vzal chlapce, zavinul do kožicha, sedl na vůz a jeli. Přijíždějí k Markovi Bohatému. Tu se jich Marko vyptává, kde vzali toho chlapce. Kupci pověděli a on se ihned dovtípil, že je to Vasil Nešťastný, jeho křtěnec. Vzal ho na ruce, podržel a odevzdal dceři: „Tu máš, dcerko, chovej!“ — a sám častoval kupce různými nápoji, a prosil je, aby mu toho chlapce dali. Kupcům se jaksi nechtělo; ale když řekl Marko: „Já vám všecek dluh odpouštím!“ dali mu chlapce a jeli pryč. Anastasije byla tomu tak ráda, že hned vyhledala kolíbku, opatrovala chlapce, neodcházela od něho ve dne ani v noci. Minul den a druhý; třetího dne vrátil se Marko domů trochu později, když už Anastasije spala, vzal chlapce, posadil ho do bečky, zalil smolou a spustil v přístavu do vody.

Bečka plula, plula a připlula ke klášteru. Tehdy vyšel jeden mnich pro vodu. Uslyšel dětský křik; ohlídl se a spatřil bečku; ihned sedl na loďku, vylovil bečku, rozbil ji, a v bečce bylo dítě, vzal ho a přinesl do kláštera k opatovi. Opat nazval chlapce Vasilem a dal mu příjmení Nešťastný. Od té doby bydlil Vasil Neštastný v klášteře šestnáct let a naučil se číst a psát. Opat si ho oblíbil a udělal ho klíčníkem.

Marko Bohatý jel jednou do jiné země, aby vymáhal dluhy, tu se zastavil na cestě v klášteře. Přivítali ho jako bohatého člověka. Opat kázal klíčníkovi jíti do kostela; klíčník jde, rozžíhá svíce, zpívá a říká. Marko Bohatý táže se opata: „Jak pak je dávno u vás v klášteře?“ Opat mu pověděl všecko, jak ho vyndali z bečky a kolik je tomu let. Marko počítal a shledal, že je to jeho křtěnec. I povídá opatovi: „Kdybych měl takového obratného člověka, jak je váš klíčník, udělal bych ho hlavním správcem a svěřil bych mu celou kasu; nemohli byste mně ho dáti?“ Opat se dlouho zdráhal. Marko slíbil za něho klášteru pětadvacet tisíc rublů. Opat se poradil s bratřími; poradili se a dali mu Vasila Nešťastného. Marko poslal Vasila domů a poslal po něm ženě toto psaní: „Ženo, jak dostaneš tento list, seber se ihned s tímto poslem do mydlárny, a jak půjdeš okolo velikého vařícího kotle, strč ho tam; ať to dozajista vykonáš! Jak to nevykonáš, hleď se: tento jinoch je můj úhlavní nepřítel.“ Vasil přijal list a šel; potkal stařečka a ten se ho ptá: „Kam jdeš, Vasile Neštastný?“ Vasil řekl: „Do domu Marka Bohatého, nesu jeho ženě psaní.“ Ukaž mně psaní. Vasil vyňal psaní a dal ho stařečkovi; stařeček přelomil pečeť, dal psaní Vasilovi přečísti; Vasil přečetl a zaslzel: „Co jsem udělal tomuto člověku, že mě poslal na smrt!“ Stařeček mu řekl: „Nermuť se, Bůh tě neopustí!“ — foukl na psaní, pečeť a list byly zase jako před tím. „Nyní jdi a odevzdej psaní ženě Marka Bohatého.“

Vasil přišel do domu Marka Bohatého a odevzdal psaní jeho ženě. Žena ho přečetla, zamyslila se, zavolala svou dceru Anastasiji a četla jí otcovo psaní a v psaní bylo psáno: „Ženo, jak dostaneš tento list, hned nazejtří dej tohoto posla s Anastasijí oddati; ať to dozajista učiníš! Jak se to nestane, zodpovídáš se z toho.“ Bohatí lidé nepotřebují teprvé pivo vařiti, pálenku páliti — mají všeho dost a tak hned strojili hostinu. Vasila přistrojili do pěkných šatů, ukázali ho Anastasiji a Vasil se jí zalíbil. Hned potom byly oddavky.

Jednoho dne oznámili ženě Marka Bohatého, že muž její připlul do přístavu. Šla mu s dcerou a zetěm naproti. Marko spatřil zetě, rozzlobil se a povídá ženě: „Jak ses opovážila dáti s ním oddati naši dceru?“ — Tys tak poručil, odpověděla žena. Marko požádal své psaní, přečetl ho a přesvědčil se, že on skutečně sám to napsal.

Marko žil se zetěm měsíc, druhý a třetí; jednoho dne zavolal k sobě zetě a povídá mu: „Tu máš psaní, jdi s ním za třikrát devět zemí, do třikrát desátého mocnářství, k mému příteli caru Drakovi, vyber od něho daň za dvanáct let za to, že vystavěl zámek na mojí zemi, a zeptej se tam na mých dvanáct korábů, co už tři leta nepřicházejí. Zítra ráno se vyprav!“ Vasil vzal psaní, šel k své ženě, a povídal jí všecko, co mu Marko uložil. Anastasije hořce zaplakala, ale netroufala si otce prositi a přemlouvati.

Nazejtří ráno pomodlil se Bohu, vzal do ranečka sucharů a šel. Šel cestou, či dlouho, či krátko, či blízko či daleko — tu slyší stranou hlas: „Vasile Nešťastný, kam jdeš?“ On se ohlíží na vše strany a praví: „Kdo mě volá?“ — Já, dub se tě tážu, kam jdeš? Já jdu k caru Drakovi pro daň za dvanáct let. Dub řekl: „Až bude čas, vzpomeň na mne: že stojí dub tři sta let, jak dlouho ještě bude státi?“ Vasil ho vyslechl a šel dál svou cestou. Přišel Vasil k řece, na které převážel převozník. Vasil sedl na prám, převozník se ho ptá: „Kam jdeš, příteli?“ Vasil mu odpověděl totéž co dubu. A převozník ho prosí, aby připomněl carovi, že už třicet let převáží; jak dlouho bude ještě převážeti?” — Dobře, řekl Vasil, zeptám se, a šel. Přichází k moři, přes moře leží ryba kyt[2], po ní chodí a jezdí. Jak po ní šel Vasil, promluvila ryba kyt: „Vasile Neštastný, kam jdeš?“ Vasil jí pověděl totéž co převozníku, a ryba ho prosí: „Až bude čas, vzpomeň na mě: že ryba kyt leží přes moře, jízdní a pěší prošlapali jí tělo až do žeber; jak dlouho bude ještě ležeti?“

Vasil slíbil a šel. Přichází na zelenou louku; na louce stojí veliký zámek. Vasil vešel do zámku, chodí po komnatách, jedna komnata je krásnější než druhá. Přichází do poslední a vidí: na posteli sedí panna krasavice a pláče hořce. Jak spatřila Vasila, vstala, přistoupila k němu a táže se: „Co jsi za člověka a jak jsi přišel na toto proklaté místo?“ Vasil jí ukázal psaní a řekl, že mu Marko Bohatý kázal vybrati u cara Draka daň za dvanáct let. Panna hodila psaní do pece a řekla Vasilovi: „Neposlali tě sem pro daň, ale aby tě drak snědl. A jakýmis šel cestami? Neviděls a neslyšels cestou nic?“ Vasil jí pověděl o dubu, o převozníku a o rybě kytu. Sotva domluvili, jak se země zatřásla i se zámkem; panna zavřela Vasila do truhly pod postelí a řekla mu: „Poslouchej, co budu s Drakem rozprávět.“

Jak vešel Drak do komnaty, řekl: „Co tu ruským duchem páchne?“ Panna odpověděla: „Jak by se sem dostal ruský duch? tys lítal po Rusi a načichal ses ruského duchu.“ Drak řekl: „Jsem velice unaven, pohledej mně v hlavě!“ a lehl na postel. Panna mu řekla: „Care, jaký jsem měla sen! zdálo se mně, že jdu po cestě a tu volá dub: Řekni carovi, jak budu ještě dlouho státi?“ — Bude tak dlouho státi, řekl car, až k němu někdo přijde a ho nohou kopne, tehdy se vyvrátí i s kořenem a padne, a pod ním bude zlata a stříbra síla veliká — tolik nemá ani Marko Bohatý! „A potom jsem přišla k řece a tam převážel převozník; ptal se, dlouholi bude převážeti“. — Ať prvního, kdo k němu přijde, posadí na prám a odrazí prám od břehu — ten bude věčně převážeti a on půjde domů. „Potom se mně zdálo, že jdu po moři po rybě kytu a ona se mne ptala, jak dlouho bude ležeti.“ — Bude tak dlouho ležeti, až vyvrhne dvanáct korábů Marka Bohatěho: potom se pohrouží a naroste jí tělo. Řekl car Drak a usnul pevným spánkem.

Panna vypustila Vasila Nešťastného z truhly a dala mu toto naučení: „Na této straně neříkej rybě kytu, aby vyvrhla dvanáct korábů Marka Bohatého, ale přejdi na onu stranu a teprv jí řekni. Až přijdeš k převozníku, neříkej mu na této straně, cos slyšel; a až přijdeš k dubu, kopni ho nohou na východ a uvidíš nesmírné bohatství.“ Vasil Neštastný poděkoval panně a šel.

Přichází k rybě kytu; ta se ho ptá: „Mluvil jsi o mně?“ Mluvil; napřed přejdu a potom povím. Když byl na druhé straně, řekl: „Vyvrz dvanáct korábů Marka Bohatého“. Ryba kyt říhnula a koráby pluly jakoby nic; a Vasil Nešťastný octnul se od toho říhnutí ve vodě po kolena. Vasil přišel k převozníku. Převozník se táže: „Mluvils o mně s carem Drakem?“ — Mluvil, řekl Vasil, napřed mě převez. Když se převezl na druhý břeh, řekl převozníkovi: „Kdo k tobě přijde první, posaď ho na prám a odstrč od břehu, ten bude věčně převozníkem a ty jdi domů.“ Vasil Nešťastný přišel k dubu kopnul ho nohou, dub se svalil; pod ním je zlata, stříbra a drahého kamení, že by ho ani nespočítal; Vasil se ohlédl dozadu — tam pluje přímo ku břehu dvanáct korábů, které vyvrhla ryba kyt. Koráby řídí týž stařeček, kterého potkal Vasil, když nesl psaní ženě Marka Bohatého. Stařeček řekl Vasilovi: „Hle, Vasile, jak ti Pán Bůh požehnal!“ — a sestoupil s korábu a šel svou cestou.

Námořníci přenášeli zlato a stříbro na koráby a když všecko přenesli — dali se na cestu a s nimi Vasil Nešťastný. Oznámili Markovi Bohatému, že zeť jeho přichází s dvanácti koráby a že mu dal car Drak nesmírné bohatství.

Marko se rozhněval, že se nestalo po jeho hlavě, kázal zapřáhnouti kočár a jel sám k caru Drakovi, aby mu domlouval. Přijel k převozníku, sedl na prám; převozník prám odstrčil — a Marko zůstal tam na věky převozníkem. A Vasil Nešťastný přišel k ženě a tchyni, počal žíti a dobře se míti, chudým pomáhati — a dostal všecky statky Marka Bohatého.

Zaps. v lukojanovském újezdě nižegorodské gub v dědině Gavrilově.


  1. Srovnej Erbenovu překrásnou pohádku: Tři zlaté vlasy Děda Vševěda.
  2. Kyt, velryba, z řeckého kétos.