Ruské národní pohádky/Historie o slavném a chrabrém bohatýru Ilji Muromci a o Slavíku loupežníku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Historie o slavném a chrabrém bohatýru Ilji Muromci a o Slavíku loupežníku
Autor: trad., zapsal A. N. Afanasjev
Krátký popis: ruská pohádka
Původní titulek: История о славном и храбром богатыре Илье Муромце и Соловье-разбойнике
Zdroj: Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 141—146
Vydáno: Brno, 1883
Licence: PD traditional
Překlad: František Vymazal
Licence překlad: PD old 70
Související: Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Ilja Muromec a Slavík loupežník
Index stran
Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu

35. Historie o slavném a chrabrém bohatýru Ilji Muromci a o Slavíku loupežníku.[1]

V slavném bylo městě Muromě, v dědině Karačarově — byl sedlák Ivan Timofejevic. Měl milované dítě Ilju Muromce; ten seděl sedánkem třicet let a jak minulo třicet let, počal choditi pevně na nohách a pocítil v sobě sílu velikou a udělal si odění válečné a kopí ocelové a osedlal koně dobrého, bohatýrského. Přichází k otci a mateři a prosil od nich požehnání: „Páni moji, tatínku a maminko! pusťte mě do slavného města Kyjeva Bohu se pomodlit a knížeti kyjevskému se poklonit.“ Otec a matka dávají mu požehnání, kladou na něho klatbu velikou a mluví tato slova: „Jeď přímo na město Kyjev, na město Černihov a na cestě své nedělej nikomu křivdy, neprolívej nadarmo krve křesťanské.“ Ilja Muromec vzal od otce a matky požehnání, modlí se Bohu, loučí se s otcem a matkou, i vyjel na svou cestu.

Zajel tak daleko do temných lesů, že přijel na tábory loupežnické; a ti loupežníci uviděli Ilju Muromce i rozhořelo se jejich srdce loupežnické na koně bohatýrského i počali mezi sebou rozmlouvati, jak by mu koně vzali, že takového koně jak živi nikde neviděli, a nyní jede na takovém dobrém koni Bůh ví jaký člověk. I počali na Ilju Muromce pouštěti po desíti a dvaceti mužích; a Ilja Muromec zastavil svého koně bohatýrského a vynímá z luku kalenou střelu a klade ji na tuhý luk. Pustil kalenou střelu ponad zemí, kalená střela rozryla zemi na šikmou sáhu. Vidouce to loupežníci polekali se a sebrali se do jednoho kruhu, padli na kolena a pravili: Pane ty náš tatínku, udatný dobrý jonáče! provinili jsme se před tebou a za tuto naši vinu vezmi peněz, kolik třeba, a šatů kvítkovaných a stád koňských, kolik se ti líbí.“ Ilja se usmál a řekl: „Nevím kam bych to poděl!… ale chcete-li býti živi, ať se toho už neopovážíte!“ a jel svou cestou do slavného města Kyjeva.

Přijíždí k městu Černihovu a pod tím městem Černihovem stojí vojska basurmanská[2], že bys jich nespočítal, a oblehli město Černihov a chtějí ho vyrubati a Boží chrámy vypáliti a samého knížete a vojvodu Černihovského živé vzíti do zajetí. Této veliké síly ulekl se Ilja Muromec; ale spolehl na vůli Stvořitele svého Pána Boha a umínil si položiti hlavu svou za víru křesťanskou. I počal Ilja Muromec bíti sílu basurmanskou kopím ocelovým a pobil všecku sílu nečistou, a vzal do zajetí královice basurmanského a vede ho do města Černihova. Vítají ho z města Černihova měšťané se ctí, jde sám kníže vojvoda Černihovský, přijímají dobrého jonáka se ctí, vysílají díky Pánu Bohu, že Pán poslal nenadále městu pomoc a nedal všem marně zhynouti od takové síly basurmanské; vzali ho do svých paláců a učinili veliké hodování a propustili ho na cestu.

Ilja Muromec jel k městu Kyjevu přímou cestou od Černihova, kterou zalehl Slavík loupežník zrovna třicet let, nepropouštěl ani jízdného ani pěšího a zabíjel ne zbraní, nýbrž svým hvizdem loupežnickým. Vyjel Ilja Muromec do širého pole a spatřil stopy bohatýrské a jel po nich a přijel k těm lesům Brjanským, k těm močálům hlubokým, k těm mostům kalinovým a k té řeče Smorodince. Slavík loupežník cítil svůj konec a své neštěstí veliké a nepřipustil Ilju Muromce na dvacet vrst, zahvízdal silně svým hvizdem loupežnickým; ale bohatýrské srdce se neleklo. A nepřipouštěje ještě deset vrst zahvizdal ještě hlučivěji než před tím a od toho hvizdu kůň pod Iljou Muromcem klopýtnul. Přijel Ilja Muromec pod samé hnízdo, které bylo uděláno na dvanácti dubech: a Slavík loupežník sedě na hnízdě spatřil ruského bohatýra a zahvizdal vším hvizdem a chtěl Ilju Muromce uhvízdati.

Ilja Muromec snímá se sebe tuhý luk, klade naň kalenou střelu a pouští ji na to hnízdo Slavíkovo a treril ho do pravého oka a vyrazil ho ven; Slavík loupežník se svalil s hnízda jako ovesný snop. Ilja Muromec bere Slavíka loupežníka; přivázal ho pevně k střemenu ocelovému a jel k slavnému městu Kyjevu. Na cestě stojí zámky Slavíka loupežníka a když přijel Ilja Muromec naproti zámkům loupežnickým, jichž okna byly otevřeny, z těch oken vyhlížely tři dcery loupežníkovy, — spatřila ho nejmladší dcera a zakřikla na své sestry: „Tam jede náš tatínek s kořistí a veze nám sedláka přivázaného k střemenu ocelovému.“ Ale sestra se podívala a hořce zaplakala: „To nejede náš tatínek, to jede nějaký neznámý člověk a veze našeho tatínka.“ I zvolaly ony na své muže: „Mužové naši milí! Jeďte tomu sedlákovi naproti a vezměte mu našeho tatínka, neuvádějte náš rod do takové hanby.“ Mužové jejich, silní bohatýři, vyjeli proti ruskému bohatýrovi; mají dobré koně, kopí ostrá a chtějí Ilju na kopích zdvihnouti. Uviděl je Slavík loupežník a povídá: „Zeťové moji milí! Nepotupujte se a nedrážděte takového silného bohatýra, abychom všichni neměli od něho smrt; poproste ho raději s pokorou, aby přišel do mého domu vypít číši zeleného vína.“ Po prosbě zeťů obrátil se Ilja do domu, neznaje jejich zlomyslnosti. Starší sestra zdvihla železnou na řetězích podvrateň, aby ho přikvačila. Ale Ilja ji zahlédl na vratech, uhodil kopím a zabil ji.

A jak přijel Ilja Muromec do města Kyjeva, vjíždí přímo na knížecí dvůr a vchází do paláce bělokamenného, Bohu se modlí a knížeti se klaní. Kníže Kyjevský se táže: „Pověz, dobrý jonáče, jak ti říkají a z kterého jsi města rodem?“ Odpovídá Ilja Muromec: „Mně, pane, říkají Iljuška po otci Ivanův, rodem z města Muroma, dědiny Karačarova.“ Kníže se téže: „Kterous cestou jel z Muroma?“ — Na město Černihov a pod Černihovem jsem pobil vojska basurmanská nesčíslná a očistil jsem město Černihov; a odtud jsem jel přímou cestou a vzal jsem silného bohatýra Slavíka loupežníka a přivedl s sebou u střemene ocelového. Kníže se rozhorlil a řekl: „Co nás klameš?“ Jak to uslyšeli bohatýři Aleša Popovic a Dobryňa Nikitic, šli se podívat a spatřivše ujistili knížete, že je tak skutečně. I rozkázal kníže podati číši zeleného vína dobrému jonákovi. Zachtělo se knížeti poslechnouti loupežnický hvizd. Ilja zamotal knížete a kněžnu do kožicha sobolího a postaviv je pod paže zavolal Slavíka a rozkázal mu, aby zahvízdal polohvizdem slavičím. Ale Slavík loupežník zahvízdal celým hvizdem loupežnickým a ohlušil bohatýry tak, že upadli na zem; za to ho Ilja Muromec zabil.

Ilja Muromec nazval se s Dobryní Nikiticem bratry. I osedlali své dobré koně a jeli na procházku do širých polí, a jezdili zrovna tři měsíce, ale nenašli protivníka. Spatřili toliko v širém poli: jde žebrák toulavý; má na sobě houni padesáti pudů, klobouk devíti pudů, hůlku desíti sáhů. Ilja Muromec pustil naň koně a chce s ním pokusiti své síly bohatýrské. Mrzák toulavý poznal Ilju Muromce a povídá: „Oj ty jsi Ilja Muromec! pamatuješ se, já jsem se s tebou v jedné škole učil čísti a psáti, a nyní ty na mě na takového mrzáka pouštíš koně jako na nějakého nepřítele; a toho nevíš, že se v slavném městě Kyjevě stalo veliké neštěstí: přijel nevěrný silný bohatýr, Idolišče bezbožné, hlavu má jako pivný kotel, v plecích sáhu, mezi brvami píď, mezi ušima kalená střela, a jí po volu a pije po kotlu; a kníže kyjevský velmi lituje, žes ho v takovém hoři nechal.“

Nastrojiv se do žebráckých šatů šel Ilja Muromec přímo na knížecí dvůr i zvolal bohatýrským hlasem: „Oj jsi ty, kníže kyjevský! sešli mně, toulavému mrzáku, almužnu. I spatřil ho kníže a mluvil takové slovo: Pojď ke mně do paláce, mrzáku já tě nakrmím, napojím a dám zlata na cestu.“ A mrzák vešel do paláce, zastavil se u pece a — hledí. Idolišče žádá jísti. Přinesli mu býka celého pečeného a on ho snědl i s kostmi. Idolišče žádá píti. Přinesli kotel piva a neslo ho dvanáct lidí; on ho vzal za ucha a vypil do dna. Ilja Muromec praví: „Můj tatínek měl žravou kobylu, přežrala se a zdechla!“ Idolišče nemohl to snésti i řekl: „Oj jsi ty mrzák toulavý! co se mne dotýkáš? Není tě ani, bych tě vzal do ruky! Nejsi jaký byl u nás Ilja Muromec, a já bych se i s tím chtěl potkati.“ — Podívej se, jaký je! řekl Ilja Muromec, vzal s hlavy klobouk a udeřil ho maličko po hlavě — jenom prorazil zeď paláce a vzal Idolišče a vyhodil ho tudy ven. A za to ho kníže poctil velikými pochvalami a přijal ho mezi silné mohutné bohatýry.[3]

Z prostonárodního (lubečného) vyd.


  1. Připojený k této pohádce obrazek nakreslil a vyryl věrně podle ruského prostonárodního (lubečného) vydání p. F. E. Slovák.
  2. mohamedánská, nevěřící.
  3. Bohatýr nesouvisí se slovem bohatý, nýbrž jest původu vychodniho (baghatur) a znamená hrdinu, reka.