Ruské národní pohádky/Kocour a liška

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Byl jednou sedlák; měl kocoura, ale takového škodlivého až strach. Omrzel sedláka. Sedlák se rozmyslil, vzal kocoura, posadil do míška, zavázal a nesl do lesa. Přinesl a vyhodil ho v lese: nechať zahyne! Kocour chodil, chodil, i přišel na chaloupku, v které bydlil lesník; vylezl na půdu a polehoval; zachce-li se mu jísti, jde do lesa na ptáky a na myši, nají se do syta a opět na půdu; dobře se mu daří. Jednou vyšel na procházku, Potkala ho liška, spatřila kocoura a diví se: Kolik let žiju v lese, ale takového zvířete jsem neviděla. Poklonila se kocouru a táže se: Pověz, dobrý mládče, kdo jsi? jakou příhodou jsi sem zašel a jak tobě jménem říkají? A kocour vzježil srsť svou a praví: Já jsem ze sibiřských lesův a poslán k vám za purkmistra, a říkají mně Kotofej Ivanovič. — Ach, Kotofeji Ivanoviči, praví liška, nevěděla jsem o tobě; nu pojďme k nám na besedu. Kocour šel k lišce; přivedla ho do svého brlohu a počala hostiti všelijakou zvěřinou, a při tom se vyptává: Co, Kotofeji Ivanoviči, jsi ženat čili svoboden? — Svoboden, odpovídá kocour. Já liška jsem také panna, vezmi mě za ženu. Kocour svolil, i počaly u nich hody a veselí. Na druhý den šla liška na lov, aby se měla s mladým mužem čím živiti, a kocour zůstal doma. Běží liška, potká ji vlk a počne si s ní pohrávati: Kde jsi, kmotro, vězela? Všecky brlohy jsme schodili, ale tebe jsme neviděli. — Pusť mě, hlupče! co pohráváš? Dříve jsem byla liška panna, nyní jsem vdaná žena. Za kohos se pak vdala, Lizaveto Ivanovno? — Což jsi neslyšel, že k nám ze sibiřských lesův poslán byl purkmistr Kotofej Ivanovič? Já jsem nyní purkmistrova žena! — Ne, neslyšel, Lizaveto Ivanovno. Mohl bych se na něho podívat? — U, Kotofej Ivanovič je tak zlý: jak mu není někdo po chuti, hned ho sní! Povídám ti, přichystej berana a přines mu ho darem; berana polož a sám se schovej, aby tě neuviděl, sic je s tebou běda! Vlk šel ulovit berana. Jde liška, potká ji medvěd a počal s ní pohrávati: Co ty hlupče, křivonohý mumláku, dotýkáš se mne? Dříve jsem byla liška panna, ale nyní jsem vdaná žena. Za kohos se pak vdala, Lizaveto Ivanovno? Co byl k nám poslán ze sibiřských lesův purkmistrem, jmenuje se Kotofej Ivanovič, za toho jsem se vdala. — Nemohl bych se naň podívati, Lizaveto Ivanovno? — U, Kotofej je tak zlý: kdo mu není po chuti, hned ho sní! Jdi, přichystej býka a přines mu darem; vlk chce přinésti berana. Ale hleď se, polož býka a sám se schovej, aby tě Kotofej Ivanovič neviděl, sic je běda! Medvěd odešel pro býka.

Přinesl vlk berana, sedřel kůži a stojí v zamyšlení; hledí, a medvěd leze s býkem. Dobrý den, bratře Levone! Neviděl jsi lišky s mužem? Ne, bratře, dávno na ni čekám. — Jdi a zavolej ji. Ne, nepůjdu, Michajlo Ivanyči! Jdi sám, ty jsi smělejší než já. Ne, bratře Levone! já také nepůjdu. Najednou, kde se vzal tu se vzal, běží zajíc. Medvěd naň zavolal: Pojď sem, křivý čerte! Zajíc se polekal a přiběhl. Víšli pak, křivý taškáři, kde bydlí liška? Vím, Michajlo Ivanoviči. Jdi honem a řekni jí, že Michajlo Ivanovič s bratrem Levonem Ivanyčem jsou dávno připraveni, že tě čekají s mužem, chtějí tě uctiti beranem a býkem. Zajíc dal se k lišce plným skokem. Medvěd povídá: Já vylezu na sosnu. A co mám dělati já? Kam se já poděju? táže se vlk. Já se na strom ani za živý svět nevydrápu. Michajlo Ivanoviči! Schovej mě, prosím tě, někam, pomoz. Medvěd položil vlka do křoví a přikryl ho listím, a sám vylezl na sosnu, na samý vršek a dívá se, nejde-li Kotofej s liškou. Zajíc mezi tím přiběhl k liščímu brlohu, zaklepal a praví k lišce: Michajlo Ivanovič s bratrem Levonem Ivanyčem vzkazují, že jsou dávno přichystáni, čekají tebe s mužem, chtějí vás uctiti býkem a beranem. — Jdi, křivý! půjdeme hned. I jde kocour s liškou. Medvěd spatřil je a povídá vlku: Bratře Levone Ivanoviči, liška jde s mužem; jaký je on malinký! Přišel kocour a vrhl se ihned na býka, srsť se na něm zježila, i počal trhati maso zuby i pazoury a bručí, jakoby se zlobil: Málo, málo! A medvěd povídá: malý ale žravý; my čtyři ho nesníme, a jemu jedinému je ho málo; potom dojde na nás. Zachtělo se vlkovi podívati se na Kotofeje Ivanoviče, ale skrze listí neviděl. I počal listí nad očima prokopávati. Jak kocour uslyšel, že listí se hýbe, pomyslil, že to myš, skočil a přímo vlku v mordu zaškrábl se pazoury. Vlk vskočil a byl ten tam. Kocour sám se polekal a běžel přímo na strom, kde medvěd seděl. Nu, myslí si medvěd, uviděl mě. Slézati není kdy a tak staň se co staň, spustil se se stromu na zem, div se nezabil. Vskočil a utíká. A liška křičí za ním: Ten vám dá! počkejte! od té doby všecka zvířata počala se báti kocoura; a kocour s liškou zaopatřili se na celou zimu masem a počali žíti a dobře se míti, i nyní žijí a dobře se mají.