Ruské národní pohádky/Staré pohostinství se zapomíná

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
	Staré pohostinství se zapomíná	Kocour a liška

Údaje o textu
Titulek:	Staré pohostinství se zapomíná
Autor:	trad., zapsal A. N. Afanasjev
Krátký popis:	ruská pohádka
Původní titulek:	Старая хлеб-соль забывается
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu, s. 1—2 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD traditional
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Související:	Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Tak svět odplácí
Index stran

русский

Jednou padl vlk do želez, ale jaksi se vytrhl a šel do pusté krajiny. Zahlédli ho myslivci a počali ho stopovati. Přihodilo se vlku běžeti přes cestu; tou dobou šel po cestě s pole sedlák s měchem a cepem. Vlk k němu praví: Buď tak laskav, sedláče, schovej mě do měcha! ženou se za mnou myslivci. Sedlák svolil, schoval ho do měcha, zavázal a naložil na záda. Jde dále a potká myslivce. Neviděls, sedláčku, vlka? tážou se. — Ne, neviděl! odpovídá sedlák. Myslivci uháněli dál a zmizeli s očí. Co, odešli moji nepřátelé? otázal se vlk. — Odešli. Nyní mě vypusť na svobodu. Sedlák rozvázal měch a pustil ho ven. Vlk řekl: A co, sedláče, já tě sním! — Ach, vlku, vlku! z jaké potřeby jsem tě vysvobodil, a ty mě chceš snísti! — Staré pohostinství se zapomíná, odpověděl vlk. Sedlák vidí, že je zle, i praví: Nu když je tak, pojďme dále, a jestli první koho potkáme, řekne jako ty, že staré pohostinství se zapomíná, pak není pomoci — sníš mě! Šli dále a potkali starou kobylu. Sedlák se jí táže: Buď tak laskava, kobylko, rozsuď nás. Tuhle jsem vlka z velké potřeby vysvobodil, a on chce mě snísti! a vypravoval jí všecko co bylo. Kobyla přemýšlela chvilku a řekla: Byla jsem u hospodáře dvanáct let, přinesla jsem mu dvanáct hříbat, ze všech sil jsem na něho pracovala a jak jsem se sestarala a nemohla pracovati — vzal mě a zatáhl do zmoly; lezla jsem, lezla, sotva se vydrápala a nyní se pletu kam mě oči vedou. Ba staré pohostinství se zapomíná! — Vidíš, že mam pravdu! pravil vlk. Sedlák zarmoutil se a počal prositi vlka, aby počkal do druhého setkání. Vlk přivolil i k tomu. Potkali starého psa. Sedlák obrátil se k němu s touž otázkou. Pes chvilku rozmýšlel a pravil: Sloužil jsem pánovi 20 let, hlídal jsem mu dům i dobytek a jak jsem sestárnul a přestal štěkati — vyhnal mě z domu, a tu se toulám, kam mě oči vedou. Ano, staré pohostinství se zapomíná. — Nu, vidíš, že mám pravdu! Sedlák ještě více se zarmoutil a uprosil vlka, že počkal do třetího setkání, potom dělej co myslíš, když mého pohostinství nepamatuješ. Po třetí potkali lišku. Liška počala se hádati: Jak pak je to možná, aby vlk, tak veliké zvíře, směstnal se v tak malém měchu? I vlk i sedlák zaklínali se, že je to věrná pravda; ale liška přece nevěřila a řekla: Nuže, sedláčku, ukaž, jak jsi ho sázel do měcha! Sedlák roztáhl měch a vlk tam vstrčil hlavu. Liška zakřičela: Což si jenom hlavu schovával do měcha? Vlk vlezl tam celý. Nuže, sedláčku, ukaž, jak jsi ho zavazoval. Sedlák zavázal. Nu, sedláčku, jak jsi mlátil v poli obilí? Sedlák počal mlátiti cepem po měchu. Nu, sedláčku jak jsi obracel? Sedlák počal obraceti a zasáhl lišku po hlavě řka: Staré pohostinství se zapomíná!

Z černojarského újezdu astrach. gubernie.