Ruské národní pohádky/Div

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Byl jednou rybář. Jednou vyšel na jezero, rozestřel síť a vytáhl štiku; vylezl na břeh, rozdělal oheň a počal štiku péci: jeden bok upekl, obrátil ji na druhý. Upekla se, jenom jísti, ale tu vyskočí štika z ohně a rovnou cestou do jezera. „To je div! povídá rybář, upečená ryba utekla opět do vody.“ — No, mužíčku! ozývá se mu štika člověčím hlasem; jaký je to div! tam v té a té dědině bydlí myslivec, tomu se přihodil div: zajdi k němu, poví ti sám.“ Rybář šel do dědiny, vyhledal myslivce, poklonil se mu: „Pozdrav Pán Bůh, dobrý člověče!“ — Dejž to Pán Bůh! proč přicházíš? „Tak a tak, pověz mně, jaký se s tebou stal div.“ — Poslouchej, krajane. Měl jsem tři syny a chodil jsem s nimi na lov. Jednou honíme celý den a zabili jsme tři kachny. Večer jsme přišli do lesa, rozdělali oheň, oškubali kachny a počali je vařiti k večeři; uvařili jsme je a sedáme za stůl. Najednou jde stařec: Požehnej Pán Bůh, jonáci! — Dejž to Pán Bůh, stařečku! Stařeček přisedl, všechny kachny snědl a potom pohltil mého nejstaršího syna. Zůstal jsem s dvěma syny. Druhý den ráno jsme šli na lov; celý den jsme chodili, tři kachny zabili a večer jsme udělali v lese oheň a strojíme večeři. Opět jde stařec: Požehnej Pán Bůh, jonáci! — Dejž to Pán Bůh, stařečku! Sedl, všecky kachny snědl a zakusil prostředním synem. Zůstal jsem s jedním synem; vrátili jsme se domů, přespali noc a ráno opět na lov. Zabili jsme tři kachny, rozdělali oheň uvařili je a chceme právě večeřeti, když ten samý stařeček jde: Požehnej Pán Bůh, jonáci! — Dejž to Pán Bůh, stařečku! Sedl, všecky kachny snědl a zakusil nejmenším synem. Zůstal jsem sám jako prst; přenocoval jsem noc v lese, nazejtří jsem se jal loviti a nastřílel jsem tolik ptactva, že jsem ho sotva domů dovlekl. Přicházím do jizby a synové moji leží na posteli — všichni tři živí a zdraví. Rybář to vyslechl a povídá: „Toto je div, opravdový div!“ — Není, krajane! odpovídá myslivec; ale toto byl div! Div tento přihodil se v jedné dědině u jednoho sedláka; jdi k němu a zvíš sám. Rybář šel do dědiny, vyhledal toho sedláka, poklonil se mu: „Pozdrav Pán Bůh, strýčku!“ — Dejž to Pán Bůh, krajane! proč přicházíš? „Tak a tak, pověz mně, jaký div se u tebe přihodil.“

„Poslouchej, povídá. Za mladých let žil jsem se ženou, ale najednou měla milovníka. Já sám jsem se toho nedovtípil, ale lidé mně to pověděli. Jednou jsem se vybral do lesa pro dříví, zapřáhl jsem koně, vyjel za humna; postál jsem s půl hodiny, vrátil se pomalu a schoval na dvoře. Když se setmělo, slyším, jak se má hospodyně se svým přítelem v jizbě baví; běžím do jizby a chtěl jsem ženu trochu pokárati, ale ona vzala hůl, udeřila mě po zádech a řekla: „Dosud jsi byl sedlák, a nyní buď černým psem!“ V tu minutu jsem se proměnil v psa; potom vzala vidle a počala mě bíti až strach; když mně vybila, vyhnala mě ven. Vyběhl jsem na ulici, sedl na náspa a myslím: snad se žena vzpamatuje a udělá mě člověkem jako prvé. Ale kde! ať jsem se sebe více otíral okolo chaloupky, nedočkal jsem se od zlé baby smilování. Jednou otevřela okno a polije mě celého vroucí vodou! A jíst mi nedávala nic, scípni prý třeba hladem! Nebylo pomoci, běžel jsem do širého pole, tam pásl sedlák stádo volů. Přidal jsem se k tomu stádu, počal jsem choditi za voly: který se od stáda odtrhl — hned jsem ho přihnal; a vlci se mne báli jako ohně, ani jeden si k nám netroufal. Sedlák viděl mou péči a tak se na mne spolehl, že mně svěřil stádo samému. Sám jde do dědiny a tam se veselí, co se mu chce. Jednou mu povídá pán: „Poslouchej, pastucho, ty pořád hýříš a skot chodí v poli sám; tak se to nehodí. Přijde zloděj a odvede voly.“ — Ne, neodvede! Pohádali se, založili se o tři sta rublů a peníze uložili. Pán šel do pole a chytá jednoho vola — už jsem byl u něho, roztrhal jsem na něm všecky šaty na hadry a nepustil jsem ho k stádu. Můj pán vyhrál sázku a měl mě ještě více rád než prvé: někdy sám nedojedl, ale mě nakrmil jak se patří. Byl jsem u něho celé léto i zachtělo se mně domů: „Podívám se, myslím si, jestli se žena nesmiluje, neudělá-li mě opět člověkem.“ Přiběhl jsem k chaloupce, počal na dveřích škrabati; žena vyšla s holí, udeřila mě po hřbetě a povídá: „Běhals černým psem, nyní lítej datlem.“ Proměnil jsem se v datla a lítal po lesích, po hájích. Přikvapila tuhá zima; jíst se mně chce, ale nikde ani zrnka. Dostal jsem se do jedné zahrady — tam byla na stromě skřínka na ptáky. „Vletím třeba do té skřínky, nechť mě děti chytnou, aspoň mě nakrmí a v jizbě bude teplo.“ Skočil jsem do skřínky, víko spadlo; vzali mě chlapci, přinesli k otci: „Podívej se, tatínku, jakého jsme chytili datla.“ Ale jejich otec byl čarodějník; poznal hned, že jsem člověk, ne pták, vyňal mě z klece, posadil na dlaň, foukl na mě — i proměnil jsem se znova v člověka. Dává mně zelený prut a povídá: „Dočkej se, brachu, večera, a jdi domů, a jak vejdeš do jizby, udeř svou ženu tímto prutem a řekni: Bylas, ženo, babou, a nyní buď kozou!“ Vzal jsem zelený prut, přicházím večer domů, přikradl jsem se potichu ku své hospodyni, udeřil ji proutkem a povídám: „Bylas, ženo, babou, a nyní buď kozou!“ V tom okamžiku se udělala kozou; uvázal jsem ji provazem za rohy, přivázal k stodole a krmil režnou slamou. Tak jsem ji držel celý rok při slámě; potom jsem šel k čarodějníku: „Nauč mě, krajane, jak bych proměnil mou kozu v babu.“ Dal mně druhý proutek: „Na, brachu, udeř ji tímto proutkem a řekni: „Bylas kozou, a nyní buď babou!“ Vrátil jsem se domů, udeřil svou kozu proutkem: „Bylas kozou, povídám, a nyní buď babou!“ Koza se proměnila v babu; tu mně padla má hospodyně k nohám, počala plakati, prositi za odpuštění, zařekla, zapřisáhla se, že bude se mnou žíti, jak se sluší. Od té doby žiju s ní šťastně v lásce a svornosti. — Zaplať Pán Bůh, řekl rybář, toto byl opravdu div divoucí!