Ruské národní pohádky/Chytré učení

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Mořský car a moudrá Vasilisa	Chytré učení	Div

Údaje o textu
Titulek:	Chytré učení
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Byl jednou děd a baba a měli syna. Stařec byl chudobný; chtěl dáti syna na učení, aby byl z mládí rodičům útěchou, v stáří podporou a po smrti aby se za ně modlil. Vodil ho po městech, snad ho někdo přijme do učení; ale nikdo ho nechtěl přijati bez peněz. Stařec se vrátil domů, poplakal s babou, ponaříkal si na svou chudobu a vedl syna zase do města. Sotva přišli do města, potkal je člověk a ptá se děda: „Co jsi tak zarmoucen, stařečku?“ — Jak nemám býti zarmoucen! řekl děd; tu jsem vodil syna po lidech, nikdo ho nechce vzíti do učení bez peněz a já peněz nemám. Nu, tak ho dej mně, povídá ten, kterého potkali; za tři léta ho naučím všem chytrostem. Za tři léta, v tento den a v tuto hodinu přijdi si pro syna, ale dej pozor: jestli se neobmeskáš, přijdeš v čas a poznáš svého syna — vezmeš si ho k sobě; jak se obmeškáš, zůstane tvůj syn u mne.“ Děd se tak zradoval, že se ani nezeptal: kdo jsi, kde bydlíš a čemu budeš chlapce učiti. Dal mu syna a šel domů. Přišel domů v radosti a vypravoval všecko ženě. Ten, kterého potkali, byl čarodějník.

Minula tři léta, a stařec zapomněl docela, kterého dne dal syna do učení, i neví, co má počíti. Ale syn ten den před lhůtou přiletěl k němu malým ptáčkem, zavadil o náspa a vstoupil do jizby dobrým jonákem; poklonil se otci a povídá: zítra jsou tomu zrovna tři léta, že aby za ním přišel a kam a jak ho pozná. „Já nejsem sám u našeho pána v učení; je nás ještě jedenáct dělníků; ti všichni zůstali u něho na věky proto, že je rodiče nepoznali. Jestli mě také ty nepoznáš, zůstane u něho dvanáctý. Zítra, jak přijdeš pro mne, vypustí nás pán všech dvanáct bílými holuby — jeden má peří jako druhý, ocas jako ocas, hlava jako hlava. Nyní se dívej: Všichni budou vysoko lítati, a já poletím nejvýše. Pán se tě zeptá: Poznals svého syna? Ukážeš na toho holuba, co je nade všemi. Potom vyvede dvanáct hřebců — všecky jedné barvy, hřívy na jednu stranu, všichni stejní. Když budeš obcházeti okolo těch hřebců, dávej dobrý pozor: já zahrabu pravou nohou. Pán se tě optá: Poznal jsi svého syna? ty ukážeš směle na mne. Potom vyvede k tobě dvanáct dobrých jonáků — jeden jako druhý vzrůstem, vlasem, hlasem, všichni jedna tvář, na všech jedny šaty. Když budeš obcházeti okolo těch jonáků, dávej pozor: na pravé skráni mé usedne malá muška. Pán se opět zeptá: Poznal jsi svého syna? a ty ukážeš na mne.“

Pověděl mu všecko, rozloučil se s otcem a vyšel z domu, zavadil o náspa, udělal se ptáčkem a letěl k pánovi. Děd ráno vstal, sebral se a šel za synem. Přichází k čarodějníku. „Nu, stařečku! povídá čarodějník, vyučil jsem tvého syna všem chytrostem. Ale jak ho nepoznáš, zůstane u mne na věky věků.“ Potom vypustil dvanáct bílých holubů, jednoho peří, jednoho ocasu, jedna hlava jako druhá, i povídá: „Poznej, stařečku, svého syna!“ Jak ho mám poznati, když jsou všichni stejní? Hleděl, a jak se jeden holub vznesl nad ostatní, ukázal na toho holuba: „To je on!“ — Poznals ho, poznal, dědečku! povídá čarodějník. Podruhé vypustil dvanáct hřebců — všichni jako jeden a hřívy na jednu stranu. Děd chodil okolo hřebců, prohlíží je, a pán se ptá: Nu, jak, dědečku! poznáváš svého syna? — Ještě ne, počkej trošku; a jak spatřil, že jeden hřebec pravou nohou hrabe, hned na něho ukázal: „To je on!“ — Poznals ho, poznal, dědečku! Potřetí vyšlo dvanáct dobrých jonáků — jedna postava, jeden vlas, jeden hlas, jedna tvář, jako od jedné matky. Děd šel jednou okolo jonáků — nic nezpozoroval, šel podruhé — zase nic, a když jde potřetí — spatřil na pravé skráni jednoho jonáka mouchu, i povídá: „To je on!“ — Poznals ho, poznal, dědečku! Čarodějník dal starcovi syna i šli domů.

Šli a spatřili: jede po cestě jakýsi milostpán. „Tatínku, praví syn, já se udělám psíčkem; pán mě bude kupovati, ty mě prodej, ale obojku neprodávej, sice bych se k tobě více nevrátil!“ Sotva dořekl, udeřil sebou o zem a proměnil se v psíčka. Pán viděl, že stařec vede psíčka, počal ho smlouvati: nezalíbil se mu tak pes, jako krásný obojek. Pán dává zaň sto rublů, ale děd žádá tři sta; smlouvali a konečně koupil pán psíčka za dvě stě rublů. Děd počal snímati obojek, ale pán nechce o tom ani slyšeti. „Já jsem obojku neprodával, povídá děd; já jsem prodal jenom psa.“ A pán: „Ne, lžeš! kdo koupil psa, ten koupil také obojek.“ Děd se rozmyšlel — vždyt bez obojku se psi neprodávají — a dal mu psa s obojkem. Pán vzal a posadil psa k sobě, a děd vzal peníze a šel domů.

Pán jede cestou a tu najednou kde se vezme tu se vezme — běží mu naproti zajíc. „Co, myslí si pán, pustím psa za zajícem a uvidím, jak umí utíkati.“ Jenom ho pustil, vidí: zajíc běží v jednu stranu, pes v druhou a utekl do lesa. Pán ho čeká, ale nedočkal se a jel sám. Pes se proměnil v dobrého jonáka. Děd jde cestou a myslí: jak se doma ukážu, co řeknu stařeně, kam jsem syna poděl.“ Ale syn ho mezi tím dohnal: „Ech, tatínku, povídá, proč jsi mě prodal s obojkem? Kdyby nebylo zajíce, nebyl bych se vrátil, byl bych ten tam.“

Vrátili se domů a žijí pomalu. Po nějakém čase jednou v neděli povídá syn otci: „Tatínku, já se proměním v ptáka; zanes mě na trh a prodej; jenom klece neprodávej, sice se domů nevrátím.“ Udeřil sebou o zem, udělal se ptákem; stařec ho posadil do klece a nesl na prodej. Obstoupili stařečka lidé, smlouvali ptáka jako o závod: tak se všem líbil! Přišel také čarodějník, poznal hned děda a uhodl, jakého má ptáka v kleci. Ten nabízí mnoho, onen také mnoho, ale čarodějník podává nejvíc. Stařec mu prodal ptáka, ale klece mu nedává. Čarodějník se s ním hádá, domlouvá, ale stařec nic. Vzal ptáka samého, dal do šátka a nesl domů. „Nu, dcerko, povídá doma, koupil jsem našeho šelmičku!“ — Kde pak je? Čarodějník rozdělal šátek, ale po ptáku dávno ani stopy: uletělo milé ptáče. Byla opět neděle. Povídá syn otci: „Tatínku nyní se udělám koněm; hleď, prodej koně, ale uzdy neprodávej; sice se domů nevrátím.“ Udeřil sebou o syrou zemi a udělal se koněm; vedl ho děd na trh na prodej. Obstoupili starce kupci, sami koňaři: ten dává mnoho, druhý také mnoho, ale čarodějník nejvíce. Děd mu prodal syna, ale uzdy mu nedává. „Jak pak povedu koně?“ táže se čarodějník; půjč mně ji aspoň až na dvůr, potom si ji zase vezmi: já ji nežádám.“ Tu se všichni koňaři na děda vysypali: tak se u nás neděje; kdo prodal koně, prodal také uzdu. Co s nimi začíti? Děd dal uzdu. Čarodějník přivedl koně na svůj dvůr, postavil do konírny, pevně přivázal ke kruhu a vytáhl mu vysoko hlavu: kůň stojí jenom na zadních nohách, přední nedosahují k zemi. „Nu, dcerko, povídá opět čarodějník, když jsem koupil, tak jsem koupil našeho šelmičku.“ — Kde pak je? „Stojí v konírně.“ Dcera se šla podívat; bylo jí líto dobrého jonáka, chtěla mu popustiti uzdu, počala rozmotávati a rozvazovati, najednou se jí kůň vytrhl a uháněl pryč. Dcera běží k otci: „Tatínku, povídá, odpusť! kůň mně utekl!“ Čarodějník udeřil sebou o syrou zemi, udělal se šerým vlkem a pustil se za ním: už je blízko, už ho dohání! kůň přiběhl k řece, udeřil sebou o zem, proměnil se v ježdíka a žblunk do vody a vlk za ním štikou. Ježdík utíkal pod vodou, přišel k prámům, kde krásné dívky prádlo perou, proměnil se v zlatý prstýnek a zakotoulil se kupecké dceři pod nohy. Kupecká dcera zdvihla prstýnek a schovala. A čarodějník udělal se člověkem jako prvé: „Dej mně, doléhá, můj zlatý prstýnek.“ — Tu máš! povídá dívka a hodila prsten na zem. Jak dopadl, rozsypal se na drobná zrna. Čarodějník se proměnil v kohouta a počal zobati; mezi tím, co zobal, proměnilo se jedno zrnko v jestřába a s kohoutem bylo zle: jestřáb ho roztrhal.

Zaps. v bobrovském újezdě voroněžské gub.