Rukopis královédvorský/Ludiše i Lubor

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Ludiše i Lubor
Autor: Pravděpodobně Václav Hanka; upravil a poznámkami doplnil Prof. J. Kořínek
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: In: Rukopis královédvorský. Nejprvnější ilustrované vydání. Praha, I. L. Kober 1873, s. 39 – 44.
Licence: PD old 70
Ilustroval Josef Scheiwl (1833 - 1912)
Dílo ve Wikipedii: Rukopis královédvorský
page=1

     Znamenajte, staří, mladí
o pótkách i o sědání.
     Bieše druhdy kněz Zálabský,
kněz slavný, bohatý, dobrý;
ten imieše dceř jedinu,
sobě i vsěm milú vele.
Ta dci na div slíčna bieše:
těla urostlého krásně;
líce jmieše ovsěm bielé,
na lícech ruměnci ktviechu
oči jako nebe jasné,
i po jejej bielej šíji
vlasi zlatostvúci vějú
u prsténcěch skadeřeni.
     Aj druhdy kněz káže poslu,
by sě páni vsici sněli
na hrad na hody veliké.
I kdaž bě deň ustavený,
sněchu sě sem vsici páni
z dalných zemí, z dalných vlastí
na hrad knězu na sie hody.
Vzezni hlahol trub i kotlóv.
     Páni ku knězu sě hrnú,
poklonichu se tu knězu
i knieni i lepej dceři;
za předlúhé stoly sedú,
prokní rozenie-dle svého.
Nosichu jedenie divá,
i nosichu pitie medná;
i by hodovánie hlučné,
i by hodovánie slavné.
Rostúpi sě síla v údech,
rostúpi sě bodrosť v myslech.
     V ta doby kněz vece pánóm:
„Mužie! nebudi vás tajno,
s kakých příčin ste sě sněli.
Statní mužie, jáz chcu zviesti,
kací z vás mi najplzněji.
V mířě válku múdro ždáti;
vezdy nám súsědé Němci."
Die kněz. Přětrže sě ticho;
ot stolóv tu vztachu páni,
poklonichu sě tu knězu
i knieni i lepej dceři.
Kotly, trúby slyšeti znova.
Vsie sě ku sědániu strojí
tu před hradem v širé lúcě.
Vz výši na pavlači krásné
sedieše kněz starostami
sedie knieni s zemankami
i Ludiše s děvicemi.
I káže kněz zemanóm svým:
     „Kto chtie prvi na sědánie,
ty jáz kněz sám ustanoviu."
I káže kněz na Střebora,
Střebor Ludislava zývá.
Vsedasta oba na koně,
vzesta dřěvce ostrú hrotú,
prudko protiv sobě hnasta,
dlúho spolu zápasista,
ež dřěvce oba zlámasta;
i tak uondána běsta,
oba z dráhy vystúpista.
Zevznie hlahol trúb i kotlóv.
     I káže kněz zemanóm svým:
kto chtie vteři na sědánie,
aby knieni stanovila.
Knieni na Srpoše káže,
Srpoš Spytibora zývá.
Vsedasta oba na koně
vzesta dřevce ostrú hrotú.
I hna Srpoš v Spytibora,
vysadi jej z tvrda sědla.
Sám sě s koně ruče vrže.
Oba dobysta tu mečí,
ráz po rázě v črná ščíty,
jiskry vzprchú z črnú ščítú.
Spytibor Srpoše sěče,
Srpoš v chladnú zemiu pade.
I oba sta unavena,
oba z dráhy vystúpista.
Zevzně hlahol trúb i kotlóv.
     I káže kněz zemanóm svým
 „Kto chtie třetí na sědánie,
by Ludiše stanovila.”
Kněžna na Lubora káže,
Lubor Bolemíra zývá.
     Vsedasta oba na koně,
vzesta dřevce ostrú hrotú,
ruče v ohradu sě hnasta,
protiv sobě zamieřista,
srazista sě oščepoma:
Bolemír sě s koně koti,
ščít mu daleko zaletě;
otnesú jej chlapi z dráhy.
Zezvně hlahol trúb i kotlóv.
Lubor na Ruboše zývá:
Ruboš ruče na kóň vzkočí,
prudko na Lubora žene;
Lubor kopie mečem přětě,
křepce v helm mu vrazi ránu;
Ruboš vazem s koně spade;
otnesú jej chlapi z dráhy.
Vzezní hlahol trúb i kotlóv.
Lubor na zemany zývá:
     „Kto sě chtějú se mnú bíti,
těm v ohradu sěmo jeti!"
I by hovor mezi pány,
Lubor na ohradě ždáše.
Vytče Sdieslav dlúhé dřěvce,
i na dřěvci tuří hlava;
vzskoči na oř jarobujný,
hrdivými slovy vece:
     „Praděd (mój) zbi diva tura,
otčík zahna Němcev sbory;
zkusí Lubor chrabrosť moju."
I tu protiv sobě hnasta,
hlavama v sebe vrazista,
aj, oba s koňú spadesta;
rúče zdě meče dobysta,
opěšalá zápasista,
křěpce mečema máchasta,
kol sě rozléháchu rázi.
Lubor sě k němu přiboči,
mečem kruto v helm mu sěče,
helm sě rozkoči v dva kusy;
mečem v meč udeři ranú,
i meč vzletě za ohradu:
Zdeslav sě na zemiu vrže.
Zevzní hlahol trub i kotlóv.
     Oklúči Lubora panstvo,
i vede jej přěde kněze
přěd knieni i přěd Ludišu.
Ludiše mu věnec stavi,
věnec z dubového listie.
Zevzně hlahol trúb i kotlóv.

Báseň tato, psaná veršem osmislabičným, složena jesť, jak pravdě se podobá, za doby krále Otakara II. (1253—1278), za něhož turnaje (klánie), zvláštní to, z ciziny uvedený, nový druh starodávného sědání (souboje na koni), vе zvláštní oblibu přišly. Proti cizím turnajům s mnohých stran nemálo horleno; vytykáno jim, že ta cizota svou nádherou šlechtu na mizinu přivádí, a že jsou pouhou hračkou. Může se tudyž právem za to míti, že pěvec národního smýšlení v době, kde turnaje v modě byly, staré a domácí sědání vylíčiti chtěl, které pravé bojovníky vychovává. Historického základu báseň tato nemá; osoby, jež v sědání účastenství mají, jsou od básníka vymyšleny.