Rukopis královédvorský/Jaroslav

Rukopis královédvorský Václav Hanka, Josef Kořínek
Ludiše i Lubor	Jaroslav	Róže

Údaje o textu
Titulek:	Jaroslav
Autor:	Pravděpodobně Václav Hanka; upravil a poznámkami doplnil Prof. J. Kořínek
Zdroj:	Rukopis královédvorský Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Rukopis královédvorský. Nejprvnější ilustrované vydání. Praha, I. L. Kober 1873, s. 45 – 57.
Licence:	PD old 70
Související:	Osvobození Evropy (B. Jablonský)
Ilustroval Josef Scheiwl (1833 - 1912)

     Zvěstuju vám pověst veleslavnú
o velikých pótkách, lútých bojech;
nastojte i ves svój um sbierajte,
nastojte, i nadivno vám sluchu!
      Ve vlasti, kdě Olomúc vévodí,
jesti tamo hora nevysoká,
nevysoká, Hostajnov jej imě:
máti Božia divy tamo tvoří.
Dlúho vlasti naše v mířě biechu,
dlúho obih mezi ludem ktvieše;
ne ot vzchoda v zemiech búřia vstáše,
vstáše dceře-dle taterska cháma
juž křestěnští ludé pro kamenie,
pro perly i pro zlato zabili.
      Lepá Kublajevna jako luna
uslyše, že vlasti na záchodě,
v siech že vlastech luda mnoho žive;
otpravi sě poznat nravóv cuziech.
Na nohy tu skoči junóv desěť
i dvě děvě ku próvodu jeje;
nahrnuchu, čeho třeba bieše,
i vsedachu vsi na ručie koně,
i brachu sě, kamo slunce spěje.
      Jako zora po jutru sě sieje,
kehdy nad mrkavy šumy vznide:
tako sě dci Kublajeva cháma
rozenú i strojnú krású sieše.
Obvlečena bě vsia v zlatohlavě,
hrdlo, ňadra rozhalena jmieše,
věnčena kameniem i perlami.
      Diviechu sě Němci krásě také,
záviděchu bohatstvo jej velím,
střěžechu jej púti jeje dráhu,
vypadnuchu na niu mezi dřevy,
zabichu ju, i pobrachu sbožie.
 Když sie slyše Kublaj, chám taterský,
če sě sta se dcerú jeho drahú,
sebra voje se vsěch vlastí valných,
těže s voji, kamo slunce spěje.
      Slyšechu to králi na záchodě,
ež chám spěje na ludné jich vlasti,
srotichu sě druhý ke druhému,
i sebrachu prevelikú vojsku
i tažechu polem protiv jemu.
Na rovni(sě) valnej položichu,
položichu i cháma zdě ždáchu.
      Kublaj káže vsěm svým čarodějém,
hadačem, hvězdářem, kúzelníkóm,
aby zvěstovali uhodnúce,
kteraký by konec boj jměl vzieti.
Sebrachu sě naliť čaroději,
hadači, hvězdáři, kúzelníci,
na dvě straně kolo rozstúpichu
i na dlí tresť črnú položichu
i ju na dvě pólě rozcepichu:
prvej pólě „Kublaj“ imě vzděchu,
vterej pólě „králi“ imě vzděchu,
vetchými slovesy nad sím vzpěchu.
Počechu trsti spolu vojevati,
i tresť Kublajeva svícezíše.
      Vzradova sě mnostvie vsěho luda,
prokní teče ruče koněm svojím
i do řad sě voje postavichu.
      Křestěné ni světi neiměchu
i hnachu bez uma v řady pohan,
s takú pýchú, jakú sílu jměchu.
      Tu sě prvý boj v hromadu srazi:
střěly dščichu jako přieval s mrakóv,
oščepóv lom jako rachot hroma,
blsket mečev jako oheň búřě.
Obě straně jarobujnú silú
druha druzě postúpati bráni.
Pohany juž mnostvie křěsťan hnáše,
i juž by jim byli odoleli,
by nepřišli čaroději v nově,
přinesúce ty trsti rozčepené.
Tateré sě vele zapolechu,
na křěsťany lúto vyrazichu:
tako krupo je po sobě hnachu,
že je jak zvěř plachý rozprnuchu.
Tu ščít leže, tu helmice drahá,
tu kóň vleče v střemnech vojevodu,
tu sien ješutno v Tatary teče,
ande milosrdie pro Bóh prosi.
Tako Tateré sě roznojichu:
vz křěsťany daň četnú položichu,
dvě králevstvě sobě podmanichu:
starý Kyjev i Novýhrad prostran.
      V skořě roznosi sě hořě v zemiech,
po vsěch vlastech lud sbierati stanú;
postavichu čtyřie valné voje,
obnovichu vrastvie s Tataříny.
      Tateré sě hnuchu v pravú stranu.
Jak mrak črný, kehdy ledem hrozí
posúti úrody tučných polí,
tako by roj slyšán ot daleka.
Naliť Uhřie v setniny sě shlukú,
naliť oruženi s nimi střětnú;
a v ješut by chrabrosť, udatenstvie,
v ješut vsie jich drzostné vspieránie:
Srazúce Tataré středem v řady,
rozprnuchu vsie jich voje četné,
poplenichu vsie, če v zemi bieše.
     Otstúpi naděja vsě křěsťany,
i by hořě hořa vsieho věcšie;
vzmodlichu sě Bohu žalostlivo,
by je spásal sich Tatar zlostivých:
 „Vstaň, o Hospodine! v hněvě svojem,
sprosť ny vrahóv, sprosť ny stíhajúciech,
potlačiti chtějú dušu našu,
oklučúce ny vňuž vlci ovce!“
     Prvý boj nám stracen, stracen vterý.
Tateré sě v Polsce rozložichu,
blíže blíž poplenichu vsie vlasti,
dodrachu sě luto k Olomúcu.
Bieda vstane tužšia po krajinách,
niče neby prosto pře pohany.
     Váleno deň, váleno deň vterý,
vícestvie sě nikamo nekloní.
Ajta rozmnožie sě Tatar mnostvie,
jak sě množie večerní tma v jeseň,
i u povodňu sich Tatar lútých
kolébáše se voj křesťan středem,
úsilno sě drúce k siemu chlumku,
na němž máti božia divy tvoří.
      „Vzhoru, bratri, vzhoru“, vola Vněslav,
udeři svým mečem na ščít střiebrn,
i chorúhvú výš nad hlavú toči.
Vsie sě vzmuži, vsie v Tatary vnoči;
srazichu sě v jednu sílu silnu,
vyrazichu jako oheň z země
tamo k chlumku iz Tatar přěmnostvie.
Zpátečnými kroky chlumkem vzhoru,
na podchlumí v šíř sě rostúpichu,
k spodu súžichu sě v ostrú hranu,
v pravo, v levo pokrychu sě sčíty,
vz ramena vložichu bystrá kopie,
druzí prvým, tako druhým třetí.
Mraky střel tu s hory na Tatary!
V tom temná noc posula vsiu zemiu,
rozvali sě k zemi i k oblakóm
i zapřieti zraky zapolena
i křěsťan i Tatar protiv sobě.
V husté tmě křestené náspy vrhú,
náspy zakopané kolkol vrcha.
     Když na vzchodě jutro počínáše,
pozdviže sě vesken tábor vrahóv.
Tábor sien bě strašný; kolkol chluma,
až do nedozíráma daleka,
na ručiech tu koniech vňuž hemžechu
nosúce na kopiech napíchané
hlavy křesťan vzvýš k chámovu stanu.
Shluče sě tu mnostvie v jednu sílu,
zamieřichu vsici v jednu stranu
i mknuchu sě prudko vz chlumek vzhoru
i vzúpichu skřěkem vsěstrašivo,
ež sě hory doly rozléhaly.
 Křestěné na náspech všudy stáchu,
máti Božia dodáše jim chrabrosť,
napínáchu ruče tuhy luky
i mácháchu silno ostré meče.
I by Tatarovóm ustúpati.
     I vzjetři sě národ Tatar lútých,
zamiesi sě chám jich krutým hněvem,
v třie prúdy sě rozstúpi ves tabor,
i hnachu třmi prúdy lúto vz chlumek.
     Křestěné skácechu dřěves dvadseť,
vsěch dvadesěť, če jich tamo stáše,
přivalichu klády po kraj násep.
Juž juž Tateré sě v náspy hnachu,
skřěkem řvúce až do oblak strašno,
juž sě jechu náspy rozkotati.
I svalichu s násep klády mocné,
sie smačkachu Tatary jak črvy,
sdrtichu je ješče vz dál na rovni.
I by bojeváno dlúho kruto,
až noc temná konec bojem zdieše.
Pro Bóh! aj nastojte slavný Vneslav,
slavný Vneslav srazem s násep šípem!
Krutý žel tu teskné srdce rváše,
trapná žízň útrobu kruto smáhše,
sprahlým hrdlem lzali rosnú trávu.
     Večer tich tu projde na noc chladnú,
noc sě proměníše v jutro šero,
i v táboře Tatar klidno bieše.
Deň sě rozhořieva na poledne,
křestené padáchu trapnú žízňú,
vypražená ústa otvierachu,
pěvše chrapavě k mateři božiej.
k niej svá umdlá zraky obracechu,
žalostivo rukama lomichu,
ot země do oblak teskno zřechu.
      „Nevzmožno nám déle žízňú tráti,
nevzmožno (nám) pro žízň vojevati;
komu zdravie, komu drah živótek,
tomu v Taterech milosti ždáti.“
Tako řechu jedni, tako druzí:
 „Trapněje shynúti žízňú meča;
v porobě nám bude vody dosti!“
 „Za mnú, kto tak smýšle!“, vece Vestoň,
 „za mnú, za mnú, koho vy žízň trápí!“
     Tu Vratislav jak tur jarý skoči,
Vestoňa za silně paži chváti,
die: „Prorado, skvrno křestan věčná!
v záhubu chceš vrci dobré ludi?
Ot Boha nám milosť ždáti chvalno,
ne v porobě ot sveřepých Tatar.
Neroďte, bratřie, spěti v pahubu!
Přětrpěchom najlutěje vedro,
Bóh ny sílil v rozháralé póldne,
Bóh nám sešle pomoc ufajúcím.
Zastyďte sě, mužie, takých řečí,
ač sě hrdinami zváti chcete.
Pohynem li žízňú na siem chlumcě,
smrt sě bude Bohem zaměřena;
vzdámy li (sě) mečem našich vrahóv,
sami vražbu nad sebú spáchámy.
Mrzkost jesť poroba Hospodinu,
hřiech v porobu samochtiec dáti šíju.
Za mnú pojďte, mužie, kto tak smýšle,
za mnú před stolec mateře božiej!“
     Ide za niem mnostvie k kaplě světěj:
 „Vstaň, o Hospodine, v hněvě svojem,
i povyš ny v krajinách nad vrahy,
vyslyš hlasy k tobě volajúcie!
Oklúčeni smy lútými vrahy.
Vyprosť ny z osidl krutých Tatar
i daj svlaženie útrobám našim;
hlasonosnú oběť Tobě vzdámy!
Potři v zemiech našich nepřátely,
shlaď je u věk a věky věkoma!“
     Aj hle, na vznojeném nebi mráček!
vzdujú větři, zahuče hrom strašný,
chmúráše sě tuča po vsěm nebi,
blsky rázráz bijú v stany Tatar:
hojný přieval pramen chlumský zživi.
     Minu búřia. -- Voje v řady hrnú;
ze vsěch vlastí, ze vsěch krajin země
k Olomúcu chorúhvi jich vějú,
těžcí meči po bocěch jim visa,
plní túli na plecech jim řehcú,
jasní helmi jim na bujných hlavách,
i pod nimi rúčí koni skáčú.
Vzezvučali hlasi rohóv lesních,
udeřili zvuky bubnóv břěskných.
Naliť srážajevě straně obě:
podvíhaje sě mhla ote pracha,
i by pótka krutá posledněje.
Vznide chřest i drnket ostrých mečev,
vznide siket kalených střěl strašný
lom oščepóv, rachet kopí bystrých.
I by klánie, i by porubánie,
i by lkánie, i by radovánie!
Krev sě vale jak bystřiny dščevy,
mrch tu ležeše jak v lese dřievie.
Siemu hlava na dvé rozčepena,
siemu srubeně stě ruce obě,
sien sě kotie s ořě přě druhého
i sien zeřivý své vrahy mlátí
jak po skalách lutá búřa dřeva;
siemu v srdce po jilce meč vtasí,
i siemu Tatařín ucho střieže.
Uh! by ryk, sténánie žalostivo!
křestěné počechu utiekati,
Tateré je lutým davem hnáti.
     Ajta Jaroslav jak orel letě!
tvrdú ocel na mohúcech prsech,
pod ocelí chrabrosť, udatenstvie,
pod helmiciú velebyster věhlas;
jarota mu z žhavú zrakú pláše,
rozkacen hna jako lev drážlivý,
když mu teplú krev sě udá zřieti,
kehdy nastřelen za lovcem žene;
tako zlutí sě, vz Tatary trčí.
Česie za niem jako krupobitie.
Vrazi kruto na Kublajevica,
i by pótka ovsěm velelutá.
Srazista sě oba oščepoma,
zlomista je oba velím praskem.
Jaroslav, ves ve krvi s ořem zbrocen,
mečem Kublajevica zachváti,
ot ramene šúrem kyčlu protče,
tako ž’ spade bezduch mezi mrchy.
Zarachoce nad niem túlec s lukem.
     Uleče sě ves lud Tatar lutých
otmetáše dřevce siehodlúhé,
palováše tu, kto téci móže
tamo otkad slunce jasno vstává.
I by prosta Haná Tatar vrahóv.

Historický zpěv tento líčí, kterak divocí Tatarové do klidných zemí západních vtrhli, přes sesutiny říše Ruské do Uher, do Polska a do Moravy se dostali, až konečně na Hostýně a u Olomouce pomocí vojska českého, Jaroslavem ze Šternberka vedeného, poraženi byli r. 1241. (Palacký, Dějiny I. 2, 176.; Zap, Čes.-Mor. Kron. I. 794.)

Báseň, psaná veršem desítislabičným, složena jesť teprv několik let po události samé.