Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. XVIII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: §. XVIII. Závěrek rozpravy témuž muži nejznamenitějšímu.
Autor: Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj: BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 148–151.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Emanuel Tonner
Licence překlad: PD old 70

Až potud, muži nejznamenitější, klevetil jsem v úslužnosti vyhledávaje slávy; vímť pak dostatečně, že všecko přijmeš z lepší stránky; proto též psal jsem důvěrněji, poněvadž jsem věděl, že tohoto spisku našeho mimo Tebe nikdo čísti nebude, než koho bys připustil k tajemství.

Omluva, že osočovatelé pádným ramenem jsou stepáni. Na mnohých místech, znám se k tomu, psal jsem příkreji, — avšak proti příkrým. Nepronikneť kozí slonovou, než ocel, vší silou a vším důrazem vržena. Přestaňtež oni již sami sobě se líbiti a v ohavnosti míti věci cizí, jichž tak hrubě neznají. Kéžbychom i my přestali obdivovati se cizému a (což smutným jest osudem národa našeho) svým vlastním povrhovati! Domácí věci nám zapáchají a babskou (neboť jakž jinak říci?) poslušností dobrovolně úctu vzdáváme těm, kteříž nás mrskají; víceť nám váží bodec milosti dvorské, než všecko po předcích dědictví, než sama vlasť, kteréž všecko povinni jsme obětovati.

Praví se, že císař Tiberius, domů se vraceje z rady římské (kdež z pochlebenství neb ze strachu podle se řečnilo) říkával: „O plémě zrozené k služebnosti!“ Líbilať se Tiberiovi služebnosť; avšak duchové služební se mu nelíbili. Totéž, smýšlím, říká i ten, jehož jediného duchem a hlasem mluví sněmové naši.

Ovšem, kdyby se dávalo císaři, což jest císařovo, dalo by se to snášeti; nyní však dědictví samého císaře se mrhá a země na nenahraditelnou škodu císařovu přicházejí na mizinu, když sloužíme tomu, o němž vlastní jeho matka, žena to nejnábožnější, zvěstovala, že bude morem vlasti a že narodil se na záhubu Čech, což i my sami cítíme, vidouce, že oumysly jeho jinam nesměřují, než aby spoustu uvalil na města a celé Čechy.[1]

„O kolikž tisíc ženštin krásných v pekle!“ praví básník, já pak řekl bych: „O kolikž setnin třeštěncův v pekle!“

Čeho se nadíti těm, kdož na záhubu vlasti radou přispívají a k tomu svolují? Honosiž se jmenem jakýmkoli, oslavujž se čili již ses oslavil titulem buď rady buď komisaře, buď aktuára, pisaře, tajemníka, buď visitačního neb revisitačního legáta neb legátova náměstka, paklis, aby chudí byli potlačováni, aby se sedlákův nešťastných pot a krev ssály a srkaly, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo, radou a pomocí přispíval a pak-lis pro uvarování hněvu panovníkova, neb z pochlebenství, strachu neb pro zisk mlčel, kdež jsi za vlasť, nanejvýš skormoucenou, mohl mluviti a řečniti, aneb pak-lis dokonce jazykem a pérem prodajnými všecko to potvrzoval: tož krev nešťastných přijde na Tebe a na syny Tvé! Utlačovatelům chudiny nic neprospívá přijímání svátosti nejsvětější. Dělej což dělej, byťs i co den bohu obětoval a obětovával, co den zpovědníky unavoval, co den přijímal tělo Kristovo a krev boží, zatracení svého požíváš a piješ, těla božího zneuctívaje; neboť dí sv. Augustin: „Tělo Kristovo toť chudí na tomto světě!“ Nešťastníče! prvé vydej a vyvrhni krev chudiny, kteréž ses nasrkal! Pod napřaženým ramenem spravedlnosti boží stojíš, žije i umíraje, vinník tolika zlého, což nižádným pobožnůstkářstvím odpokutováno býti nemůže, než toliko napravením spravedlivosti.[2]

Odplatiž bůh každému, jak pro vlasť zasluhuje, dobře-li či zle!

Tatoť jest stížnosť moje; přichází-li snad pozdě, zajisté pravdivá jest a spravedlivou býti nikdy nepřestane.

Ty! ó patronův země české nejpřednější a největší, Vácslave! Vratislavem budiž![3] a Čechám svým navrať slávu dávnou! Opět na to postaviž nás místo, z něhož vlastní netečností a hříšnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých nezaslouženě jsme upadli, nejvěrněji až do skonání sloužíce Tobě i víře nejsvětější, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme-li, Tobě zahyneme! Od nových obyvatelův marně bys očekával pocty té, kterouž Tě země česká od tolika věkův velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme:

Nedej zahynouti nám i budoucím![4]

Neráčíš-li snad vyslechnouti synův zvrhlých, slyšiž a vyslyšiž prosby předkův, kteříž orodovali za potomstvo své a v nebi na Tebe hledí! Svatý Vácslave, mučenníku Kristův, jediný dědici země české, oroduj za nás!


  1. Jako při narážkách dřívějších, tak i při této Balbín neuvádí jmena žádného, snadno však možno se domysliti, že bije opět na tehdejšího nejv. purkrabí hraběte Bern. Ign. z Martinic, jehož matkou byla Marie Eusebie, dcera pana Adama ze Šternberka, nejv. purkrabí, pána na Bechyni, Zelené Hoře, Libochovicích atd.
  2. Ostrá tato slova, čeltež si proti komukoli, dojista vydávají svědectví nejpádnější o pravé mysli zbožné a smýšlení šlechetném Balbína našeho, jenž zřejmě tuto zatracuje pobožnůstkářství bez pravých skutkův křesťanských.
  3. [F. M. Pelcl] t. j. obnovitelem slávy.
  4. Slova tato na závěrku rozpravy latinské napsal Balbín sám po česku, což svědectvím jest významným, jak miloval jazyk mateřský. Vidíme, že myslí nanejvýše skormoucenou dovolávaje se pomoci sv. Vácslava ve věci nejdůležitější, od jazyka cizího obrací se k řeči přirozené, za jejíž zachování tak vroucně oroduje, jsa jist, že prosba jeho tím spíše bude vyslyšána. I byla vyslyšána.