Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. XVII.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. XVI.	§. XVII. Některé narážky a potupy na jazyk slovanský kratičce se rozprašují.	§. XVIII.

Údaje o textu
Titulek:	§. XVII. Některé narážky a potupy na jazyk slovanský kratičce se rozprašují.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 129–148. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Pravil Anacharsis Skytha,^[1] že u Řekův nic nebylo neslušnějšího a méně snesitelného, nežli, že, když u nich o hrách Olympických,^[2] to jest o slavném shromáždění a sjezdu celého Řecka umělci (rozuměj sochaře, malíře, a ostatní) zápasili i o vítězství a odměnu se ucházeli, v soudě zasedali a o nejkrásnějších výtvorech a pracích umělcův úsudek vydávali lidé tací, kteříž sami nebyli umělci, jako kdyby pouhé oko, co v kterém umění výtečného a krásného jest, vyrozuměti mohlo, i jako kdyby kterémukoli Béotovi^[3] hrubému všecky tajnosti umění těch na první pohled se odkrývaly. Protož domníval se Skytha, že soud ten velmi špatně byl zřízen, a to nikoli neslušně; nebyloť tomu jinak, než kdyby lidem, právního řízení a zákonův neznalým, dávalo se rozsuzovati těžké uzly smluv, v plášť ahalené lichvy, půhony a žaloby opáčené.

Zlomyslnosť a nevědomosť spisovatele nejnovějšího. Že pak stranu jazyka slovanského cosi podobného do zvyku přichází, co den vidíme, že ti, kdož jazyka toho nejvíce jsou neznalí, nejkvapněji o něm úsudek vydávají; mezi takové počítáme i onoho Čechožrouta, jenž o chudobě, drsnosti a chatrnosti jazyka českého čili slovanského, totižto slepec o barvách, úsudek napsal; aniž přestával na posmívání se jazyku, nýbrž neostýchal se láti národu samému a nadávkami naň dotírati, kteroužto prací svou, jak zemí a jazykův jest nepovědom, i jak hrubě bloudí, sám sice ukazuje, jenž, jak se zdá, ani nevykročil ze země německé, v níž jediné domnívá se, že obsažena jest všecka vzdělanosť a cožkoli slouti může výborným.^[4]

Pravíť, „že jazyk Slovanův jest plsť jakási, spletená z řečí národův rozmanitých“; já však dím, že to utrhání drzé a lživé i nepravdu toho dokázal jsem již v odstavcích předcházejících, když podlé Bohumila Raynauda pravil jsem, že jazyk slovanský jest prvotní. Nalézám, že takto kdysi soudil také Albert Kranzius, Němec z Dolních Sas,^[5] jenž slyše Vendy čili Venedy^[6] (Wenden jim říkají), roztroušené mezi Lužičany a Sasíky, ani mluví zkaženě slovansky a, jak se děje, některá slova německá vtrusují, ihned lichým tímto důkazem dada se klamati, domýšlel se, že všecek jazyk Slovanův povstal z němčiny. Tohoto Kranzia však výtečně vyvrátili již Kromer a jiní.

Téměř všecky jazyky evropské jsou smíchány a spleteny. Předkem zapotřebí věděti, že rozmanitým národův se stěhováním a častým sídel měněním jazykové po celé Evropě tak se promíchali, že nesnadno který najíti, jenžby si nebyl vypůjčil několika slov z nějaké řeči cizí. Ačkoli latina jest původní a mezi nejpřednější se klade, přes to všecko tolik posily přijala z řečtiny, že (jak uvažují Varro a ostatní grammatikové, zvláště pak Julius Caesar Scaliger) polova jazyka latinského skládá se ze slov řeckých. Že španělština, franština a vlaština povstaly z latiny, prvé jsme pověděli; že pak (nastojte!) i v nich slyší se některá slova německá, ačkoli velmi málo, ujišťují znatelé jazykův.

Ale což říci o němčině? Přečtiž se satyrická ona písnička spisovatele neznámého, jenž sám sebe jmenuje hezkým slovem „teutschen Michel“.^[7] Došlo již tam, že v německé sbírce novinek a povídek (jimžto se říká „novelly“) a v rozmluvách dvořanův a lidí elegantních není téměř jedinké věty rozvedené, kterážby neobsahovala některého slova francouzského neb vlaského; to pak jako krása se považuje.^[8] Někdy ovšem zapotřebí jest, řeč německou cizími slovy jakoby stíněním rozrůzňovati, poněvadž, zvláště ve vojenství, nedostává se slov německých, jimižby se věc náležitě vyjádřila.

Proč tedy Slovany viníš, že někdy užívají slov cizích? Proč nám vytýkáš, v čem jiní vyhledávají chvály? Avšak odpovíš, že Slované (Čechové totiž a Poláci) v jazyku svém nemají slov, pro něž si zacházejí do sousedních Němec. Na důkaz toho uvádějí některá slova, kteráž vzata jsou z němčiny. Abys v cizině nezdál se býti rysem, ve vlastním pak domovu krtkem,^[9] nejprvé řeč svou braň, kteráž sama užívá slov cizích; taková pak též bude obrana naše.

Odkud pochází, že v jazyku českém nacházejí se některá slova německá. Za druhé: Poněvadž Čechy obklíčeny jsou zeměmi německými, tolikráte zaplaveny byly vojsky německými, od tak dávna již slouží králům a císařům, tolikerými Němcův osadami zaseleny, co& divu, že něco slov přijaly do řeči své, když co den přijímají Němce samy, v tak velikém počtu se hrnoucí? Přidej k tomu, že jsou to obyčejně významy řemesel a zboží, kteréž se k nám dostaly s německými řemesly a zbožím samým. Na příklad uveďme slovo „víno“ (vinum); neboť když poprvé víno se k nám přineslo z podnebí teplejšího, a lidé naši se tázali, jakýby to byl nápoj, dříve neznámý, odpověděno jim, že „vinum“ se jmenuje, tedy naši, kteříž před tím neměli věci té (totižto vína), též dychtivě chopili se pojmenování a říkali „víno“. Jak každý rozumný nahlíží, stejně má se věc s ostatními významy cizích řemesel a zboží, což netoliko ve slovanském, nýbrž vůbec v každém jazyku mívá průchod, jako též i u Němcův; neboť věci španělské poznamenávají se jmény španělskými, francouzské francouzskými, vlaské vlaskými.

Němčina přetéká slovy cizími totiž hebrejskými, řeckými a latinskými. Přes to všecko ale cizích slov v mluvě slovanské mimo ta, o nichž jsme právě mluvili, tak jest po skrovnu, žebych se odvážil na jakoukoli sázku, že se jich v němčině desetkráte více nalézá. Potvrzujeť to muž veleučený Volfgang Lazius,^[10] Vídeňan, ve velmi učených knihách svých o stěhování se národův; neboť uvedl tolik slov německých, jež totéž u Hebrejův vyznamenávají, vypočetl tolik slov řeckých, tolik latinských, že více než polova řeči německé vidí se býti složena z těchto tří jazykův. Nechtěl bych tvrditi podivného výroku tohoto, kdyby toho přede mnou každému rozumnému nejpatrněji nebyl dokázal Lazius, uváděje tisíce a tisíce slov samých tak, že, kdožby se osmělil to popírati, muselby míti vlákna rohová.

Pamatuji se, že před mnohem let, byv škádlen jakýmsi slovem německým, jemuž prý podobného jiného Čechové v jazyku svém nemají, na spěch shotovil jsem jakési psaní, kteréž co do slov téměř tolikéž bylo latinské, kolik německé, a stejně znělo, že odpůrce můj, poražen jsa věcí tak nenadálou vízl, aniž odpovědi nalezl, i mrzela jej hádka, kterouž nerozumně byl vzbudil. Jestiť věc ta poněkud chlapecká; abych ale dosáhl víry a přátelům vyhověl, uvedu ji:^{[11][red 1]}

Ego habeo hortum, in eo sunt sex rotundae turres et super muros octo portae, in quinta turri stat in fenestra una persona ex puro metallo cum corona, sceptro, et lancea, in sexta fenestra offendere est mulum ex alabastro, in octava elephantem ex gypso cum longo naso, et mala, qui est semelas et sugit et sorbillat clarum vinum; habeo etiam in meo horto plantatas rosas per longam lineam, habeo buxum, suavia pyra, mespila, cicer, oryzam, spinaceam, cerasa et alios fructus. Penes hortum est ager et sata, sunt pisces in fluviis, in cellariis vinum, in armariis et cameris caseus et butyrum. Habeo capones, anates, pavones, castas turtures, phasianos, qui ova pariunt, et sunt partus securi, quia nullus gryllus, scorpio, mus vermis, aut vespa offenditur in horto. Elementa sunt hic subtilia, nullae nebulae et ventus; ideo nullus catarrhus, nullus fluxus, nulla pestilentia regit. In hoc palatio meus pater et mea mater in Januario et Martio feriari solebant, post Pentecosten meus præceptor et magister cum nomine Joannes jam viduus et strenuus Patronus Vitus de Falconis monte cum quodam Præposito (Titulus) studere, scribere et festis diebus in pelliceo et in mantello, longis pellibus cum duplicata mitra et saccis sedere ad tabulam et mustum propinare solebant. Haec erat mea schola, hic me monebat, disputabat, vexabat, quando non volebat studere, dicebat: carcer erit illi pro poena, sic me tractabat, sicut asellum cum infula ex papyro super caput tyrannice pro exemplo, ut ejularem. Tectum in meo palatio non habet scandulas, sed est plumbo contectum; per triangulum stat in pilis, sicut tripus, aut velut anchorae, et lucet in nocte, sicut lucerna, vel speculum sine macula; cuspis est sicut circulus et habet octo centenarios cupri. Habeo capellam cum calice, et omnibus instrumentis ad missam; in altari sunt tria corpora SS. Martyrum, in quibus Christus triumphavit, ad hoc altare a Presbytero SS. Sacramentum offertur, et Psalmi Prophetae David clare legentur, et est ordinatum, ut juste sexta hora Musici penes pulpitum ad matutinum psallant cum organo, et setis. In una nova scatula seu pyxide habeo particulam de Cruce Christi, sicut nux, et oleum S. Stephani ex testamento D. Archi-Episcopi, qui Mediolanum gubernavit, ex stemmate Carafarum, quod verae reliquiae sint, per miraculum est probatum; quidam Cerdo peregrinus, apud meum cocum stramem accendit; in communi vulgo tumultus fit, ego benedictum oleum miscui cum calce, et scabi pulverem, ut esset quasi emplastrum ex sapone, deinde cruce velut sigillo compressi, et cum fasciola in angusto passu in medium flamarum projeci, eodem articulo flama est domita. Obligatus sum, eleemosynam (unum saccum ex mola seu farina) quasi censum, aut Xenium, ad hospitale praesentare. Mi frater in meo horto visita me, et proba meum vinum, ut tuam melancholiam lenias, ego volo pro te omnia parare.

Ich habe ein Garten, in dem seynd sechs runde Turren und über Mauren acht Pforten, in fünften Turrn stehet in dem Fenster eine Persohn aus puren Metal mit Cron, Scepter, und Lanzen, in sechsten Fenster wirst du finden einem Maul-Esel von Alabaster, in achten ein Elefanten von Gips mit longer Nasen, und Maul, der est Semel und sauget und surklet claren Wein; ich habe auch in mein Garten gepflanzte Rosen über lange Linie, ich habe Buxbaum, süsse Pirren, Nispel, Cizrle, Reis, Spenat, Kerschen und andere Früchten. Neben Garten ist ein Acker und Saat, sind Fische in Flüssen, in Kellern Wein, in Armer und Cammer Kas und Butter. Ich habe Kapauner, Anten, Pfauen, keusche Turteltauben, Pfasianen, welche Eyer gebähren, und sind Geburt sichere, dann kein Grill, Scorpion, Maus, Wurm, oder Wespen wird gefunden in dem Garten. Die Elementen sind da subtil, keine Nebel oder Wind; darem kein Katar, kein Flus, keine Pestilenz regieret. In diesem Pallast mein Vater und meine Mutter in dem Januario und Martio haben gefeyert, nach Pfingsten mein Præceptor und Magister mit Nahmen Johannes Wittiber und der gestrenge Patron Veit von Falkenberg mit einen Probsten (Titul) studiren, schreiben und an Festtag in Pelz und in Mantel, von langen Fellen mit dupelter Mitz und Sacken sitzen bei Tafel und Must trinken Brauch gehabt. Da ist gewesen meine Schul, da hat mich vermant, mit mir disputirt, mich vexirt, wenn er nicht wolt studiren, sagte er: ein Kerker wird er für ein Poen haben, so hat er mich traktirt, wie einen Esel mit Infel von Papir übern Kopf tyrannisch zum exempl, dass ich heullen musste. Das Dach in meinem Pallast nicht hat Schindel, aber ist mit Bley bedeckt; in ein Triangel stehet es in Pfeilern, als wie ein Dreyfuss, oder wie ein Anker, und leichtet in der Nacht, wie ein Lutzern, oder Spiegel ohne Mackel; die Spitz ist wie ein Cirkel und hat acht Centner von Kupfer. Ich habe auch Capellen mit Kelch, und allerley Instrumenten zur Mess; in Altar sind drey Körper der HH. Marterer, in welchen Christus triumphiret hat, bei diesem Altar wird von dem Priester das Heil. Sakrament geopfert, und die Psalmen des Propheten David clar gelesen, und ist ordinirt, dass just in sechster Stund die Musikanten beym Pulpret zur Metten psalliren mit Orgel, und Seytenspiel. In ein neuer Schachtel oder Pixen habe ich ein Partikl von Creutz Christi, wie ein Nuss, und Oehle St. Stephans nach Testament des Erzbischofs, der Mayland gubernirt hat, aus dem Stamme Carafa, das aber wahre Reliquien sind, durch Mirackl ist es probirt. Ein Kerber Pilgram bei meinem Koch hat das Stroh angezundet; daraus ist in gemein Pöfel Tumult entstanden, ich hab das benedeyte Oehl gemischt mit Kalch, und hab geschaben ein Pulver, und war wie ein Pflaster von Saven, darnach Creutz wie mit Siegel hab gepresst, und mit Facelet in einen engen Pass in die Mitten der Flammen geworfen, in dem Artikl die Flamme ist gedehmt worden. Ich bin obligirt, eine Almosen (einen Sack von Mehl) als wie ein Zinss, oder Geschenk, auf Hospital praesentiren. Mein Bruder in mein Garten besuche mich, und probire mein Wein, damit du dein Melancholey lindern möchtest, ich wil für dich alles paraten.

Až potud psaní ono;^[12] avšak na tisíce jiných, ano i celé knihy možno napsati, jež totéž hebrejsky i německy, totéž řecky i německy, totéž latinsky i německy vypravují; opět jiná knížka všecka jest německá, kteráž předce skládá se zároveň ze slov francouzských a vlaských, úplně totéž znamenajících, čehož v jiném jazyku některém nesnadno se nalezne. Z toho dalo by se mnoho souditi, čehož pověděti nechci, nade všecko ale vyniká, že liché jest nařknutí jazyka slovanského, od Čechožrouta onoho pronesené, poněvadž užíváme těch několika slov cizích, kdežto ve vlastním domě svém mnohem více toho měl, cožby bránil.

Trpí-li jazyk slovanský nedostatkem slov. Druhé obžaloby trestí jest jazyka slovanského prý chudoba a nedostatek slov; tuto žalobu však dlužno položiti na vrub nevědomosti a prostořekosti jeho, jenž, jazyka toho, jak se sám přiznává, neuměje, a o žádný obor písemnictví našeho nezavadiv, o věcech neznámých (ať více nedím) příliš směle se vyjádřil.^[13]

Ve starých knihovnách země české nachází se knížečka slovanská, „bohosloví“ (theologia) nadepsaná, jak se tvrdí, od sv. Cyrilla pocházející,^[14] v nížto všecky významy, jichž zapotřebí užívati při výkladech o božstvě, o osobách božích a jiných tajnostech věrouky, z jazyka řeckého tak přiměřeně jsou podány, že již nic nelze říci vhodněji, a to nikoli jen slova hmotná, jak ve školách říkáme, nýbrž také nadsmyslná svými významy zvláštními se překládají pro obor bohoslovecký a mudrcký.^[15]

Do češtiny i nejtěžší díla přeložiti možno. Za paměti předkův našich oba lékařové komorní císaře Rudolfa, Tadyáš Hájek^[16] a Huber,^[17] po česku vydali bylinář Mathioliho;^[18] pak opět Huber vydal knihu jinou, kterak opatrovati zdraví;^[19] za paměti naší Amos Komenský,^[20] Moravan, ale v Čechách vychovaný, sepsal „Zlatou bránu jazykův“ (Janua linguarum), kteráž již vyšla ve všech jazycích evropských; týž Komenský nedlouho před smrtí svou v Hollandsku vytisknouti dal opět jinou knihu o ctnostech. Tito všickni psali takovou přesností a původností významův, že v nich nečteš a neslyšíš nic, než slovanské, a předce tam najdeš všecka tajná slova lučebníkův, lékařův a filosofův i vypsání lidí, živočichův, ptactva, bylin a celé přírody.

Sikst z Ottersdorfu,^[21] někdys kancléř Starého Města Pražského, v životě prvního člověka Adama, jejž uveřejnil, po česku vyjádřil všecky významy právníkův a řízení právního. Čtětež se stará zřízení zemská, právo městské a knihy o právech království českého, sepsané a Kostkům z Postupic připsané od veleslavných mužův Viktorina ze Všehrd a Jana Šlechty,^[22] též i jiné knihy předkův našich v rukopisech jsoucí;^[23] nebude žádného předmětu práva, o němž by se nepojednávalo nejušlechtileji v jazyku našem.

O výmluvnosti stavův staročeských při soudech, v chrámech, a zvláště na sněmích Hájek^[24] na potaz se vezmi; za naší paměti dějiny české vlastenským jazykem sepsal kancléř království českého Slavata;^[25] z něho, jakož i z jednání sněmovních možno nabyti ponětí, jakou váhu národ náš kladl na řečnění i jak bystrá a rázná byla výmluvnosť předkův našich.

Písmo svaté (jak jsme dříve ukázali) od sv. Jeronyma na jazyk otcův našich máme přeloženo ještě před rokem 400. po Kristu; na tom však předkové naši nepřestávali, neboť poněvadž onen překlad Jeronymův byl složen ze slov příliš starých a již z užívání vyšlých, opraven byl před 300 let, což se nachází ve starých rukopisech.^[26] Za velmi hodného a nejmírumilovnějšího krále Vladislava okolo r. 1500. jiní uvázali se v práci tu i dali se do překladu českého biblí svaté, kterýž vytištěn jest ve Vlaských Benátkách; jiný opět v Normberce,^[27] jiný v Praze Melantrych,^[28] jiný pak Boleslavští^[29] vydali; oba posléz řečené, ačkoli od kacířův shotovené, ozdobně vyjádřily věty latinské. Za naší paměti táž práce započata ode dvou otcův Tovaryšstva Ježíšova^[30] i můžeme doufati, že šťastně bude vykonána. Ve všech překladech těchto všecko jest slovanské, nic cizího, že se téměř odpřísáháno vší pomoci a každého slova jazyka cizího. Máme-li písmo svaté přesně na jazyk slovanský přeloženo, čehož si více přáti, když sv. písmo (jak se uznává) obsahuje téměř všecky věci?

Vidí se pak býti zvláštností jazyka slovanského, co veleučený Mersenne^[31] též o hebrejském dokázal (in emendationibus problemat. Venet. prob. 289.), že totiž od jednoho kořene (jak říkají mistři jazykův) odvozuje se co nejvíce slov, ba téměř bez počtu: „Hebrejština (uvádím vlastní slova Mersennova) málo má slov prvotních, že jedním významem mnoho věcí pojmenovati musí; jeden zajisté význam hebrejský sedmdesát tlumočníkův přeložilo sedmdesátí rozdílných slov řeckých. Někteří praví, že Řekové mají sedmdesát dva tisíce slov prvotních, Latiníci třicet dva tisíce, kdežto jich Hebrejové znají sotva dva tisíce.“ Potud Mersenne. Jeli to pravda o Řecích a Latinících, podle slovníkův Stephaniho a Scapuly^[32] pochybovati možno, o jazyku slovanském ale mimo všecku pochybnosť jest, že třebas by málo bylo slov prvotních (ačkoli ani toho nelze říci, poněvadž jazyk ten prvky oplývá), předce od každého kořene nachází se slov co nejvíce, že zhusta z jediného kořene jiných slov rodí se dvacet i třicet, čemuž z části vyrozuměti možno z knihy našeho Veleslavíny,^[33] kterouž nazývají „Sylva quadrilinguis“.

Je-li jazyk slovanský hrozný? Jiné pak a dle zdání mého mnohem snazší nařknutí jazyka slovanského od člověka, jazykův velice neznalého, sosnováno v ten smysl, že prý jest až příliš hrozný, drsný, nezvučný a těžký pro naučení se a vyslovování a tudíž prý lepší jest, že Čechové všickni, davše výhosť jazyku svému, sami sebe a děti své navykají společnému jazyku říše německé a takto zúmyslna i dobrovolně předcházejí, co se příště státi musí;^[34] neboť prý jazyk český nemůže býti déle trpín, než proti vůli, zvláště vůči takového návalu cizincův, vůči přítomnosti samého krále a císaře, vůči dvoru císařského, jenž z Němcův se skládá, vůči souhlasu soudův všech a panstva, kteříž všude užívají jazyka německého, nemůže prý se dále udržeti s ošklivostí a opovržením.

Nařknutí toto skládá se mnoha z takřka řezův, jež po částech vyvrátíme.

Dovolávání se cizincův proti Němcí. Hrozným, drsným a nezvučným zdá se Tobě, u něhož utvořil se předsudek buď z hlouposti, buď nevědomosti, buď z nenávisti; já však Španělův, Francouzův, Vlachův (jimž na věci té nic nesejde) neodmítám za soudce, jichž svědectví již svrchu jest známo, že jazyk český dotýká se sluchu jejich mnohem příjemněji a lahodněji, než jazyk onen, jehož jmenovati nechci. Také vůbec znám jest úsudek sestárlého v Čechách Španěla, mezi svými slavného, z Tovaryšstva Ježíšova, kterýž o těch, jižto vůkol něho mluvili jistým jazykem, říkával v žertu přátelském, že polena štípají a pilují, a (jak od lidí věrohodných jsme slyšeli) upřímně se přiznával, že dělej co dělej, jazyku tomu nemůže se naučiti. Již i to se kácí, že těžko, ba téměř nemožno jest se mu přiučiti, když národové cizí, třebas mluvili nejjemněji a ústy nejvybroušenějšími a nejvzácnějšími, mohou se mu naučiti, jakž svrchu jsme dokázali. „Ignoti nulla cupido“, totižto po neznámých věcech nedychtíme a, čeho dosíci nemůžeme, míváme v nenávisti a povržení, jako liška ona, kteráž nemohouc dosáhnouti hrušek, na stromě se zelenajících, stěžovala si, že jsou kysely. Kdo dle úsudku sv. Jeronyma nejtupější jsou v učení se jazykům. Jakým jazykem mluvili dávní Frankové, ukazují nám učenci; že pak ti, kteříž užívali jazyka starých Frankův, ze všech národův k přiučení se jazykům jsou nejnemotornějšími a nejneschopnějšími, pozoroval nejzkušenější mistr jazykův sv. Jeronym v listu svém Galatským. (Viz Raynauda z Tov. Ježíš, život sv. Ennemonda a sv. Jeronym, kn. 2. listy Galat.)

K poslední části nařknutí, kteráž zároveň obsahuje jakési napomenutí, celou touto obranou svou jsem odpověděl, že na tomto místě nic nevidí se mi zapotřebí dodávati.^[35] Zajisté slávou nade všecko největší byloby pro říši římskou, kdyby panství čili lépe právomocnosť její neobmezovala se jediným jazykem, nýbrž obsahovala jazyky všecky neb alespoň co největší jich počet; kdysi Vlachy, Francie a jiných zemí více nikoli, jako nyní, jen tituly, nýbrž vládou skutečnou držáno.^[36]

Zapotřebí toliko, aby nedávno námi uvedené ustanovení, kteréž nejvelebnější císař Karel IV. někdys ještě za květu říše německé, o učení se jazykům byl vydal,^[37] přišlo nám na mysl a do paměti se přivolalo, ihned všecko nařknutí Čechožrouta onoho v nivec se obrátí.

---

1. Skythové Řekům věku starého sluli národové, bydlevší v jižních krajinách nynějšího Ruska v Evropě. Dělili se na kočovní a usedlé; učenci někteří domnívají se, že kočovní Skythové byli kmene čudského, usedlí pak kmene slovanského. Těchto Skythův krále Gnura syn Anacharsis okolo r. 600 př. Kr. procestoval země vzdělané a zvláště v Řecku pobyl; když pak vrátiv se ku svým, chtěl tam zaštěpiti vzdělanosť řeckou, zavražděn byl návodem vlastního bratra svého, jenž se jmenoval Saulios. Rozsudku vydávati nemůže, kdo věci sporné nerozumí. Cesty mladého Anacharsise užilo několik spisovatelův na spisy poučné.
2. Na poloostrovu řeckém Peloponnesu (nyní Morea) v krajině rozkošné, po chrámu boha nejvyššího Zeva čili Joviše Olympického nazývané Olympia, co čtvrtý rok odbývala se veliká slavnosť národní, jížto se účastniti směli toliko Řekové. Slavnosť ta byla zároveň valným sjezdem Řekův ze všech končin. Mimo jiné věci odbývaly se též rozmanité zápasy tělocvičné a kdo zvítězili, všelijak byli vyznamenáni. Také i umělci (sochaři, řezbaři atd.) stavěli na odiv výtvory své, spisovatelé čtli díla svá, též se ucházejíce o cenu neb poctu.
3. Ve střední části Řecka starého byla krajina úrodná, kteráž se nazývala Béotsko (Boiotia čili Boeotia); poněvadž pak obyvatelé její nade všecko hleděli si jen požitkův tělesných, nedbajíce ducha vzdělání, tudíž nevzdělaným břichopáskům říkalo se a dosud říká se Boiot čili Béot.
4. Podivno, kterak slova tato, jež poctivý Balbín náš napsal před dvěma stoletíma, ještě až dosud z veliké části platnosti nepozbyla; neboť zdaž ještě i nyní mnoho nevědomcův a nedoukův nesoudí, jako onen Čechožrout nyní již neznámý?
5. O tomto Alb. Krantzovi viz poznamenání naše na str. 26. č. 65.
6. Wenden říkají Němci Srbům lužickým, kteříž se jako ostrov mezi Němci zachovali a nyní jsou dílem pod vládou saskou dílem pod pruskou.
7. O této písničce Michla německého dosud ničeho nemohl jsem se dopátrati.
8. To z části valné ještě dosud pravda, ačkoli od časův Balbínových němčina znamenitě se povznesla a vytříbila, honosíc se mnohými spisovateli nejvýtečnějšími.
9. „Rysem býti v cizině, krtkem pak doma“ týž význam má, co přísloví: „Mrvu z oka cizího chtíti vyvrci a ve svém neviděti břevna.“
10. O Volfg. Laziu viz poznamenání naše na str. 20. č. 52.
11. [F. M. Pelcl] Jest to zároveň ukázka jazyka německého věku dřívějšího.
12. Pro ouplnosť podali jsme též celou tuto hříčku, na kterouž neklademe váhy žádné, vědouce, že ve všech jazycích indoevropských najíti možno sílu slov, kteráž se dají uvesti na týž původ.
13. Smělosti takové dosud dopouští se mnoho nevědomcův.
14. Které knihy Balbín tuto dotýká nevím; poněvadž se nyní nic o tom neví, že by sv. Cyrill dílo podobné byl sepsal, možno se domýšleti, že kniha ona byla buď „Napisanije o pravě věrě“, jež Šafařík připisuje biskupovi bulharskému Konstitinovi, aneb snad „bohosloví“ Jana Damaska, kteréž mnich bulharský Jan Exarch přeložil do slovanštiny s nápisem „Nebesa“.
15. Balbín několik takových slov na doklad uvádí v jazyku latinském, jako „essentia“ (podstata), „existentia“ (bytnosť), „proprietas“ (vlastnosť), „materia“ (hmota), forma (tvar) a j.
16. Tadyáš Hájek z Hájku (naroz. v Praze r. 1525.), slavný lékař, počtář a hvězdář, jenž doma a v cizině důkladně se vzdělav, vyučoval na vysokých školách pražských, pak provozoval umění lékařské a stal se životním lékařem císařův Maksimiliána II. a Rudolfa II. Náležel mezi nejučenější muže věku svého. Kromě překladu Mathioliho herbáře čili bylináře (vyšel r. 1562.) sepsal mnoho jiných spisův dílem česky dílem latinsky. Zemřel v Praze r. 1600.
17. Adam Huber z Riesenbachu (rodem z Meziříčí nad Oslavou v Moravě r. 1546) slavný lékař český, jenž nějaký čas vyučoval na vysokých školách pražských, pak ale zanášel se uměním lékařským a po Tad. Hájku stal se životním lékařem cís. Rudolfa II. O zvelebení university pražské vydobyl si zásluh velikých. Zemřel r. 1613. S přítelem svým Veleslavínou přeložil a rozhojnil slavný herbář Mathioliho a sice dle Camerariova spracování německého.
18. Petr Ondřej Matthiolus (vlastně Mattioli) narodil se r. 1500. v Sieně ve Vlaších. Vyučiv se lékařství stal se po nějakém čase lékařem životním arciknížete Ferdinanda, jenž za nepřítomnosti otce svého, krále Ferdinanda I. býval jeho náměstkem v Čechách. Mattioli z vděčnosti za dlouhý pobyt svůj v Čechách chtěje Čechům památky nějaké zanechati, sepsal herbář na onen čas důkladný, jenž pak z latiny dvakráte přeložen do českého.
19. Druhé dílo Huberovo, o němž Balbín tuto se zmiňuje, vyšlo r. 1587. a nazývá se „Regiment zdraví“, jež spracoval dle pověstného díla doktora dánského Jindřicha Ranzovia.
20. Jan Amos Komenský, nejslavnější muž a poslední biskup Jednoty Bratří Českých, narodil se na Moravě v městečku Nivnicích 28. břez. r. 1592. (omylem praví o něm Balbín, že v Čechách byl vychován). Spravoval po tři léta úřad dozorce školy a kazatele ve Fulneku, za pronásledování po bitvě bělohorské musel se vystěhovati do ciziny, kdež v městě polském Lešně řídil gymnasium a proslaviv se výtečnými opravami školskými (horlivě raze cestu vyučování věcnému) odebral se na nějaký čas do Anglicka, Švédska i do Uher, kamž jej vlády povolávaly, aby prováděl opravy ve školství. Zásluhy jeho o lepší vyučování mládeže pojistily mu slávu nehynoucí. R. 1655. při dobytí Lešna, kdež se opět byl usadil, zakusiv pohromy nesmírné, že mimo majetek ztratil největší díl rukopisův svých (mezi nimi též po 20 let sbírané příspěvky k velikému slovníku řeči české a latinské), přestěhoval se r. 1657. za čestným vyzváním do Hollandska, kdež zanášeje se pracemi učenými zemřel v Amsterodamě dne 15. listopadu r. 1671. Ačkoli za živobytí svého málo poklidu požíval, předce převeliký jest počet spisův jeho v řečích české a latinské, o vyučování, náboženství a j. v. Spisové jeho po česku psané vynikají jazykem jadrným a výtečným.
21. Sikst z Ottersdorfu (naroz. v Rakovníce), muž důkladně vzdělaný, spravoval úřad kancléře staroměstského až do r. 1547., kdež sesazen a vězením pokutován byl, poněvadž velmi činně účastnil se odporu stavův českých a hájil práv měst českých proti králi Ferdinandovi, jenž na ně sáhal. Užívaje doby dalšího panování krále téhož k pracím literárním, teprv po smrti jeho opět vstoupil na pole činnosti veřejné i stal se radou při soudu purkrabském. Zemřel v Praze r. 1583. Ze spisův jeho (z nichž Balbín zmiňuje se jen o duchovním románu „život Adamův“ do češtiny přeloženém) nejdůležitější jest dílo původní „0 dvou nepokojných letech v Čechách 1546. a 1547.“ — Syn jeho Jan Theodor účastnil se povstání proti Ferdinandovi II. i zvolen byl mezi 30 direktorův, pročež po bitvě bělohorské na smrť byv odsouzen, obdržel však milosť na popravišti samém. Nechtěje pak opustiti víry své, musel se stěhovati do ciziny i zemřel v Drážďanech r. 1653.
22. Viktorin Kornel ze Všehrd, proslulý právník a řečník, pocházel z Chrudimi; vyučovav nějaký čas na vysokých školách pražských, stal se sekretářem krále Vladislava II. a pak místopísařem království českého. Zemřel v Praze r. 1520. O právnictví české vydobyl si zásluh nesmrtelných dílem svým, kteréž nadepsáno jest: „Knihy devatery o práviech a súdiech i o dskách země české.“ — Balbín tuto dopustil se omylu, klada, že tyto knihy o právech českých sepsány byly též Janem Šlechtou. Tento Jan Šlechta ze Všehrd, pán na Kostelci Labském, byl vrstevníkem a přítelem Viktorina Kornela i také sekretářem krále Vladislava, vynikal však v jiném oboru učenosti a spisovatelství; sepsal spis „Microcosmos“ a jako přítel jeho Bohuslav Hasištejnský básnil po latině. Narodil se r. 1466., zemřel roku 1528.
23. Ku př. kniha starého pána z Rožmberka (ze století 14.), výklad na právo české pana Ondřeje z Dubé (okolo 1400 r.), kniha Tovačovská, kniha Drnovská, překlad instutuc Justiniánových atd.
24. Kněz Vácslav Hájek z Libočan r. 1541. vydal velikou kroniku země české, kteráž sice vyniká jazykem jadrným, avšak pro veliké množství bajek a lží ztratila váhu, jížto dříve požívala v míře velmi vysoké.
25. Kancléř království českého Vilém Slavata (týž, jenž r. 1618. na hradě pražském s okna byl vyhozen) zanechal ohromné po česku psané dílo dějepisné, kteréž pro dobu tehdejší veledůležitým jest pramenem. Balbín zajisté nevěděl, že současně se Slavatou také ještě jiný Čech (avšak v cizině) sepsal dílo podobné, kteréž co do rozsáhlosti rovná se Slavatově, v mnohém ohledu však daleko je předčí, totiž Pavel Skála ze Zhoře, jenž po bitvě bělohorské se vystěhovav a konečně usadiv se ve Frajburce v Míšni (nedaleko hranic českých) sepsal dílo své obsahující 10 svazkův velikých. Dílo Slavatovo chová se v Hradci Jindřichově, Skálovo pak v Duchcově, i obě za naší doby začala se vydávati tiskem.
26. Že domněnka, jako prý sv. Jeronym biblí přeložil též na jazyk slovanský, již dávno jest vyvrácena, svrchu bylo povědíno; první překlad slovanský písma sv. opatřili bez pochyby hned apoštolové naši svatí Cyrill a Metoděj a sice v jazyku staroslovanském. Když pak Čechové a Moravané odtrženi jsou od bohoslužby slovanské, písmo sv. překládáno na jazyk náš i máme důkazy bezpečné, že nejpozději již ve století XII. celé písmo sv. bylo přeloženo na jazyk český.
27. Bible česká prvně tiskem vyšla v Praze r. 1480., pak na Horách Kutnách r. 1489. a v Benátkách Vlaských r. 1506., dále v Praze u Pavla Severýna z Kapíhory r. 1529. a 1537. v Normberce nákladem měšťana tamějšího Melichara Kobergera r. 1540.
28. Jiří Melantrych z Aventina (původně dle rodiště svého Rožďalovský neb dle zevnějšku Černovlásek nazývaný), muž na vysokých školách pražských a v cizině důkladně vzdělaný, byl času svého nejslavnějším knihtiskařem v Čechách. Nejprvé na Malé straně ve spolku s Bartol. Netolickým pracoval; potom však zřídil si tiskárnu vlastní na Starém Městě, kdež dosud stojí bývalý dům jeho v ulici Sirkové č. 471. Tiskárna ta dostala se pak do rukou slavného Daniele Adama z Veleslavína, jenž v manželství měl Annu, nejstarší dceru Melantrycha. Z tiskárny té vyšlo velmi mnoho kněh i též několikráte bible (odtud Melantryšskou zvaná) a sice r. 1556—7., 1560—1., 1570. a 1577. Melantrych narodil se r. 1511. a zemřel r. 1580.
29. Boleslavskými nazýváno druhdy též Bratří české, poněvadž Boleslav Mladá hlavním jich bývala sídlem v Čechách. Bible, ku kteréž se tuto Balbín táhne, přeložena od osmi učencův z Jednoty Bratří českých a v letech 1579—93. vyšla nákladem slavného pana Jana z Žerotína v 6 dílech v Králicích (blíže Náměstě na Moravě), odkud vůbec sluje „Králickou“. Pro výtečnosť jazyka a správnosť pravopisu bible tato přijata jest za vzor řeči české.
30. K vyzvání arcibiskupa pražského Matouše Ferdinanda Zoubka z Bilenberka jezovité Jiří Konštanc, Štayer (a později též Jiří Barner) uvázali se v překládáni písma svatého podlé latinského „s porovnáním k bibli Benátské a jiným výtiskům vyšlým před Lutherem“. Bible ta vyšla ve třech dílech od r. 1677. do r. 1715. a nazývá se Svatovácslavskou, poněvadž vydána byla nákladem dědictví sv. Vácslava.
31. Martin Mersenne, františkán francouzský, přítel slavného filosofa Descartesa, sepsal mnoho spisův obsahu náboženského, mathematického a filosofického. Narodil se r. 1588, zemřel r. 1648.
32. Robert Stephani, slavný kněhtlačitel francouzský, jenž nejprvé žil v Paříži, pak ale jsa náboženství kalvínského, vystěhoval se do Ženevy, kdež zemřel r. 1559., maje 56 let věku svého. Díla z tiskárny jeho vynikala správností a ouhledností. Sám také jsa učeným a hlavně vynikaje znalostí v jazycích klassických, proslavil se mimo jiné spisy rozsáhlým slovníkem jazyka latinského „Thesaurus linguae latinae“. — Starší syn jeho Jindřich (naroz. r. 1528.) vynikaje učeností ještě větší, vydal (dílem v jazyku původním, dílem v překladu latinském) mnoho spisovatelův řeckých jakož i nemálo svých vlastních spisův původních. Žil v Ženevě, pak v Němcích nějaký čas, až za krále Jindřicha IV. vrátil se do své vlasti francouzské, kdež zemřel v Lyoně r. 1598. Náležel mezi nejdůkladnější znatele jazykův řeckého a latinského. Zdělal velmi rozsáhlý slovník jazyka řeckého „Thesaurus linguae graecae“; z rukopisu toho bez vědomí Stephaniho pomahač jeho Němec Jan Scapula r. 1579. vydal u výtahu krátkém slovník řecký, kterýmžto podvodem Stephani utrpěl ztrátu velikou, že téměř schudl.
33. Daniel Adam z Veleslavína, syn mlynáře pražského (naroz. r. 1546), nejslavnější spisovatel český věku zlatého, byl nejprvé professorem dějepisu na vysokém učení pražském, potom pak majitelem tiskárny slavného Melantrycha, jehož dceru nejstarší (Annu) měl za manželku. Z tiskárny této vyšlo množství děl výtečných, jichž mnohá Veleslavína sám buď sepsal buď přeložil (jako „kalendář historický“, „Politia historica“ a m. j.). Dílo, jehož Balbín tuto dotýká, jest „Sylva quadrilinguis“ (t. j. les čtyřjazyčný čili slovník řečí české, latinské, řecké a německé).
34. Ejhle! co nám prorokováno s takovou jistotou již před dvěma stoletíma! Zdaž i nyní dosti často neozývají se k nám tací hlasové krkavčí, kteříž, čeho si přejí, drze nám předpovídají, totiž záhubu naši, odívajíce se při tom v pláštík lícoměrné dobrosrdečnosti. Viděti z toho, že po všecky doby stejná byla nepřátel a hanobitelův našich darebnosť zlomyslná a vzteklosť nesmyslná.
35. Buďmež jen nadšeni touž láskou k vlasti, touž důvěrou v budoucnosť, týmž vědomím slovanským, o zachování a zvelebení všeho domácího a národního pečujmež pilností a svědomitostí, co Balbín šlechetný, i nebudeme se lekati zlomyslných proroctví sýčkův a zákeřníkův potměšilých.
36. Ve slovech těchto vězí výčitka, že říše německá, kteráž se nazývala také římskou, moci dřívější pozbyla a stále klesala, poněvadž jiné jazyky a národnosti potlačovala.
37. Balbín tuto naráží na tak zvanou „bulu zlatou“, to jest základní zákon říše německé, jejž císař Karel IV. král český, ve srozumění se všemi členy říše té vydal na sněmích v Normberce a v Metech r. 1356. V zákoně tom nachází se též ustanovení pamětihodné, aby se synové kurfirstův německých od 7. až do 14. roku věku svého učili jazykům latinskému, vlaskému, německému a slovanskému jakožto jazykům, „kteréž jsou velice potřebnými knížatům říšským“.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. V tištěném zdroji vysázeno střídavě řádek latinsky a odpovídající řádek německy. Pro přehlednost jsme upravili do dvou sloupců.