Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. XIII.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. XII.	§. XIII. Oslavení jazyka slovanského skrze sv. Jeronyma,[1] doktora církevního, dle národnosti Dalmatince, pak skrze to, že jazyka toho velmi mnoho národův při službách božích užívá a povždy užívalo.	§. XIV.

Údaje o textu
Titulek:	§. XIII. Oslavení jazyka slovanského skrze sv. Jeronyma,[1] doktora církevního, dle národnosti Dalmatince, pak skrze to, že jazyka toho velmi mnoho národův při službách božích užívá a povždy užívalo.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 80–86. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Nelze říci (chceme-li totiž slyšeti pravdu), mnoho-li po všecek čas k oslavě a ozdobě národa slovanského přispívali duchové mužův největších. Již svrchu pravil jsem, že národ ten chová do sebe jaksi vrozenou a vždy na snadě jsoucí lehkosť v přiučování se jazykům cizím. V počtu těchto vším právem dle výroku celé církve bez číkoli závisti prvním se pokládá Dalmatinec sv. Jeronym,^[2] o jehožto narozeninách nejšťastnějších církev, že se jí dostalo učence takového, bohu díky vzdává, řkouc: „Bože, jenžtos církvi své u vykládání písem svatých opatřiti ráčil sv. Jeronyma, vyznavače Tvého a největšího učence.“ Jak důraznými důvody a jak velikou silou důkazův nedávno válčil Bohumil Raynaud z Tovaryšstva Ježíšova, bohoslovec nejučenější, aby Ambrosia vyrval Vlachům a získal Francouzům? Národy slovanské však bez odporu se honosí největším doktorem církve, Dalmatincem Jeronymem. Výrok o nekonečném dostatku učenosti Jeronýmovy snad ledakomu mohlby se zdáti smělým a přílišným, kdyby ho Augustin^[3] (o němž smýšlím, že sám jediný ze všech smrtelníkův, tehdáž žijících, náležitě mohl posuzovati Jeronyma) nebyl pronesl, řka: „Žádný člověk nevěděl, co Jaronymovi bylo neznámo.“ Nade všecko pravdivé jest ono přísloví, jehož užívají zvláště Arabové: „Neučený nezná učeného, poněvadž nikdy nebyl učeným; avšak učený zná neučeného, poněvadž kdysi sám byl neučeným.“ Nikdo tedy Jaronyma nemohl znáti lépe, než Augustin, kteréhožto duch rovnal se rozsáhlosti ducha jeho a dle uznání církve celému světu vyhověl.

Sv. Jeronym Slovanům přeložil písmo svaté. Nuže Jaronym, kterého druhu písemnictví nedotýkal? Které řeči tehdejšího světa známého neznal? Kdo šťastněji pracoval v překládání písma svatého dle smyslu původního a přesného? Umělť svou řeč dalmatskou čili slovanskou, latinu (že s kýmkoli z dávných Římanův mohl jíti v zápas), řečtinu a všecky její rozdílnosti, dále řeči Palestincův, arabskou, egyptskou, hebrejskou a syrskou a to s takovou ozdobností, že v každé zdál se býti zrozen. Vynášejž tedy Řím Řehoře^[4] svého, přisvojujž si Afrika občana svého Augustina, hádejtež se o Ambrosia Vlachy a Francie; národ slovanský svým povždy bude se honositi Jeronymem, aniž to jest honosení se prázdné a liché, nýbrž shoduje se s jeho velikými o nás zásluhami; neboť Jeronym (jak svědectvím spisovatelův nejdávnějších a u nás nejváženějších rovněž i nepřetrženou od věkův pověstí jakoby z ruky do ruky podáváno), když písmo svaté převáděl na jazyk latinský, také, aby soukmenovcův svých nezdál se býti nepamětlivým, starý a nový zákon, jak říkáme, za panování Gratiana a Theodosia^[5] pro Slovany přeložil, kteréhožto překladu prastarého dosud užívají Illyři, Rusíni a Rusové i jiní národové slovanští, jakž dosvědčují Kromer (v dějinách polských) a Dubravius (v dějinách českých) i též ostatní spisovatelé nejslavnější: Miechovius,^[6] Decius^[7] (v Starožitnostech polských), Aleksandr Gvagnin,^[8] Petr Reva (cent. 7. dějin uherských), Bonfinius^[9] (v dějinách uherských) a kniha „Bibliotheca Vaticana“ v Římě vydaná.

Těmito zásluhami sv. Jeronyma o Slovany jeho veden, císař nejhodnější, Karel IV. o něco více než před třemi sty let v Praze založil klášter^[10] velmi bohatý a nádherou královskou zbudoval chrám jmenem sv. Jeronyma posvěcený, aby v něm s přivolením papežův římských v žádném jiném jazyku, než v slovanském, odbývaly se služby boží, denní a noční, modlitby řeholníkův, obřady a způsoby, slovem všecky výkony kněžské. Chtějíce naznačiti chrámu toho slávu, lesk a velebnosť, staří Čechové říkávali, že Karla stál toliko o jeden peníz méně, než most pražský, na jehož založení, jak víme, plynuly poklady královské, čemuž snadno porozumí, kdo na své oči spatřil most ten, jenž (jak Herart Mercator^[11] píše ve svém Atlantu) jest prý nejpevnějším v celém Německu.

Co právě řečeno bylo o slovanských službách božích, to předce bez odporu největším jest dokladem chvály; neboť (vyjmu-li jazyky posvátné, jimiž titul svůj královský a jmeno na kříž napsal Ježíš Nazaretský), kterémuž z jazykův ostatních dopřáno, aby se v něm vykonávaly tajnosti posvátné? Někteří Otcové čili lépe vykladatelé písem svatých učili, že prý blažení nebes obyvatelé mluviti budou jazykem hebrejským, a že po vzkříšení těl jazyka toho v nebi vůbec užívati se bude (což je-li pravda, nic mi do toho není); avšak jazyka slovanského mnohem větší, jakž se domnívám, důstojenství jest, poněvadž syn boží, v něm vzýván od kněží, co den s nebe na zemi sestupuje i na oltáři obětujících představuje se lidem, aby jej oslavovali; takováť jest síla několika výrazův a moc téměř nekonečná, že těchto několik slov svátostenských kněží daleko převyšují ono „staniž se“, jímž svět byl stvořen.

Vídali a slýchali jsme sami nejednou, kterak Rusíni a jiní národové obřadu řeckého, s církví římskou spojení, po slovansku služby boží vykonávají, což že již před více než tisícem let dělo se u Bulharův a také u našich Čechův původem sv. apoštolův slovanských Cyrilla a Metoděje, vypravuje Dubravius, aniž tomu odporuje Baronius,^[12] ačkoli později papežové, když Čechům dali zvláštního biskupa, obyčej ten zrušili.^[13]

Což tedy málomocný onen Čechožrout slávě této naproti postaviti může, leda snad nějakého ochlastu a břicháče popa Lutherova, jemu samému podobného, pivem neb sladovinou vykrmeného, jenž v jazyku saském slovy velebné svátosti vůči lidu hlasem Stentorovým^[14] jakoby verši čarodějnickými hřmotí.^[15]

---

1. [F. M. Pelcl] Za naší doby sotva který učenec sv. Jeronyma Slovanům přisuzovati bude, když za jisto a dokázáno se považuje, že před časy Justinianovými Slovanův v Illyriku nebylo.
2. Sv. Jeronym, jeden z nejznamenitějších otcův církevních, narozen r. 346. v bývalém městě Stridoně v Dalmatsku, zemřel v Betlémě r. 420. Z četných prací jeho zmíníme se tuto jen o překladu starého zákona na jazyk latinský, jejž k vyzvání papeže Damasa zdělal od r. 392. do r. 402. Pro původ jeho z Dalmatska domníváno se, že byl Slovan, i připisováno mu též, že písmo sv. přeložil také na jazyk slovanský. Také jmín byl původcem písma hlaholského, jehož se dosud v některých krajinách Chorvatska i Dalmatska užívá. Avšak již Pelcl, vydavatel tohoto spisu Balbínova, vyvrací domněnku, že Jeronym byl původu slovanského.
3. totiž sv. Augustin, otec církevní.
4. Řehoř Veliký jinak též Anicius, papež římský toho jmena první, narodil se v Římě, kdež také zemřel r. 604. Zanechal mnoho spisův obsahu náboženského, pročež patří též mezi otce a učené církve katolické. O převeliké horlivosti jeho vypravuje se mimo jiné, že prý zapověděl učení se mathematice, dal hubiti staré památky a spáliti též knihy Liviovy o dějinách římských, aby tím přičinil vážnosti sv. písma. On prý první přijal titul „servus servorum“ (sluha sluh), jehož odtud papežové užívají. Také zavedl nový způsob zpěvu v církvích.
5. Gratianus a Theodosius Veliký, císařové římští, panovali onen od r. 375. až do r. 383. Theodosius pak od r. 379. až do r. 395., kdež umíraje, římskou říši rozdělil na východní a západní.
6. Matěj Miechovius, těž Miechovita čili Miechowski, tak zvaný dle rodiště svého města Miechowa v království polském, slavný lékař při dvoře krále polského Zikmunda I., stal se pak kanovníkem Krakovským. Hlavní díla jeho latinsky psaná jsou „kronika polská“ do r. 1504. a pak „Popsání obojího Sarmatska v Asii a v Evropě“. Narodil se r. 1456., zemřel r. 1513.
7. Josua Ludvík Decius, vrstevník Miechowity, byl tajemníkem krále polského Zikmunda a sepsal mimo jiné „de vetustatibus Polonorum“ (o starožitnostech polských).
8. Aleksandr Gvagnin čili vlastně Guagnini, Vlach rodem z Verony r. 1538. záhy dostal se do Polska, kdež konal platné služby vojenské až do své smrti (v Krakově r. 1614.), začež se mu dostalo rozmanitého vyznamenání. Neméně proslul spisem svým „rerum polonicarum tomi tres“ (tři svazky o věcech polských), kteréž svého času velké slávy požívalo i dosud není bez ceny.
9. Bonfini Antonín, Vlach rodem z Ascoli, r. 1427. králem Matyášem Korvínem do Uher povolán žil tam i za Vladislava II. u veliké vážnosti až do r. 1502. Sepsal jazykem latinským 45 kněh „dějin uherských“, i nazývá se Liviem uherským.
10. Rozuměj tuto klášter benediktinský „na Skalkách“, nyní na Slovanech čili v Emauzích řečený, jejž roku 1347. (tedy ještě před založením Nového Města pražského) císař Karel IV. založil pro mnichy slovanské z Dalmatska, z Bosny atd., kteří tu služby boží v jazyku slovanském odbývali, k čemuž papež Kliment VI. dal povolení r. 1346. Stavba velkého chrámu trvala do r. 1372. kdež v druhý svátek velkonoční byl vysvěcen (odtud mu říkáno v Emauzích).
11. Herart (Gerhard) Mercator naroz. r. 1512. v Rurmondě v nynější Belgii, vynikal v mathematice, měřictví a zeměpisu, a mimo některé spisy z těch oborův vydal mnoho map, jež namnoze sám ryl. Dosud vůbec známa jest mapa jeho, představující povrch celé zeměkoule v projekci čili v prometu.
12. César Baronius, Vlach rodem ze Sory v Kampánsku, r. 1538. jeden z nejznamenitějších učencův věku XVI. náležel do řádu sv. Filipa Neria, až povýšen byv na kardinála, stal se knihovníkem ve Vatikánu, paláci papežském v Římě, kdež se nachází jedna z nejslavnějších knihoven celého světa. Zemřel r. 1607. Pracuje pilností nezlomnou, zanechal dvě díla veliká „Martyrologium“ a „Annales ecclesiastici“ (letopisové církevní) sáhající od Krista až do r. 1198.
13. Pravda jest, že v Čechách a na Moravě, kamž učení Kristovo dostalo se z východu skrze apoštoly slovanské Cyrilla a Methoděje, služby boží původně odbývaly se jazykem slovanským, s přivolením papeže samého, až pak po smrti krále velkomoravského Svatopluka, když synové Bořivojovi, Spytihněv I. a Vratislav I. na sněme Řezenském dali se v ochranu krále německého Arnulfa r. 895., Čechy dostaly se pod biskupství Řezenské i vytlačováno jazyk slovanský ze služeb božích, v čemž pokračováno, když r. 973. založeno biskupství pražské. Slovanské bohoslužby v Čechách posledním byl přítulkem klášter sv. Prokopa nad Sázavou, založený knížetem Oldřichem r. 1032. neb 1035. až za knížete Břetislava II. r. 1096. i odtud vypovězeni jsou mniši slovanští s opatem svým Božetěchem.
14. Homér v Iliádě vypravuje, že ve vojště řeckém za války Trojánské byl jakýsi Stentor hlasu tak mohutného, že všecky překřičel. Odtud hlas Stentorův vešel v přísloví.
15. Příkrosť a jízlivosť tohoto výroku kladiž se na účet nesnášelivosti a přepjaté horlivosti náboženské doby tehdejší, jichž ovšem také nebyl prost Balbín náš.