Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/§. XII.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín
§. XI.	§. XII. O starobylosti a rozšířenosti jazyka slovanského.	§. XIII.

Údaje o textu
Titulek:	§. XII. O starobylosti a rozšířenosti jazyka slovanského.
Autor:	Bohuslav Balbín, poznámkami opatřil Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. 72–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Emanuel Tonner
Licence překlad:	PD old 70

Opětovaná obrana rozpravy této. Vynáším-li starobylosť neb rozsáhlosť jazyka slovanského, neb uvádím-li jinou její chválu, nikdo se nedomnívej, že jazykův cizích nenávidím, aneb že omrzelým porovnáváním zlehčovati chci, ať tak dím, jejich ourodu čili cenu; neboť co na jiných haním, abych sám páchal, nejméně všeho sluší. Moudřeť pravil Aristoteles (II. o polit.): „Žalující povinen býti lepším žalovaného“; já pak nic jiného, než obranu strojím, aby ti, kdož jazyka slovanského neznajíce, neb ze svého Německa nevyšedše, naň dorážejí, porozuměli, že nadáváním daleko od pravdy zabloudili, a zvláště onen Čechožrout „dobré by požíval pověsti, kdyby byl bojoval slovy počestnými“, jak psáno stojí u Terentia^[1] v proslovu veselohry „Formion“. Stejně cením jazyky všecky, miluji všecky; jen aby svrchovaná nevědomosť a nespravedlivosť nařknutím nezlehčovaly u jiných slovanštiny, kteréž oni sami za nic nemají. Narodnůstkářstvím („nationalitas“, tak někteří nazývají chybu tu) není, když bráníme národ svůj, nýbrž, jak tamti činili a činí, když se někdo naň sápe nadávkami. Nelíbí-li se však komu celý tento odstavec, dávejž vinu utrhačům, kteříž nás nejednou popuzovali k obraně, i mlčení a trpělivosť naši uráželi nezbedností.^[2]

Již tedy k věci přítomné.

Že jazyk slovanský jest prvotní, a při prvním zmatení jazykův původem a vnuknutím božím povstal, pochybovati nelze; že se neslil z jazykův cizích, dokazují souhlas mužův nejučenějších, rozšířenosť jazyka, sousedství Sarmatska^[3] s Asií, kdež se snůška jazykův nejprvé počala; to dokazuje čistota a dávná, původní, sama sobě dostačující ryzosť jazyka toho. Bohumil Raynaudus, muž za našich dob v každém oboru vědy veleslavný, ve své chronologii (Sv. XI. ad A. M. 208.) klade jej na čtvrté místo mezi všemi jazyky světa; pravíť: „Stalo se rozdělení jazykův na sedmdesát dva, kteréž pocházejí od sedmi matek, hebrejštiny, řečtiny, latiny, slovanštiny“ atd. Také v Bibliothéce Vatikánské (rozumím tím knihu velmi učenou „Bibliotheca Vaticana“ v Římě vydanou, kteréž nyní bohužel nemám po ruce) dokazuje se to vyčtením všech národův v Asii a v Evropě, kteříž užívají a užívali jazyka slovanského, dále jich starobylostí a jinými důvody.

Alespoň v této věci (neboť jiného nic nevytýkám) Eneáš Sylvius sám sebe učinil směšným, když v kronice národa našeho (hl. 1.) připsané Alfonsovi, velkému králi neapolitánskému a aragonskému z národa českého, poněvadž původ svůj vyvádí od věže Babylonské, posměch si tropí, řka, že neví o žádném národě, jenžby se chvastal původem tak z daleka vyváděným. Což pak ale napadlo Sylviovi? Přikládáme-li víru písmu svatému, nemusíme-liž k témuž počátku vésti jazykův prvotních z celého světa? Proč za touž příčinou z ješitnosti neviní Židův, Řekův a jiných? ačkoli výroku onomu rozuměti se musí ne o Češích (o nichž všecky naše kroniky svědčí, že teprv dlouho po narození Kristovu do těchto končin přišli), nýbrž vůbec o mateřím jazyku slovanském.

Jsme žádostivi, co by as Sylvius byl dělal a jak vítaný podnět k smíchu bylby měl, kdyby byl četl, co před časy o stáří řeči národa svého vymyslil si lékař Antwerpenský Goropius Becanus!^[4] V knihách, jež vydal, snaží se dokázati, že jazyk germánský (sám jej nazývá „cimbrickým“) hned na počátku světa a se světem povstal, že byl řečí rajskou, ve kteréž rozmlouvali Adam a Eva i první obyvatelé světa, kterémužto žvanění (neboť jinak nelze říci) posmívají se netoliko spisovatelé cizí, vlaští a francouzští, nýbrž také Belgičané a Němci sami. Jmeno Adam odvádí od Athem t. j. dech; kterak zas povstalo jméno Tubalkain, přečti si tam i také šest set jiných bláznovství^[5] — jedním slovem hebrejštinu, jazyk nejstarší, dělá dcerou němčiny. Toť předce zaslepenosť! Domnívá se, že Eden,^[6] ráj rozkošný, jest prý město Artesiae Hesdinum, nyní Hesdin zvané.^[7] Tudíž v Hesdině prýští se čtvero řek rájských, tam stvořen byl Adam i zbudována Eva, tam had německy hovořil a okolo Hesdina bydleli první rodičové lidí; také Kaina musíme nazývati Hesdiňanem atd., což všecko jak směšno a nesmyslno jest, každý vidí.

Nám na pochvalu postačuje, že (viz Bohum. Rayn. sv. XVII. stať jako výše) slovanština čítá se mezi jazyky první, čehož nejjistější zprávu podává i Asie sama i rozšířenosť jazyka. Bodinus v díle svém „methodus historiarum“ jako v mnohém jiném, tak u výkladu o původu Slovanův znamenitě, jak myslím, pochybil, maje za to, že Hunnové, Heruli, Rugiové, Švédi a Aláni^[8] jsou národy slovanskými, kteříž pocházejíce z ostrova Skandie, za časův Justiniana^[9] zaujali Pannonie „potom pak slávou jmena a jazyka svého (uvádím slova samého Bodina) naplnili Evropu veškeru, téhož pak jazyka, kterýž mají Čechové a Poláci, po dnes v Skandii se užívá“.

Předně ono o Hunnech a Švédech vidí se býti nepravda, o Skandii čili Skandinavii podpisují spisovatelé neposlední, kteříž ujišťují, že prohledli krajiny tamější.^[10] Kromer, hodností biskupskou a vědomostmi vynikající,^[11] v mnohých odstavcích dokazuje (Kn. I. dějin polsk. hl. 7. a sled.), že Slované ze Sarmatska,^[12] rozsáhlého území, s Asií hraničícího a z části již k ní náležícího, vyšli a nejprvé v krajinách okolo Dunaje osedli, potom pak, když Římané, jichž panství již ochabovalo, jsouc rozděleno mezi Cařihrad a Řím,^[13] nad Dunajem neměli síly, řeku tu překročivše, Mysii,^[14] Makedonii a Pannonii sužovali, dále Illyrikum a Dalmatsko osadili, až konečně přes hranice Jazygův Metanastův (jimž nyní říkáme Sedmihradčany), vedením Čecha, Lecha a třetího bratra (dle jiných vnuka) jmenem Rusa^[15] jedni v Bojohemii čili vlasť Bojův^[16] prázdnou vzdělavatelův (poněvadž Bojové byli se vystěhovali) druzí v zemi polskou, třetí v Rusko se uvázali.

Když tedy Slované v Asii neb na blízku Asie, kolébky všech jazykův, i tak velkým množstvím lidu i silami tak velkými panovali, a po Thrácii,^[17] Illyrikum, Srbsku, Bulharsku, Moravě, Čechách a jiných krajinách velmi rozsáhlých se rozlili, ano až pod samým Cařihradem v Blachernách^[18] obývali, zdaž dosti k víře podobno, že jazyk slovanský (jak důkazem kratičkým dokládá Kranzius,^[19] věcí slovanských úplně neznalý, jejž potom vyvrátíme), že, pravím, jazyk slovanský vyplynul z němčiny (kteráž v Asii neb blízko ní nemá a neměla ani paměti ani sídla)?

Abych sám pomlčel o rozsáhlosti jazyka slovanského, kteráž větší jest, než každá říše (snad mimo Čínu), slyšme Petra Revu,^[20] muže velmi slavného. „Země slavonská (mluvíť o Slavonii uherské — v. centur. 7. rer. Ungaricar. —) patří nyní dílem Uhrům dílem Benátčanům a leží nad Sávou a Drávou, kteréž ji svlažují. Jazyk slavonský čili illyrský nyní ze všech nejdále sahá; neboť se vidí, že rozprostírá se od moře Jaderského až k okeánu ledovému; jeho totiž užívají Istriánci, Dalmatinci, Chorvati, Slované uherští, Bosňáci, Čechové, Moravané, Slezáci dávní a Lužičané, Vendové, Poláci a jich provincie velmi rozsáhlé, Litvané,^[21] Rusíni, jistá čásť Prus,^[22] obyvatelé Skandinavie,^[23] Rusové (Moskované), daleko široko panující, rovněž i Bulhaři a mnoho jiných krajin až po Cařihrad tak, že na celém světě není jazyka, kterýmbys více národův a kmenův osloviti mohl, změniv jen nářečí.“ Tolik Reva. To všecko vysvítá z prvního pohledu na mapy zeměpisné; neboť obrátíš-li zřetel od Čech začínaje skrze Slezsko, Polsko, Mazovše^[24] až k téměř pod severní točnou ležící Nové Zemi a Zlaté Babě,^[25] kterážto obě slova jsou slovanská a znamenají modlu, pak skrze všecky ty velmi rozsáhlé končiny Moskovanův a Tatarův Perekopských,^[26] kteříž slovansky mluví, Cařihradem dále skrze Bulharsko, Srbsko, Bosnu, Valašsko,^[27] Uhry, Dalmatsko, Chorvatsko, Illyrsko, Benátsko: kolik, prosím, tisíc tisícův napočteš? Týž Reva na jiném místě, ne taktéž pravdu, na jisto uvádí, řka: „Jazyka slovanského povědom byl Aleksandr Makedonský;^[28] neboť v bitvě proti Dareiovi Illyry a Thráky jich řečí k udatnosti napomínal, jak se zmiňuje Justinus^[29] v knize 2.“ Jisto jest, jak čteme u téhož Justina, že když utíkal před Porem, žil ve vyhnanství u krále Illyrského a potom k samému národu slovanskému (jejž nejudatnějším nazývá), list učinil, kterýž tam Reva podává a již mnohem dříve Hájek podal v kronice české. Toto níže řečené ani vyvraceti ani tvrditi nemám v oumyslu, zvláště hledí-li se k letopočtu, dávámť to na dobré zdání čtenáře soudného; toliko to pevně stůjž, že málo který z ostatních jazykův možno porovnávati se slovanským co do rozsáhlosti území a množství národa. Kniha „Bibliotheca Vaticana“ vypočítává velmi mnoho jmen národův, kteříž užívají jazyka slovanského, a připojuje, že není jazyka zdomácnělejšího u Turkův, kteříž jej nazývají jazykem dvorským, královským a císařským, poněvadž, jako u našich dvorův vlaština, neb franština, tak při dvoře velikého Turka (Sultána) všickni přední pánové, bašové, vezíři a správcové zemí libují si v jazyku slovanském.^[30]

Nikdo tudíž, kdo slovansky mluví, uváží-li rozšířenosť jazyka tohoto, neneznámého ve velmi veliké části Evropy a Asie, nemusí se styděti a mrzeti na svůj národ.

Záhodno celou tuto hlavu zakončiti se sv. Synesiem,^[31] biskupem Kyrénským,^[32] v Africe, jenž v 86. psaní (vydání Dionysia Petavia) praví: „Objímám stejně všecky Dalmatince a nejmilejší syny své; jsouť totiž lidem téhož města, kteréž mne také volilo.“ Zdá se, že nejsvětější biskup, jenž psal za časův císaře Arkadia, návěstí dává, že také v Africe bylo jakési oddělení Slovanův a jazyka toho, kteréž z Kyreny do Dalmatska se přestěhovalo. Tak tedy i Afrika, třetí díl světa, měla některé národy slovanské, kterážto domněnka, je-li dosti práva, učení buďtež tázáni.

---

1. Publius Terentius Afer (Afrikán), narozen v Karthagině v Africe, žil v Římě, kdež z otroctví na svobodu byl propuštěn. Sepsal několik veseloher, kteréž velké obliby došly a z části se zachovaly. Zemřel r. 154. před Kristem.
2. Nehodí-liž se slova Balbínova úplně též na dobu naši, kdež kterýkoli nedouk haní a odsuzuje věci, jimž naprosto nerozumí?
3. Sarmatsko (Sarmatia) za věku starého říkalo se nižině slovanské, Polsku a Rusku jižnímu.
4. Jan Goropius Becanus, narozen r. 1518. v Hilvarenbeku v Brabantsku, byl životním lékařem královen Eleonory francouzské a Marie, české a uherské (vdovy po králi Ludvíku, r. 1526. u Moháče zahynulého), pak lékařem v Antwerpenu a v Mastrichtu, kdež zemřel r. 1572. Na rozsáhlých cestách přiučil se mnohým jazykům; sepsal jazykem latinským některé věci obsahu dějepisného a jazykozpytného („příběhy Antwerpenské“, o „původu národův“ a j.) Podivínstvím jeho bylo, že dokazoval, jako by ráj byl býval v Nizozemsku a řeč vlámská všech nejstarší.
5. Skutečně těžko pochopiti, jak v hlavě Goropia vedlé tolika vědomostí, jimiž spisové jeho oplývají, mohlo se směstiti tolik pomatenosti.
6. V bájesloví pohanských Germánův ráj sluje „eden“.
7. Hesdin (Artesiae Hesdinum) městečko francouzské v bývalé provincii Artois čili v nynějším departementu Pas de Calais.
8. Nyní ovšem nikoho není, jenž by národy tyto mezi Slovany čítal, neboť vůbec známo, že Hunnové, kteříž v Uhrách se usadili a po smrti světoborce Attily (r. 453. po Kr.) zmizeli ve směsici národův, byli původu mongolského, Herulové, Rugiové i Aláni zas byli původu germánského, kteříž za časův velkého stěhování se národův v říši římské mezi jinými národy utonuli. Že Slované pocházejí z poloostrova Skandinávského, také již nikdo nevěří.
9. Justinianus Veliký, císař říše řecké čili byzantinské, jenž panoval od r. 527. do r. 565. byl původu slovanského i jmenoval se vlastně Upravda, obec jeho pak Iztok. Proslavil se rozšířením říše, jakož i že dal sebrati práva a zákony římské.
10. I to mýlka jest; neboť o Slovanech v Skandinávii nikdo nic neví.
11. O Kromeru viz poznamenání naše č. 35. na str. 17.
12. Sarmatskem čili Sarmacií sloula za starodávna nižina slovanská, od Visly na východ až do Asie.
13. Veliká říše římská navždy rozpadla se ve dví, když r. 395. po Kristu císař Theodosius Veliký rozdělil ji mezi syny své Honoria i Arkadia, jichž onen dostal část západní, tento pak východní.
14. Zde Balbín patrně se přepsal: neboť místo Mysie, kteráž byla v Asii Menší, povinno státi Moesie t. j. krajina na pravém břehu Dunaje dolního, kteráž se dělila na horní a nižší t. j. nynější Srbsko a Bulharsko. — Pannonie sloula za starodávna čásť nynějších Uher na pravém břehu Dunaje a k ní přiléhající díly Rakous Dolních, Štýrska atd. — Illyrikum vůbec země na východní straně moře jaderského.
15. Zajisté všeobecně známa jest pověsť o vystěhování se bratří Čecha, Lecha a Rusa, kteříž se stali praotci národův sbratřených Čechův, Polákův (čili Lechův) a Rusův.
16. Bojohemií za starodávna slouly prý Čechy podlé Bojův, kteříž prý byli nejstaršími obyvateli království našeho.
17. Thrácie čili Thrácko, čásť říše turecké, nyní nazývaná Rumelie, mezi pohořím balkánským a mořem.
18. Blacherny (Vlacherny), místo v samém sousedství Cařihradu, kdež bydlí nejvíce Slované.
19. O muži tomto, jenž bájil, že jazyk slovanský z němčiny povstal, viz poznamenání naše č. 65. str. 26.
20. Petr Reva, župan Turčanský a strážce koruny uherské, na počátku století XVI. sepsal dílo veliké o říši uherské a o apoštolské koruně sv. Štěpána.
21. Litvíni nemluví jazykem slovanským, nýbrž svým vlastním (litevským), jenž ovšem slovanštině stojí nejblíže.
22. Vlastní Prusové čili Prušáci nemluví slovansky, nýbrž nářečím litevštiny; v zemi pruské dosud však žije mnoho Polákův.
23. Že ve Skandinavii není Slovanův, opravili jsme již výše.
24. Mazovše (Masovia) čásť země polské a sice ta, kdež leží město Varšava.
25. Nová Země (Novaja Zemlja) největší ostrov evropský v moři ledovém čili vlastně několik ostrovův dohromady, kteréž patří k Rusku. Tam na samém severu stála prý (Balb. Diva Mont. Sacr. 59.) socha zlatá podoby ženské, kterouž nazýváno „Zlatou Babu“. V bájesloví slovanském znamená Baba starou obecnou matku přírodu, a poněvadž tato má do sebe povahu dvojí, letní (dobrou) a zimní (zlou), pročež také v bájesloví dvojí baba se vyskytuje, totiž Zlatá (letní) a Železná (zimní).
26. Perekop, město nyní v ruské gubernii Tavrické na mezizemí, kteréž poloostrov Krym spojuje s pevninou, bývalo druhdy důležitou pevností, dokud ještě na Krymu panovali Tataři, kteříž se jmenovali Krymskými čili Perekopskými. Tataři ti ovšem nebyli Slované a nemluvili slovansky, jak omylem Reva udává.
27. Ve Valašsku čili, jak nyní říkáme, v Rumunsku nemluví se slovansky, nýbrž rumunsky.
28. Aleksandr Veliký, král makedónský, syn Filipa II. a žák slavného Aristotela, jeden z největších světoborcův věku starého, narodil se r. 356. i zemřel r. 323. před Kristem. Bojoval šťastně proti králi perskému Dareiovi III. i podmanil si ohromnou říši jeho. Že panovník tento zvláštním listem národu slovanskému daroval země při Dunaji, jest bájka, kteréž nyní již nikdo nevěří. Domnělý onen majestát krále Aleksandra, daný „osvícenému pokolení slovanskému a jich národu nebo jazyku“, objevil se u nás dlouho před Hájkem; neboť připojen jest již r. 1437. spisu důležitému: „Krátké sebrání z kronik českých k výstraze věrných Čechův“.
29. Justinus Frontinus, dějepisec římský století 2. po Kristu, zanechal nám výtah z díla nyní již ztraceného Troga Pompeja.
30. Tehdáž skutečně velmi mnoho Slovanův z krajin podmaněných nacházelo se ve službě turecké.
31. Sv. Synesius žil v druhé polově století čtvrtého a na začátku pátého.
32. Kyrénsko čili Kyrenaike (nyní Barka) krajina v Africe severní při moři středním na západ Egypta. Že Slované v těchto krajinách žili, nic se neví; také v Dalmatsku, tehdáž, jak se za to má, ještě nebylo Slovanův.