Rozpomínky/Náš jest to kraj!

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
Vyšehrad z jara	Náš jest to kraj!	V Středohoří

Údaje o textu
Titulek:	Náš jest to kraj!
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha :Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 29-33. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Ten národ, který dcerami a syny
nás nazývá, nás miluje jak děti,
ten vstoupil v oblasť této domoviny
a jí si hájí od tisíceletí.

On rekem Samem s pluky bohatýrů
již vítězil, jí v obranu a česť,
on moudrým Krokem sladký zákon míru
jí vybádal a práva svatou tresť.

On trojhvězdím tří bohorovných děv
v ní vzbudil duchů, srdcí vyšší snahy;
on Lumírem v ní rozpěl český zpěv,
náš odkaz dědičný, náš poklad blahý.

On vlasti žehnal Libušinou věstí,
on její věštbou města vystavil,
on krotil tury Bivojovou pěstí
a dravců nivy její pozbavil.

On v její půdu Přemyslovým pluhem
se zahloubil, s ní srostl u rádla,
a jako kněžna šírým českým luhem
mu plodná práce navždy zavládla.

Jen z jeho ruky vnikly setby steré
zde v nedotknutých pustin útrobu,
a jeho potem z divočiny šeré
kol zkvetla země v ráje podobu.

Jak šírá jest, tak plna jeho díla
a jeho umu, jeho ducha stop!
Jen jeho odvaha a jeho síla
v ní vytvořily úplň vnad a zdob.

On sobě a svým dětem vzdělal paží
a posvětil tu srdcem domov, svět,
a z nástrah nepřátel, jež po něm baží,
svou krví stokrát dobyl si ho zpět!

Ta země celá v šíř i délku svoji
je krví otců našich nasycena,
jež tekla v sterém, bránícím ji boji,
je krví českou stokrát vykoupena.

Co padlo od Krkonoš do Šumavy
za řeč i právo české bohatýrů!
Co bojišť od Domažlic k Přibyslavi
Čech krví skropil za volnosť a víru!

Již tábořištěm každá hora česká
a tvrzí byla každá chatrč veská,
již každá řeka přetékala krví
a každé pole popel reků mrví.

A každá matka děcko napájela
tím svatým, v české hrudi vroucím vzdorem,
a v boje táhly mladé děvy sborem
a daly duše za tu zem i těla.

Jak vlastní krev jest naší země tato!
Ze srdcí otců roste rolí zlato
a písní matek šumí lesů háv —
a národ náš má na ni tisíc práv!

Tu není místa, s nímž by nebyly
nám vzpomínky, nám celé duše spjaty!
Ty hroudy — to jsou drahé mohyly,
a každý balvan — oltář je to svatý !

To není vítr, to jsou české děje
a báje české, jež tu šepotají;
to není slunce, jež ty luhy hřeje:
toť láska naše k otcovskému kraji!

Tak bude tomu, dokud slunce svítí
a denně chmurné stíny s niv těch plaší!
či mohla by zem česká jinou býti
než českou, jinou-li než věčně naší?

A kdyby jinou, odcizenou byla,
ó, kdyby zmlkla její sladká řeč
a cizí jen tu zpupně hlaholila:
ty smavé luhy schvátila by křeč —

Ta pole pukla by a skameněla,
a nad propastí, v mraků černém šatě
tvář slunce zahalená by se stměla
a zem by třásla se jak na Golgatě…

Červ uhlodal by kořeny těch borů,
led navždy zavřel by těch zdrojův ústí,
pták mřel by hladem v žáru na úhoru,
kde hrůzou by se bála tráva růsti…

Kol svraštěla by se ta tvrdá čela
skal nyní hrdých v záři slunečné, —
i nejtvrdší však by se hanbou rděla, —
to za nás chabé, zrádné, nevděčné. —

A za náš pláč! Však v mračných horách třeskem
by zahřměl vztek, a hněvný Perun v tom
by v tupé hlavy udeřil nás bleskem
a v mrzká srdce vrazil by svůj hrom. —

A zařval by co bouře: „Buďte kleti!
Já nastolil jsem slavně rod váš podlý
v ten kraj, jenž mým byl od tisíciletí:
vy jste v něm nastolili cizí modly!“