Rozpomínky/Vyšehrad z jara

Rozpomínky Eliška Krásnohorská
K Vyšehradu	Vyšehrad z jara	Náš jest to kraj!

Údaje o textu
Titulek:	Vyšehrad z jara
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Eliška Krásnohorská. Rozpomínky:básně. Praha :Knihtiskárna F. Šimáček, 1896. s. 27-28. Online na Internet Archive
Vydáno:	1896
Licence:	PD old 70

Skálo tmavá, od pamětí sivá,
od siroby pustá, mohylo ty svatá!
Jsi-li ty mým očím, skálo zádumčivá,
starou slávou nebo novým jarem zlatá?

Čím to pukly, tvrdý Vyšehrade,
kamenné tvé žily, z nichž se kvítí roní,
na tvou přísnou skráni vínek zlatý klade,
kytky drahokamů, hvězdy sypouc po ní?

Paprskovou, slunnou barvou květů
vlíbán úsměv na tvé zbožňované vrásky!
Či to z tebe šlehá záře českých vznětů,
jarní plamen junné synů tvojich lásky?

Pučí květné zlato, jež tě zdobí,
z oněch zlatých srdcí, jež tvé lůno kryje?
Jsou tím skvostným zdrojem tiché tvoje hroby —
neb ta vesna vůkol, jež nám plá i žije?

Zamyšleně, zbožně hledím vzhůru,
z plujícího člunu jako ku oltáři,
kde, jak paprskové prorážejí chmuru,
tařice květ zlatý s černé skály září.

Kolem skví se duben usmívavý,
v jásavou svou zeleň chudé stráně šatí,
odlesk za odleskem metá do Vltavy,
každý odstín vody, skal i nebe zlatí.

Hle — a témě vyšehradské skály,
temné smutkem, jenž ji z šera dávna smuší,
v koruně své zlaté, vidné v dálnou dáli,
za mnou jasně zírá a mně volá v duši:

Ptáš se, co že zlata mého zřídlem?
Aj, jsem ještě zlatým stolcem Libušiným,
ještě jsem vám drahým, otným zlatým sídlem —
zříš můj lesk, — i pátráš za původem jiným?