Rozina Ruthardova/12.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
11.	12.	13.

Údaje o textu
Titulek:	12.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 75–80. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Veliké posvátné ticho rozhostilo se okolím, kdežto nedávno ještě bojovný hlahol, pokřik vítězů a lkání klesajících zaznívalo. Samo nebe hledělo utěšeně na radostné město, kteréž mu nyní s uslzenýma očima před oltářem nejčistější oběť vděčných srdcí přinášelo. Hravý větřík proletoval podvečerní krajinou a zanášel nábožné zvuky z otevřeného chrámu ve blízký dům pana Jiřího Rutharda, kdežto jak ostré dýky v prsa dcery jeho padaly.

Na nízkém, pohodlném sedátku chtěla si panna Rozina v komnatě své pohoviti, ale nepokoj duše nepřál jí mírného oddechu. Od nešťastného dne, když byla na soudu stála a kdež posléz i její milkování s Vítem na jevo přišlo, nebyla ještě z domu vyšla, ba skoro ani komnatu svou neopouštěla. Bylať živa o samotě, netrpíc u sebe nikoho mimo svou komornou a důvěrného Bozděcha. Ani s otcem se nescházela; neboť ten se byl v náramném popuzení zařekl, že svého srdce od ní odvrátí.

„Já tě miloval,“ pravil k ní, „jako člověk zřetelnici oka svého miluje; mimo tebe neměl jsem již žádnou duši, k níž bych se byl za dnů křehkého a sesláblého stáří důvěrně přitulil. Já ti nechal volnou ruku ve všem chování — ale důvěra a láska moje se mi zle splatila! Věz tedy, nešťastnice; jakos ty se zapomněla, že nedbajíc ani na čest panenskou, ani na pověst otce a domu svého, všecko jsi zprznila; zapomenu i já, že jsem kdy dceru měl, a jako jsem zdařilé syny oplakal, oželím i nezdárnou dceru!“

Trpkými slovy káral také starého Bozděcha; ale potměšilý tento pomahač dívčí podíval se mu do očí, jakoby měl nejčistější svědomí.

„Aj, pane!“ řekl, „což mohu já sprostý sluha po tajnostech dítěte tvého slíditi? Tys mě učinil důchodníkem panny Roziny; i hleděl jsem tedy na měšec její, ale srdce její zůstalo přede mnou jako zavřená kniha!“

Nebylť sice hněv pana Jiřího tak veliký jako žal jeho, jenž mu prudké řeči k panně Rozině na jazyk kladl; ale v uších vášnivé dívky zněla slova jeho jako zúmyslné spiknutí a kletba celého světa. Onať plakala, strhala oděv svůj, proklínala den svého narození, a žádného před sebe ani pustiti nechtíc, hrozila všemu zkázou.

„I tys mě zradil!“ osopila se také na svého důvěrníka. „Tys ve spolku s mými nepřátely! Zrada jest okolo mne, a kam se ohlídnu, zašklebí se na mne faleš!“

„O tebe se pokouší zas hlavnička, drahá panno!“ odpověděl stařec, chtěje všemožné na tváři lítost ukázati, ačkoliv se na ni mocně radost, ze srdce drala. „I musím ti prominouti jako malému dítěti, kteréž neví, koho v bolestech mimo sebe tlukouc bije. Já tě tedy zradil? já — jenžto jsem ti prospěšné rady dával, jak jsi na soudě chovati se měla? Proč pak jsi mě tam jako roznášeče utrhačných pověstí nepohnala a jako na lháře nežalovala? Tobě by moudří soudcové, jakožto vzácné panně, spíše byli věřili, nežli mně, pouhému otroku, a byli by mě posléze co bídného utrhače pro hanebné nařknutí pod zemi vsadili. Nu, Pánbůh ti rač rozum osvítit a dejž ti přátel svých poznati!“

„Počkej — kam odcházíš?“ zkřikla dívka, vskutku jako nemocné dítě naříkajíc. „Také ty mne chceš opustit! Ó má hlava, mé srdce! Dej mi svého divotvorného nápoje! Jsem vysílena jako pracující k smrti! Dej mi posilu, dej!“

„Proto jsem ti,“ zdráhal se Bozděch, „nesvěřil své tajemství, abych jediný statek svůj marně proplýtval a drahý poklad rozmetal. Darovalť jsem ti již devět kapek, nežli jsi na soud odešla — nadarmo jsem devět měsíců ze života svého zahodil!“

„Ó, ty budeš právě pro toto milosrdenství o devět roků déle na živě!“ zvolala dívka, křečovitě ho za ruce popadajíc. „Tyť jsi zdráv a silen — ale já jsem chorá a bídná!“

„Ale já svářel své divotvorné kapky od mnoha let z bylin a kořínků proto, abych jimi něco dobrého vyvedl; tobě však nic nepomohou. Nemáš dosti odhodlaného ducha a pevného úmyslu, anebo jsi na protivné planetě zrozena. Tobě nedaly srdnatosti na soudu!“

„Nemluv mi o soudu, a vlij nový plamen do žil mých!“ zvolala rozjitřená dívka. „Já cítila v sobě sílu velikou, když jsem k těm obecním kejklířům přes práh vstoupila; ale strašlivé vidění — jako krvavá podoba zavražděného hraběte, postavilo se náhle přede mne a hrozilo mi zesinalou pravicí. Ó, neptej se!“ mluvila dále, oběma rukama za hlavu se držíc — „a dej mi úlevy! Jáť potřebuji zdravou hlavu a silnou mysl, neboť chci na pomstu mysliti!“

„To bude také nejmoudřejší tvoje zábava, a z neskončené oddanosti své poskytnu ti k ní posilu — ba pro tebe bych vylil poslední krůpěj své vlastní krve,“ odpověděl stařec, holou lebku hluboko k zemi skloniv, aby ukryl ďábelské usmání. Při tom sáhl za ňádra, vytáhl z náprsní kapsy malinkou lahvičku, a přikročiv s ní ke stolu, vpustil z ní několik kapek čistého moku do sklenice vody. — „Pij a posilni se, drahé dítě!“ řekl na to, „neboť zůstaneš-li v Hoře, bude potřebí, abys měla uši ze železa a srdce z ocele.“

„Proč?“ ptala se krátce, sklenici hbitě k ústům vedouc.

„Proč?“ ušklebil se Bozděch. „Proto, že se ta hornická luza — před tebou je mohu takto jmenovati, neboť dle rodu a dle krve své nemůžeš se, panenko, nikdy k těm země přerývačům hlásiti — proto že se opovážili tě hanobit — jazyk se zdráhá řeči jejich opakovati — že tě proklínali —“

„Bůh je zatrať!“ zkřikla Rozina, vyprázdněnou sklenicí prudce o podlahu mrštíc — „já se budu za jejich zkázu modliti! Ó, však oni ochabnou, až se jenom císař u zdí okáže a mstitel miláčka mého přijde!“

Ale doufání její bylo daremné, a proroctví okázalo se býti falešné. Horníci neochabli, an se císař u zdí okázal, a panna Rozina modlila se nadarmo!

„Ty jsi bázní ohluchl!“ zkřikla na Bozděcha, když jí přinesl zprávu o zmaření Albrechtova outoku. „Anebo si pobitá čeleď kovkopů z tebe posměch učinila.“

Když ale později nábožnou píseň vděčných vítězů zaslechla, poddala se vzteku a zoufání; jako zuřivá vlčice ležela na měkkém lehátku, a mysl její zanášela se pomstou a krví.

„Nikoli, plesati nemají!“ zasoptila najednou, celá se vztyčivši — „anebo musím já života pozbýti! Žádný se nesmí radovati, kde já běduji — a radost musí umlknouti, kde já pomstou zahrozím! Tyť jsi mluvíval o bojích, starče, které jsi kdy přestál; mluv nyní — osvědč svou zkušenost; mohou se horníci proti Albrechtově síle udržeti?“

„Budou-li se držeti jako dnes,“ řekl tento, ramenoma krče, „a dostanou-li posilu od krále —“

„Tu nedostanou!“ vpadla mu dívka vášnivě do řeči — „tu nesmějí dostati! Padnouti musí anebo pod popelem domů svých lehnouti, nežli Václav přijde, a kdybych jim měla sama žhavý hrob připraviti! Ty mi vždy o lásce a oddanosti mluvíš, vetchá nádobo, jenžto na světě již ničeho, leda hrstky dnů pozbyti nemůžeš — odvaž se jich a okaž mi nyní, že mě miluješ. Pomoz mi Horu zkaziti!“

„Ďábelské pobídnutí!“ ušklebil se křivoústý stařec patrněji, nežli kdy jindy — „pekelné lákání, jak by svět řekl; ale my dva máme zvláštní svět svůj pro sebe. Je tu ovšem liščí chytrosti a lví odvážlivosti potřebí; ale zkusíme, čeho má stará lebka a tvé mladé srdéčko dovede.“

„Odměny se naděj, jakoukoliv ti Rozina Ruthardova uděliti může!“ zajásala dívka, starce ohnivě za ruku chopíc. „Nezakoupíť si ona ples duše své za cenu chatrnou!“

„Já naleznu svou odměnu sám v sobě!“ zachechtal se tento divoce a hlasitě. „I bude to pamlska, na kterou se dávno duše moje těší!“

Na to povstalo mezi nima dlouhé rokování; a když podzimní večer Ruthardovu pěknou zahradu svým prvním stínem pokryl, vešel do ní člověk s motykou a rýčem. I vykopal tam jámu a pak do ní těžkou skříni položil. Brzy na to byla jáma zase zasypána. A když se údolím tiché noční temno rozložilo, braly se dvě osoby, v pláštích zakuklené a širokými klobouky zastřené, dolů z téže zahrady přes potok, a potom se zatáčely opatrně nahoru k Rovinskému couku a oklikami k císařskému táboru.

Jako vymřelé stály na Rovini kavny havířské — tiché a tajemné bylo celé vůkolí, a pakli kde za potřebou váleční bedlivosti oko neb ucho lidské číhalo, uměly se mu osoby z Hory chvátající pozorně vyhnouti. Čím dále, tím hustěji vstupovala mezi ně a uspalou Horu čírá tma; za malé půl hodiny míjel jim po levici rozlehlý Sedlický klášter, a před nima začaly v císařském táboře planoucí ohně proskakovati, okolo nichž také již kupy rozlehlých a lecjak sestavených bojovníků viděti se dávaly.

„Nohy se mi třesou — dech mi z prsou utíká!“ zašeptala nyní jedna z osob k táboru pospíchajících, a zastavivši kroků svých, o druhou se opřela. Tato pak vyndala z ňader stříbrnou lahvičku a pustila jí několik kapek na jazyk, kteréž ji v několika okamženích jako nadpřirozeným plamenem rozhřály.

„Pojďme! pojďme!“ zaplesala občerstvená, jakoby jižjiž u jistého vítězství stála, a rychle k čerstvým krokům se napínajíc, táhla osobu druhou mocně za sebou.