Rozina Ruthardova/11.

Rozina Ruthardova Josef Kajetán Tyl
10.	11.	12.

Údaje o textu
Titulek:	11.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 71–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hrdelní vyšetřování před soudem Kutnohorských šepmistrů bylo zase odloženo; ale pan Hanuš Ruthard odjel s odvážlivým Adamcem do Prahy, a utekl se s prosbou za Víta k milosti královské.

Šlechetný a horlivý přítel vylíčil před králem živými barvami svedení nezkušeného mladíka, neboť byl okem bystrým celou událost pronikl, i pověděl, že Vít jen zklamanou láskou a žárlivostí popuzen, v domě cizím zbraně se chopil; a dobrosrdečný Václav, poslechnuv prosby milého mu boháče Kutnohorského, potěšil jej těmito slovy: „Císař mi ovšem pro zhynutí miláčka svého nemálo vyhrožuje, a nyní teprve Horu jako za pokutu k požitku svému žádá, i nemohu zamlčeti, že nám novina o té nešťastné příhodě již mnohé hořkosti způsobila: nicméně však se nám z jiné strany již také doneslo, že byl hrabě Liebensteinský se zlými, zrádnými zámysly do vašeho města přijel — a protož mu sama ruka boží připravila odplatu. Já sám věci té jádro vyšetřím, až mě doba pokojná do Hory uvede; i doufám, že budu moci mladíku docela prominouti. Zatím ho propusťte na svobodu, neboť v Hoře bude nyní každého ramene potřebí; ať napraví svou vinu zmužilým chováním proti nepřátelským náběhům. Albrecht překročil již meze naše a nežli se navrátíte domů, budete ho míti snad již před branou.“

A vskutku byl již Albrecht se svými spojenci jako vlny rozvodněných řek české pomezí náramným vojskem ze dvou stran zaplavil, a valil se nyní záhubně do krajů. On pospíchal tím více, jelikož se již podzimek blížil, a tudíž k obléhání pevných míst mnoho času nezbývalo.

Nežli se zástupové bojovníků českých proti němu polem postavili, octnul se již u samé Hory. Plný hněvu, že se nemohl s Čechy v bitvě setkati, položil se v polovici měsíce října táborem na potoce kolem horního tehdáž městyse Malina, u Nových Dvorů a Sedleckého kláštera. Ohněm a krví červenaly se stopy jeho, kudy byl s velikými houfy svých Němců a spojených s ním divokých Uhrů přitáhl, takže posléze již pouhá pověst obyvatele z menších osad do lesů neb šírého pole vyháněla, nežli je ukrutnost hrnoucího se nepřítele zachvátila. Také do Hory uteklo se veliké množství lidu z okolí, kdež ochranu aspoň z části uchráněného jmění nebo života najíti doufali, sami za to městu k vojenským službám se nabízejíce.

Na bohaté město připadl ovšem veliký strach, avšak panovala v něm také největší odhodlanost, jakož i důvěra v brzkou pomoc krále Václava, kterýž dostatečnou sílu branného lidu ještě pohotovu nemaje, prozatím dvou svých znamenitých pánů a zběhlých vůdců, Jana ze Stráže a Jindřicha z Lipé, s některými sbory do Hory vypravil, sám co nejdříve s hojně sebraným polem k městu přitáhnouti slíbiv.

I přestalo v městě pořádání věcí domácích, a všeobecný zřetel obrátil se toliko na události veřejné. Všeliké dílo v hutích a dolech odpočívalo, a každý dělník, buď on kovkop, hlinař nebo pacholek, uchopil se místo felizny, calovky nebo kocábky, smrtícího meče, oštěpu nebo sudlice.

Položení Kutné Hory jest od časů nejdávnějších takové, že nebylo hlavě zkušené možno jinak mysliti, nežli že ji bude nepřítel od strany východní ztékati. Z jiných stran byla obklopena buď větším nepříchodným návrším anebo množstvím nepříležitých pahrbků. Mimo to bylo město za oněch časů zde onde tlustou zdí i silnou baštou opatřeno; ale všech těchto ohrad nenalézalo se na straně Čáslavské, kdežto se za předměstím Kolmarkem dosti veliká planina prostírala, před níž také nepřítel z Rakous přitáhlý táborem ležel. V tomto položení kázal tedy Jan ze Stráže hluboké příkopy a silné náspy dělati, za nimižto s udatnými horníky outokům Albrechtovým odolati zamýšlel; ale při tom měly také za ohradu stojících tam nákladných hutí a tehdáž velmi výstavného předměstí sloužiti.

Albrecht se ovšem potupně zasmál, když mu vyzvědači zprávu o tomto hrazení Kutnohorských přinesli. „Syslové,“ řekl, „jsou zvyklí v ledvinách země se přehrabávati; nemohliť toho ani tuto nechati, an si na vojáky hrají. Budiž tedy! popřejme jim té radosti, a budeme je právě z té strany jako sysly z děr vylévati!“

I kázal hlasateli, aby vůli jeho před novými náspy ohlásil, napomenouti maje město, aby se bez protivení do milosti jeho poddalo.

V šikách stáli zástupcové Kutnohorských ochránců s náčelníky svými, když se toto zkázání císařovo za ohradu doneslo. I trhlo to celou řadou šlechetných Horníků, jenžto se byli pro drahou dědinu a svobodu svou mečem opásali, a hlasitý šumot proběhl veškeré zástupy. I vystoupil Jiří Ruthard, kterýž se byl navzdor vysokému stáří k statečným obrancům připojil — vystoupil a řekl k Janovi Stráženskému: „Dovol, milý pane, abych za tebe jménem naší celé obce poslu císařskému odpověděl, a takto před tebou, co před zástupcem milostivého pána a krále našeho, smýšlení horníků osvědčil. — Poslyš, herolte!“ obrátil se na to k vyslanci Albrechtovu — „a pověz pánu svém, aby všeho pokoušení a vyhrožování zanechal. Srdce horníků jsou čistá, jako stříbro jejich — i tvrdá, jako stříbro jejich, kteréhož pánu svému přirozenému poslední krůpějí krve hájiti se hotoví. — Horníci!“ promluvil potom k zástupům, „od mnohých let svěřili jste mi správu obce naší, i činil jsem, jak se domnívám, z čeho před Bohem budu moci počet složiti. Poslední čas chtěl ovšem na pevných sloupech naší obapolné lásky se tříti, avšak ještě doufám, že mě nešťastná příhoda v domě mém o bývalou důvěru vaši nepřipravila, Stojím tady, abych třeba i smrtí vyrovnal, cokoli snad křivého mezi srdcem a myslí naší vyrostlo — abych jakož doma, takž i v poli staré pověsti Ruthardů důstojen se okázal. Bojujmež jako bratří a synové jednoho otce! Blížíť se veliké okamžení, kdež dokázati musíme, že netoliko v zápasu s odpornými živly v tmavých dolech k obohacení vlasti vítězně si počínati umíme, ale že i v boji s obecným, krve a stříbra chtivým nepřítelem chvalně obstáti dovedeme. Veškerá vlasť hledí na nás: král a pán náš důvěřuje v nás — první je to den, kdež tichý, mírný příbytek opouštějíce, k obraně svého života, k oslavení českého jména zbraně se chápeme. Tento den rozhodne, budou-li věkové příští v udatnost naši důvěřovati a synům svým o zmužilosti naší vypravovati!“

„To budou! to budou!“ zahřmělo z tisícerých úst, a zbraně zvuk rozléhl se daleko pod šírými nebesy. Dychtivostí po boji roznítila se srdce horníků; a když kázal pomstou soptivý Albrecht dlouhé náspy ztékati, nalézal za nimi nejkrutější odpor. Divý křik vydávajíce, hnali se němečtí a uherští zástupové k širokým příkopům, jakoby drahý kov, po němžto pán jejich tak lakotil, u hradeb již již na ně čekal; avšak šířka i hloubka příkopů naplnila se jich mrtvými těly, a dychtivost nepřátelská ztroskotala se o statečnost horníků.

Vítězný hlahol provázel po pláni ustupující zástupy, když Albrecht na vojsko své troubiti kázal, aby od outoku přestalo. Hněv a toužení po mstě lomcovaly knížetem, kterýž se byl snadného ztečení náspů a dobytí nehrazeného města nadál. Očekávaje však ještě toho dne syna svého s novými zástupy divokých Kumanů, proti vůli svých věrných od outoku upustil, a teprva nazejtří mocí spojenou záhubně na město se obořiti ustanovil.

V Hoře ale rozhostil se nový život, plný pevné důvěry. Kdožkoliv se na ulicích potkávali, tiskli si radostně ruce, jakoby již již všemu nebezpečí byli ušli, a veškerá obec shromáždila se v novém chrámu sv. Jakuba, aby vzdala díky nejvyššímu opatrovníku.