Přeskočit na obsah

Rozina Ruthardova/13.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: 13.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Rozina Ruthardova ; Dekret kutnohorský. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 80–87.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Z blízkých lesnatých hor vyvalilo se mlhavé jitro, pokrývajíc krajinu šedým závojem jako k hlubokému smutnění, a když posléz ranní slunce za baštami hradu Lichnického pronikalo, podobala se obloha plamennému moři. Chvílemi proletěla vůkolím skučivá Meluzina.

S jakýmsi ouzkostným tušením stáli zástupové Kutnohorských obranců uchystáni k boji. S nábožnou důvěrou pohlédali k nebesům, ježto jim zamračeně nad hlavami stála, a všeliká duše poroučela se do rukou Nejvyššího, připravujíc se k smrti.

Dostalať se totiž do Hory zpráva, že k Albrechtovi včera u večer noví houfové přitrhli; každý tedy očekával na dnešek boj mnohem lítější, a tudíž kdo jen zbraně pozvednouti mohl, uchopil se meče, palcátu, cepu nebo sekery.

Veškerá síla Horníků byla dnes rozdělena na dví. Jedno oddělení stálo pod správou Jana ze Stráže, řečeného Vartemberka, jehož slovo tu vůbec ve věcech válečných za první platilo; ostatní sbory měly za vůdce Jindřicha z Lipé. I ustanovil onen, že se proti prvním náběhům nepřátelským toliko silou oddělení svého opírati bude; druhé pak aby teprva umdlévajícím k pomoci přispělo. On sám již včera osobním udatenstvím a moudrými rozkazy všeobecnou důvěru získav, nyní v první šiky se postavil, všude k zmužilosti povzbuzoval a bojovného ducha probouzel.

V druhém houfu nacházeli se také Vít a Adamec. Z vězení nedávno propuštěný jinoch pohřížil se nyní v hluboké myšlénky, nevšímaje si, že přítel již dlouho soucitně naň pohlíží. Konečně z hluboka povzdychl.

„Co je ti?“ tázal se ho Adamec.

„Nevím, co mi to prsa ouží,“ odpověděl Vít hlasem polomrtvým; „není to ani pouhá bolest, ani pouhá rozkoš; jeť mi, jakobych měl dnes cíle svého dojíti!“

„Nepodávej se vrtochům, bratře!“ prohodil onen. „Cíle dojdeme všickni, když Rakušáky zaženeme. Ale kdož by proto tváře kabonil? Chceš-li, já ti zazpívám dobrou písničku — ta zažene všechny bubáky.

Skáče jelen po doubravě,
Pozor, lovče, pozor dej —“

Ale v tom se ozval pokřik na hradbách. Za příkopy zavzněly polní trouby. Strašlivý ryk nesl se k nebesům. Jako černé mraky valily se houfy Albrechtovy k outoku.

„Až posud jsem sice v bitvách ještě nestával,“ řekl Adamec s úsměvem; „ale nemusel bych věděti, že je deset více nežli pět, abych říci nemohl, že budeme dnes parnější den a větší kus práce míti nežli včera — ačkoliv se slunce jako z outrpnosti schovalo.“

A slova jeho stala se proroctvím. Jako stáda hladových vlků přihnaly se Albrechtovy zástupy. Udatně hájili Horníci náspů svých. Krev tekla potokem po novém hrazení okolo předměstí, a mrtvá těla hromadila se za ním i před ním; avšak ještě tu stály a čekaly sbory pod správou Jindřicha z Lipé, aniž by mečem trhnuly.

Ale jižjiž počali horníci počtem nepřátel, jenž jako roj podrážděných vosů napořád se množili, s náspů ustupovati, a jednotlivci z odvážlivých, smrti nedbajících Uhrů začali hrazení zlézati: an tu náhle na Kolmarce plamen ze suché střechy vyšlehnul, a černý dým jako sloup k oblakům se táhl, bojujícím Horníkům znamení dávaje, že nepřítel již i za jejich zády zuří.

A vskutku byl také houf kořisti chtivých Kumanů, od vojska k outoku ženoucího se odtrhnuv, vysokou travou a roštím po kolenách se krada, dlouhé příkopy obešel, a dostav se takto až pod návrší k zahradám Kolmarským, jako hejno dravých medvědů a dávících tygrů do středu předměstí vrazil. Zde padli divoši do tichých a nejvíce liduprázdných obydlí, jakoby vítězství již v rukou měli, kde co bylo, drancujíce a pálíce. Několik dřevěných stavení stálo hned v plném plápolu, a vichr točil se v plamenných kotoučích jako ze řetězu utržená vzteklice.

Děsný povyk naplnil celé předměstí, a na smrt vystrašeny utíkaly ženy, děti, starcové a jiný lid nebranný před nenadálými loupežníky, nevědouce ani, kam se uchýliti, toliko hořekujíce a rukama lomíce.

Na obloze sehnala se mezi tím těžká, černá mračna, i visela nyní nad zemí jako pohřební příkrov.

Strašlivé bylo zděšení v boji vůbec necvičených a ve válce nezběhlých měšťanů, kdyžto za sebou z hradeb hrozící požár spatřili. První hrůzou uchvácení vydali zoufanlivý křik, i byli by málem zbraň odmetali a jako slepí na útěk se dali. V tom okamžení opanovali však také Němci zde onde již pobořených náspů, a tudíž musila se nyní síla proti síle, muž proti muži na šíré pole vyhrnouti. Proto zkřikl nyní hrdinský Jan ze Stráže hlasem hřímavým na pana Jindřicha, aby vybraný sbor svůj, z většího dílu samé zkušené vojíny královské, proti proudu deroucích se nepřátel obrátil, a zahlídnuv bystrým okem pana Adamce, jehož odhodlanosti se byl již včera podivil, poručil mu, aby s houfem dobře tu známých lidí k předměstí se obrátil, a buď zrádnému živlu nebo nepříteli v cestu se postavil. Sám na to svolal ohnivými slovy malomyslné Horníky, pobízel je, uvedl jim na mysl čest a povinnost, a pak s obnovenou silou v nejhustější tlupy nepřátelské se uvrhnul. —

Jako rozlícení lvové řítili se havíři za svým miláčkem, panem Adamcem. V plamenu stál již veliký počet skrovných, ačkoliv rozptýlených domků, jelikož vichr paličům v práci pomáhal; i museli se obrancové horkem i kouřem dráti, nežli na sbor loupežných Kumanů vrazili. Krátký byl ovšem zápas i snadné vítězství, ježto po kořisti prahnoucí nepřátelé semotam se rozptýlivše, raději k svému prospěchu plenili, než aby byli v předu bojujícím soudruhům cestu k snadnějšímu zmožení hradeb razili. Tím způsobem rozdrobili sílu svou, a padli pod ranami honících je kovkopů, kteří je po všech domech stíhali.

Přede všemi, jako na peruti skučícího větru, letěl mladý Plichta. Činil to bezděky, veden jakýmsi tajným, ale mocným hlasem srdce a svědomí svého. Kroky ho nesly k obydlí vdovy Maternové, a v té chvíli zdála se mu tato cesta býti jeho největší povinností.

Uchráněn před zhoubným živlem stál tu ještě domek, druhdy sladké outočiště jeho; ale dvéře byly dokořán vypáčeny.

Rychle skočil přes práh a vrazil do světnice; nikde však nenacházel živé duše. To jediné neušlo zraku jeho, že tu nepřítel již také hospodařil. Všecko bylo ve světnici poroucháno.

S hrozným tušením stál jinoch na okamžik poděšen — potom padlo oko jeho na lože.

„Matko, kde máš dítě své?“ zvolal a přiskočiv k loži, uchvátil kostnatou ruku vdovy, Adlinčiny matky. Ale ruka její byla studená, a když pohledl blíže, dívaly se naň z podušek dvě sklenné, ve sloup obrácené oči a zesinalé tváře.

„Matko, kde máš dítě své?“ opětoval jinoch v hrozné ouzkosti; ale oči její se nepohnuly, neboť byly ztuhly v smrtném spaní, a vysoký pot stál na čele obstárlé ženy. Avšak oči i ústa byly pootevřeny, jakoby chtěly ještě dceru spatřiti a ještě ubohou volati, kterouž byla bezpochyby jen divokost loupeživých nepřátel zahnala.

„Ó dni strastiplný!“ zalkal jinoch s bolestným pohnutím; jakáž bude míra darů tvých? Na sta jich pohubíš, na něžto se přítomnost i leta budoucí okem utěšeným usmívají, a mne tu necháš v té prázdné pustotě! Odpusť, ženo nešťastná! Tobě vzešla sice odleva v říši pokoje, ale já nešťastník porušil tvůj mír vezdejší!“

A vřelé políbení vtisknuv na studenou ruku, jež mu měla jednou mateřsky žehnati, vyřítil se ze dveří a pustil se po síni k zahrádce. Hlas jeho volal pronikavě Adlinku. A jižjiž myslí, že také ohlas dívčího křiku zasléchá — i vrazí na zahrádku, na to tiché posvátné místo laskavých snů a slibů svých, a tam zahlídne dívku, ana s divokým Uhrem zápasí.

„Darmo si lámeš peroutka, divoká hrdličko!“ smál se jí šklebivě bojovník, an se mu outlá dívka v surové náruči silou zoufalkyně zpouzela. „Bratrům nechal jsem tvůj nábytek, ale tebe jsem podržel pro sebe!“

„Nesahej na poklady naše, loupežníku!“ zkřikl tu za ním Vít, a mstitelnou ranou meče jeho svalil se silný nepřítel s rozpoltěnou hlavou na zemi. Nesrozumitelné klení vydralo se mu ještě z umírajících úst, a křečovitě napínaly a trhaly sebou oudy jeho. Padaje, byl by málem i dívku k zemi strhnul; ta však při prvním hlasu osvoboditele svého násilně sebou pohnuvši, byla se rukou vrahových zprostila, a sama bezděky jako vítězstvím zkřiknuvši, po náhlém ochránci se otočila. S rozpjatou náručí stála na okamžik proti němu — ale náhlé střídání citů bylo jí zarazilo všecku krev u srdce, a mrákota zastřela zraky její. Klesla — a jinoch ji pochytil do loktů svých.

Za hodnou chvíli hleděl na nešťastnou nevěstu, a nikdy nepocítěná bolest — nikdy nepocítěná rozkoš naplnila srdce jeho. Tak spanilou a milostnou nezdála se mu nikdy před tím dívka, kterouž oklamal a nevěrně opustiv o vezdejší ráj připravil.

Tiché ctnosti její vstoupily mu nyní před oči jako kárající andělově. S tlukoucím srdcem, se slzavýma očima přivinul omdlelou těsněji k prsům svým, a hlava jeho sklonila se níže k tvářím jejím, a horoucí rty jeho líbaly jednak dívčí oči, jednak volaly jméno její.

Konečně otevřela dívka zatemnělé oči.

„Adlinko!“ zvolal Vít, „procitni v život nový a radostnější! Nabuď mysli! Nepřítel je zkažen!“

A dívka se vzchopila; jakoby se byla z těžkých, hrozných snů protrhla, hleděla vůkol sebe. Pak teprva padlo jí na mysl, co se s ní bylo přihodilo, a s radostným pláčem uvrhla se Vítovi na prsa. Nebylať pouhá vděčnost k svému ochranci, ježto dívce takto učiniti velela; ale byla to horoucí milost ženského srdce, kteráž v ní dosaváde bydlila.

„Víte, nešťastný, drahý příteli!“ jásala při tom s uslzenýma očima; „Bůh neoslyšel modlení moje! Ráda nyní umru, neboť jsem se dočkala chvíle, na nižto se duše má již netěšila. Ó nech mě na srdci tvém skonati!“

„Zbav se tak strastné myšlénky, duše moje!“ zvolal jinoch, „a odpusť nešťastnému — odpusť nevěrnému, kterýž v omámení smyslů velikou cenu tvou poznati nemoha, převršenou mírou bolesti tebe zasypal!“

„Nemluv — nemluv mi, Víte, o těch dnech nešťastných!“ prosila dívka. „Pomysleme, že to byla ruka boží, ježto v nejúplnějších rozkošech na smrtelníky doléhajíc, sílu jejich zkouší. Takto mysleme a na všecku hořkost zapomeňme! Ach, vždyť je veškerá bolest dnů předešlých nahrazena tímto jediným okamžením! Ó pojď, pojď — ať se také nemocná matka potěší —“

„Tvoje matka?“ zděsil se jinoch.

„Ó nelekej se — neboj se trpkých výčitek!“ prosila zase Adlinka svým nejjemnějším hlasem. „Onať až podnes jenom s lítostí o tobě mluvila, a žádné viny na tobě nenacházela.“

„Že to činila?“ zvolal jinoch z hlubokosti duše své. „Ó, děkuji tobě za tuto zprávu, Adlinko! — tedy mě veliké tíže zbavila. Bohužel, že tu dobrou ženu sám již odprositi nemohu!“

„Proč bys nemohl, bláhový? Pojď!“ zvolala dívka s radostným úsměvem. „Pojď — to jí dodá posily, onať se potěší.“

„Pro živý Bůh, Adlinko!“ ustrnul Vít — „což pak nevíš —“

„Co?“ lekla se dívka hlasu Vítova.

„Nešťastná dcero!“ zalkal jinoch, žalostí ruce sepnuv. „Nešťastný dne — a nešťastný já, že ti mám první o tom povídati! Běž, Adlinko — běž; matka tvá —“

„Je mrtva?“ zkřikla dívka hlasem strašně pronikavým a popadla jinocha prudce za ruku. Celá duše její, zdálo se, že se dívá z očí jejích a že dává pozor na odpověď Vítovu. Nepohnuta byla v tom okamžení celá postava její — jako z kamene tvář její.

„Já ji nalezl na loži bez života!“ odpověděl jinoch zticha; „avšak možná, že to byla pouhá mdloba.“

„Nikoli, nikoli — to byla smrt!“ úpěla dívka hlasem srdce rozrývajícím, a dvěma proudy vyhrkly jí veliké slzy na zbledlé tváře. „Já ji viděla dnes ve snách — bílý rubáš měla na těle, a růžencem byly obvázány ruce její. Ó, dne nešťastný! A já se od ní vzdálila v hodinu poslední! Ona zhynula divokostí dravých nepřátel! Ó já nešťastná!“

S těmi slovy letěla do světnice — padla na matku a nabyla brzo jistoty, že se jí sen vyjevil.

Bolestný byl nářek outlé dívky, a Vít ji měl těšiti, an mu samému srdce pukalo.

„Osamělá, opuštěná stojím nyní na světě!“ bědovala dívka nad mrtvolou matky. „Žádného srdce tu není, na němžto bych se vyplakala, až by se ulevilo bolesti mé!“

„Nezoufej, Adlinko!“ promluvil k ní Vít, „a nezatahuj oblohu svou mrakem ještě černějším, nežli ji nebe již zastřelo! Ještě je živ dobrodinec, druhý otec tvůj, a srdce páně Hanušovo je věčný pramen srdečné laskavosti. Své srdce ti nabízeti nesmím,“ — mluvil dále hlasem poněkud se třesoucím, vřele jí ruku tiskna — „neboť vina má jest tak veliká, že kdybych i tuto nad mrtvolou tvé matky, na místě posvátném přísahal, ty mi přece neuvěříš a lítost mou zavrhneš.“

„Nepřísahej, Víte — nezaklínej duši svou!“ zvolala dívka v náramném pohnutí, obě ruce jinochovy těsně k srdci svému tisknouc. Veškerá bytost její rozplývala se ve slovech jejích. „Já ti musím věřiti a k srdci tvému se utíkati, nemám-li kořen života svého zkaziti. Neopouštěj dívku, jež by při tvém neštěstí s tebou byla umřela, kteráž ale také v životě vedle tebe státi musí, nemá-li zhynouti!“

V hlubinách srdce svého pohnul se jinoch touto neočekávanou prudkostí citu dívčího, i byloť mu, jakoby se celá duše jeho byla otřásla a všeliká minulost v bezedné zapomenutí zapadla. Novou a horoucí, všech zemských trusek sproštěnou láskou ovinulo se rameno jeho okolo dívky — a nad mrtvolou matky, na zříceninách popleněného předměstí vzešel jim oběma nový, kvetoucí ráj milosti.