Rozervanec/Úvodní scéna

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: (není)
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: Google Books (plný text dostupný pouze z USA)
Vydáno: In: Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla. Díl I. Praha: B. Kočí 1906. s. 635-637.
Licence: PD old 70
(Tato část nemá v originálu nadpis; ve Wikizdrojích je uvedeno „Úvodní scéna“ z technických důvodů)

…jako zemřelých myšlénka poslední,
Tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
Dávná severní zář, vyhaslé světlo z ní,
Zbortěné harfy tón, ztrhaný struny zvuk,
Zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
Zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
Vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
To dětinský můj věk.
                                Nynější ale čas
Jinošství mého je ....
Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.
— — — — — — — — —

Máchův Máj.

»Sedm a čtyrydcet oba!« mumlal ospalý markér.

»Modrou do rohu!« oznamoval Hynek - zaměřil a šťouchnul. »Je-li to duplé? - Co?«

»Bravo, bravo!« tleskali okolo biliáru tři veselí soudruhové - ale druhý hráč dal se do smíchu.

»Zaběhlík!« zvolal vítězoslavně - a markér doložil mechanicky: »Partie!«

»Proklaté živobytí!« rozzlobil se Hynek, a hodil tágem na zeleno-soukenné bojiště, kdež byl právě na hlavu poražen. »I ta mizerná hra člověka pronásleduje.«

»Z toho si nic nedělej, bratříčku!« smál se vítězný Ludvík. »Štěstí je kulaté - jak staří praví - a my s kulemi hráli. Čtyry sklenice punče to zapraví!«

»Myslíš ty, že je mi o prohru? - to se mejlíš. Ale že mi neštěstí na všech cestách nadskakuje - to mě mrzí.«

»Neštěstí? - ha, ha, ha!«

»Snad se ti nezdá, že lépe hraješ - nežli já?«

»Já vyhrál - a toho se držím. Ostatně - hodie mihi, eras tibi! - Dnes dáš ty nalíti - zejtra snad já« ...

Vřelý punč kouřil se ze sklenic. Okolo stolků usadilo se pět mladých přátel. V tom uhodila jedenáctá - a do dveří vešel mladík šestý.

»Ah, pan Karel - pan Karel! Vítáme se! To jsou pozdní ptáčkové! Odkud?« tak to znělo z úst všech přítomných. Jediný Hynek, zahlídnuv hosta půlnočního vcházeti, rychle se vzchopil a zamumlal: »Ani zde nemá člověk pokoje!« - Jednou rukou sáhnul do kapsy, vyhodil tvrdý tolar mezi sklenice, zvolal: »Zaplaťte!« - druhou rukou strhnul se hřebíku klobouk, a nežli jej kdo zadržeti mohl, byl již na prahu a za dveřmi.

Omámeni hleděli ostatní na sebe. Karel byl mezi tím popošel, a vida Hynka ubíhati, blízko stolu se zastavil.

»Co pak jste mu udělali?« ptal se pak ostatních.

»To se chceme právě tebe ptáti!« odpověděl Ludvík. »Tyť jsi ho poděsil, jako Kaina zlé svědomí.«

»Oč že jste se opět nepohodli?« vyzvídal Jan.

»Já s ním již asi pět dní nemluvil,« - odpovídal Karel zamyšlený, - »a kdybych ho neznal co polonemocného podivína - věru! toto uvítání bych mu neodpustil.«

»Však já vím, co to je - že to nedá pokoje!« smál se Ludvík. »Záští dvou básníků - spisovatelské zanevření et cetera - samé věci, kteréžby se za titul k nejkrásnějším novelám hodily.«

»Já ti nerozumím;« - řekl Karel, sedaje na prázdné u stolu místo, a sklenici černé kávy si objednávaje. »Aspoň se nepamatuji, že bych z ohledu spisovatelské cti Hynka byl kdy urazil.«

»Ale prosím tě, nezapírej!« smál se Ludvík; »však my to víme, že jsi onen pan annonymus kterýž nedávno Hynkovi zatopil.«

»Já ti ale povídám, že se velice mejlíš!« odbyl ho Karel s velikou vážností. »Nech si jiný cokoliv o kritice bez udání pravého jména myslí - já ji nikdy chváliti nemohu, a nikdy se k praporu annonymních recenzentů nepřidám. Umím-li něco posoudit, proč bych se za to styděl a jména svého zapíral?«

»Ale jdi - nemluv!« nadhodil Jan. »Jakoby nebyly okolnosti, kteréž referentům v maškaře choditi poroučejí!«

»Nemohu-li s dobrým svědomím a bez ostýchání soudu svého pronesti - tedy toho raději nečiním. Ostatně ví Hynek dávno, jak a co já o něm smejšlím; k tomu nebylo poslední kritiky potřebí.«

»Tedy se ten jednostranný, ouzkosrdečný usudek s tvým zdáním shoduje!« vyjel si Ludvík.

»Dříve bychme museli ohledati, co se tobě jednostranným usudkem býti zdá,« odpověděl Karel; »pak bychme teprv dále mluvili. Zde ale není času ani místa k takovéto rozprávce - a já si nevyběhl na trochu té třikráte přehřívané brindy, abych se při ní pohádal. Může-li tě to upokojiti tedy věž, že si zajisté nikdo jiný tak velice Hynkových vloh - anebo chceš-li, jeho básnického genia - neváží, jako já, a že nikdo tak velikých věcí od něho neočekává, jako zase já!«

»Až dosavad jsi to špatně dokázal!« odsekl Ludvík, a vyprázdniv sklenici, o druhou ní zacinkal, aby se opět naplnila.

»Tys také jeden z oněch, kteří chtějí, aby každý zpíval, jako se byli sami naučili. Cizí bolest, cizí touha - ta je vám babskou pohádkou; jenom když vy pláčete, má jiný také plakati; a přitom aby vás ještě snad ve vší poníženosti o šáteček prosili, jímžto si klassické slze utíráte.«

Ostatní se dali do smíchu. Karel si toho nevšímal.

»Kdybych tě neznal,« vece, »a nevěděl, že bys jediný veselý den za celý smutný týden života svého dal - a kdyby uši tvoje takového blahozvuku schopny byly, že bys mohl několik přízvučných veršů ukovati - věru, myslil bych, že si tě Hynek za nového rekrutu namluvil.«

»A kdo ví, co se nestane - kdo ví!« nafouknul se Ludvík. »Na všechen způsob musíme řady pod korouhví Hynkovou proti vám zakrsalcům rozmnožiti.«

»Pak budeme také my ostřeji stříleti - a uvidíme, zdali naše děla tu hranici vašeho věčného bolu nerozboří.«

»Věčného bolu? - Ahá, to je tedy ta melodie, kteréž nerozumíte. Nu ovšem - ovšem! ňádra vaše nejsou harfa, z kteréž byste podobné zpěvy vykouzlili,« - prohodil Ludvík s patrnou hořkostí; »a dokud nebude všecka poesie naše v černém fráčku, v hedvábných punčochách a střevících se stříbrnými přaskami po prstech poskakovati, a usta sladince špouliti, dotud budete: Rakka! křičeti, ale

... sedni plavci na ramena,
By tě pomáčela mořská pěna,
Pak si, by tě vznesl do vln, vyvoliž;
Odysseu polož na scuchanou
Hlavu jeho, vejskej, aby stranou
Řekl: To je poblázněný tovaryš!

To učiň pane recenzente - a poznáš, co je poesie«

»O, já bych si přál, aby z prsou Hynkových tak divoveselé zvuky vylétaly, jak je Freiligrath v této sloce maluje,« odpověděl Karel. »Ale to se právě neděje. Všechny básně jeho točí se jako matonohé okolo ztracené vidiny, a jediný jich refrén je: Zmařená touha - nebo něco podobného. Hlavní jich tón je vždycky stejný - vždy ten samý; kdo jich přečte deset - zná jedenáctou dříve, nežli se na ni podívá. V tom ohledu vede se mu, jako básníkovi beze všeho nadání. A to jest, co mě jednak bolí, jednak rmoutí. Kdožby směl říci, že není Hynek básníkem? On je jím v každém případu. Každá krůpěj srdce jeho, každá jiskra mysli jeho je poesie; on ale svévolně poklady ruší, jimiž ho nebe obdařilo - on se k něčemu nutí, co mu dáno není, a tím se chybuje cíle, kterýž mu vzkázala vlast, a kterýž by nalezti mohl mezi řadou nejzasloužilejších o literaturu naši matadorů!«

»Toho cíle najde Hynek i bez vaší protekcí,« smál se Ludvík, »aniž bude potřebí, abyste z něho kosa udělali, kterýžby zpíval, jak váš kolovrátek hraje. Ať zpívá, jak mu zobák narostl; česká země je veliký, rozmanitý park, kdežto může mnoho zpěvců ke cti boží a k chvále národu poletovati.«

»To může - bude-li každý zpívati, co čest boží rozmnožuje a chválu národu roznáší! Ať ale nikdo nelže!« doložil Karel důrazně. »Avšak to je právě, co z každého písmena, z každého slova, z každé myšlénky u Hynka vysvítá. Ta věčná bolest jeho je nastrčená larva - a v tom zakuklení chce býti interesantním. Já znám Hynka tak dobře jako vy, a vím, že by mohl co vyvolený věštec národu svého na bránu cti jeho hřímati, s nebes výše nachytaných jisker do jeho prsou házeti, s troubou anděla soudního mezi hroby otců jeho se postaviti a srdce k srdci upoutati; an zatím jako děcko o sobě sám ústa nadírá, o svém ubohém srdéčku skuhrá o pro ztracené nic běduje.«

»To je pravda -« ozvali se dva přátelé, kteří posud jako němý chór celou rozprávku poslouchali; »v tomhle má Karel pravdu.«

»Vy držte hubu, kunkavé žáby! - a píte!« zakřikl je Ludvík. »He! Lenoušku! nabi ještě jednou těch pět prázdných kanonů! Tomuhle pánu přines také sklenici -«

»Ne, ne - já nepiji žádný punč -«

»Ty musíš - nezlob mne! Já mám s tebou co vyjednávati - a vy se mi do toho nepleťte!« obrátil se k ostatním. »Karel přece již ledaco řádného vyvedl, a nemůže ještě pochopiti, že je toliko bolest matkou pravé poesie - noc její kolébkou, měsíc a hvězdy jejími hračkami, a pláč její ukolíbavkou. Jakž pak byste teprva vy, velbloudové, tomu porozuměli.«

»Ba, milí kamarádi!« doložil Karel tónem Ludvíkovým - »k tomu vám ještě mnoho schází, abyste poznali, že půl kopy těch nejkrásnějších melodií zdravého srdce jako bejlí zmizí před dvěma řádky a la:

Přestaň srdce ťuky, ťuky -
Poslední to tvoje muky!

K tomu vás musí osudu rána za ranou stíhati - k tomu vás musí neštěstí beze vší viny z ruky do ruky přehazovati - musíte onu velikou a nevyzpytatelnou bolest vesmíru pochopiti, chorobou jeho postonávatai, a přesvědčení nabyti, že není pro zkvětající literaturu naši nic prospěšnějšího, nežli verše dělati, jako:

Ouvej, achich! - o já bídné robě!
Nikde pokoj, leda v tichém hrobě -

a nebo po modle naší, křivonohém malkontentu anglickém, jako moudrá opičátka se tvářiti.«

»Bravo! bravo!« smáli se přátelé, a Ludvík mrzutě vyskočil.

»S blázny žádná řeč!« mumlal. - »He - pane Matěji!« zkřikl pan na klímajícího v koutě markéra. »Postav koule! Uděláme si ještě partii o desetník - než uhodí dvanáctá!«