Rozervanec/Hynek Stanislavovi

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hynek Stanislavovi
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: Google Books (plný text dostupný pouze z USA)
Vydáno: In: Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla. Díl I. Praha: B. Kočí 1906. s. 637-638.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Karel Hynek Mácha

Bratře — bratře! o že nejsi u mne, abych ti do оčí pohleděl, a tam alespoň čistým, jiskrným písmem napsáno uviděl: Přátelství! Okolo mne není. Květina, jižto jsem krásným jménem přítele zasvětil, krví prsou svých zaléval, slzami smáčel a plamenem duše upřímné zahříval — byla palčivá kopřiva, bylo pichlavé trní, a když mě nejvěrněji obejmouti, letorosti okolo mne ovinouti měla: probodala srdce mé, a v tisícerých ranách smáčím nyní péro své a píši: Bratře, vytrvej! — krom tebe nemám žádného!

Jesti to bídný, ošemetný, klamný svět. Půda jeho je ziskuchtivost, semeno v ném péče o vlastní prospěch, povětří, voda, slunce na něm nevěra, ouklady a zrada.

Kdožby to byl řeki! Pomysli jen! Karel - - oh! já bych byl věčné spasení na srdci jeho zakládal, v rozkotání světa byl bych spíše uvěřil, nezli že se přátelství jeho rozdrobí — a přece — přece! — Pomysli jen! Karel — tvůj i můj — náš Karel! — a zrádce přátelství! — Zda-liž to není paskvil na nejsvětější sympatii srdce lidského?

Našelť jsem, po čem duše má toužila. Veškeré vidiny moje splynuly v jeden, jediný obraz — v podobu vtěleného anděla! Touha moje se nasytila, pramen blahoslavenství mého pred očima sе vyprýštil — všecko nalezl jsem v dívce a lásce její. O přijď a poznej Beatu mou!

Со ji znám, vím teprva, со ve mně spočívá — vím, со na světě dovesti mám. Řekl jsem, že se touha moje nasytila? — Ach, ona teprv dorůstá, teprv perutě rozpíná a k letu velikému se hotoví. S Beatou a pro Beatu budu teprva básníkem! Láska její otevřela оči mé. Hleděl jsem dříve, ale neviděl. Ona osvítila oči mé — a bez ní upadl bych opět do věčné temnosti.

O přijď a poznej Beatu mou! — Co ji znám, oživil se ideal Göthovy Klárky a Kleistovy Katinky! Nyni vím a věřím, že k nalíčení podobných obrazů netřeba sbírati čarodějných barev jenom v říši napořád se měníci fantasie; ale že onen veliký básník od věčnosti sám někdy ten nejkrásnější výtvor své všemohoucnosti na zem posílá, řka: Tu máte, nuzáci! Opište jej — zobrazte jej! Šťastný pozemšťan, jemuž pak nebeský ten vyslanec na oči přijde a srdce k poesii zanítí! Göthe i Kleist byli oni vyvolení. Také mně se otevřela divuplná opona panenské svatyně, a zraky se napájely nevídanou rozkoší; ale zrádce stál vedle mne a rukou závistivou chtěl oponu opět shrnouti, a jasný pohled v blahé příští nepříznivě mi zakrýti.

Pomysli jen! — Karel mi chtěl Beatu od srdce odtrhnouti! Ďábelskými slovy loudil se k nezkušené mysli její, a začerněný obraz můj pred оči jí postaviv, byl by rád na sebe samého zraky její upoutal. Ale milosti mé genius bděl nade mnou! Lest nepřítelova se rozpadla!

O, že ti nemohu pověděti, jakouto bouří duše má v tu chvíli se zmítala! Veliké hrůzy Dantova pekla musel bych opsati, abych ti pouhy nástin bolestí a muk podal, jimižto jsem každé okamženi umíral. Každá moje žíla ještě trne, když na to zpomenu — a nikdo mi ted nemluv, že slabý jsem; jáť snesl a přetrpěl, со člověk snesti a srdce lidské přetrpěti může — to nejhorší — přítelovu zradu — i jakého boje mám ještě vítězně vyjíti?

Od té doby jsem ho neviděl, i nechci ho viděti; ale opovržení moje půjde za ním, kamkoli se vrhne. Tobe to píši, bratře! abys nikdy přede mnou o něm zmínky nečinil. Ve snách líbezných tonul jsem v jeho náručí, ale procitnutí bylo strašlivé. Nechci zpomínati ani na to, ani na ony; v lebce mé je mozek clověčí, a k šílenosti není cesta ještě zatarasena.

Ostatní můj život? — Ach, komuž jej nyní popisovati, leda tobě? Vůkol mi žádný nerozumí. V koho jsem největší naději skládal, ten... ach, běda! že sám ještě na něho zpomínám!

Mluvte mi pak, že nejsem nešťastný! I ve chrám lásky své bojím se nyní vstoupiti, aby me nezasypal, a ze sutin svých černý pomník na mém hrobě nevystavěl. A přece opět — Jak blaze bylo by mně v tichu hrobovém!

Řekni mi — řekni! — čeho se ma člověk přece držeti? Mám-liž jako tisíce jiných u prostřed ouvozu se potáceti? To nemohu! Nech se tamtudy jiní plazí — já jim to nebudu za zlé vykládati; ale jen také vy na mne nepokřikujte, když po horách a skalinách lezu, anebo se do slují a propastí spouštím.

A při tom ani vlastně nevědí, z čeho mě kárati! Básníkem jest — praví. a přece neumi poesii mou oceniti. Nemohouť ji ubozí měřítkem svym změřiti.

A takovým kupcům abych zlaté ovoce fantasie své předkládal! — Рryč, рryč od krámu! — On jediný, Karel můj rozumíval... nic, nikoli! Ani on! —

Nyní vím, proc jsme pro Muzu mou v stálém boji bývali ... Závist je bídná věc.