Rozervanec/Místo předmluvy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rozervanec
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: Google Books (plný text dostupný pouze z USA)
Vydáno: In: Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla. Díl I. Praha: B. Kočí 1906. s. 633–634.
Licence: PD old 70

Místo předmluvy

scéna v kněhkupeckém krámě. Za pultem ochotný kněhkupec - rozumí se: Čech; před pultem několik panáčků s vousami a bez vousů, s náočkami i bez náoček [1] - rozumí se, také samí Čechové. Mezi nimi řeč, o nížto se říká, že je jako rozprávka.

Po chvíli vejde do krámu venkovan, člověk jadrný - ani filosof, ani hlupec, ale plný zdravého, nestrojeného a nelíčeného rozumu, kterýž, co ještě neví, rád sobě říci dá.

Venkovan. Prosím - vyšel již devátý svazek Vlastimila?

Kněhkupec. Tuto jest. Račte se jím potěšiti.

Venkovan. Oh, co se mne týče - já se rád potěším: jen když také páni spisovatelé k tomu něco přidají. Počkejme - hned se podíváme - co nám tenkrát poskytují. (Dívá se na poslední stránku a čte obsah.) Zlomky z vypravování o Sibirii. - Mhm! - O tvoření kamenného uhlí ... No vida, vida! - Černohorci. - Ahá! - Slovo o cizojazyčném ... (Hlavou kývaje a mumlaje čte dále - až pak se náhle zastaví.) - Rozervanec? - Ouha! - Tomu nerozumím. Co je to za zvíře?

Kněhkupec. To je vlastně, jak Němec říká: Ein Zerrissener!

Venkovan. Ahá - tedy vlastně roztrhanec? To bude dozajista něco romantického - anebo jak tomu říkáte. No budiž - uvidíme. Ale kdo pak je ten roztrhanec, a kdo ho roztrhal? Snad nějaká divá šelma?

Panáček (s vousami). Něco divokého to arci bylo; nebo jak mile člověk člověka rozsápe a roztrhá -

Venkovan. I dejte si pokoj! Člověk člověka? - Toť je tedy historie o lidožroutech - zas nějaké vraždy a krveprolití -

Panáček. Tak zlé to nebude. Jedná se tu jen o modní nemoci - či-li tak zvané rozervanosti.

Venkovan. Pro Pána Boha! co pak to máte za módy? Nemoce a rozervanost? O té jsem jak živ nic neslyšel.

Panáček. Rád věřím. Neboť nepadá mezi lid, kterýž co dělati má - o něco se stará, přemejšlí a síly své okouší, nebo jak psáno stojí:

Chléb svůj v potu tváří dobývá,
A pak spokojen ho solívá.

Venkovan. I pro Boha vás prosím! toť je, jako by ta šelma lidský rozum měla.

Panáček. Ba toho právě nemá; sic by se nebyla ani zrodila.

Venkovan. Ah, tedy se posléz jen bláznů chytá? No, to dá Bůh, že u mne nezavadí. Práce je až na zbyt, a kousek zdravého rozumu je také v záloze. Ale - rád bych přece jen věděl jak ta šlakovitá nemoc vypadá. Je to jen o to, aby se jí člověk varovati uměl.

Panáček. Ta je snadno k poznání. (Napořád horlivěji.) Najdete-li člověka, kterýž dělá, jakoby byl nešťastný - kterýž sebe i jiné k víře nutí, že je pro něho všecka blaženost ztracena - kterýž vám při každé příležitosti o nesplněné touze a zmařené naději zaskuhrá - kterýž to hříšným násilím u sebe sám tak daleko přivedl, že nespokojen ani světu ani nebi nedůvěřuje - kterýž pln zúmyslné, vylíčené, přepjaté, nepřirozené bolesti o nějakém světu a příští jako v zimniční fantasii rozpráví - kterýž tedy všechny svazky víry, naděje a lásky z vlastní vůle v sobě rozerval - tentýž nazývá se rozervanec.

Panáček (bez vousů ťukne třetího - po straně). Ten zas balamutí!

Venkovan (poslouchal s vyvalenýma očima). Ale pro pána krále - máte mě, panáčku, za blázna? - anebo jsou takoví lidé skutečně na světě?

Panáček (první). U nás ovšem není až posud říše jejich veliká, a bohdá také, že se nerozšítí - jelikož i za hranicemi, kdežto hlavní trůn svůj měla, její panování již truchlivého konce dochází, totiž: nevšímavosti a zapomenutí. Aby le naši krajané o všdch úkazech věku devatenáctého zvěděli - aby všechny i cizí choroby jeho poznali, a historii společenského života veskrze projíti mohli - to snad bylo příčinou, že se tato kratičká novela českému čtenářstvu podala, a s novou věcí i nové jméno před oči jeho postavilo.

Panáček (druhý). Adio! Adio! (s třetím rychle odejde).

Na ulici.

Druhý. Ďas aby takové tlachy poslouchal! Co nejde pod jejich míru - zavrhují; co nemohou na vážkách své obmezenosti převážiti - je plno chyb. Člověk by se mezi nimi ukousal!

Třetí. Tak!

Druhý. Pro cizí pocit - pro cizí touhu nemají žádné měřítko. Cizí snažení nazývají pošetilostí, a cizí náhledy jsou u nich samé bludy.

Třetí. Tak!

(Druhý ještě asi půl hodiny v podobném tónu horlí, a Třetí pilně potakuje - potom vejdou oba do kavírny. Šáleček černého všecku žluč opláchne.)


  1. Náočky = brejle. Sit venia verbo!