Rok na vsi/Prosinec/Rorate

Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Černá hodinka	Rorate	Exekuce

Údaje o textu
Titulek:	Rorate
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 264–266. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Silný srp měsíce nahnutý jak stříbrný pohár dotýká se obzoru. Hvězdičky, noční jeho sestry, třpytí se nad tichým, mrazivým ránem.

Z věže zavzněl zvon; probouzí dřímající osadu. V oknech probleskují světýlka a je vidět, jak jizbou klátí se rozdřímané postavy, rychle berou na sebe teplý šat a oblečeny staví se k oknu, aby se pomodlily ranní své zdrávas.

Hned po klekání velký zvon znovu se rozburácel a za ním v pospěšném chvatu zajásal druhý i třetí a všecky zvony teď tvrdým akordem hlaholí do tichého rána, svolávajíce lid do chrámu Páně. Je advent a v nejasném hučení zvonu, zdá se, zaznívala už i píseň nebeských rorát. —

Návsí oživují ojedinělé postavy. Ze všech stran duní těžké kroky mužských, skřehotají ospalé hlasy žen. Děti krčí hlavy do ramen a drobnými krůčky dobíhají rodičů. A všichni spěchají ke kostelu, všichni k jednomu směřují cíli, odkud barevnými okny do tmy vyzařuje z chrámu věčná zář.

I Rybářova stařena se šourá ve svých bačkorkách, hmatá hůlkou a pokašlává suchým kašlem odstrkovaného, nedoživeného stáří. Včera ji našel hlásný na můstku. U nohou jí stála putynka s vodou. Byla těžká pro ni, sedmdesátiletou, ledva ji dotáhla k můstku. A už nemohla. Sedla a že tam usne. A plakala, když k ní došel hlásný. Chtěla prý tam ve spánku zmrznout a plakala, že už k ničemu není. Pracovat nemůže, Rybář „je špatné, ženu má, děti má, a s jinéma peníze rozhazuje,“ u Kryštofů ji vyhánějí „a služby pro mě néni.“ — „Kdepak já stará, s rukama chroméma a tělem slabém!“

„Tuhle ze škopka pro dobetek si vebírala studený brambore, a hani tech hjí nepřále, habe zhynula hladem jako pes,“ — vypravovala včera o ní Ondrová.

A přece brzy ráno stařenka vstala a o berličce brala se ke kostelu na roráty. —

Vstupuje do chrámu Páně.

Záře svící obešla slabé její oči… a jen jako ve snách vidí, jak osadníci sedí v lavicích, před sebou rozvírají knihy a zpívají zbožné žalmy. Usedla i stařenka, a jako by se ztratit chtěla i před samým Bohem, přitlačila se v lavici ke studené zdi.

„Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním,“ opakuje šeptem žalm a ruce spíná, na kolena padajíc, teprv oči své obrací k nebeskému trůnu. Ta krása ozářeného chrámu — svíce, zpěvy, chorál! Mysl její celá se nese nad světy, a aniž sama ví, růženec jí zachrastil v prstech, drží před sebou první jeho kuličku. Rty šeptají: Věřím v Boha všemohoucího.

Žalmy dozněly a kostelem ticho. Vpředu u oltáře kterýsi chlapec poklepává nohama. Zábnou. Na kůře si kdosi mne stydnoucí ruce, rechtor rachotí stoličkou u varhan.

Vtom u sakristie zacinkal zvonek, měchy na kůře zahvízdly, varhany spustily na plnou hru a dole, tam jedno, tam druhé, za chvíli na všech stranách jako o Dušičkách na hřbitově, všude plno světýlek a rozžehnutých sloupků. — „Bože, jak je to všecko krásný!“

„Ecce virgo concipiet“ — slyšet od oltáře kněze zpívat a lid zanotil s varhanami jásavou adventní píseň, provanutou radostnou předtuchou vánoc.

„Ó Sione, pohlédni, král tvůj již jde k tobě“ —

A stařenka šeptá stále jedny a tytéž modlitby, necítí chladu, necítí tepla, jen jako by mrákoty ji obestíraly. Pak utichlo všechno v její dřímotě. A ta píseň! Ta bílá, jasná píseň! Jako by ji andělé zpívali z nebes. Nebesa plna jsou jasu — všude bleskot, bílo, bílo, velká, silná slunce planou na nebi a tisíce svatých — — — svatých — svatých — — —

Probudila se, teprv když už varhany umlkly a kněz klekal na stupních oltáře. Počal se modlit.

Ani se tak moc nedivila, že usnula, a jen to jí bylo divno, že ta mše svatá byla tak krátká.

Domů šla už za světla.

Šlo se jí to pěkně a vesele v měkkých papučkách. Na každého se usmála živýma očkama a do domu vešla jak děvčátko.