Rok na vsi/Prosinec/Exekuce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Exekuce
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 266–274.
Licence: PD old 70

Na den sv. Bibiány.

Mrzne jak o vánocích. Země zkameněla, studeným ohněm jak ocel v slunci hoří silný, tvrdý led — — —

Bije jedenáct. S křikem a roztaženými křídly rozprchly se u rybníčku podřimující husy, a na jejich místo, rovno ze školy hned na kluzký, zvonivý led rázem jak povodeň přitáhla nejstrakatější směs dětí. V mžiku hemžilo se jich tu jako brabešek. Po dlouhé lesklé klouzačce, hladké jako sklo, škrčí podkůvky chlapců, měkce šupotají dívčí bačkorky. Sukýnky, beranice, čapky — jen se to tam mihotá, křižuje, plete a střídá — — Bystrým pohybem a řezavým vzduchem dotknutá tvář hoří jak vzňatá, živě výskají uvolněná hrdla.

„Matýsu, že nepřejedeš celé rebníček!“ dráždí Martin.

Matýs měří klouzačku očima a sliní si ruce.

„Co be ne?! Vsaďme se!“

„Vo pohlavek.“

„Platí.“

„Ale mosíš dojet haž na konec!“

„Na šak.“

Ještě jednou naplil Matýs na svou zrudlou dlaň a — přejel.

„Tož,“ sápe se na Martina.

Martin uskakuje.

Pohlavek dopadl, ale protože nebylo dojednáno, jaký má být — byl nehoráznější, než na jaký byl Martin připraven. Co nadbývalo, vrátil Matýsovi takovou silou, že se ani sám neudržel na ledě a zároveň s Matýsem převrátil se nohama hore.

„Deš dum!“ přilítla tu Martinova máma, černá jako vrána, právě v tom okamžiku, když se Martin Matýsovi a Matýs Martinovi dostali pod čepice a tam pustošit začali oběma rukama a všemi desíti prsty, jako by jim nesmírně záleželo na tom, aby se navzájem odrali „do posledního chlupu“. — — — „Zpropadené kluku,“ hořekovala nad nimi z břehu rybníčka rozčepýřená máma. — „Jediný bote má, a deň ze dňa je tu dere! Já se bodo na tvý bote dřít, a te je bodeš drát? Marš dum!“

Martin jde, narovnávaje na hlavě vypelichanou beranici, ale ti ostatní s Matýsem v čele hladí klouzačku dál, až do té chvíle, kdy nejen na věži zvon, ale i polední hlad zahnal všechny do chalup. — — —

Bařina s Piňusem ostrými „klučnicemi“ kopají před školou zkřehlou zeminu. To „planýrují“ budoucí letní tělocvičnu. Jim pomáhal, nebo — spravedlivěji řečeno — pomáhat měl Chocholáč, obecní sluha. Ale jako by nepomáhal. Co chvíli byl tentam. Hned vyprovázel pana starostu s exekutorem do některého zamotaného čísla v chaloupkách, o kterém snad teprve dnes zas lidé zvěděli, že je, hned zase vidět ho bylo, jak jde dědinou dolů a bůhví k čemu a proč shledává „hóřade“; — a když je konečně shledal, všimnul si, že jde právě okolo Maxla, a nemůže přece jít, aby viděl a minul. Od Maxla bylo ho zas vidět, jak jde dědinou vzhůru, vyhlíží „hóřade“ zas tam, a když nikoho nenašel, vzal si záminku, že „hjistě sedijó hu Rebářa“, a proto po Maxiovi zastavil se i „u Rybářa“. — Od Rybáře vrátil se teprve ke škole.

Přišel. U Maxla a Rybáře nahřál se už tak, že brknuv přes rýč, udělal pochop až k Bařinovi a Piňusovi a zastavil se v jakémsi svrchovaném ustrnutí nad jejich prací.

„A to ste hudělali za celý dopoledně?“ kroutil už beztak dost nakroucenou hlavou. „No ja —“ povzdychl si, jako by tím nejvíc trpěl on — „vobecní práca je vobecní práca, té se mosí šetřit, habe hjí nehubévalo!“

Bařina a Piňus byli by mu jindy dobře odpověděli, ale něco jiného než Chocholáč a jeho řeči hryzlo jejich srdce. — Mlčeli a jen tak drbali do země, jako by si hráli.

„Ešče hexekutor fantuje?“ vzpřímil se pojednou Piňus.

„Eh, ešče teho má, — do večera s tém nebode hu konca.“

„No to! Toli be teho belo?“ zamyslil se Bařina.

„Taky nemáš zaplacený svědomí?“

Bařina mlčel. Chocholáč kdesi cosi mrvil motykou v rozrýpané hlíně. Pojednou odhodil motyku a hotovil se k novému odchodu.

„Kam zas?“ ptali se oba — Bařina i Piňus.

„K starostovi a hexekutorovi; povedu hjich za humna.“

„A ke kemu?“ hrklo v Bařinovi.

„To ešče nevím, ale za humna pré pudem,“ cpal Chocholáč dýmku a ohlížel se po hroudách. — „No co, bodete to mět do večera srovnaný?“

„Bodeš-li nám tak pomáhat, jak pomáháš,“ odsekl jizlivě Piňus — — „bodem,“ dodal a také přitom myslil na exekutora.

„Mosíte bét hotoví!“ rozhodně poznamenal Chocholáč, a připáliv si v hrsti dýmku, zmizel rychlým krokem za roh školy, aby už raději neslyšel, co si povídají.

Piňus s Bařinou nějak zamlkli. Ty exekuční návštěvy chaloupek za humny, kde stály i jejich baráky, zdusily jejich řeč.

Na věži hrkl stroj — hodiny odbíjely dvanáct. — V poslední údery kladiva zazpíval zvon.

Bařina s Piňusem hodili náčiní do kouta zahrádky, sňali čepice a se svěšenou hlavou odcházeli domů.

Sotva se modlili.

Očima stihli exekutora právě v tu chvíli, když na dolním konci dědiny se starostou a Chocholáčem přecházel silnici. — —

Do chaloupek. — — —

Po sedmi hubených letech nedbalosti nastoupil na berním úřadě pojednou rok nebývalé kázně. Dlouho, dlouho nemohli se nový pan berní s novým kontrolorem a nově dosazenými adjunkty vyznat v ohromných spoustách mnohaletých nedoplatků, za celé desítiletí nezaplacených daní a ekvivalentů; celé měsíce hloubali a dloubali nad zamodrchanými položkami různých tax a přímých i nepřímých, třídních, domovních i výdělkových daní, bezpočetných, dávno už vyměřených, předepsaných, ale od let nezapravených poplatků. Měsíce a měsíce hrabaly se jejich prsty v ohromných balících platebních rozkazů a úředních, prachem zšedlých, stářím zežloutlých listin, všichni div neoslepli nad spoustami tisícerých rubrik, hlava až třeštila nade všemi těmi nekonečnými „rešty“ majitelů i nájemníků zemřelých i živých, majetných i ničeho už nemajících — — Berní rukama lomil nad tím, co tu bylo a nemělo být, co tu nebylo a být mělo, a zprávy úřadu k vyšším instancím zněly už tak zoufale, že se ředitelství finanční správy zželelo konečně berního úřadu v Borové a poslalo mu ještě dva adjunkty na pomoc. Ba, na poradu přijel i sám vrchní komisař.

Bez dlouhého uvažování rozťal pan vrchní komisař „zmuchlaný“ uzel berní správy jednou pádnou ranou, pod kterou se zachvěla celá okolní krajina. — „Exekuce“ — pravil a tím slovem jak břitva ostrým a suchým, jak suchým byl i komisařův hlas — řízlo se do života všech okolních dědin.

„Exekuce, všestranná, bezohledná exekuce,“ syčelo to klenutými místnostmi berních kanceláří — — „Exekucí“ vzdul se i prach dubových skříní, „exekuce, exekuce“ šeptaly si i přemítané listy tlustých foliantů i zežloutlé archy rozvázaných výkazů.

„Jakého máte exekutora?“ — — zdvihl brýle pan komisař na čelo.

„Ožralu.“

„A vy ho trpíte?“

„Má děti.“

„Berní úřad není žádná opatrovna — — Do týdne máte tu nového, rázného exekutora a pak — už víte, co máte dělat,“ pronesl výrazně pan komisař, a malý pan berní všechen se schoulil pod vztyčeným k němu prstem pana vrchního komisaře, který pokoru pana berního jistě si v duchu připsal na účet své daleko známé a „nahoře“ dobře ceněné ráznosti.

Že všecky ty zmatky a nedoplatky úřadu starého, — dále rozpaky a váhavé kroky úřadu nového původ svůj vzíti mohly i v humánní jakési shovívavosti k lidu, leželo ovšem mimo dosah všeho, co v mozku vrchního komisaře zahrnuto bylo pod rubrikou „Pochopitelného“.

Pan berní ještě jednou se schoulil pod přísným rozkazem vrchního komisaře, nakonec však přece odvážil se zavlniti visutými svými rameny tak, že se vrchnímu komisaři lehce zdáti mohlo, jako by pan berní krčil ramenoma.

„Co?“

Vysoký pán stáhl obličej v mrzuté vrásky a zahleděl se do starostmi už beztak dost pokřivené tváře berního.

Jiného vám nezbývá,“ pronesl ještě sušeji než dříve vrchní komisař, a když byl obul žluté rukavičky na své nekonečně dlouhé a úžasně tenké prsty, prohnul se ceremonielně v strnulém kříži a zakončil poradu odchodem k masité snídani. — — —

Ve čtrnácti dnech byly dědiny borovského okresu upomínkami zaplaveny a za týden nato už dostalo se všem starostům vzácné cti, poznat nového pana exekutora v úředním plášti a úřední čepici. — — —

„Jakživo to nebévalo, haž za tehoto staroste! Včil to máte! Pěknýho ste si zvolile!“ bouřil v hospodě veliký Ondruška, jemuž byla zabavena pěkná, tělná, od hlavy až k paznehtům jako vyplácaná jalovice.

„Nebévalo, to nebévalo — — —“

„Ta Habrůvka je snáď huž ta néneščasňéší z néneščasňéších. Toli bíde v ní, a včil v zémě si sméšlajó hexekuci!“

Byla věru nešťastná Habrůvka celá. Skoro od čísla k číslu, na každém statku, na každé chalupě vězely staré hříchy i nové. Nejvíc staré, na které se už nikdo ani nepamatoval a které nikdo také platit nechtěl. Dva dny a ještě půl chodil nový exekutor v úřední čepici s panem starostou i Chocholáčem po dědině a — „fantovali“.

Zabavovali kdeco.

Tomu smetli seno, onomu ječmen, jinému turkyň, tam stiskli mlátičku, jinde vůz, v některých číslech ocitla se na exekučním archu i kráva, v jiných tele, někde zamečela koza, kvikl vepř. Rybářovi hodil exekutor na arch celého hřebce, Bařinovi bagouna, Piňus loučil se s kožkou; Marečkovi Josefovi synu číslo 9 zapsali do rubriky pěkné tříměsíční tele — — — Exekutor byl by zapsal i víc, ale mimo to telátko nebylo už co. Židovi Maxlovi za zabavené prohlásil exekutor dva pytle pšeničné mouky a jeden ze tří sudů petroleje, krejčímu Studýnkovi do úzké rubriky na svém archu stěsnal šicí stroj.

„A na čem bodo šít? Deť mašinu potřebuju k výživě dětí!“

Chtěl Studýnka říci, i kolik těch dětí má, ale tak nahonem a v rozčilení nedovedl hned spočítat, kolik jich přece je.

„Můžete šít rukou,“ poradil mu blahosklonně exekutor, a postaviv se jaksi nakřivo jedním ramenem, shlédnul shůry na ubohého Studýnku, který se opravdu před ním tratil svou postavičkou kdesi až dole u nohou.

Nejhůř bylo u Krčů. Vepře na trokách už opařeného zanesl exekutor do exekučního archu a tak Krčovi ovar utrhl od samých úst. — Žena s pláčem pak vylívala vařící vodu na hromádku mrvy. — Nebylo už co do ní dát. Jediný vepř, na kterého se po léta zas jednou zmohli — — a co jim z něho zbylo, bylo jen pár odřených štětin. Brada tak se Krčovi křečovitě zachvěla pod bledou tváří, oči v zoufalosti mimoděk se ohlédly po sekeře, která stála u zdi připravená k sekání masa.

„Bože, Bože, copak, starosto, nemáte svědomí?!“ v pláči obracela se Krčová na starostu, jako by on byl vším vinen. — „Celé rok se dřu — — a to poslední nám berete!“

V koutku seděly děti — a také řvaly jak divy — — —

Starosta pokrčil rameny a hodil očima po slídícím exekutorovi.

A ještě mnoho, mnoho bylo jiných, kteří před poděšenýma očima dětí, v nářku svých žen buď malomyslně věšeli hlavy, nebo vzdorně skřípali zuby, až údy projímal mráz. Těžce postihlo dědinu veliké slovo, exekuci na každém kroku provázely kletby, nářek, pustý chechtot, pláč — I starostovi zželelo se postižených: věděl, kde vzácným je kus masa, kde a jak drahá je komu skyva chleba.

V rozpacích ocitl se exekutor teprv u Rybáře. Zabavil mu hřebce, ale hřebec daleko nestačil na umrtvení celé řady nezaplacených položek. Býk byl obecní, polní nářadí tak tak že stačilo na obdělání polí, mlátičku a vůz už před měsícem prodal prý svému zeti Kryštofovi — krav, vepřů, koz nebylo, něco slámy, sena a jeteliny prohlásil Rybář za krmivo pro obecního býka.

„Vobecního beka přeci nenecháte zdechnót hladem!“ pravil Rybář, když exekutor přece jen chtěl zapsat aspoň tyto skrovné zásoby.

„A vůbec be se taky bránila,“ dodal starosta.

A tak exekutor jen tak rukou zarejdoval po papíře, jako by chtěl psát, ale nechal toho a vešel do hospody.

„Toho skla pro Habrůvku tolik nepotřebujete,“ řekl exekutor, přehlížeje řady sklenic.

„To néni jeho, to je mý; už dávno sem to kópil a převezmu celo hospodu,“ zastavil Kryštof exekutorovu tužku.

„A nářadí?“

„To je vobecní,“ vmísil se do toho Chocholáč. „Z teho se nesmí zafantovat nic!“

„Vy ste taky vobecní?“ otočila se po Chocholáčovi úřední čepice.

„Su!“ — pravil Chocholáč řízně a na to „su“ vypjal hrdě svá prsa.

Došlo na svršky a nábytek.

„Otevřít tadyhle tu truhlu!“ velel úřední prst.

Rybářka s děckem u prsou dala se do řvavého pláče.

„Hale, hlópá — deť neplač! — — Copak— — to jenom ten pán sepíše, a dež zaplatím — hani kóska neprodajó,“ chlácholil ženu Rybář.

„Kdo má klíče?“

Přišla z kuchyně Julka a s klidem otevřela truhlu.

Modře natřená, roztodivnými červenými tulipány a bílými růžemi zdobená truhla s malováním po všech čtyřech stranách byla až do vrchu naplněna lehkými i těžkými sukněmi, kordulkami — vyšívanými harasem, stříbrem i zlatem, atlasovými i hedvábnými fěrtochy, vyšívanými šátečky, punčochami bílými i barevnými, košilkami hrubými do práce i jemnými a sněhobílými s rukávci pro boží svátky a slavnostní hody rodné Habrůvky. I botky k tanci a okázalým slavnostem tu byly, nescházely ani modlitby a stužky, sešitek psaných písniček, podobizny sester, dvě tři psaní a uschlá kytička.

„To všecko je tvý?“ s podivem optal se sám přednosta.

„Všecko!“ zasykla Julka a chladně zas uzamkla.

„Tamhle je ještě jedna truhla,“ slídivě zahleděl se exekutor i do druhé světnice.

„To je zas má!“ prohlásila Petruša a s úsměvem skrčila v záhyb pěkný svůj podbradek.

Exekutor vložil ruku na peřiny. Ale ukázalo se, že jsou vyplněny turkyňovým šoustím místo peřím.

„To je zdravjéší než peří,“ vysvětloval potměšile Rybář.

Nábytku nebylo ani tolik, kolik nutně potřebuje osmičlenná rodina.

„Šicí stroj!“ zazářil exekutor.

„Ten sem si kópila vod Hanežky já!“ — vzkřikla skoro dohřátá už Julka, která ze všech nejrychleji pochopila situaci a poslední hřebík na zdi byla by prohlásila za svůj nepopíratelný majetek, jen aby „hóřad“ musel odejít s prázdnou.

Také odešel, a Rybář jen dokázal, že není — nad Rybáře. — — —

„Dejte, pane starosto, vybubnovat, že do osmi dnů musí být všecko zaplacíno, jinak že se provede prodej zabavených věcí!“ loučil se exekutor se starostou, podávaje mu ruku.

Starosta zakýval hlavou, zatřepal se zimou a vběhl do své teplé světnice, kde už zdaleka proti němu ručkama třepala malá Tonička.