Rok na vsi/Prosinec/Černá hodinka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Černá hodinka
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 261–264.
Licence: PD old 70

Na den sv. Eligia.

Suchá, černá zima. Na polích jen v brázdách leží něco bílého pápeří. V chumáčích nízko letem se zrovna plazí havrani a černí v mraku padají do černých polí.

Rtuť klesla k osmému stupni mrazu, prsty tuhnou v hrábky, vítr jak břitva ostrý do očí nutí jiskřičky slz.

Lidé překonávají první zápasy s kašlem. V klášteře už vydaly nemocným celý kilogram lipového té, rozdaly přes padesát citrónů. Kašle i ten, komu ničeho není.

Dne na píď. — Slunce tam za horou Sibiří vychází — a jako by nemohlo přes hřebeny kopců, už zase klesá ke svému loži. Je studená jeho zář a noc zdá se teplejší dne.

O čtyřech vyrojí se děti ze školy a z Mariánské opatrovny za ruce se vedou i ty maličké. Pravá štěňátka vedle těch velkých a silných už rob a chlapců, kteří skoky a říhotem napodobují vzpínání se koňů. Poskočí napravo, zaběhnou vlevo, a potok v mžiku čmelí se drobnými jejich postavičkami. Zdálo by se, bůhví co tam hledají. — A na rybníčku zatím už šupotají bačkorky, škrčí podkůvky, o led pronikavě zvoní cvočky bot. I barvy dívčích vlňáků míhají se v pohyblivém a stále se měnícím hemžení chlapeckých bund. Některá děvčiska jen v kartounových sukýnkách a lehké jupičce tratí se v nich — ale bačkorky — pravá napřed, levá za ní, přece jen šupotají po lesklé čáře klouzačky.

Mrazem projel tenký, veselý smích děvčat — — Ty pidimužické postavy — — pouhý vlňák, — bačkorky a suché, nedokrmené lýtko — ohýbají se v půli a s řehotem přihlížejí k čemusi dole. To Velebů Franta leží na břichu v póze ukřižovaného. Větrem šustí listy roztřepané čítanky — ve sněhovém prachu válí se inkoustem pokapaná písanka.

Nešťastný! Nestačil křivými svými nožkami na hladině ledu, a přece také rád si „škrknul“. Vstáváš očima zalitýma v slzách a v zmrzlé pěsti levé ruky svírá kamínek. Pravou shledává vesele se třepetající listy čítanky.

A zas to šupoce a zas to sviští a skrčí po dlouhé, jak mýdlo hladké klouzačce, od konce ke konci a zase zpět — stojačky i sedačky i celé „šňůry“. Tu padne ten, tam zas jiný. Zakřikne, pak všichni na jednoho a jako červi v jednom motouzu svíjí se na zemi, — tam jedna ruka trčí vzhůru, tam nohy dvě soukají se z kupy — v tvářích pitvorně zkřivených zejí křičící ústa. A klubko se rozpadává, bačkorky staví se zas na rovný led, nohy se zatínají hřebíky v led a zas to jde nanovo — škrk sem, škrk tam a zřídkakdy je slyšet pláč.

Tváře zakvítají už fialkou, za nehty hluboko zalezly nejostřejší jehličky; každý přešlapuje, ruce marně schovává nebo zahřívá v teplých oblacích z úst se hrnoucího dechu.

Jen nejhouževnatější vytrvali do samého přítmí — „A ešče jedno — —“ a zas „ešče jednó“.

„A tak teda ešče jednó — hale naposled!“ káže kovářův Konšta a staví se k náběhu.

„A všeci za sebó!“ — — — křičí zahradníkův Ladík, jejž jediná brusle přivázaná špagáty na pravou nohu přirozeně povyšuje nad všechny ostatní. — — A průvod šňůrou sjel po ledě naposled — a konec.

Rozešli se.

Vešli do chalup — a za nimi hned stála noc.

Z komínů vysoko do řídkého vzduchu spirálou se provrtává dým.

Návsí ztichlo.

V jizbě tma, a jen dvířky od kamen tmou plápolá rudá zář. Oči všech upřeny jsou do přeskakujícího ohýnku — a všem je jaksi neskonale mile, útulno při tichém tom plápolání svítícího sporáku. Do popelníku jiskra zapadá, zablýskne, zhasne a zas jiná padá jak hvězdička bílá a hasne jako ta první. Zdá se, jako by celý svět přetrvati měl v němé hře černé hodinky.

„Tatí,“ strká Frantík ustydlé palce svých nohou ke dvířkám blíž, „beli sme u stařečka. Viďte, tatí, že huž nebode dlóho živ? Pořád tak těžko a spěšno na posteli déchá, a dež tak déchá, viďte, že jen roke čítá, viďte?“

Tatínek se obrátil a zabručel něco do okna.

Ticho zas. Tatáž němá hra světýlek, totéž plápolání záře po stmělé jizbičce.

„Matka je pečlivá, pečlivá,“ spustila zpěvem Mařka, houpajíc přitom poloobnaženým kolínkem. Nešel jí na rozum nápěv, kterému děti po tři dny už učila sestřička v klášteře.

„Mařka je pečlivá?“ s úsměškem prohodila Tonka.

„Pečlivá!“ trhla sebou Mařka uraženě. „Copak su já matka?“

„Eh, mlčte trochu, caparti! A uhni!“ odstrčila hospodyně velkou Tonku, míchajíc na plotně večeří.

Hospodář sebral na zemi nejmladšího košiláčka a posadil se s ním na lavici. Vzápětí přitáhl se k děcku na klín šedý kocour a začal příst. Hospodář pokuřuje, děti mlčí, malý hrabe se prstíčky v husté srsti kocoura.

„A huž humíš počítat?“ obrátil se Francek k Mařce, která v duchu stále ještě přemýšlela, jaká je ta nota „matka je pečlivá, pečlivá“. — „Tak říké!“

Mařka počítala. Ale už při pětkrát sedm nevěděla kudy kam.

Milé, nesmírně milé jsou černé ty hodinky, měřené neslyšenou chůzí očadlých švarcvaldek, prohřáté teplem rodinného soužití, znamenané stopou usínavé radosti. — Mysl podřimuje, i srdce spí a v duši se vkládá tichý, šťastný mír. —

„Hudělé světlo, brambory huž só.“

Hospodář vstává a na zemi klade košiláčka i s kocourem.

Tmou zasyčí modravý plamínek síry a v několika okamžicích jizbu ozařuje žluté světlo lampičky.

Mařka se hrne ke stolu s tabulkou, aby se podívala, jak to přece s tou násobilkou je. — —

„Včil se mně s tém bodeš roztahovat! Pryč! Máte teho ve škole dost,“ stírá matka se stolu tabulku i s Mařkou a už staví na stůl mísu pářících zemáků.

Tabulka letí na postel, malá ušpiněná pravice Franckova chápe se lžíce a matka, opatrně vyhýbajíc košiláčku s kocourem, nese na stůl mísu s polévkou.

„Modlit! Ve jménu Boha Otce i Syna —“

Zazvonily lžíce, naduly se tváře.

Chaloupka večeří. — — —