Rok na vsi/Prosinec/Amerika

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Amerika
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 304–310.
Licence: PD old 70

Po sv. Lucii.

Zimou ospalá Habrůvka sebou náhle zatřásla a udiveně vyvalila oči. — Cože? — ptala se ještě ze spaní.

Tři — jediná tři slova Habrůvku rázem postavila na nohy — — —

Z horního konce na dolní, od domu k domu, od chalupy k chalupě, z Rasoviska do Záhumení, ze Záhumení na náves — po celé dědině šířila se zvěst jako požár: „Rybář — Vrbčena — Amerika“ — — — třáslo se lidem na rtech, a než odzvonili poledne, musilo Rybářovi i Vrbčeně silně v uších znět — V tu chvílí mluvila o nich celá Habrůvka.

Bůhví, kdo první ta tři slova vypustil z úst, ale kdo je zaslechl, otevřel rty, vypoulil oči a dlouho se nemohl sám s sebou shledat. — Hospodyním vykypělo mléko, připálily se zásmažky, muži zapomněli kouřit, dobytek bučel hladem, a čeládky nikde. Všude jen hlava přichýlená k hlavě, k nosu nos — i ty děti ve škole plny byly důležitých jakýchsi novin, vytřípaly je zároveň s vodou na prahu síně, kde kudličkou odškrabovaly s čižmiček nalepené bláto.

Frajle Tóny z fary od rána proběhla dědinu už několikrát po sobě. Šmiky sem, šmiky tam, kudy vedla cestička, tudy běžela ona jako rozčilená křepelka — — U Kryštofů už byla třikrát: jednou pro chléb, podruhé pro mouku — a zas pro cosi, sama nevěděla proč. V rychlosti zažádala mariánkových plev, ačkoliv jich doma měla, myslím, celý žok. Na svých cestách, propletených a navzájem všelijak zkřížovaných jak zdrátovaný hrnec, zastavila se u přednostů, kilo cukru koupila i u žida, schválně pro tvrdé rohlíky zašla i do hospody, u kovárny dlouho rozkládala s černou zástěrou majstra, stařenky Řeřuchové se na silnici vyptala na bolavé nohy a — — co chtěla vědět, nebo sama povědět, řečí přišlo samo. Něco sebrala v krámech, něco v síních, na silnici, v klášteře, smetla kdeco do široké modré své zástěry, a jako by to zlato bylo — hned s tím utíkala na faru. Vysypala, vyprázdnila — a už zas rejdila s hladovýma svýma ušima, jazykem žíznivým, v černém svém paleto, jehož kapsy a záhyby plny byly neuvěřitelných mlsů, kterými se týden bavila celá Habrůvka.

Právě se sešla zas s tetičkou Dóbkovou na můstku.

„Já sem hjim povídala, že to tak vevede!“ píchla tetička prstem do vzduchu.

„A je to richtig pravda, že ten Vrbčena taky utíkal?“

„No je! Dež hjim povídám: von jel napřed do Brna přes Vořechovičke a Vrbčena přes Dubňane za ním — a v Brně se slezle.“

„Ale to je — — já nevím, to je! — — To je hrůza!“ — divila se frajle Tóny dnes už po desáté a spěchala zas dál a znova ke Kryštofům, vzpomínajíc, co by tak ještě do kuchyně mohla snést — — Snad přece něco z Anežky vyskočí! — — —

Vzpomněla si, a paleto už černal se zas za rybníčkem mezi husami. — — —

„Kdepak je tatínek?“ ptal se ráno pan rechtor Sefky, když přinesla jakýsi přípis od školních úřadů.

„Jeli do Blanska,“ procedila Sefka sevřenými rty.

„Co tam?“

„Polámala se nám mlátička.“ — — —

K polednímu sháněl se už po Rybářovi exekutor.

„Je doma pan Rybář?“ ptal se, jako by ničeho nevěděl.

„Néni.“

„A kde je?“

„A neviděli jé?“ vyhlédla udiveně Rybářka na exekutora zanícenýma svýma očima, stíhajíc úřední jeho čepici.

„Neviděl.“

„Deť povídal, že de do Borový na berní hóřad a tam vodtáď že pojede rovno do Blanska.“

„A kdy šel do Borové?“

„Včerá brzo ráno. Ešče za tmy.“

„No, s Pánem Bohem!“

Exekutor se usmál a zavřel za sebou dveře. — — —

„No, že Rebář néni duma, to be nebelo ešče nic divnýho — — Šmédí po tem světě pořád jako schoř — — Hale Vrbčena — povídáš, že je taky preč?“

To vyslýchala přednostka zas Vrbčeninu sousedu — Borkovou.

„No, néni! Huž vod včeréška dechu po ní néni. Ešče včerá ráno sem s ňó mluvila, a vod tý chvíle — chalupa zabedněná, vokna zadělaný, ticho jak v hrobě, a Vrbčena tamtá — preč!“

„Povídal Pazderka, že ju včerá v poledně viděl naparáděnó, jak šla do Dubňan.“

„Dež to Pazderka povídal — tož to bode huž pravda.“

„A Vrbka — kde je?“

„Kde be bel? V práci je. Ten zas bode slotit a naříkat, že mu humačkala srdce!“ — — —

Mladý hospodář Prudek, když novinu uslyšel poprvé — zděšením zmodral jak ta zástěra, kterou měl na sobě. — — Ještě v neděli dal Rybářovi padesátku na pole, které mu Rybář prodal už před hody a dosud připsat nedal.

„Co včil?“ pleskl se Prudek o stehno a upřel se očima k hospodě v darebném očekávání, že snad přece se na jejím prahu objeví známá krátká postava Rybářova v černém, věčně rozhaleném kožichu.

No, neobjevila se. — — —

Hrabálek celý se jaksi do sebe propad jako zpuchřelá a napolo už prošlápnutá deska, když slyšel, že „Rebář hjistohjistě s Vrbčenó hujel do Hamerike“. — Věděl o různých, před očima „jak muche“ se mu rozlízajících cifrách peněz, které si Rybář jako správce kontribučenského fondu vypůjčil z pokladny už před měsícem bez vědomí výboru a „jen“ za tichého, v pozdní hodině při lampě a litru vína umluveného souhlasu kontrolora — a tím byl Hrabálek sám.

„Šak te to zas spravíš,“ mínil tenkrát dobrodušně Hrabálek, a Rybář tehdy podíval se na něho tak poctivýma očima, že Hrabálek už jen rukou se rozehnal a ještě dodal, jakoby uražen každým udobřujícím slovem: „Ne, nemluv huž vo tem — povídám ti, nemluv! Nikdo nemusí vo tem nic hani vědět — všecko bode zas v pořádku. Nemluv!“

A „včil“ mžitky se dělaly Hrabálkovi před očima, s mžitkami vyskočily před ním hrbaté jakési cifry, a povadlé jeho rty úzkostí spustily se dolů.

„A bez směnke!“ hrklo zas v Hrabálkovi, a začal tak třepat a kroutit po celé dědině hlavou jako ovce, když s motolicí v mozku uběhne od celého stáda a už nevidí, neslyší, jen tu hlavu nese k zemi a hlavou míří do všeho, co jí nejde z cesty i za nejjasnějšího poledne.

„A toto je — — to — — — to, a — jajjajjaj — co to?“ blekotal polohlasně nad americkou novinou, a když otevřenou půlkou vrat se kradl domů a na dvůr vešel — div nevrazil do ženy, nesoucí plný krajáč mléka — — Jediné, co ze sebe vypravil a vypravit mohl, bylo zas: — „a toto je — — — to — to — ajajaj — — totok se podívéme!“ — — —

Osudná slova rozkřídlila se i daleko přes pole i hranice Jeruzaléma.

K polednímu už tryskem přijel notářův písař v bryčce, zastavil u přednosty, pobyl čtvrt hodiny a rychle zas jak vichr tímže plným klusem ujížděl k Borové. — — —

— — — „A jen kdyby tam už zůstal a nevracel se,“ rozhodl pan farář v zájmu své beztak už dost rozkutálené Habrůvky a svou zlost nad rozvířilým stádem zabednil v nose takovou dávkou čerstvého rapé, že když pak hned nato kýchnul, zahřmělo to farou jako dávno zalehlá, zarezavělá rána z pušky, kterou zapomněli kdysi vystřelit. —

Toman, Rybářův švagr, který ručil za Rybáře v záložně na osm set — — chodil — chodil, poslouchal a neposlouchal, viděl a neviděl, slyšel a neslyšel — — a jen se tak těmi bezzubými dásněmi proti své vůli usmíval, jak už míval ve zvyku, i když mu bylo do pláče. — — —

V hospodě hrozná ta tři slova zaduněla, jako by se bořilo celé to červotočivé trámoví ve stropě.

Rybářka zůstala stát jako sloup — krve by se v ní nikdo nebyl dořezal, jak zdřevěněla, když jí Čípková sdělila, co se po dědině „vekládá“.

„A néni? Vrbčena že néni duma?“ ptala se Rybářka jako ze sna, ačkoli Čípková už podruhé s ní sdělovala, kdo Vrbčenu potkal a kdy ji viděla naposled.

„No, dež ti povídám. — Vode včírka — zem se pod ňó slehla. — Bela sem tam třikrát, a barák furt jak liščí ďóra v lítě.“

Rybářce naběhla víčka a z načervenalých jejich mázder vyřinul se potok slz — — Beze slova, zalomivši rukama, vběhla do kuchyně a jak špalek svalila se rázem na cihlovou podlahu.

K večeru se rozpomněla Rybářka na příšernou noc, kterou před třemi dny probděla s Rybářem celou. Ledva vzpomněla — omdlívala zas.

Bylo k půlnoci, když tenkrát Rybář přišel z Dubňan domů. Byl udýchán a oči pořád mu sjížděly po koutech světnice, jako by něco hledaly nebo samy se kryly.

„Co je ti?“ ptala se žena, svlékajíc Rybáře z kožichu.

„Hale — hani se mě nepté!“

A hlas se mu třásl.

„A kde seš tak dlóho?“

„V lesu.“

„Co tam?“

„Peníze! — —“ vypravil ze sebe Rybář, a svaliv se k pelesti postele, dal se jak dítě do pláče.

„Ztratils? Či co?“

Jen potřásl hlavou.

„Moc?“

„Šest set!“

„Bože?!“ — — —

„Jéžiš Marja Józef!“ zařvala Rybářka a chytila se oběma dlaněma za hlavu. — — —

Stará Horbišková, která okolo kovárny slídila po Honzovi, odbíhajícím za kovářovou Petrušou — sama div nevzkřikla na celou ves, když pod oknem slyšela Rybářovu rozmluvu a Rybářka tak strašně zaječela. —

„Nohe tak se pode mnó třásle jak vosikové list, a sama div sem se neskácela — — Lidi, tá dělala! To sem jakživa neslešela, jak tá naříkala. — — ‚Kriste Jéžiši‘ — — lomila rukó Rebářka a jak vopilá motala se sednicó — — Haji dětí se probudile a řvale, a všecko to plakalo, haji Rebář bečel, bečel a jen pořád: ‚No, neděléte křike, děti drahý‘ — — — Děti drahý, povídal ten kocór divoké!“ — — pravila Horbišková a podepřela ruce v bok — — „Všecko pré se ešče može nahjít — — ‚Mlč, mlč, ženuško milá — — (jen si povážijó — ‚ženuško milá‘ hjí říkal) — mlč — a neříké nikemu nic — — Nandó se, nandó — nenandó — — Pánu Bohu poručíno, jen dež to vědět nikdo nebode. Sesepale be se na mě jako muche — — Já vím, kde só — tam musijó bét‘ — — Tak mluvil ten falešník!“ roztřepala se znova tetka Horbišková před frajle Tóny a ta se roztřepala zas před ní ve svém rozkřídleném paleto, že vypadaly obě jak proti sobě stojící a na sebe dorážející kvočny. — „Ha zatím nic, nic neztratil, haji ten pláč velhal a peníze skoval před ženó, habe muhl hutýct! — — Kdopak taky v lesu bode vetahovat peníze — — šest set! Fííí — — — nestyda nestydatá! — — Haž mdlo se mně dělá vod žalódka — — — Já bech ti dala — přihjít na mě s takovó lžó!“ zahrozila Horbišková pěstí směrem k hospodě — — —

Nyní, když slyšela Rybářka o útěku svého muže i zmizení Vrbčeny, vzpomněla si této noční chvíle a ihned v ní také vzniklo — hrozné tušení.

„Bóže milosrdné, co si včil s dětima počnu! Pro Krista umučenýho! — — Lidi, lidi — —“ vyrážela ze sebe, divoce házejíc kolem sebe vychrtlýma rukama, a už zas válela se u hlavy postele, zalévajíc hubenou, puchem nemluvněte páchnoucí peřinku bohatými slzami.

Nespala celou noc.

Jen tak strnulá ležela jako kus dřeva, dlouhými, vysilujícími vzdechy plníc bezútěšnou noční tmu.

„A já mu věřila! — Já mu věřila!“ — bědovala až do rána, kdy bolestí jak ztuhlá potácela se do studené šenkovny, kam už za tmy trousili se volaři — —

Zastavovali se na obvyklou sklenku „pro zahřátí“. —