Rok na vsi/Prosinec/Černá zima

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Černá zima
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 298–304.
Licence: PD old 70

Na den sv. Lucie.

Nezdržel mikulášský sníh. Jen vítr se obrátil, a zima hned změkla jak ženský cit. Voda z ní zbyla. Kalná a studená, promísená těžce napitým sněhem v bezpočetných stružkách stékala k smrdutému bahništi návsí. Kapala ze stromů, crčela z chalup — z cukrových homolí přes noc vyklubaly se oblezlé, chundelaté a jaksi hrozně černé a škaredé hřbety střech — — Sněhová kaše čvachtala při každém kroku, a máčejíc obuv syrovou svou vlhkostí, štípala pod nehty, zajížděla hloub než nejdivočejší mráz. Nebojí se cikáni zimy, ale bojí se této ošklivé její podoby, které lid překrásně přezděl — zima černá. Prý vlhnou v ní i kosti a časté její deště hojně mrví kněžskou oboru. Kolik jich spláchne do jara?

Voda, voda, samá voda, mimo mlhy a smradlavý dech hnijících polí všude jen studená voda. Svítila v kalužích, šuměla ze střech, po cestách a po dvorech se rozlévala celými rybníky — zatopit chtěla svět. Ach — jak smutno bylo všude pojednou, na srdci těžko, pusto v přírodě! — Nezapípnul nikde ani pták, nezaštěknul pes — — jen vzduchem slyšeti bylo temné jakési šumění neviditelných křídel: to na černých perutích hnala se smrt — — Kašlal kdekdo.

Kašlaly děti, kašlali staří, pan farář na den Navštívení Panny Marie mohl si plíce roztrhat, a právě v tu chvíli, kdy slovy nejkrásnějšími a obraty nejvzletnějšími v básnickém vznícení duše líčil slavnou chvíli světa, kdy čistému panenství zaslíbenou Marii navštívil sám kníže nebes archanděl Gabriel a s prorocky vztaženou rukou zvěstoval užaslé Panně: „Aj, budeš míti syna a jméno jeho nazvati máš Ježíš — — —“ zbožná Habrůvka tak tak už napínala uši krásným slovům vstříc — jen aby jí neušlo ani jediné z nich — a nic naplat, právě na nejkrásnějším místě strhl se v prsou kazatele takový povyk, že všechna jeho slova takřka na rtech zdusil modrý, ke rtům rychle přiložený šátek. Po faráři rozkašlal se celý kostel, kašlal i ten, kdo ani zachlazen nebyl.

„Debe tú chamraď radš do kostela hani nepóščeli. — Hani slova božího néni pro ten kašel slešet,“ postěžovala si kterási stařenka a dala se do takového kašle, že div se schodků nepadla. Chytit se musila laťového plotu, než jí ten „příšera kašel“ — aspoň trochu pominul. — —

A den takový kratičký! Ledva se rozjasní, už zase šedne a se tmí pod škaredými oblaky, až pak nadobro se klade v brzkou černou noc. Za nic už ten den nestál — — Říká se sice: Svatá Lucie noci upije — ale dne nepřidá; ale kde je ta svatá Lucie? Dne nejenže nepřidala, ale neupila ani noci — Černá její vláda zdála se kalnější a bezednější než kdy předtím — — Děti ráno ještě za tmy brouhaly se do školy, a když konečné vyběhly zas ze školy — vzápětí za jejich prostydlými postavičkami drala se do chalup hned tma. — — Klouzačky zvodnatěly, zkrabatěl na rybníčku špinavý led a ani „tú gulu nebylo možná v dlaních hupíct — nic po tem“. — — — Sáňky hodily se pod kůlnu a tam ležely v opovržení a nevšímavosti všech, kdo ještě před třemi dny prováděli na nich nejsrdnatější jízdy. — — Ještě ta děvčata že měla v klášteře to zpívání a celé řady zkoušek k slavnosti vánočního stromku! Lepila andělům křídla, vyšívala na nebeské roucho hvězdy, stříhala červené, zelené i blankytné ozdoby na nekonečné délky girland — přece jim nějak ušel čas. — Služka z fary čtrnáct dní už se učila jakési úloze neznámého dosud oboru, a dosud neuměla nic — „Totoť já nevím, jak to dopadne,“ — — rozkřikla se jednou u studny a se smíchem vypravovala, co ji to už stálo študýrování, než několik těch slovíček do hlavy dostala. — — „A do rána zas nevím nic — — —“

Sedláci odpočívají.

Převalují se z postele na lavici, s lavice na postel — odtud zas odnesou „kožuch“ na pec, vyberou se, natáhnou se, a když už ani na kožichu dlouhou chvílí nemohou zdržet, jdou se podívat po dvoře. Tu drbne hospodář do dříví, ačkoliv dobře ví, že dříví leží srovnané, jak leželo včera, podívá se na kurník, dohlídne ke koním, ačkoliv i tu dobře ví, že slípkám nic nechybí a koním že je dobře, ale přece jde, přece se podívá, tam prokopne stružku, tu prorýpne průtok pode zdí, který zítra třeba zas zasype, a zase se vrací těžkým svým krokem do jizby, a posupně heknuv, klade široká svá záda opět na lavici za stůl. Chvílemi podřimuje, chvílemi hledí na náves, a za chvíli už se zas zatahuje přítmí soumraku. Přestěhuje kožich — — a jde spat.

Ani na besedu do té vody se nechce.

„Haspoň co be se huž te děcka přihnale ze škole! Hneď je to zas veseléší,“ postěžuje si maměnka, nalije lampičku a připraví, kde co je třeba k večernímu sedání. Po večeři objeví se kupy peří na stole, dojde na besedu Martin, doběhne Sefka, zasednou, vypravují, někdy si zazpívají vánoční koledu nebo adventní žalm, a když pozpívají, zas tatíček sáhne na almaru a vždycky „z teho samýho kalendářa, co kópile na borovským jarmaku, nazhlas čtó“.

U Prudkú: Mařka, Babuša, Petruša, Cilka — kamarádky — celý věnec jich bývá: obsednou kolem dlouhého stolu, z velké hromady rukou shrábne si každá část a „dřou“ — — Líčka mírně vzňatá planou, oči vesele hrají, prsty derou peří, jazyky Habrůvku a oběma „dobře“ se při tom daří, zatímco děti na jednom konci stolu hrají „na mlýnek“ a na druhém stařenka jak královna vévodí ženskému svému dvořanstvu, okřikujíc děti, dohlíží „na dračky“, napomíná, kárá, dýchne-li kdo z chlapců děvčeti do peří — i ze dveří takového „vystrčí“ — a zas děti rovná, v koutě-li se pro něco porvou, nebo pohádkou je krotí o princi na ledovém zámku. — A když je pohádce i hovoru konec — — nakloní Babuša hlavu, nějak obzvláště důležitě pohlédne na pírko, které drží v ruce, a začne krásným, plně nasazeným hlasem zpívat svou nejzamilovanější:

V naše zahrádce
roste rozmarýn,
pověz mně, má milá,
kdo tu včera byl.

Tu žádné nebyl,
jen ty, synečku,
při jasným měsíčku
dals mně hubičku.

To néni, milá,
to néni pravda,
měsíček nesvítil,
byla noc tmavá.

Teprv po desáté rozprchnou se děvčata jako křepelky a domácí jdou spat. Nechce se jim ještě, ale jdou přece. Takový je už jejich zvyk.

Ale není to spánek. V dřímotách, přerývaných probouzejícím se duchem, tělo dlouho do noci se převrací z boku na bok, myšlenka honí myšlenku, údy celé už proleželé, duše neznavená — odpočinout nemají si ani proč.

Tak míjí noc.

A k ránu — lidé na lůžku se choulí ještě do peřin, napolo ještě spí, napolo už bdí — kohouti odpovídají si až z nejzazších končin dědiny — — tu do černé, vodnaté noci zahučí ranní svůj pozdrav poledňák — — Smutné, dunivé zvuky převalují se těžkými rázy k hučícím lesům a jemně narážejí i na okna chaloupek, jako by opozdilé chtěly probudit. Ale nemusí. Lidé už dávno nespí, probírají se z lehoučkých dřímot, které je zapředly ještě v lehký polosen, a v zívání modlí se: Zdrávas, Maria — — — Ještě se nedomodlili — a temným ránem strhne se pojednou celý chór zvonů, zahrávajících jakousi snivou harmonií všude a všem milého zbarvení. — —

„Dětí, vstávejte — už je čas na roráte!“

V oknech chalup zablikají světýlka — napravo jedno — nalevo dvě — tam celý shluk světel svítí z vyzdvižených chaloupek — a dále po celé řadě návsí — — To jako by za noci hvězdy napadly na zem. Tolik jich je a tak všecky svítí, samotný i v celých skupinách — — — Tu vrznou vrata, tam skřípne branka, štěkne a zavyje pes — — Kdesi na dolním konci zakokrhal ještě kohout, a na mokré silnici zašuměl čvachot sněhem a vodou se brodících bot.

Jaký to advent! Jaké to bývaly jindy krásné, bílé zimní noci, kdy lidem spěchajícím na rorate ranním mrazeni uši křehly a pod nohama rupal zmrzlý sníh! Tentokrát bílá poezie adventní zůstala jen pouhou básní. Lidé s odporem noří nohy do řídkých kaluží, popaměti a potmě slídí očima po kamenitých cestičkách, kde sotva noha noze se vyhne, ale kde přece tak nestříká, A každý je rád, když se dočvachtal konečně až k portálu božího chrámu a vešel tam, kde hoří světla, září oltář a z kůru i z lavic těžké se ozývají žalmy. Za ním hned po návsí dál se válí těžké plachty páchnoucích hrobem a syrobou zahnívajících mlh. —

Ani tak veselé nejsou ty rorátni mše, jako když zpívají zdravím a čistotou obveselené duše — — Varhany znějí hluše, pedály drnčí jaksi tupě, jako by se dusily v průduškách navlhlých dřevěných píšťal — lidé zpívají, zpívají, ale zdlouha, unaveně, těžce v tónech sjíždějí — — a jako by sluchu jakživi neměli, nějak drsně různí se s hlasem varhan. Kdež byly krásy adventních písní: „Vláhu již dejte, nebesa“ — „Vesele zpívejme“ — „Nebesa rosu dala“ nebo „Poslán jest archanděl k Marii Panně!“ — — Ani to veselé není, zpívají-li, lépe kdyby nezpívali a raději se modlili. — Mrtvě — umořeni mlhami a kašlem vešli do kostela — a neživě zas vystydlí a jako morem zchvácení — táhnou se dědinou do svých příbytků vytřípajíce na prahu z oděvu zimu a vodu jako pes.

Den se rozšeřil — tma ustoupila smutnému ránu. Nebe se pozvolna probírá. Na východě mlhami probřeskuje záblesk zarudlého slunce zasazeného do kousku modré oblohy. — Kosou drahou nese se ohnivá jeho deska výš a výš. — Prořezává mlhy, odhazuje oblaka — k polednímu zahání už i poslední mráčky, až nadobro opanuje nebeské své pole, pozlatí dědinu, pozlatí vrchy, v nádheru zimního záření oděje les — — Nad dědinou v nedozírné výšce k severu putují příšerné armády sem i tam po světě přetahujících krkavců a vran. Jak štěkavé ženské slyšet je mezi nimi čvachtání povyšujících kavek. Řetěz nekonečný — množství nedohledné — jen se jimi hemží celý nebes okršlek. Kam to, Bože, táhnou — co je žene — kam to zas plují stále v stejném tempu dál a dál?! „Krá-krá-krá“ — — jakési zaškrcené zvuky, jak když v těle kostečky láme — jediná na to odpověď. —

A zas vlaje vítr vlahý a měkký — — Oblaky přeplovaly — kavky odtáhly — slunce v brázdách a příkopech ničí poslední bílé zbytky rozežraného, po polích jako rozneseného sněhu. Svítí vody — potůčky hrčí, mladé jarní slunko hřeje v zátylí. — To Morana jako by v nevyzpytatelném rozmaru přírody křižovala se s dalekou Vesnou. Pozdravují se? Vítají? Březen s prosincem — se zimou jaro? Pupence bezu se nalívají, do květu se rozhánějí jehnědy lískových keřů — a trochu na výsluní pučí mladá travka před užaslými zraky zvěře, která s údivem se rozhlíží, jako by tušila, že tu není něco v pořádku.

Zelené vánoce — bílá velkonoc.

„Dá Pánbu, že se to ešče převrátí!“ poznamenal dnes stařeček Chalupa zoufale. „Černý vánoce — te nikdo nemá rád — — Jéžišek chce ležet v bíléch peřinkách, a ne v blátě — — V takový zimě tak humřít — a ne se narodit! — — Dá Pánbu, že se to přeci převrátí.“

„Dej Pánbu, stařečku — dej Pánbu!“

„Dobró noc!“

„Dobrou.“ — — —