Rok na vsi/Prosinec/Rybářovy spády

Rok na vsi – Prosinec Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Bílý den	Rybářovy spády	Černá zima

Údaje o textu
Titulek:	Rybářovy spády
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 294–298. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Leokádie.

…„Ženu a muža sám Pánbu spojil svazkem nerozlučném — a přeci se někdy stane, že se rozpřihnó — — Hale co spojí jednó Luciper a čemu sám Luciper požehnání dá — to huž se nerozende nikdá — — A tak taky huž nerozendó se Rebář s Vrbčenó a Vrbčena s Rebářem — leda haž donde jejich čas a jedneho nebo druhýho sebere Luciper sám — — — Bodete vidět, že žádná — hani světská, hani nebeská moc jich nerozlóčí — jenom pekelná. Huž se té špíny Habrůvka nespleje —“

Tak usoudila na besedě stařenka Řeřuchová, a když domluvila, vypustila cosi z úst na hliněnou podlahu, po čem by se nikdo nesehnul.

„Ba nespleje —“ docela vlažně přidala sousedka, převinujíc na stole spokojeně si mrnící dítě.

„Pořád horší a horší je tá Habrůvka — hotová Sodoma —“

„Je.“ — - —

Jako slepice a kohout, střecha a dům, sláma a povříslo — oheň a kamna patří mezi nerozlučitelné pojmy, kterých nelze od sebe oddělit, tak i Rybář s Vrbčenou a Vrbčena s Rybářem tvoří onu navzájem se doplňující dvojici, kterou, jak dobře se vyjádřila stařenka, sám čert spojil, aby v Habrůvce prováděla nečisté svoje kejkle. — — Není v Habrůvce smrtelníka a v celém jeruzalémském údolí jediné duše, která by při jméně habrůvské Messaliny nevzpomněla zároveň hned na Rybáře a při jméně Rybář hned na Vrbčenu. — Rybář a Vrbčena byli jim tolik jako trn s pichláči na jednom keři.

Lidé v zimních chvílích zahálky špehovali oba jako kuny.

A nebylo třeba ani želez.

Lehko je přistihli i tak.

Uviděl-li kdo na odlehlém místě Rybáře, mohl jedu na to vzít, že není daleko ani Vrbčena. Kdo vsadil, v devětadevadesáti případech ze sta mohl sázku shrábnout do kapsy — nemusil se ani dívat. — V pondělí šel Rybář do Dubňan. a brzy nato viděli už Vrbčenu v naškrobených sukních, jak touže cestou šumí za ním. — V sobotu šel Rybář do Borové na úřad k notáři, a než tam došel, Vrbčena už měla u kupce nakoupeného zboží plný koš a čekala jen na svého „bankrotáře“ — jak mu nechtíc sama jednou vtipně přezděla — majíc na mysli patrně slovo „bankéře“. — I toto lidé zaslechli.

Někdy zašel Rybář dohlédnout na práci do štěrkových lomů a u Vrbků zrovna v touž chvíli se shledalo, že není dříví, proto Vrbčena se musila vybrat do lesa „na trošku teho suchýho klestí“. — — —

Vrbka s „ukrocenou“ ženou vystěhoval se do najaté chaloupky za humny. Něco prodaného nábytku skoupil zpět a něco zavedla si nanovo sama Vrbčena. Třeba Rybář naříkal a očima se dovolával vševědoucích nebes, že se mu vede zle — peníze vždycky měl a musil mít. — Na to měla „bankéře“. —

Tak se v najaté chaloupce vedlo Vrbčeně líp skoro než v chaloupce vlastní — — Aspoň do ní nebylo vidět ze všech stran; byla v zátiší — bokem obrácená k habrůvským lesům, a zatímco Vrbka v dubňanské cihelně od soboty do soboty širokými svými tlapami hnětl svůj denní i její chléb — — Rybář v samotě s Vrbčenou rozkládal tajemství černého jakéhosi písma v malé, kolkem opatřené knížečce, kam Vrbčena ukládala a v přehledu hned poznamenáno měla sumou, na kolik se až dosud byl upsal a kolik do knížky složil úctyhodný její kamarád. — — Humny, pod závojem temných večerů podzimu, ve stínu stromů a stodol často slídivě, bez šelestu proklouzla kunovitá jeho postava, a než se kdo ohlédnul, co to, kdo to — liščí brloh dávno už jej ukryl ve svém zastrčeném ústraní — Ani branka nikdy za ním nezavrzla — — Jen klika slabě kvikla, a zas to kočičí ticho pusté, hříchuplné noci. — — —

Za hodinu, za dvě — tatáž němá postava, berouc se tichým, neslyšným krokem ostražitého tchoře, krčícího se a ohlížejícího se za každým krokem kolem sebe — přenesla se zase kolem Studýnky, obešla hřbitov a druhou stranou už otevřeně vcházela na širé návsí dědiny — — —

„Kudy ti čerti nosijó —“ vybouřil tak jednou náhle Rybáře hlas Jakuba Chalupy. — „Kdes bel? — —“

„Hale — v Stračinkách sem bel. Šil sem pozdě a zatměl sem. Mám málo šutru a tak sem se šil podívat, kolik be ho tak belo huž nalámanýho. Do tédňa mám bét se silnicó hotové — —“ vytočil se Rybář s duchapřítomností, kterou by mu mohl leckdo závidět. Třeba bloudil očima, těkaje zrakem do temných polí ke kříži — tolik dechu mu ještě zbylo v sevřených prsou, aby ze sebe vyrazil už s nadsazeným jakýmsi tónem: — — „A proboha ti prosím, kam te? A v tý tmě!“

„K Studýnkovi du. Šije mně kožuch — To je hale tma — hrubě vidět néni — —“

„Je.“

„No, s Pánem Bohem!“

„Dobró noc! A přindi taky někdy na taroky!“

Radní už neodpověděl.

Chalupa dobře věděl, odkud kuna vyběhla. Nedalo mu to, a pořídiv u Studýnky, zašel i do hospody na sklínku.

Hospoda byla tichá, studená a prázdná. Jen hodiny na stěně jaksi křaplavě tikaly a hořící světlo zmíralo.

Radní postál. V nálevně nikoho, v zadní světnici tma — — — Vtom z kuchyně, jako by se tam někdo modlil, tlumeně se nesly pohnuté, prosebné hlasy.

Radní přistoupil k pootevřeným dveřím blíž.

„A donesete mně, tatí, teho vojáka?“

„Donesu, donesu — haji s fedrpušem a na koňu,“ hovoří Rybář a zaměnil náhle tón. — „A te huž neplač! To já mosím jen tak před lidima si postěžovat kvůli kšeftu — — Do ví, co hexekutor chcel!“

To chlácholil plačící ženu.

„Notár mně přeci povídal, že to všecko dobře hurovná a že mně nemůžó nic hudělat — — No přestaň huž, Rozárko! Podive se na mě! Muhl bech tak s tebó mluvit, debech se něčeho bál? Je jinéch svízelů dost, ešče si bodeš malovat čerty na zdi — — Nech teho a huvař, co máš k jídlu!“

Chalupa slyšel už jen šepot — tichý, mazlivý smích Rybářův a ten protivný, odměřený cvakot hodin v prázdné šenkovně hrčících jak ztrhaný dech.

V kuchyni nikdo o něm nevěděl.

Nečekal už. Vykročil a otevřel od kuchyně dveře. — — —

U spořiště zjevil se mu netušený a ničeho také netušící obraz. Rybář na levé paži choval tříletého svého synečka, pravou paží hladil a k sobě klonil hlavu na špalku sedící a dosud slzící ženy. I po tváři jí přejel těkavou svou rukou a pod šátek něžně jí zarovnával řídké, zšedivělé už vlasy.

Chalupa si odplivnul.

„Déte mně za pět!“ — zahučel hlasem hrubým, tvrdým jako kost a vrátil se ke šprlení nálevny.

Za okamžik vešla Rybářka, a skrývajíc uplakané oči v hluboko do čela staženou kuklu, nalívala radnímu „za pět“.

„Máš huplakaný voči,“ podotkl Jakub změněným hlasem, bera jí z ruky samečka.

„A to huž já mám takový voči nemocný. — Jak přinde podzimek, hneď je mám červený, a pořád mně z nich sluze tečó, jako bech plakala.“

Chalupa dopil a odešel.

„Fííí! — —“ obrátil se Jakub do kouta, když doma ženě všecko vypověděl a došel na poslední scénu — —

„Vod Vrbčene přinde a duma se lísá s dětima a haji ženó — Že jé zem nosí — slotu nedobró! — Člověk jako člověk, hale teho čerti dostali huž zaživa!“ — — —