Rok na vsi/Prosinec/Světlo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Světlo
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 310–315.
Licence: PD old 70

Na den sv. Albíny.

Po probděné, slzami prolité noci k ránu zaslechla Rybářka v kuchyni známý, šenkovnou hřmotně se vlekoucí krok.

Hrnek jí vypadl z ruky, dech v ní ztuhl, a kdyby snad i nad hlavou jí vypukl požár — nebyla schopna v tu chvíli ani kroku ani výkřiku.

„Kriste Jéžiši!“ vyrazila konečně ze sebe a mrskla sebou ke dveřím.

Byl to on!

Rybář. — —

„Tatí, tatí — — dovezl ste mně teho vojáka?“ — první, kdo jej uvítal, byl synek jeho Ondřej, natahující z postele své zavalité, radostně po něm chňapající ruce.

„Dovezl, dovezl,“ přistoupil Rybář hned k posteli, a vytahuje z vnitřní kapsy kožichu dřevěného jezdce, dodal: „Tuť, podívé se, s koněm, haji s fedrpušem — — —“

Jezdec měl opravdu „fedrpuš“, a kůň na kolečkách místo ocasu končil píšťalkou.

Ondřej, jen koně dostal, už s ním k ústům. Zapískal a s řehotem skácel se do špinavých zhlavců.

Rybářka, třesouc se na celém těle, dosud nevěřila i věřila — krhavé její oči jako by obestřel mlhou.

„Kdepak ste bel?“ nějak drsně vyhrkla Petruša, polo z radosti, polo odporem nad tím, co za ním stálo ještě nevysvětleno.

„Kde sem bel?“ zatékal Rybář očima po hlavách rodiny, hladě na posteli hlavu rozcuchaného, bělohřivého Ondřeje: „V Borový sem bel a v Brně sem bel a v Blánsku. Fabrikant nebel duma, mosel sem na ňé čekat, mašinu sem zmeškal — na štácí mosel sem haž do rána přežívat. Nespal sem celó noc. — Lidi, to je mně zima! Petrušo, hunem mně hustel!“

„A lidi povídale — — —“ zajela všetečně Sefka, ale matka za zády Rybářovými rychle jí ucpala už do panenství podlívající se rty.

„Co lidi?“ utáhl se po ní Rybář, ale Sefka už se nahýbala pod kamna, aby nabrala a do pece přiložila něco dříví.

V Petruši hnulo se cosi na prospěch taťka. Rychle odběhla se Sefkou do světnice rozestlat postel.

Rybářka, chvějíc se dosud ve svých popelavých, k ránu narychlo sebraných hadýrkách, chvatně stavěla na sporák hrnek vody, aby muži pro zahřátí uvařila té.

Synek oběma rukama držel koně před sebou a s divokou radostí hleděl dřevěnému husarovi do mrtvých očí. V kolíbce drobounká ještě Verunka hrkala novou plechovou hrkačkou. I nad ní postál Rybář — jako by si hrál, jemně ji stiskl na obě tvářičky, na stůl vysypal ještě několik pocukrovaných mandlí, otřepal se zimou a nějak schlíple vytratil se na lůžko. — — —

Ne tak lehce oklamati se dala Habrůvka.

Na Rybářův útěk pohlížela už jako na něco zcela všedního, dávno předvídaného, a proto přirozeného. Jeho návrat se zdál nepochopitelným.

Toman u přednostů vyvrátil na Filipka oči, a přežvykuje svítícími zuby ohlodanou špičku, dlouho se těma očima ptal, co si má „o tem“ myslit. „Chcel hujet, nechcel? — — —“

„No chcel!“ shýbnul se starosta ve svém kožuchu skoro až k zemi, jako by tím dotvrdit chtěl pravdu svých slov. — „Chcel defraudýrovat; kde co muhl, ešče sebral a přec. — Hale notár, jak se to zdověděl, hned delegrafíroval do Vídňa, do Brna, haji do Prahe pré, a v Blánsku je vrátile. — Pane, dnes huž to nende, jak to chodívalo. Dneské delegraf huž je dávno tam a von ešče sedí na mašině.“

„Ajajajaj!“ zaklátil Toman mrtvolnou svojí podobou a zajmul celou špičku do svých bezkrevných úst. „A só duma vobá?“ ptal se, nadzdvihnuv trochu hlavu.

„Rebář ešče před chvíló plandal po dědině a Vrbčena huž zas vařila k obědu maso a bela hu Maxla pro víno.“

„A Vrbka?“

„Hneď jak se to v Dubňanech zdověděl, nechal práce a za ňó — — Hledá ju huž třetí deň.“ — — —

U Dóbků stáli pevně na tom, že „Rebář v Blánsku bel, hale s Vrbčenó.“

„Nemyslím,“ na to Horbišková tetička, která dvě dcery měla ve Vídni, a věděla tedy, jak se svět točí — „to voni si zajeli dál — — Tak do Vídňa — tam se spěš ztratí.“

A zas přišel jiný s novinou, že Vrbčena s ním nebyla, poněvadž v tu dobu byla v Dubňanech.

„Kdo ju viděl?“

„Viděl ju tam Matóš Beránek.“

K večeru se natrefil u Maxla cihlář ze Silůvky, a ačkoliv za celých deset let ze Silůvky nebyl ani na krok, až tentokrát za dcerou kdesi u Břeclavi — všecky důmněnky a dohady rázem rozbil jako pohádky.

„Rebář s Vrbčenó nebele hani v Blánsku, hani v Dubňanech, hani v Brně a hani v Hamerice, ale ložírovale v Břeclavě — — V Břeclavě bele a v Břeclavě sem jich viděl voba témahle svéma vlastníma vočima na břeclavským mostě — — Akorát vešle z tý velký hospodě na kraju hneď za mostem na pravým rohu. Vrbčena bela plná biřtlí a jen hučela. Havranické menář šak bel při tem.“

„Tož v Břeclavě!“ táhlo se po celé Maxlově hospodě jak smolná tekutina, kterou rozmazávali teď všichni— — „Do kerýho ďasa haž tam si zajeli pro posvěcení!“ — —

Pověst vyrazila od Maxlovy krčmy dveře a rozehnala se po všech sto osmdesáti číslech dědiny.

Lidé jaksi neradi ji slyšeli.

Amerika jim byla milejší. — — —

Na druhý den všichni věřitelé i s ručiteli jak jeden muž byli na nohou.

Prudek div za vlasy netáhl Rybáře na úřad do Borové, aby mu dal ihned „vtáhnót do knih“ koupený a zčásti už zaplacený kus pole. Ani do zítřka nechtěl čekat, „hneď, ale hneď“ aby jel s ním.

„Víno mám stáčet, sládek má dojet — deť já dnes hani nemožu, debech haji chcel — Hani koní duma nemám a bote mně spravuje švec.“

„A šak máte druhý; koně sám zapříhnu a pojedem.“

Za chvíli stál už Prudek s vozem před hospodou, Rybářovi i na vůz pomohl a odpočatí valášci, jako by sami věděli, proč tak letí — uháněli alejí ovocných stromů k Borové na úřad.

Než se z Borové vrátili, měl už výbor kontribučenského fondu po sezení. Rybář pro nepovolené a ničím nezaručené výpůjčky zbaven správcovství. Hlásnému Hrózkovi uloženo, aby okovanou truhlici s pokladem a archívem habrůvské banky bez odkladu přenesl k nově zvolenému správci Stéskalovi.

Rybář dojel už jen k podpisům.

„A totok, milí páni, tak nende —“ vzpíral se — „bez mýho svolení a vědomí vodnýst peníze haji spise — — Na to je zákon — —“

„Mlčte a hani necekéte! Hu hóřadu bode s várna hůř — — Boďte rád, že je to tak!“

To mluvil nově zvolený Stéskal.

„Mlč — mlč — nemuké — — mlč!“ trhaje Rybářovým loktem, blekotal přestrašený kontrolor Hrabálek, který mu ještě před týdnem bez směnky a bez vědomí výboru „povolil“ padesát zlatých.

„A hukládá se vám,“ pokračoval nový předseda — „habeste všecke dluhe, co só směnkama nezaručený a bez nás defraudýrovaný, do vosumaštyrycíti hodin verovnal!“

Rybář se chtěl bránit.

„Sem poď!“ strhl jej přednosta do šenkovny a mocí jej odvedl do síně. „Já ti neco povím — — Tes nezacházel podlivá tvýho postavení. Trp tělo, dež se ti dobrýho chcelo! Já ti včil povídám, dež se stala tá doba, habes mlčel a nic nemluvil. Jaký procenta z teho bodeš mět? Dobrý žádný — leda špatný. —“

„Hale copak sem já neco zpronevěřil nebo hukradl, či co? Přeci za to stojím!“ trhal sebou Rybář ve tmě jako na řetěze uvázaný pes.

„Povídám — buď zticha a mlč! Míč, Cyrile, mlč! — — Doví se to hétmanství — a bode hůř! Já znám zákone a vím, jaký je to — — Šak sem v tem taky bel.“

„No, já vím, že na mě syčí huž kdekdo!“ stísněným hlasem polevil si Rybář.

„Buď hodné, a nikdo nebode na tebe syčet!“

„Ach ja! Člověk be rád bel hodné — jen debe muhl! Decke to — taky nende,“ vzdychl Rybář přednostovi už do zad.

Filipek odešel do šenkovny.

Rybář postál nerozhodně ve dveřích a pak se vytratil jako rtuť do komory. Tam jako podťatý sklesl na bečku od petroleje a složil hlavu do dlaní.

Myšlenky Rybářovy toulaly se po zabavených polích, lidech, rodině, dětech — — a nakonec v neproniknutelné tmě komory jak příšerné fatum zjevila se před ním postava Vrbčeny s kočkovitým úsměvem na rtech a posupně přivřenýma očima — — Cítil, jak tvrdé její rty sají jeho krev, chápal, jak nedosytná ta ženština hubí jeho majetek i život.

Jen vzpomněl — vzpomínal i dál — — Viděl ta strašně plná její ramena, na nichž praštěla kacabajka a trhala se ze švů, slyšel tvrdý, vojenský její krok, v oči mu švihly i rudé její punčochy — — Tuhá, hrdá husarská její postava mohutněla před ním širokou, vypjatou svou hrudí tak, až zalehla a zavalila i ten jediný světlý paprsek světla, který sem uzounkou skulinkou vnikal z osvětlené šenkovny. — — Dosud se tam domlouvali a hotovili nad ním ortel — — —

Ale Rybář, obluzen vyvolanou vidinou, zapomněl na dluhy, na ženu, na děti — na všecko, vstal a už ani neviděl, neslyšel — šerem síně vykradl se do černé noci, odskočil do humen, za hřbitov — temnem noci vyšlapanou cestičkou polní kočky sklouznul k chaloupce a zmizel v bílých jejích zdech. — —

V hospodě nabíjeli právě čtvrtně piva, nově zvolený Stéskal pobízel sousedy — ať si jen poslóží. — —

Když se Rybář vrátil domů. pojídali každý „rusa“.