Rok na vsi/Listopad/U přednostů

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Další rozjímání	U přednostů	Našla se

Údaje o textu
Titulek:	U přednostů
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 208–211. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Serapióna.

U přednostů měli hody. — Starosta zabíjel.

Připravovali se na to už několik dní a den před slavností seděli až dlouho do noci. Zvonil hmoždíř, vonělo koření, bublaly vařící se kroupy — strýček Toman u kamen dělal „špélke“, Tomanova Mařa s Toničkou domů ani nešly spat, aby ráno nezaspaly a brzinko byly při ruce.

Tak všechno už bylo připraveno, i vepř se přichystal. Zrovna jako by písemně to byl dostal na papíře, že život jeho už jen do tolikátého a tolikátého je vyměřen, zachrochtal bezedným svým basem, jako by řekl „a nešť“, a s klidným, ale pevným vzdorem dal najevo, že toho krmení a piplání se s ním má už beztak dost; — — rypákem strčil do korýtka, až se převrátilo, a když hospodyně naposled k večeru přišla, už jen s pouhým pitím, jen tak očkem smutně zamžoural a pití už se nedotknul: ať si to nechají! — —

Starosta už od pěti ráno brousil nože a sekáčky, zkoušeje palcem jejich ostří, připravil ještě provazy i rumpál a už čekal jen, až voda začne vřít a venku se rozsvítí trochu den.

„Huž to vře?“

„Vře.“

V tu chvíli vlastně mělo vepři hrknout srdce.

Neboť sotva zamrklý den převzal vládu po černé noci a ze sklepa na dvůr vyšel starosta posilněn silným ryzákem tam dole v hlubokosti země k práci sobě nejmilejší — opásaly mu ženské bělostnou zástěru a starosta, prozkoumav ještě jednou s napjatou tváří břitké ostří nožů, zašel rovným krokem tam, kde chruněl sladký jeho „sen“. Zahrkla branka — odsouzence vyváděli z vězení. Nebránil se, neřval. Tiše oddychuje s příšerným chrčením otevřených plecí, přešel trpělivě a odevzdaně z vezdejšího života přímo na necky.

Než se lidé vraceli z kostela, bylo už bílé jeho tělo na rumpálu, a starostovi nastala nejpilnější práce. Ženské zmateně pobíhaly, starý Toman pral střeva, šplounala voda, z kuchyně dýmilo jak z továrny, v rytmu zvonily sekáčky veselou hudbou, mastnotou čpěl vzduch — —

Teprv pozdě k večeru mohl si pan přednosta usednout s dobře nacpanou dýmkou ke sklence svého ryzáku, zatímco ženské celému procesí dětí z chaloupek a podruží polévkou plnily hrnce. Každému přidaly i po jitrničce a jelítku, některým, kde byla bída největší, i víc.

„Najezte se, děti, najezte! — Šak beztak sami nemáte.“

„Ba nemáme. Lůni sme měli a letos nám zdechlo.“

A ta vůně z pařící se polévky tak se táhla dědinou, že přicházely stále nové a nové postavičky drobné chudiny a všechny prosily za trochu těch splašků a zvlášť k tomu cíli připravených jitrnic ze stolu bohatého domu. — Nebylo jim konce.

Kvapným krokem, aby nezmeškala, přiběhla i žebračka Cihlářka. Tak se jí bradavice na plné tváři třásla a dech skřípal jí v tom listopadovém vlhku jak provrtaný někde měch.

Od sednice byly otevřeny dveře. Starosta stočil po ní své rozmyslné oči, vstal a vešel do síně.

„Vám, Cihlářko, be má panička neměla dát nic. Pré ste se měla vejádřit, že jak lidi vám nekde nedajó do polívke haspoň dvě hjitrnice — jednu pro muža a druhó pro vás — že polívku velijete před vrata.“

„I Kriste Jéžiši! Pánbu milostivé chraň a vopatruj! Takovó že bech já bela?! Božidár na zem velít? Kerépak zas nesmyslník to muhl na mě nadělat? Takový řeči! Hjistě zas ten Petráš staré. Pánbu mu hříche vodpusť; — jednó nohó stojí v hrobě a tu druhó furt mně nastavuje do cesty!“

„No, deť ve ste dobrá — — — Tak hjí dé!“ rozhodl starosta a šel zas do jizby, aby do bedničky, z polovice naplněné už studenou pečení, vložil ještě několik jitrnic a jelítek.

To Antošovi na vojnu.

Přednosta usmíval se jak blažený a dokonale šťastný dědoušek, hečmaje tu spoustu do objemné bedničky: snad půl vepře by tam byl složil, kdyby to bylo šlo.

„Hať si pochutná! A s ňém celá kumpanija — co hjich tam je. Bode hjim to šak beztak vzácný.“

A viděl už Antošův chvat, s jakým bedničku otvírá a s dárkem pojídá celou svou Habrůvku — — —

Nějak se mu to nechtělo do bedničky vejít.

Nezbylo, než všecko zase přerovnat.

Co naložil — zas vyndával. Vtom ucítil v koutku bedničky cosi tvrdého.

Vydrápal podezřelou věc a rozbalil ji. Byla v tvrdém černém papíru, do jakého se balí cukr.

„Hm — m,“ zakýval v úsměvu hlavou. —

V ruce mu crnkly dva stříbrné rýnské.

To bílá macecha.

Ještě jednou si zahučel v úsměvu své „hm“ a složil zas peníze na místo okatější — mezi jitrnice a maso. Zakryl vše papírem od novin a bedničku zatloukl hřebíky.

Chystal se právě k pečetění, když tu se zvenku ozval jakýsi dupot a někdo zaklepal.

„Dál!“

Starosta zahleděl se zamaštěnými brýlemi ke dveřím.

Vešel domkář Prokeš.

„Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus. Dé vám Panbu dobré večír!“

„Až na věky! Dobré večír. Co chceš?“ zadrhl starosta uzel špagátu a obrátil na Prokše nevrle tvář.

„Máte si hjít, pane starosto, do Křovan pro koně. Habrůvský pacholke tam bijó,“

Starostovi leknutím bednička div nevypadla z rukou. Plné rty mu zmodraly — obličej se pokryl sivou bledostí.

„Co — o — o? — — — Co koně?“

„No jeli vod vořechovský váhe a hu Křovan — tam, jak stává dobetek — vestópli na ně Křovanští. Pré se s Habrůvskéma ráno u váhe strkale. Váš pacholek má klanicó rozbitó hlavu a koně pré ležijó v příkopě.“ —

„Pudeš se mnó,“ řekl starosta a už víc nemluvil. Hodil na sebe kožich a v okamžiku zmizel v černé tmě.

„Ale dež každó radost mám mět takhle zničenó!“ naříkal starosta cestou. „Nemám dňa, habe mně nejaké zlosyn nenamíchal do hjídla utréchu. A só koně pochrámaný?“

„No, koně hani ne, hale Bartoš! Bartoš naříká — — — Jéžiš Marja — povídal — já nevidím!“ — — —

„Kruci, kruci, kruci — nál — — já mu hjich ešče přiložím, habe se podruhý do ničeho nemíchal!“

A starosta přidal do kroku, starostí se třesa, co dělají jeho koně.