Rok na vsi/Listopad/Našla se

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
U přednostů	Našla se	Hon

Údaje o textu
Titulek:	Našla se
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 211–214. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Leopolda.

Habrůvka si oddechla.

Spojenému úsilí muže, tetičky Pazderkové a celé armády jejích dětí i za přispění všech ostatních příslušníků obce habrůvské podařilo se konečně, že Vrbčenu našli.

A nebyla ani v Brně ani v Americe — chodili okolo ní. V noci se skrývala u tesaře Sékory a denně ráno za hluboké ještě tmy unikla lidem do panské práce v lese silůvském.

Sékorka už se nemohla déle dívat na to marné hledání a Vrbčenu prozradila. Snad i Vrbčena sama dala k tomu svolení, když slyšela, jak Vrbka naříká a ji hledá.

Když Vrbka, vrátiv se z Brna, zvěděl, kde dlí královna jeho srdce, vydal se ihned na cestu k ní — — —

„Všecko ti, má ženo drahá, všecko ti vodpustím, jen se ke mně vrať a nevopóščé mé. Deť su jak ten vopusčené kůl — — — Správné život spolu povedem a haji pracovité — dobře se nám povede, huvidíš — haji peníze zas bodeme mět, jen se vrať. — Deť sem já taky nedbal a chalupu promarnil — márnile sme oba a Pánbu nás za to potrestal — — — Jaké život bes vedla beze mě a já bez tebe? Deť si jen pomesli, jak be to vepádalo — pro hlópé kósek zdi se tak rozejít, jak besme jakžive nepatřile hani k sobě — — —“

Vrbčena s hlavou skloněnou nad sukní, v lese roztrženou, zašívala u okna a také jako by ji už všecko na světě mrzelo. Na čele jí ležel mrak, ale koutkem úst jí prošvihoval vítězný úsměv.

„Eh di — di dum!“ odstrčila mužovu ruku. „Šak já přindu!“ dodala.

„A kdy?“ ptal se muž nedůvěřivě.

„Hneď — — — Jen co si to zašiju.“

Tak se Vrbka shledal zas s milovanou ženou a utichl.

Na druhý den byl už zas v pilné zednické práci.

A jako by se nikdy nic ani nebylo stalo — život Habrůvky splynul pravidelným svým proudem jako voda tím potokem, který se prodírá bůhví už po kolik a kolik generací nakupeným tam neřádem a bahnem.

I Rybář zdvíhal hlavu a slaďounkými jeho rty často si pohrál úsměv. Na řepu vyprosil „foršus“, v brněnské záložně ještě mu půjčili jakési peníze, umluvil sládka, vyplatil nejnaléhavější směnky, vyrazil jeden klín a do rozestupujícího se trámoví úvěru zarazil hned zas jiný, a přestože od poslední muziky neuplynuly ještě ani tři neděle, sháněl už zas druhou.

„Hale já ti ju nemožu povolit! Copak řeknó lidi a pan falář? Že su s tebó v nejakým tem mišpulancí — — — Nende to, dež ti povídám. Dočké!“ — — odmítl starosta sklíčeného Rybáře. „Dáňky stojí, lidi naříkajó, Ráček — nemine dňa, habe nepřinesl hupomínke vod židů, vod hadvokáta, a žalobe jen prší — to je k hrůzi, co jich je — — — A te jen pořád kompolíruješ mozeke — — — A ešče debes temu huměl nadběhnót — hale to se zbrčíš, nikeho se nezeptáš a najednó všecky lidi žaluješ a včil na tebe vrčí haji ten, kdo nemá proč. Je teho potřeba?“

„Šak sem vzal žalobe zpátke, a hupomínat přeci mosím, dež mně docházijó peníze!“

„Šetř na hjiné způsob — tak ti to řeknu. Me tě ešče máme v tem podporovat? — — Toli bídy a ešče mozeku! Máš te jaké rozum? Přeci se vzpamatuj, člověče, co žádáš nebo čém nás, habech tak řekl, jednosténě pořád trestýruješ!“

„Hale, starosto, přeci mjéte zasik ve rozum! Čém platit, dež nic neberu? Dež su na vobecním hostincu, chcu bét taky živ. — Copak hutržím za celé čas? Čém si mám pomůct, dež ne mozekó! — — Každé má plné sklep vína, ešče si přikópí a ke mně nikdo nende. Jakpak mám vecházet? — — Deť — —“

„Hale dež ti povídám, že lidi bodó brblat. Bída honí bídu, nóza nózó se potírá, a mládež se bode veselit a tancuvat! Nad čém? A zač? Řekni sám — — — Copak to de? Bodó šak na panskéch lesách prodeje dříví — taky hutržíš.“

„Hja! Kdy to bode? Do tý doby dávno huž zas mám platit do kontribučenský záložne — — a kde brát? Lůni pro tu kulerovó nemoc nebela žádná mozeka, hani hode, hani vostatke — a nic — nic — — co sem lůni na té vobecní hospodě ztratil — to ví jediné sám Bůh a moja kapca — — — A náhrade nikde — — Deť mjéte huznání — co ste mně všeci slibovale (starosta nesliboval nic), dež sem tu vobecní hospodu pachtuval! — — — Nebét mě, měli beste tam žida a ten be dělal kšefty. Jak já k temu přindu, habech na vobecní hospodu dosazoval? A každé rok — — — Mám přeci rodinu, víte, kolik mám dětí — — a tadyk mě pronásledujete a nechcete mně povolit mozeku — — — Je před svató Kateřinkó — beztak huž je to poslední. Tuto nedělu decke mozeka bévá, co já pamatuju. Nic se nebujte, starosto, já vám to všecko venahradím, jen mně tentokrát ešče povolte — a pomůžte. Potem, haž mně bode zasik líp — zeť dostane ze sirotčí kasy peníze a potem huž nikdo mně nic nehudělá.“

Starosta změřil Rybáře důmyslným okem — — Rybář tak poctivě změřil očima zas jeho — a starosta povolil.

„No, Bůh tě teda netrestá —“ pravil starosta — „hale já si to na svědomí neberu; sprav si to potem s kém chceš, dež z teho povstane nejaká ta — jak říkáme — svízel mezi lidima.“

„No tak“ — — —

„Deť sem se jé nemuhl zbyt!“ omlouval se starosta panu farářovi. „Deť jednosténě na mě dotíral a pracuval tém svém jazykem jak v té vídeňské radě; div haji neplakal!“

„To on umí, to on umí. Skálou pohne, svět jazykem obrátí,“ zakýval velebníček hlavou — a šel se strojit na mši.