Rok na vsi/Listopad/Další rozjímání

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Listopadové rozjímání	Další rozjímání	U přednostů

Údaje o textu
Titulek:	Další rozjímání
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 205–208. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po sv. Martinu.

Nespadl sníh na Vše svaté v noci, ale nepadl ani na Martina, a už dokonce ne s velkou mocí.

„A tak huž je Martin preč i se šimlem, a Kateřinka na koňu ježďat nehumí. Tak meslím huž nedostaneme sníh, haž leda na Mikuláša, nebo haž na vánoce… Copak je po takové zimě!“ hodil stařeček Straka rukou. „To néni hani k živobytí, hani k smrti. Vošklivé čas…“

Dobře měl stařeček Straka, chtěl-li tím říci, že není ani teplo ani zima. Nad zemí se věsí žlutavé, smutné jakési šero a chvílemi je i zcela příjemno v tom žlutém přítmí spavého podzimu.

A člověk rád se rozpomíná nyní na zelené krásy zašlých dnů, zářivých, veselých, plných vlaštovek a lítajícího hmyzu, duše teskně se loučí se žhavými pocely léta, kořennou vůní lesů, jemným dechem zahrad, tisícerými květy luk.

A jsou zase chvíle, kdy srdce vší silou zatouží vstříc skvoucímu úbělu zimy, těší se na jiskřivou její pláň, chladné květy v oknech a družný, tichý život černých hodinek, kdy sporák ozařuje kousek podlahy; pojednou rozlítne se záře pokojem jak ohnivý pták, když v kamnech začne živěji hořet, a zase oheň schlípne — potmě přitlumeně mumlá důvěrný hovor milujících se duší.

Trudný listopad.

Člověk bloudí po zpustlé zahradě, na duši jako by mu hory ležely, shrnuly se balvany skal. Mrazem zhnědlé, v létě tak krásně barevné růžice aster chvějí se větrem jak rozbité hadýrky, pro strach ptačině a obveselení vrabcům zůstavené tu ještě v záhonech. Korunky královských růží skloněny k zemi dřímají pod nakupenou vrší listí a jen obloukovitě nad zemí se přehýbající tenké jejich kmeny značí, že tu donedávna ještě ve vzduchu houpaly se růže. Mladé kopřivy jen a tvrdý popenec zelenají se po záhonech nebo někde u plotu, a hrubá, tuhá tráva žitnavka. Mladé stromky jak vzhůru obrácená, hubená pometla výší se do vzduchu a vlají za sebou zbytky pavučin. — Tichá, ospalá chvíle šumí dvorem, drůbež jako by nežila, holubi jako ty mouchy za okny tuhnou pod krytem střech…

Nejsmutněji je ve včelíně. Ticho jako v hrobě, dusno kolem jako v umírání. Teprv když přiložíte ucho k úlu, slyšet je důvěrný šumot uzavřené rodiny…

Plot — — potok — — pěšinka — — les — — — Jedna poušť.

Poslední lupínky loučí se se stromy — lístek za lístkem jako by váhal, zvolna a lehce snáší se k zemi, kde si už ustlali rodní jeho bratři…

Ubíháte zas ven, ven do polí a hledáte život a jas.

Ale i tam to nic, němá prázdnota nekonečnosti ve velkém a velkého v nekonečnosti přírodního zmírání, prázdnota, děs větry ovívaných vrchů — dešti sešlohaných, všeobsáhlým zmarem udupaných úbočin.

Večer.

Mlhy houstnou a kalí zrak. Těžce dýchá hruď… Matně jen jak za kalným sklem pomžikují zažloutlá světýlka v oknech — nad dědinou níží se vodnatá mračna, k zemi se čeří drobounký mrholivý déšť… mokrem se napájí šat.

A přijde noc, těžká, hrubá, neurvalá noc. Černá její tlama rozvírá se zšíři tisíc a zdéli sta a sta mil… Zdá se, jako by zhltnout navždy chtěla široširý kraj. Padáte v její tmu — bezednou, rdousivou tmu, bloudíte v ní sám jak mátoha — světlé je černé, černé je ještě černější a všechno kolem propast — propast — propast; klopýtáte přes její okraje a přes hromádky chřestícího štěrku jak přes zuby rozšklebené té tlamy listopadové noci, přes oči jako by vám někdo přetáhl mátohu hluboké slepoty.

Hlas noční trouby a běsící se psi ještě jen zvyšují ústrašný dech noci — — —

Vlhkou tmou se pojednou nese škytavkou přerývaná píseň mužského hlasu.

Zpěvák jde od dědiny.

Potácí se na silnici ze strany na stranu v neznámé temnotě, či — — z jiné, ještě temnější příčiny.

Udělal pochop kupředu a stojí. Pak zas pochop.

„U Stráňo-va — — vel (šťuk) ké kámen — —
na něm (šťuk) se to-očí — —
má (šťuk) černý vo (šťuk) či — — —“

Zarazil se. Cítím, jak vyvalené jeho oči pronikají tmu.

„A kdo (šťuk) je to?“ naklání se postava kupředu a v neustálém škytání hltá černý, hustý vzduch. „Ptám se (šťuk} — kdo je to?“

Vyhnul jsem.

Občan zabručel a pochopem vzal zase kousek cesty k Loučkám.

„U Stráňova — ve — velké kámeň — —“

Za chvíli už jej slyšet nebylo.

I ten zvuk, zdálo se, chlemtala tma.