Rok na vsi/Listopad/Listopadové rozjímání

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Útrapy Vrbčeny	Listopadové rozjímání	Další rozjímání

Údaje o textu
Titulek:	Listopadové rozjímání
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 204–205. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Před sv. Martinem.

Jako vejce vejci podobá se jednomu dni den druhý.

Dusivé mlhy zrána, studená záře v poledne, k večeru chlad. Vlhký prach listopadového mokra zahaluje noc.

Nemrzne, ale také není teplo. Sluníčko lenivě svítí, lenivě hřeje a lenivě putuje po nebeské dráze jako z nutnosti. Listí pořídku drží se ještě stromů a tichounce šelestí.

Truchlivě výší se zčernalé stromy k zahalenému nebi… V mlhách se topí les… I ta boží muka bělá se v zamlžených polích jako pomník zhaslého života…

Němý svět…

Bude prý suchá zima — říkají jedni…

Zahučely lesy — a když ty na podzim hučí, budou prý ještě pěkné dny — říkají druzí.

A už jsou tu zimní chvíle černého smutku s hroznou ozdobou bledé bídy.

Prázdno je a smutno. Jen ti havrani a vrány hospodaří po kopcích, a toulajíce se kolem černých kupek mrvy, těžce dobývají silnými svými klovany těžce zasloužený kousek potravy. Straka spouští se blíž k dědině — — „kupte dříví, kupte dříví!“ pohvizduje starostlivá trpělka. Kravky líně se pasou na zbytcích tvrdé trávy, pod závětří malé vyhlodané skalky krčí se v bundy zahalené postavy pasáčků. Koroptve bouřlivým letem z lánu přetahují na lán, prudkými perutěmi mávne Meluzina a zahvízdá…

A zas klid — mrtvý, velký — bez naděje, bez konce.

Vane z něho příšerný dech.

Po údolí v mlhách sedá bába smrt a z páry země přede svou nekonečnou síť… Kdo v ní letos uvízne?

Jak zpustl les! Jak zesmutněl, zříd! Mřížovím černého haluzí křižují habry svá ramena, divoké liány lesního chmele celými provazci stahují lem lesa a pružné větvoví lísky, plazivý brečtan jak v strachu tiskne se k teplejší zemi, jak z milosrdenství přikrývaje zeleným cípem její nahotu.

Pusto.

Ani klevetivá sojka se neozve. Jen sýkorka někde mikne ocáskem a kamarádsky k hostině volá ostatní, když někde v haluzí skrytého keře najde ukrytý hmyz… Nohy brodí se listem — ucho teskně naslouchá… nikde nic… Vyskočí už jen na zimu přibarvený zajíc, veverka jako blesk mrskne sebou po kmeni na vršek vzhůru, kde se postaví jak opička s oříškem v úzké hubičce.

A zase ani pohnutí. — Tiché prázdno jako v kostele.

Není už žádné krásy, žádné radosti na poli ani v lese. Všecko čeká už jen, až z nebe se snese bílý listopad.

K večeru se ochladilo — páry vznesly se výš a zatáhly oblohu šedými, těžce nabotnalými mraky.

Stměl západ.

Hvězdičky jakoby se sřekly, že svítit nebudou: — nesvítily.

„To přinde sníh,“ usoudil stařeček Straka. „Nepřišel na Vše svaté v noci — přinde na Martina s velkó mocí. Bodete vidět, že na Martina bode všecko bílo…“

A budou bílá pole, bílé střechy — bílý celý kraj.

Věřím o svatém Martinu, že jezdí na bílém koni… Jen, Bože, kdyby už tu byl! —