Rok na vsi/Listopad/Útrapy Vrbčeny

Rok na vsi – Listopad Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Vrbový háj	Útrapy Vrbčeny	Listopadové rozjímání

Údaje o textu
Titulek:	Útrapy Vrbčeny
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 198–204. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Teodora.

Nad Messalinou začal bít hrom. Nepřekvapil ji tento jinak přirozený, zcela šední zjev. Vždyť dávno už pozorovala, jak se stahují všechny ty chmury nad její hlavou, a vzduch se začal podezřele třást, jak bývá, když černé síly světa strojit začnou pekelnou svou hru. Plna zpupnosti pozdvihla svou hlavu k mračnům a — nelekla se.

Habrůvka stála před novou událostí.

Chalupu, nad kterou vládl Vrbka s ženou rukou společnou a nedílnou, prodali jim židé. Ta pěkná, pohostinná, v stromech ukrytá chaloupka, kterou Vrbka vlastníma rukama upiplal, hladce zomítanou sám do běla vylíčil — — ta ležela teď na napjaté kůži bubnu a drnčela s ní.

Vrbka plakal a pil.

A prodával.

„A dež nemám chalupe a nemám žene — hať nemám — hani — hani — nic — —“ řval po celé dny u Maxla, a maje obličej zkřivený a mokrý stopou rozmáčknutých slz, prodával kdeco. Všecky peřiny, všechen nábytek, nádobí, náčiní, všechno i živé i mrtvé zaměnil za hrstku zmáčknutých pětek, zpeněžil i talíře, svícny, džbánky, hrnce i hřebíky ze zdí — — a v jedné chvíli, kdy nad rozbitým životem chytalo se ho už zoufalství, nabízel mistru kovářovi i tu svou duši a „humačkaný“ srdce, ba nelekal se už ani samého ďábla, když v potupném posunu, s úšklebkem na kozlích rtech nabízel mu v chlupaté ruce své silný a dobře stočený provaz.

Lidé viděli Vrbku oknem, jak sedě na hliněné podlaze vybrakované chalupy, žaloval začazeným trámům, oháněje se kolem sebe stočeným provazem, který několikrát se pokoušel upevnit na pevnou skobu stropu: „Mó čest poškvrnila, srdce mně humačkala — chalupu propila s hjinéma — — nic — nic huž nemám na tem světě, jenom tebe!“ křičel, jak růženec před sebou drže schumlaný provaz, a tvrdil Josef Pegáčů, že ďábelský ten nástroj „haji polóbnul“ — — — „Te můj milé, drahé!“ — — líbal prý motouz mumlavými rty — — „te jedinés mně zbel — a vostatní všeci mě vopustile — všeci, dočista všeci — — m — — m — — m,“ mručel prý už jen jak medvěd — tiskna pekelný růženec na své rty.

Zůstala mu jen ta zednická lžíce s umazaným kladivem.

Neoběsil se, ale řádil hůř, než kdyby se byl smysly pominul.

Ve dne pil, večer bil. Vrbčena se bránila a bila zas jeho.

Když se Vrbka vyspal — ani pít nemusil, vyběhl s latí v ruce, navenek posázenou rezavými hřebíky, a honil Rybáře. Jen toho nemohl nikde postihnout. Rybář — po kterém nejvíc duše jeho dychtila — tratil se mu pod rukou jak potápka.

Praštělo to nejen nad hlavou, ale i pod nohou. Celý svět se pod nimi bořil, jako by celý byl už zpuchřelý.

Zděšení nad životem Messaliny a Rybáře otvíralo si už i branku k soudu a hledalo cestu k státnímu návladnictví.

Černá sláva Jeruzaléma rostla do nebes.

Přísnější lidé už sami snášeli fakta starostovi do rukou, a bylo už jen třeba všechno to sepsat na arch bílého papíru a tím archem rázem ztrestat hanbu bohaprázdného jejich života.

Tu pojednou stalo se něco, co vypadalo zrovna tak, jako kdyby někdo přes celý papír udělal velký kříž.

Hlavní svědci: Plhal Mikuláš a Bébarka Vincencia pojednou couvli a učinili odmítavý pohyb rukou, když u starosty viděli arch s nadpisem — Protokol.

„Povídals, Mikulášů, žes viděl Vrbčenu s Rebářem ve vinohradech. Tak mluv, hať to možem podotknót v protokolu. A pak to pude dál. Habrůvku huž si víc škvrnit nedáme. Huž beztak ju má každé v hubě jak to népozdiléší na světě přezvisko. Šak ste odsáď taky — tak víte, co máte dělat.“

Ale Plhala a Bébarky v tu chvíli nic nebylo tak daleko jako patriotické city* starostovy.

„To je, starosto, tak; šak to možete tak haji napsat: Já sem v hóterý Rebářa ve vinohradě viděl, to je jednó pravda, hale — Vrbčenu sem vidět nemuhl pro keř — — — Keř tam bel, a Vrbčenu sem neviděl.“

Starosta už držel péro v ruce a byl hotov napsat, co od něho očekával, ale když Plhal mluvil, nechal péro viset ve vzduchu — — — a pojednou je odhodil.

„No, a co te, Vincko?“ obrátil se na své židli přednosta celým tělem k Bébarce. „Tes je viděla ve středu ve Stračinách. Je to pravda? Mluv spořádaně, protože to pude k hóřadu!“

„No — viděla sem, hale jen Vrbčenu. Rebářa sem neviděla pro kamení a tak nemožu s jistotó říct: Bel tam, či nebel — — — Hale beztak že tam bel, jenže jé nebelo vidět. Vodpřisáhnót to nemožu!“

„Tak nemůžeš?“

„Nemožu.“

Starosta vstal.

„A nedostale ste vod Rebářa tak neco na hulehčení?!“ zamnul přednosta před Vinckou prsty o palec — a tak se zašklíbil, že mu očička jen jak puntíčky vykukovala z masitých, sádelně se lesknoucích tváří s výrazem, který by byl víc mluvil než sebe dovedněji sestavený protokol.

„Hale co si to meslíte, starosto?! Pánbu be mě mosel na tem místě zabít, debech s tém chlapem jen slovo kdy promluvila! Copak su špatná nejaká vosoba, že tak mluvíte?“

Starosta posud tak bodavě pohlížel těmi puntíčky svých očí a zdálo se, že o něčem přemítá: přece povídala, na svý svědomí že to může říct, vševědoucí Borková, důvěrná kmotřenka Bébarky, že u Bébarů přede dvěma dny neměli v chalupě „hani grécara“, a najednou za hotové koupili měch pšeničné mouky.

Najednou se spadla starostova tvář a oči mu zas prohlédly, jak hleděly vždycky.

„Bůh to suď, jak to je!“ odlevil si starosta a sám byl jaksi rád, že z toho ze všeho nic nebude — — —

Nežalostnil Vrbka sám. I veliký Ondruška pil a doma prý už o chlívky rozbil všecky hliněné hrnce, které žena měla na mléko. Draze zaplatil své zaletnictví k Vrbčeně. Ručil za jejího muže v záložně na 150 zlatých, a když pak nestačilo, bylo těch 150 zlatých vtěleno na chalupu jeho — — — Tak Ondruška proklínal Vrbku, Vrbka tresty boží trhal z nebe na záletného Ondrušku; pil-li Vrbka u Maxla, zalezl Ondruška k Rybářovi, a seděl-li Vrbka u Rybáře, vytrvale na něho čekaje s latí — Ondruška jistě se vrávoral k Maxlovi. Hledali se, a přece se vyhýbali, jeden nebyl před druhým jist, a přece žili tak, jako by jeden byl v Austrálii a druhý někde na severní točně zeměkoule. Tak se točili, a země se točila s nimi.

Pojednou věc nabyla nové, netušené tvářnosti.

Nemělo být Vrbkovu utrpení konce.

Vrbčena, která se muži vyhýbala a poseta modřinami ve dne pracovala na panském — — zmizela pojednou a s ní dvacet pět rýnských, které v noci muži vzala z kapsy.

A tatam.

Jako by se po ní země slehla.

Ve Vrbkovi pojednou převrátilo se horem celé jeho nitro.

Plakal zas, ale už ne o čest domu a ztracenou chalupu: — největší jeho nepřítelkyně nepochopitelným řízením osudů lidských — rázem se mu stala čímsi nenahraditelným, drahým, nad statky a všechno bohatství světa daleko vzácnějším, něčím, co nazýval opět drahou ženou, Mařenkou, milou, zlatou ženuškou — — — „Kde, kde jenom je!“ lámal si hlavu uprostřed světnice, a když se dost napřemýšlel, vyšel ven a šel ji hledat zas. V pláči hledal — v hledání plakal, propátral nivy, prohledal lesy, kdejakou chalupu navštívil, vydal se na cestu i do okolních dědin a sliboval Mařence cestou, že jakživ ještě na světě nikdo takového života nezakusil, nezažil, jaký chystá nyní on pro ni.

Marno.

Mařenku vítr odnesl, strávil oheň — nezůstalo ani sledu po jejích lehoučkých, vždycky jak v tanci se nadnášejících střevíčcích. Její sestra Pazderková a všecky děti rozešly se jak apoštolové kolem hříšného Jeruzaléma, ale Máří Majdaleny nenašly.

„Pro Boha věčnýho vás prosím, Rebářu, povězte, kde je — kde?“ pravil, už úplně usmířen s celou její minulostí i s Rybářem: „Kde je? Všecko hjí vodpustím, haji vám, jenom kde je, povězte mně, kde je!“ prosil Vrbka Rybáře na veřejném návsí, a třesa se na celém těle, sepjal před Rybářem ruce jak před Hospodinem.

Všemohoucí Rybář pokrčil jen ramenem a uklidil se rychle dvorem Strakova statku do humen — — — „Co já ju vartuju — či co?“ — bylo všecko, co odpověděl na úpěnlivé prosby Vrbkovy.

„Snáď hutékla do Brna —“ byla poslední útěcha, která se Vrbkovi zavrtěla v hlavě.

A za hodinu potom byl už na cestě do Brna.

„Já vám povím, kde je —“ zastavil jej cestou stařeček Chalupa a svinul hlavu do ramen: „— do Hamerike hutekla, a Rebář shání peníze jen proto, habe muhl za ňó!“ — — —

Nebylo duše v celé Habrůvce, která by nebyla přála Vrbčeně notně hojných a notně kloudných ran, ale všechno to nic nebylo proti tomu, jaké hrůzy svolávaly na hlavu Cyrila Rybáře. Ne pro Vrbčenu. Příčina toho byla jiná.

Rybář skutečně potřeboval peněz (a kdy jich nepotřeboval?), proto rozeslal všem zasekaným u něho dlužníkům upomínky a některé zvlášť zarputilé nepořádníky dal i advokátovi.

Habrůvka zahlučela jako vosí hnízdo, když se do něho dostane nepovolaný host. — Pojednou viděli na Rybářovi kdekterý chloupek, rozetřeli kdekterou skvrnku a veřejně — na širém návsí vyčetli Rybářovi i to, že chce s dcerami dělat „kšeft“ — — —

Rybář nestaral se mnoho o lidské řeči. Sám cítil, že ani nemůže. — Vyhnul se zlolajníkům — jak se uhýbá člověk před letící sršní — a dobře věda, že v takovém případě je nejlépe ani se nehnout a tvářit se, jako by ani neletěla kolem, snažil se nemyslit na ně vůbec, nevyvracel jich. — Měl sám s sebou co dělat. — Hlavu plnou plánů, mysl plnou kalkulací, srdce plné starostí, jak k rozkvětu přivést zase svůj pobořený úvěr, zběsile lítal zas po kraji a dopadal pozdě v noci domů uštvaný, udřený jak chrt, který marně byl pronásledoval svou kořist, až v beznaději vrátil se zas domů, vyplazuje jazyk a hledaje jen místa, kde by se převalil a spal. Ráno počal hon zas nanovo. Do cukrovaru běhal pro zálohu na řepu, vymetal záložny, zapadal do židovských krámů, prosbami svíjel se před sládkem, roně slzy — vyjednával v kancelářích, navštěvoval notáře, obešel náměstí a postranní ulicí zjevil se zas u advokáta — a zas běžel domů, naléval pivo, kořalku, mazlil se s dětmi, hovořil s hosty, žertoval s chasou, přisedl k tarokům, zuřivě pronásledoval protivníkova pakátla a zas byl tím starým, čilým Rybářem, usmívavým, myslícím, pracovitým a rozhodným sedlákem, hotovým odvážit se ještě jednou ve hře na poslední vabank. —