Rok na vsi/Leden/Trpké stáří

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Trpké stáří
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 378–380.
Licence: PD old 70

Na den sv. Jenovéfy.

Bouřlivý den. — Běsná, ďábelská to byla noc; mocnými dechy až do rána hvízdaly severní větry a zkrušeným krajem stále ještě se řítí nové a nové sněhové záplavy, v bílou tmu zahalujíce osmutnělý den. Do výšky zdí vrší se závěje, sténají holé stromy, hukotem chví se v dolinu svinutá dědinka. —

K polednímu mraky se zčistily, ustal sníh, ale větry bijí dál, dolů se střech svíjí se v smrštích poháněný sypký sněhový prach.

Kdo nemusí, z chaty nevyjde — a kdo vyběhne, rychle spěchá zas v přístřeší.

Děti cestou ze školy kutají se navátým sněhem. Tu do studeného peří svalí se ten, jiný tam, otřepe se jak pomočený pták, a zastrčiv přemrzlé ruce hluboko do kapes, uhání kolem šprlení zahrádek po úzkých, hluboko navátým sněhem rozbíhajících se cestičkách domů. Vidět jen hlavu drobných jejich postaviček, jak v klusu potřásají sebou nad liniemi vysokých násypů; tak vysoko kupí se náspy proházeného sněhu.

Hospodáři dřevěných lopat už ani neodkládají — zaváté chodníčky prohazují denně několikrát.

Těžce dědinou po silnici kupředu lezou panské povozy. Kola úpěnlivě skřípají, zarývajíce se až po osy do bílých sněhových spoust. Koně nepokojně trhají zasněženýma ušima a ohryzují zledovatělou oj. Jíní věší se jim na nozdry i víčka a celé tělo mají jak vápnem zalité.

A zas věčným sněhem hustě třepetá se vzduch. Pod bílou jeho tíží prohýbají se střechy, praská krov; hráběmi trhají bílou peřinu dolů, aby tak nemačkala.

Za dědinou bílo, všude bílo, nahoře i dole, kolkolem široko daleko ta nekonečná, nedohledná, oko omamující světlá dál. Homole kopců bílými vlnami lísají se k sníženému nebi, zmizely táhlé prohyby tratí, zmenšila se údolí, zvýšily chlumy — sněhy rostou do oblak. Stromy už jen jako kulaté kře korunami svými plovou nekonečnou povodní sněhu, nikde zvuku, nikde života — všude, všude jen to hustě třepetající se množství bílých tělísek jak biči pošlehávaných praskajícími zvuky orkánu.

I havrani a tuhé vrány opustili jindy milou, dnes tak smutnou, o život jim ukládající zimní přírodu. Silnými perutěmi marně zápasí s urputnými útoky větrů a unaveni, ochočeni, šikmým, kolísavým letem směřují v zátiší dvorů; tam vyhladovělí vzteklými zobany rozrážejí zmrzlé hrudky koňských výkalů.

Okna chaloupek jak zalícená slepě hledí do zimy; jen kudrnatý dým nad zasněženými střechami oddechuje dole pod krovy podřimujícím životem.

U rybníčku, netečny ke všemu tomu, táboří husy. Ospale stojí na jedné, do sněhu zabořené noze, i zobák skryly v peří, splývající s posněženou zemí v jednu, ledva odlišenou běl. — —

Stmívá se.

Zavátým chodníčkem namáhavě k rybníčku se kutá do vlňáku zamumlaná Rybářova stařenka.

„Kam idete, stařenko?“ zavolal na ni kmocháček Bláha.

Trhla sebou, vyrušena ze své kutavé chůze a těžkých myšlenek.

„Hale — bela sem hu kostelníka a včil hledám husu.“

Suchý, drásavý kašel přerval její řeč.

„Měla beste se vepotit! Kašlete.“

„A kde bech se vepotila? V tý ledový komoři?“

Kmotr Bláha mrknul okem a zahlédl na svraštělých lících jiskřící se ještě stopy slz.

„Pláčete.“

„Ba pláču. Huž ten život dopláču. Néni dňa, néni hodine hani noce, habech neslzela. Tak sem si svý starý leta nemeslila!“ povzdechla stařenka a malomocně buchla suchou, od dření zkřivenou rukou do sukně. „Dvóm pánům těžko slóžit. Nésu duma hani hu Kryštofů, hani hu Rebářů. Tam spím, tam hjím a dělat mosím tam haji tam. Hani zehřít se nemám kde a hani kdy. Hned mě honijó. Co se našmatlám a naslóžím za celé deň! Dež sem bela mladá, toli sem přece nezastala, co zastanu včil. A sotva si sednu, huž zas mě ženó do nečeho — — — Zle se mám, milé Mikulášu, zle — — —“ vytřela stařenka svými kotníky maličké své oči. — „Pro husu hať du! A včil! V tem snihu — husu hledat! Děvčiska tři, statný jak jalovice, a mě staró, šmatlavó babu pošló pro husu — —! V tem nečasu! — — Hííí! — A samy ju ztratile, samy nedbajó — jen sedijó a v teple se hádajó, kerá má delší sukňu! — — A — ách, Bože na nebi, kdy jen temu bode konec, kdy temu bode konec!? — — A — a — a tudkaj je! Babulka, babulka — haj! To su ráda! Haspoň se nemosím v ten snihu tak máchat — — Haj! No tak s Pánem Bohem, Mikulášu. Haj! — — —“

Stařenka zavolala ještě několikrát na babulku jako na dně, a rozhánějíc se rukou napravo i nalevo, stále do cesty, odšmatala se za babulkou do pootevřených vrat.

Když zavírala vrata, vtáhla se za ní už noční tma.

Vítr zadul a smetl se střechy k zapadajícím vratům vysokou přehradu sněhu.