Rok na vsi/Leden/Svatí tři králové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Svatí tři králové
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 380–384.
Licence: PD old 70

Z šedé oblohy konečně zas vylouplo se stříbrné sluníčko.

Bílo, bělounko všude, na horách i v dolinách, i v hlavě jas, srdce se usmívá.

Ze zámecké zahrady prudce jako bouř vyřítili se hraběnčini vraníci. V řehotu rolniček rozhodili kopyty navátý sníh, a svítíce bohatým postrojem, lehce, tichým letem přehnali se dědinou. Za nimi už jen jak sen kmitly sebou malované saně s klenutým zobcem jak labutí krk, plné drahých kožešin a bledých dětí s vychovatelkou.

Po silnici, po kolena zabořeni ve sněhu, kutali se svatí tři králové a Jejich Výsost tak tak že ještě včas uhnula stranou: zastavili se a dlouho hleděli za krásným spřežením v bílou, jiskřící se dál — — —

Jak i v Písmě stojí psáno — byli tři.

Ubozí králové — — —

Jak jim bylo zima! Do uší, do nehtů i zamodralých, tentokrát opravdu nad celým světem posmrkujících nosů.

Nad fialovými obličeji vysoko jim trůnily biskupské, zlatem i stříbrem bohatě poseté čepice, přes tělo přehozené košile smutně větrem plandaly kolem vysokých černých jejich bot. Jak uboze třímaly zkřehlé jejich ruce vysoké, malovaným papírem oblepené berličky! Místo zlata, kadidla a myrhy mačkali pod paždím sbalené bundy a černé veličenstvo východu neslo i koš, který nějak divně doplňoval královskou jejich výzdobu.

Nebyli z Habrůvky. Přišli opravdu od východu, z chudých, hodinu přes pole vzdálených Havranic, od věků to sídla všech a po celém okolí se rozlézajících králů, lišících se od biblických velmožů pouze tím, že ve svých košíčcích nepřinášeli, ale odnášeli do královských svých sídel různé dárky, jak je kde posbírali na královských svých cestách. — Před dědinou obléknou a za dědinou zase svléknou královské své roucho, navléknou na sebe teplé selské bundy, koruny složí do koše a přes uši stáhnou kudrnaté, divoce vyhlížející beranice, svědčící už nepoměrně o tom, že se přec jenom hlásí k svému pravému, seveřanskému původu.

Bylo na všech vidět, že v mrazu a závějích dokonale poznali královskou psotu a rádi by těžké povolání zaměnili za sebe skrovnější, ale teplý koutek svých nahrbených chaloupek. — — —

My tři králové jdeme k vám,
štěstí, zdraví přejeme vám — —

zpívali u Dóbkova zápraží, a kdo je tak viděl klepající sebou v zimě a podupávající omrzlýma nohama o umetenou dlažbu — nemohl se ubránit úsměvu a svrchované jakési soustrasti nad zuboženým stavem nešťastných těchto „králíků“.

Štěstí, zdraví, dlouhá léta,
my jsme k vám přišli zdaleka.
Daleká-li cesta vaše?
Ku Betlému mysl naše — — —

Posloucháš a s rozkoší sleduješ každý ten zvuk, kterému jsi se učil jako dítě a jehož poezie tě neopouští ani na sklonku nejpozdějších let. Čekáš a už s tajeným jakýmsi vzrušením jsi připraven na to, kdy že bílí králové se obrátí přes rameno za sebe a zavolají své věkopamátné, tolikrát a tolikrát už smíchem provázené oslovení krále třetího:

A co ty tam, černý, vzadu
vystrkuješ na nás bradu — —?

A černý, v tváři sazemi vele — vele pomazaný mouřenín třepe se zimou jak v nemoci, neslyší, nedbá ani veliké své důstojnosti, postrkuje berlou soudruhy své před sebe, tlačí se co možná nejdál s černou svojí bradou do teplejší — s rodným jeho podnebím mnohem shodnější podsíňky. A teprv v teplé, rozehřáté síni spouští na celé hrdlo své známé, všem dětem i starým všude stejně a bezpočtukrát už zopakované dvojverší, které přese vši svou mizernost nechce a nechce nikdy a nijak v myslích lidu ztratit na své věčně dojímavé novotě:

Slunce je toho příčina,
zeje má tvář opálena — —

atd. atd.

Když dozpívali, nakladli koláče do koše, krejcary spustili do plechové pokladničky, poděkovali v královské pokoře a vyhrnuli se zas do mrazu, do sněhu z teploučké síně.

A zas o dům dál, od čísla k číslu, po dědině vzhůru, po dědině dolů — všude roznášeli blesk a třpyt královských svých infulí, nad nimiž děti žasnou a dlouho, dlouho z očí neztrácejí odlesku celého toho neočekávaného, mimosvětského zjevení. — — —

Jaké jsou to příjemné nyní chvíle u horkého čaje v teplém pokoji!

Namodralé stíny vlnivého dýmu z komínu honí se po bělostných peřinách sněhem přikryté zahrádky. Rozcuchané hlavy křů krčí se v závěje, zeleň smrčků mizí pod pěnami odshora až dolů stékajících sněhových krápníků. Na nebi mráček druží se k mráčku a stále těsněji a těsněji šedými vlnami zavírají v sebe zlatou, prudkou nádheru hořící koule nebes. — — A tu uvnitř v bezpečném útulku zavřených stěn tak bublavě hovoří oheň, jemně piští vlhké dříví — — letí vzpomínky — —

Zapadlo slunce za mraky — snivě hledí oko do šedého přítmí potuchlého dne. — První vločky sněhu tichounce snesly se k bílé zemi — — Andělíčci na nebi dali se do draní nebeského peří.

A vzpomínky, vzpomínky jak důvěřivé děti tlačí se stále blíž a blíž. —

Ach, jak příjemně se duši sní v lehoučkém tom kouzlu poletujícího pápeří! Už bez počtu jich visí ve vzduchu a zapadlé, zalehlé tuchy čistého mládí, jak běloučké ty mušky tam venku před oknem prohánějících se vloček, hrnou se, letí zdaleka, zdaleka se blíží k zemi rozlehlým, nekonečným prostorem, opřádajíce mysl v kouzelný třpyt podvečerního blouznění. — —

Jací jsme to byli ještě maličcí — a bylo to už tenkrát naposled! Dětství dozrávalo v život. — —

Jak už tomu dávno!

Jizbou šuměl žvatlavý ruch dětských úst, kolem stolu, po stoličkách i na zemi a u kamen v koutě — ze dvora i od dětí sousedů — kamarádů celý houf. Skřípěly nůžky v drobounkých ručkách, pod stolem jen tak „jako pro sebe“ vrčel škádlený pes, prsty jako by světy lepily a ze všech těch ústřižků a hadrů skládaly důležité, barevné šerpy a nádherné čepice se zlatými bordurami a stříbrnými hvězdami. Družně v kamnech oheň plál, hrkaly ořechy, stranou zelenal se ještě stromek od Štědrého večera, otrhaný, oškubaný už jako pometlo — ale stále ještě milý a vzácný vánoční svou lahodou.

Poslední naše hry, poslední snivé úsměvy tichých, s děckem loučících se radostí. — —

Ach, jak příjemně se to duši sní v lehoučkém tom kouzlu poletujícího tam venku pápeří! — Už bez počtu jich visí ve vzduchu a stále nové a nové se ještě ženou shůry, stále hustěji a hustěji a všecky bílé, všecky čisté — čistější ještě než běloučké ty mušky tam, prohánějící se rozlehlým, nekonečným světa prostorem — — —

Hledí oknem matka — na pohovce dříme otec. Pojednou čímsi probuzen vstává a rozdřímán vzpomíná, že dosud nenapsal jména tří svatých, jejichž živé vzpomínky v královských hadrech putovaly před chvílí od domu k domu v sněhu a slotě, oslavujíce památné dny narození Kristova.

A tatík už nemešká, s vážnou, moudrou tváří béře do ruky včera posvěcenou křídu, staví se ke dveřím v rozkročených valaškách a výrazně, s letopočtem nového roku v čele, píše na dveře:

K † M † B

Kašpar, Melichar, Baltazar — opakuje potichu za ním matka — a jak šeptá význam těch tří slov — zdá se, že i před ní v mžiku přehnalo se celých jejích šedesát let. — — —

Ty vzpomínky!

Kdosi vstupuje do pokoje. Černý hák rachotí v usínajícím krbu.

Vzpomínky nevrací se víc.

A tak bylo teplo v nich!