Rok na vsi/Leden/V metelici

Rok na vsi – Leden Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Nový rok	V metelici	Trpké stáří

Údaje o textu
Titulek:	V metelici
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 372–377. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Makaria.

Na Silůvku vyšel si procházkou pan rechtor.

Řezavý severák pálil v uši, v led srážel se dech, jíní slepovalo bradu a knír.

Těžkým, váhavým letem nad holými, na kost ztvrdlými hroudami niv přeplovali havrani, a bojujíce s větrem, táhli k lesům. Tam vítr tak nešlehal.

Slunce rychle nížilo se k západu.

Mladý stavěcí pes rechtorův zarážel na stopách, hned k nohám se plížil, čenichem trkaje do vlněné rukavice, hned zas předběhl, a zachytnuv podezřelý vítr — pitvorně směšnými skoky psího mládí hnal se po zkřižovaných stopách polní zvěře.

Pod korunami slamou ovázaných hruší krátkým, nízkým letem přeletovala sýkorka. Crkajíc, svýma drobounkýma očima proslídila kdejakou skulinku v kmeni, proklubala kdejaký klásek vymlácené slaminy.

Naproti v seči k boudě zacházel hajný v teplé dlouhé bundě, těžce přešlapuje mezi keři navátý sníh.

Slunce zapadalo. Nebe za dne tak krásně modré zatáhlo se šedými, do šíře rozvleklými mraky. U křovanských lích houkla rána, převalila se údolím a větrem odváta zalehla v jižní lesy, temné a tiché jako hrob.

Zvolna šel rechtor asi tři čtvrti hodiny.

Komíny silůvské továrny dýchaly k nízkému nebi — čistým, zdravým vzduchem hustě se válely černé spousty dýmu. Na střechy hospodářských stavení a dělnických domků skládalo se šero zimního dne.

Ve veliké šenkovně silůvské hospody slavila rodina svou černou hodinku. Hospodská na velkých plechových kamnech připravovala večeři, rusý její muž hrál si s dětmi. Pětiletá Berta s ruměnou, rozohněnou tváří kolem velkého okrouhlého stolu honila taťka; na stole seděla Helenka s pannou a smála se skokům svého tatínka.

„Tatí, tatí — že mě nechytneš!“ vřískala udýchaná Berta.

Tatínek honil a honil a nijak ji „nemohl“ chytit. Ale pojednou přece se cosi zamrvilo v široké jeho dlani, vzduchem zatřepetaly bosé nožky a malá bělovlasá hlavička smíchem jen jen se koulela pod zarostlou taťkovou bradou.

Za chvilku přišel i pojezdný.

Příjemně se to sedělo pod visutou lampou.

„Sněží a zdvihá se vítr,“ oznamovala hospodská vcházejíc do šenkovny a zatřásla se venku nabranou zimou. — — —

Bilo jedenáct hodin na tovární vížce, když rechtor vyrazil v mrazivou noc. Pojezdný šel s sebou až k hospodářskému dvoru.

Po několika krocích zastavili se.

Vítr hnal před sebou hustou sněhovou vánici.

„Nechoď!“ varoval pojezdný.

Pes zakňučel.

„Zůstaň u nás a ráno už dojdeš.“

Rechtor byl na rozpacích; ale vzpomínka na vlastní lůžko v prohřátém pokoji a nedočtenou knihu rozhodla.

„A což, nebude-li ráno líp? Za tmy také bych musel a ve vánici snad ještě větší… Co si vyberu? Sbohem!“ odfoukl vítr k bráně a pes vyrazil vpřed.

Silnice byla už zaváta, nohy jen s tíží kutaly se v suchém prachovém sněhu podezřele rupajícím pod nohou. Prudký severozápadní vítr hnal před sebou celé vlny smršťovitě svinutých a do výše hrozivě pozdvižených sněhových mraků. Zahalovaly cesty, kopce i les.

Rozhled byl nemožný. Sníh bičoval v tvář — celá strana kožichu byla v chvilce zaváta. Nohy sklouzaly.

Brok nesměle tisknul se k nohám a otíral se o kolena, kryje se tak pánovým tělem. V lesích hučelo, vítr jako by žihadly štípal do očí, pronikal kapsy kožichu, profukoval rukavice, řezal v prsty, tělo křehlo.

Že nezůstal!

„Přerazím to!“ pomyslil si rechtor jda právě kolem cihelny, kde v závětří si poněkud oddechl.

Cihelny využitkoval i pes. Odběhl a skryl se za hranicí narovnaných cihel.

Vydali se znovu na cestu. Vztekle zahvizdla vichřice a smýkla mrakem malinkých ledových krupiček, které jak písek mrskaly tvář.

Psa nebylo cítit. Rechtor hvízdnul — nic.

Vrátil se k cihelně.

Tam seděl a zimou se třás. A ty jeho oči jako by mluvily: Nech mě tu — nechoď — tady je líp!

Rechtor pohladil zasněženou, mladou jeho srst, laskal, volal, hladil zas — pes jen seděl a stále ty smutné oči upíral na pána, tušil něco zlého.

Rechtor vytáhl šňůru. Zkřehlými prsty jen s tíží zaklesnul karabinku v kroužek obojku.

Pes konečně šel, kňuče.

Rychle dál. Chvíli klusem a zas spěšným, ale nejistým krokem v šeru sněhem zaváté cesty.

Učitel pustil zase psa, aby mohl přebíhat a během se zahřát. Běží, běží, tlapy boří do sněhu, ale přitom stále se ohlíží, kde by nalezl vhodné místo v příkopu, kam vítr tak nefouká. Bylo třeba psa neustále volat a těšit. — — —

Rechtoru na čele vyrážel pot, nohy slábly těžkou chůzí, a cesty nijak neubývalo. Dýchal jen nosem a dechu se nedostávalo. Zastavoval se a zády se obracel proti větru.

Ach, jak bylo lehko v takovou chvíli!

Ale mráz štípal, sníh sypal se za límec, zaléhal do vlasů —

Znovu klusali dál.

Zahnuli po silnici k západu. Byli v polovici cesty. Vichřice duje, sníh hrozí je zasypat. Hrušky podél silnice ohýbají se jak vrbové proutky. Rechtor se ohlédl po psu. Hle — tu sedí u kříže a kryje se jeho dřevem. Konečně béře psa zase za šňůru. Strach zvířete pojednou nahnal strachu i jemu a v tom vědomí vzrostl před ním všechen děs hrozícího díla noci.

„Jak už dlouho jdu?“ zastavil se učitel a v šeru hledal na hodinkách ručičky. Svit mraky zavřeného měsíce tak tak že stačil, aby rozeznal, kolik je hodin.

Dvanáct.

Tedy už hodinu, a teprv na polovici cesty!

Šlo to čím dál tím hůř a tíž. Krok sem, krok tam — místy třeba přelézat i vysoké závěje —; po pás zapadal do navátého sněhu. A znovu klopýtal, kde tušil menší nánosy, zklamán dělal tím větší pochopy a padal, padal, aby vstal k cestě ještě krutější. Jen stěží rozeznával koruny vedle silnice běžících stromků.

šel už popaměti, pes za ním. — Ten už se tak nebál. Poznal, že za pánem proti větru se mu jde snáz a nespouštěl se kroku. Jen když pán jeho upadnul, zakňučel, a teskně přihlížeje k zápasu s měkkou hmotou sněhu — přisedal k zemi.

A metelice rostla neustále a běsila se jak furie. Bezpočetnými biči pronásledovala každý krok — shůry sypala a se země rvala divoké mraky sněhových peřejí. Musil znovu se zastavit a — oddechnout si.

Napjal sluch.

Cosi zacinkalo. I pes nastražil slechy.

Zvonek.

Rechtor všechen se vzepjal a naslouchal blížícímu se zvuku radostně.

Ne šerem, ale tmou už proti němu valí se skřípající vůz. Po odmeteném kusu silnice jede bystrým klusem. Hrčí kolem, kopyta koní rozhazují sypký sníh. Na voze trčí zahalená hmota vozky. Nevidí, neslyší — jako neživá trčí na svém místě. Rechtor marně volá. Hlas jeho překonává skřipot hvízdajících kol, řehot zvonků a bouře ryk.

A už i to skřípění a cinkot slábne — v rozdivočilé vichřici slábne milý hlas.

Hú-ú-ú! řvaly vztekle orkány.

A byl zas sám — — uprostřed širé, jednotvárné pustoty. Neviděl kopců, neviděl polí, mizejí stromy, prázdno všude a strašno na vše strany — svět jako by šílel — řítil se v nekonečné, prázdné nic. Tělo se potácelo ze strany na stranu, zapadalo v příkopy, lezlo zdola nahoru a zas shora dolů. — Pes kňučel a jaksi ulekaně vzhlížel vzhůru, kdykoliv s laskáním se po něm obrátil pán.

Nové hrozné závěje.

Zas v příkopě! Ruce marně zarývají se do měkkého sněhu.

Jak to jen skončí!

Rechtor oddechuje, v mysli zatoulal se vzpomínkou na blažené chvíle: světlo na stole — ticho — vlídno — — teplý krb — — —

Nemožno dál — Nohy chvěly se slabotou, čelo potůčky smáčel pot. Smysly obestřely sladké mrákoty.

Tak si odpočinout, oddechnout v závětří, na chvilku usednout a zahřát se teplem zvířecím a navzájem zas teplem svého těla zahřát psa! Myšlenka ta stále obracela se v mozku touhou neodvratnou, a sotva odstrčena, vracela se zas — — —

Překonávaje vysoko navršené kupy sněhu, oddychoval pocestný, odchyloval se z cesty — hledal, povstával, stále častěji a častěji se obracel zády proti větru — a znovu vykračoval v zasněžené šero — — — Aby tak — — Kdo pomůže? Kdo — — A doma — — Což, jak by to — — — Musí to být! Jak se chce spát! — — Tam Helenka s pannou — — —

Pes zakničel.

Rechtor rozevřel oči — zděsil se.

„Co dělám?“

„Bože můj, vždyť — — stojím!“

„Stojím a — dřímu.“

Únavou usínal.

Sebral naposled všechny své síly.

Hledí dopředu a — nevidí ničeho. — — Ničeho, jen ten proti němu se ženoucí sníh. Snažil se rozeznat známé stromky podél silnice. Byly všecky stejné a zdály se být mnohem, mnohem nižší. Nový proud vzduchu — nové mraky — závěje — — —

A už se vší úporností zbývajících sil převaloval se přes vysokou záměť — — — Před ním bílo, vedle vlevo, vzadu, vpravo bílo — všude bílo — — —

Ach — tu něco trčí! — — — Je to také bílé, ale jinak bílé — — — Závěj? — — —

Zcela nablízku zahoukl ponocný.

Ne — závěj — — žádná závěj! Chaloupka to byla!

První chaloupka Habrůvky! Už i psi zaštěkali nablízku.

A ponocný troubil jednu — s půlnoci —

Zaplať Bůh!