Přeskočit na obsah

Rok na vsi/Leden/Obecní účty

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Obecní účty
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 432–439.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na den sv. Polykarpa.

Po pět dní a pět nocí pracoval mozek Habrůvky.

Slavné představenstvo připravovalo své účty.

Po pět dní a pět nocí počítali „habrůvští hóřadi“ dlouhé sloupce cifer, násobili, sečítali, odčítavali a dělili, až z vlasů crčkem hrnul se pot. Na hromadě vyprázdněných láhví, s dušičkou „jak v peří“ zahrabanou do požitého salámu srovnávali položky, pečlivě jak „brablenci“ uhlazovali a slepovali pomačkané, potrhané přílohy, všecko „do grécara“ vykázali, co bylo i nebylo, a pocifrovaných papírů, pokažených archů válelo se po stole i lavicích teplé starostovy jizby jako v kanceláři ministerstva financí.

Radní počítali, pan rechtor přepočítával a psal — přednosta zeširoka rozvalen jen předsedal, upozorňoval, pamatoval a pomáhal, jak pamatuje a pomáhá hlava i volbou uznaná za nejmoudřejší a nejvyšší.

„Vono se řekne, skládat hóčte! Hale jak! Dež je to všecko spletený a zmuchlaný, že be se v tem hani čert neveznal! Nehudělat hlópost, dež se má napsat, co nebelo, a nemá se psát, co belo! To néni jen tak: kopnót motekó nebo se rozehnat kosó — — to dá multiplikaci!“ — pravil starosta, když se jim podařilo vypité dvě čtvrtky piva „vejádřit“ správou chlívků na obecní pastoušce. A když „vejádřili správně haji svatýho Jurku a hjiný pobeseduvání“ — když všecky jiné výdaje, které byly, ale nesměly být, a přece budou, z polovice na rozličné správky cest a mostů, tiskopisy, inkoust a péra a podobně rozvrhli, z polovice „vrazili do mimořádnéch védajů“, přece se ještě našla nějaká nová položka výdaje a musila se „vrhnót zas na hjinó věc“.

„A přeci to neštemuvalo!“

Dlouho seděli a dlouho hledali.

Chybu našel pan rechtor.

„No ja!“ — povídá. — „Tady pan starosta jako přílohu podal hromadný výkaz všech drobných vydání v sumě 96 zlatých a tady pan radní účtuje to zas, jenomže na různých místech — — A to je zrovna 96 zlatých, kterých se nám nedostává.“

„To néni možný!“ přivstal radní Jakub.

Srovnávali a bylo tomu tak.

„Jak se to muhlo stát?“

„Jak. Já sem to zapisuval a tes to taky zapisuval. Dělali sme vobá, co měl dělat jeden!“

„Je to tak —“ přisvědčil Mikulica starostovi. „A včil to može hrát.“

Hrálo to.

Konečně všecko „sesumírovali a zmultiplicírovali“ a nezbývalo už, než důkladně všechno ještě prohlédnout, napsat rozvahu a účty opatřit datem. Zítra už mohli účty předložit obecnímu výboru.

K tomu sešli se dnes. Ale našla se nová svízel.

Oba radní jako obecní hospodáři doma po dvoře, mlatě i v chlívě hledali, kde by co byli ještě zapomněli a do účtů nedali.

I našel radní Jakub v rezavé své hlavě 70 zlatých, které vydali panu faráři, a 20 zlatých, jež vyplatil notáři, a ještě 15 zlatých fořtovi za dříví. — Radní Mikulka dlouho nemohl usnout — až zrovna o půl noci vzpomněl si, že zapomněli do příjmů zanést 20 zlatých jako propadlé vadium Zobáčovo od pronajímání obecního hostince a 30 zlatých za odprodané stavební místo výboru Vojtkovi, „keré hjich hjistě bode hledat — —“

„Tak! Teď ste to zbablali!“ zavrčel rechtor a strčil zlostně do účtů. „Co teď s tím?“

Všichni seděli a přemýšleli.

Mikulica na lavici — trup sehnutý, ruce zkřížené mezi kolenama — ale to se jen zdálo, že přemýšlí.

Radní Jakub opřel se zas o kamna a také se namáhal vypadat jako každý jiný člověk, který přemýšlí.

Starosta, pokuřuje u stolu, držel se za hlavu, a jako by mu praštěla — okem velice smutným pohlížel na pana rechtora.

Všem tanula jenom jedna pravda, jedna pomoc na mysli — — — a to nejpohodlnější.

„Přepsat to.“

Pan rechtor hleděl na hotové, pěkně a čistě doma opsané účty seřaděné v hrozné průvody cifer a zlostně hryzl knír. Mrtvil v sobě zlost a přemýšlel, jak z toho ven.

„Jak — jak jen to spravit, aby se to nemusilo přepisovat a ty položky přece byly tam. — —“

„Vo to je tu — vlk habe se najedl, a koza može zvostat celá.“

Ticho bylo tak, že od kamen slyšet bylo i předoucí kočku.

Radní i starosta po očku pokukovali po panu rechtorovi a čekali od něho spásu.

„Ná, tož co s tém?“ vyhlédnul poněkud přísněji už pan starosta Filipek.

„No co —“ pustil se kamen radní Jakub a postavil se do rozhodné pózy. „Pan hučitel to ešče jednó přepíše, to zapomenutý se přidá a teprvá se to sesumíruje.“

Sekretář obce se zdvihl a uhodil účty o stůl.

„To — to — to se lehko řekne: opíše — opíše! Nemám já nic jiného na starosti, než abych obecní účty pořád psal? Jak já k tomu přijdu, abych vaší vinou mrhal časem? Za těch mizerných pětadvacet rýnských ročně? Od hejtmanství a od soudu toho pořád na fůry. To jste si měli dřív vzpomenout — — ne teď. Pořád jsem vám říkal: Vzpomínejte! Pište si to! A teď, když jsou účty uzavřeny a na čisto opsány — přijdete mně s takovými nesmysly.“

Pan rechtor rozhorleně prošel se po malé jizbě.

Úřadi mlčeli. Až jich panu rechtorovi bylo líto, jak pod tíhou viny rázem měkla tvrdá jejich „nátura“.

„Jak to teda huděláme? —“ malomyslně ptal se Mikulica.

„Mě se neptejte! Já, co byla moje povinnost, tu jsem udělal. Ostatní si spravte sami!“

Mikulica uchýlil se také ke kamnům.

Radní Jakub chytl se za ucho.

Zas uvažovali, tj. jako by uvažovali.

Jakub Chalupa, třeba se držel za ucho a přehraboval v prstech něco nakrátko střižených vlasů, poťouchle se usmíval a myslil si: „Přepíšeš, přepíšeš — nic hjinýho ti hani nezbévá — — Mosíš přepsat! —“

Pan přednosta ohmatával hlavu jak bolavou; jako by se mu rozlítnout měla, cítil ji na sobě jak bečku spjatou obručí.

„A co! Přidajó to na poslední stranu a je —“ ozval se lehkomyslně Mikulica. — „Jaký Strachy s Habrůvkó!“

Sekretář přiskočil živě k účtům a rozevřel rychle poslední strany.

„Ij! To je výborný nápad! Napíšeme to na zadní stranu jako dodatek — a rozvahu napíšeme novou.“

„A hlavní kniha?“ ptal se starosta — —

„Toho jsou jen dva archy. To bude brzo hotovo,“ pravil učitel už napolo smířen.

„A napíšem to hned — ještě dnes!“ dodal rechtor.

„A já donesu z hospodě ešče nejaké litr,“ vstal Mikulica, od bálu stále ještě v nejteplejší náladě — a očima hledal beranici.

„Dones!“ — hučel radní Jakub. — „Šak to vůbec ešče hunese.“

„No ja! —“ uštípl starosta — — „Kráva ti nedojí a vůbec ti má dojit? — — Já vás, páni hóřadi, hupozorňuju —“ obrátil starosta řeč — „že dež be měla z teho povstat nejaká miškulanc, tak hať to pan hučitel radši přepíše — —“

„To přinde na vobecní vébor —“ zachrochtal Chalupa. „— — Bode-li mu to dobrý, jak to pan rechtor povídajó — tak to može zvostat. A dež ne — teprvá se to přepíše.“

„Já vím. Hale přeci! Matula je decke jako ščór a má všelijaký snahe a přes všecko vede kontrakt. Radši habe se to přepsalo hneď. Tá vostuda be bela huž předem skonaná.“

„Nic nebude —“ zvedl pan rechtor hlavu od linkování rubrik na dodatek. „Když se jim upřímně řekne a vyloží, jak ten dodatek povstal — věšet mě nikdo za to nebude.“

„Věšet ne, hale vrčet bodó.“

„Ať vrčí! Začnu vrčet taky.“

Radní Mikulica se zatím vytratil.

Obecní „tajemník“ psal dodatek a sestavoval novou bilanci. Radní Jakub spokojeně bafal a usmíval se nad gordickým uzlem, který v půli rozťatý viděl před sebou.

Kočka ještě spokojeněji předla kočičí svou přízi dál.

Venku hrkly dveře. — — —

V rozvaleném kožuchu zeširoka jako kláda valil se dveřmi Mikulica. Láhvemi byl jak vyšpikován. Pod každou paží měl dvě litrovky, v každé kapse kožichu po jedné, v kapsách u kalhot také po jedné a za pasem, jak zastrčené zbraně lupiče, čouhaly ještě dvě.

„To sis pospíšil!“ štípnul zas starosta a snášel sklenky.

„Včera mě hupomínali na berním vo hinkvivalent —“ vzpomněl si radní Chalupa, aby zamluvil trapné jakési nepohodlí, jaké se dostavuje obyčejně při nalévání na cizí účet objednaného piva.

„Zatracené hinkvivalent! Vonehdá v tý névětší psotě mosel sem na hóřad. Tam sem dostal vod berního, v noci duma vod ženy a zétra zas vod véboru. Z lidský hube hani nevendu. — — A víš te, Jakube —“ obořil se zas Filipek na Chalupu — „víš te, že Švarc nás hupomíná vo ty dvě sta, co nám pučil?“

„Deť hupomínal — néni temu dávno — hale měsíc — — — Včil kemu napřed platit?“

„Dostal sem vod ňé písmo —“ pokračoval starosta — „kde mě žádá vo ty peníze, že hjich výtečně potřebuje, a dež nezaplatíme, že bode vůbec žaluvat. Z úctó Anton Švarc.“

Radní Jakub si odplivl. „Žádné včil nic neplatí! Kde vzít?“

„Pluješ, vid?“ ušklíbl se starosta. „Já taky pluju. Plate furt a peněz nikde. S dáňkó z vobecnosti je to též podobně tak. A zétra ti řeknó, že s vobecnosťó děláš kumšte!“

„Hať se někdo vopováží!“

„Mlč a beď zticha! Hani nemuké — — tú dobró radu ti dávám a podlivá tý kučíruj! Řekneš nejaký nevopatrný slovo a hneď ti z něho natáhnó žurnál. Mlčet a trpět jak beran — to je řeč, na keró ti nikdo nemože. Každý slovo je jako ten kabát. Na keró stranu ti jé vobrátí, na tú stranu jé pojmó. — — Já su ten člověk, že debech měl dělat, jak se ve mně boří někdy krýv — všecko bech zvobracel hore nohama. Hale krotit mosí člověk svó krýv — krotit — a dež ju névíc hukrotí — teprv je pánem nad sebó a nad hjinéma taky.“

Radní Jakub mlčel.

Mikulica pilně dolíval.

Jizbou se rozléhalo miloučké teplo zimního večera. V broušených sklenkách červenalo se pod bílou čepičkou pivo, v lehounkých obláčcích rozplýval se z dýmek kouř.

Z kuchyně došli přednostka s Mařou a Toman s kmotřenkou.

Zavdali jim.

Pan učitel položil péro a zapraskal prsty v kloubech.

„A co jste prve povídal, abych ještě napsal?“

„No — to vesvědčení mravnosti vo tem Bendovi k sódu. Napište, že se taková věc hu něho stává jen tém pádem, dež je vožralé. A napište, že šak huž bel v zemskéch hareštech v Brně a v Plzni a tam že si te néhlavňéší treste vodbel!“

Za chvilku odložil pan učitel péro už nadobro. — — —

„A hani nepovídáš, Josefe, jak ses měl na bále?“ obrátila se kmotřenka k Mikulicovi.

„Jak na bále. Belo šest hodin, dež sem zavedl ženu dum. Spíš pré nesmím hjít, haž pudó Silůvští — A Silůvští jeli teprvá vo šesti. Podstarší bel navalené jak děkan.“

„To to belo veselý — líídi!“ zmínila přednostka.

„Šak pan falář terentil! Lomil pré rukama a jen furt: ‚I starci, plesniví starci jako kočky drželi se za ruce a hopskali proti sobě jak blázni!‘ Dostanete v nedělu — nečítanéch!“ slibovala kmotřenka.

„Nic nedostaneme. Pan falář je za to placené a tož mosí neco říct. — — — Nač be bel, debe nás nekáral? A nač besme bele me, debe neměl co kárat a proč?“ zasmál se Mikulica a nalil znovu.

„A Vrbčena, pane, nebela — —“ načala starostová — — „Bála se. Huž sama se krotí jak tá holubica.“

„Ba, čerta se krotí,“ usmál se Mikulica vševědoucně. „Ba, nekrotí, hale Rebář pré ju huprosil, habe na bál nechodila a nedělala mu nesnáz. Silůvské Zeman pré hjí peníze skovává pod kameň pod černým mostem. Pazderků Tónek jé viděl ze zmole; — šel tam a našel renščák. Šak na podzim to belo.“

„A Burda taky pré za ňó ešče beraní,“ podotkl Chalupa.

Kmotřenka spráskla ruce.

„To só pekelní mužští — fíí!“

„A Vondrušková to vodseděla.“

Poněvadž pan učitel ničeho o tom nevěděl, dal se radní Jakub do vypravování: „Za mém mlatem to belo a huž podruhý. Taky sem mosel hjít za svědka. Dež Vrbčena šla vokolo, velítla na ňu Vondrušková s cepem a strčila ju do zad. A za to dostala vosum dní. Tak jest to — —“ doložil Chalupa podle Písma svým obvyklým „jest“.

„V Lóčkách —“ začal zas starosta — „též taky podobně taková vosoba bela. Muži hjí nosili ječmen a pšenicu v noci a vona jen na hromadu vsépala. — Hale jednó, šak to bel vedařené kostelník — donesl hjí místová pšenke v měchu písek a vona potmě taky si jé do hromade vsepala.“

„Šak vepadá huž tá Vrbčena! Huž je jako jedna suchá ratolíst.“

„No, suchá ešče néni — ešče furt chodí naditá jako buřt, hale jednó bode její tělo trpět. Bodete vidět, že to její tělo jednó nezdolí — moc, moc bode trpět — slzama se bode humévat,“ vztáhl starosta prorocky ruku. „To já možu ze svéch zkušeností říct a nemám hjich tak moc. To je moc a moc důtklivá věc a ta špatně skoncuje — — Každá věc mosí dohjít svýho cíle a haji ta. Haji Rebář špatně skončí. Takové malicherné člověk a hudělá takovó svízel, že be ju ze sta jeden nehudělal. Včil chce zbohatnót. V žebrotě ešče žádné nezbohatl a huž dokonce ne takové muž. Deť nemá v Habrůvce žádné co províst a co propít! Viděl sem to na bále, jak se každé s grécarem hukrčoval.“

„A přeci tam belo jak na kraju v pekle.“

„Belo. Hale všeci ne. Nekeří tam seděli a jedli jen vočima. Já to vím — — —“

„Půjdeme spat,“ zívnul učitel.

I ostatní se zdvihli.

Venku tiše šuměla krotká noc.

Vítr se uklidnil, v ospalém, vlažném vzduchu tál ulehlý sníh.

Obleva — — —

Z Louček potulovaly se krajem hluboké, duté tóny hlásnice; na ně odpovídal ponocný z Habrůvky — jako by spolu mluvili.

„Deset,“ dopočítal radní Jakub.

Rozešli se.

Za Jakubovým kožuchem rozštěkal se potmě hlásného pes.