Rok na vsi/Leden/Bál

Rok na vsi – Leden Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Fabiánská	Bál	Obecní účty

Údaje o textu
Titulek:	Bál
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 410–432. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Anežky.

„Rebář na každé způsob bode dělat bál —“ byla zpráva, do které se Habrůvka zapřádala už po celých čtrnáct dní.

Do pivovaru sládkovi Rybář důtklivě vzkázal, aby mu „na nedělu nachestal to nélepší pivo, jaký má —“ a stréček Kuchyňka zas věděl, že si Rybář zamluvil u fořta „štere zajíce“. — —

Pak zas viděli Rybáře, že přivezl a z vozu skládal vepříka, koupeného z blízkých Havranic. „Takovýho pěknýho, bělučkýho a tlustýho — no, serové se može jest —“ chlubil se Rybář před hosty, a také tato prasečí zvěst dosvědčovala Habrůvce, že Rybář opravdu chystá bál.

„Co vás nemá! Bál! — Deť nemá groša!“ usoudila hned strana jedna.

„Neměl — a huž zasik má — —“ odpověděla strana druhá — — „Rebář, a nemět peníze, dež hjich potřebuje! — Dnes nemá a zétra má a v pozétřku třeba zas nemá a popozétřku, dež chce — má zas — — Skópí ti celýho haji s Habrůvkó!“

Tak prostřed týdne bylo už po stranách. Vědělo se a pevně se už i věřilo, že „bál bode a — velké“. Muziku objednal Rybář z Louček, a celou bandu. Byla sice nejdražsí, ale zas „népěkňéc hrajó štrajch“, tvrdil Rybář.

„Šak huž dlóho nebel v Habrůvce bál.“

„Bode temu meslím tak štere roke. — — To bel tenkrát smutné bál. Přišle jen hale štere páre, páté bel hospodské s hospodskó a šísté jeho pacholek s děvečkó. Mozekanti, dež měli začít, spustile pohřební marš a belo po bále. Všechno hospodskýmu zvostalo a škode měl pré na padesát rénskéch, jak be naplul. Chcél si pomůct, a zatím nedodržel potem hani pacht. Bál je bál — to néni mozeka! Rebářovi šak bůhví jak to dopadne. Možná taky se zachlemtá.“

„Nedělal be Rebář bálu, debe nebel hjisté. Rebář néni Dolíhal. Rebář je chytřéší. Chestá pré se huž včil kdekdo, a Rebář začal pracuvat huž po vánocích.“

Koncem týdne zájem pro bál vzrostl tak, že v sobotu Habrůvka stála už jak na jehlách. Co bude a jak bude, kdo všecko půjde či nepůjde — jiné starosti v tu dobu nebylo.

Sefka Rybářova už od časného rána až po samé poledne roznášela po Habrůvce „karetky“ a těmi vyhnala z dědiny poslední pochybnosti o tom — bude-li bál či nebude. A odpoledne vypravil se z Habrůvky i hlásný Chocholáč, aby s karetkami v ruce zval i hosty přespolní.

Byly to malé, tence tištěné lístky a na nich bylo následující:

POZVÁNÍ
KU

SPOLEČENSKÉMU PLESU,

KTERÝ SE ODBÝVATI BUDE
DNE 21. LEDNA 189*
V OBEC. HOSTINCI V HABRŮVCE
S ÚCTOU ZVE

ROSALIE RYBÁŘ,
hostinská

Vstupné 20 kr.

Hudebníkům dle libosti

Rosalie Rybář proto, že Rybář hospodu najal na jméno ženino, a ne už své.

Tak se karetky ocitly na každém stole a dlouho potom zastrčeny zůstaly za rámečkem obrázku v rohu světnice nebo mouchami hojně pošpiněného zrcátka.

„A nezapomeň na žádnýho!“ nařizoval Rybář ještě dcerce, když nafrnčená na vysokých špalíčcích svých botek otáčela se ve dveřích. — „Di vod chalupe k chalupě a žádnó neveneché! A na fáru de dvě: pro pana falářa a frajlinku Tóny taky. A ve škole dé taky dvě — panu rechtorovi a haji Jenuši. A v zámku — dobře si spočíté, kolik je vosob! Tam pudó všeci.“

„Šak,“ odpověděla Sefka už v síni a nadula rty. Raději by byla zůstala a pomáhala v kuchyni, kde maminka s kmotřenkou Plhalovou, „svatební i hóvodní“ kuchařkou, ohrnovala v putýnce na čisto umyté ruce, chystajíc se k smažení koblihů. — — Ale šla.

V šenkovně nádenice drhly podlahu, až jim s čela velikými krůpějemi kanul pot. Děvčata s kovářovou Petrušou jak veverky vzpínala se po všech úhlech nálevny a krášlila smutné její zdi. Mezi okna pověšeno bylo velké Anežčino zrcadlo, druhé, zrovna tak velké, vypůjčené od Křivánků z chaloupky, viselo hned naproti prvnímu. Uprostřed šenkovny od zčernalého trámu spuštěna byla velká, ze školy vypůjčená lampa, po stěnách souměrně od sebe rozhozeny byly vycíděné lampičky hospodské.

Otevřely se dveře a vešel Kryštof s nádeníky, nesoucími mocné náruče smrčí. — — Kryštof na zdi přibíjel smrkové ratolesti, v jejichž zeleň děvčata hned pod rukou připínala červené a bílé, žluté i modré růže a kytičky. — Ty pak o půlnoci trhala děvčata se zdi a zdobila jimi prsa svých tanečníků. — — Po celý týden robily je z barevných papírů a zhotovily i velké barevné řetězy, které ze všech stran šenkovny v prohnutých vlnách houpaly se pod červotočivým stropem trámovým. Za šprlením nálevny vydrhnuté nádobí jen zářilo, po stěnách stříbrem svítily plechové štítky svítilen, obtočených zelenými věnci. Do světského hávu oblékly i svatého Jana Křtitele, věncem obtočily a růžemi zasypaly i zčernalou sošku Panenky Marie s ušpiněným Jezuletem v náručí a odřenou korunkou na hlavě. — I plakáty z továrny na náhražkovou kávu, sodovou vodu a umělá hnojiva obtočeny byly kvítím jak nejvzácnější obrazy a v průčelí dokonce, rozpustile jak v tanci a podnapilém stavu zároveň, křivila se řada písmen ze smrkových větviček, upravených ve slova: „Vítejte nám“. — To byla chlouba a práce Kryštofových nějak toporovitě narostlých rukou.

Nikdo v Habrůvce neviděl dosud něco tak krásného. Černé peklo habrůvských hříchů proměněno bylo v nebeský ráj. A děvčata stále ještě měla co spravovat, rovnat, a znalecká očka znovu a znovu přehlížela blažené výsledky samorostlého vkusu. Ruce stále ještě poletovaly po stěnách, hned aby srovnaly věnec kolem černého litinového kříže, pak zas načechrávaly růžičky a kvítí, a zas — papírový řetěz kváskem špatně slepený přetrhnuv se v půli, utrženým koncem musil padnout zrovna do putýnky se špínou — — Nová práce — Muzika ještě nehrála, bál ještě nebyl, a hlava šla už kolem.

V kuchyni bil hrom. Nádobí jen řinčelo — oheň trouby rozpaloval tváře do žhava, s vůní smažinek rostla pitomost kuchařek. — Kus pečínky nadobro se spálil a líbezný dech nadívané telecí rázem se zvrhnul v popálený, ošklivý smrad.

Sotva děvčata upravila šenkovnu, jak lítá vrhla se zas na obě světnice zadní. I tam už Kryštofův pomahač rozestřel zelené dekorace smrčin, a než minulo poledne, byla „napucována“ jizba, kde sedět měli sedláci s chalupníky a docela vzadu malá jizbička s odřenou pohovkou, jež určena byla „pro páne a paničke“. —

Konečně byli se vším hotovi. — Z tváří všech zírala usmívavá jakási pýcha, zamilovaný úžas nad veselou, okázalou čistotou jindy tak černé a zamračené, dnes vyšňořené a neobyčejně důvěrné a milé šenkovny. Jak v „háju“ tu bylo.

I umyvačky domyly zašlapanou podlahu, kterou venkoncem drhnout musily třikrát za sebou, a aby zůstala ve své vzácné, snad za čtyři léta jen jednou zjevující se čistotě dochována až do chvíle rozhodné — — posypaly ji ječnou slamou — — „Šak před bálem hunem se to smete a vehodí na dvůr; podlaha potem bode jak médlo.“

Neodzvonili ještě poledne, a Sefka s roznášením pozvánek byla hotova. Musily sebou hodit kamzičí její nožky, než všechny oběhla a všude zanesla maškarní své poselství! Když se vrátila — hospody ani nepoznávala. — Na nikoho nezapomněla. Vlezla do každé chalupy — kde nebyli doma, aspoň pod dveře podstrčila pozvánku, ve váženějších domech nechala „karetky“ dvě, někde i tři — pro každého pacholka, pro každou děvečku nechala po lístku a v zámku rozdala dokonce lístků dvanáct. Pozván byl i pan hrabě, karetky dostalo se kuchařce, děvečkám, panským, lokajům, pradlenám, kočím, starému Pajkrtovi, komorné, „hofmajstrovi i kubernantce“. Na tři sta těch barevných lístků vydala, a když přišla až do chaloupek nad humny, už jí věru ani nestačilo. Dávala všude už jen po jedné.

„Vopravdu, nezapomnělas na žádnýho? V zámku — kolik žes hjich nechala? — — Panu hraběti — já vím — kdepak — hale habe nebele huražení! — — Nezapomnělas teda na žádnýho?“

„Ne!“ zajezdily Sefčiny oči s obdivem a trnoucím srdcem nad krásou šenkovny. A ostrý její nos jaksi sám sebou se protáhl a zamířil svou špičkou po dveřích kuchyně.

„Hu Vondruške-Burde — belas?“

„Bela.“

„Hu Horbišků?“

„Bela.“

„A v chalópkách a pod kerchuvem — ve všech belas?“

„Ve všech sem bela,“ odpověděla Sefka a zamračila se. Bydlila tam Vrbčena.

Rybář se uspokojil.

Nepřijdou všichni — to Rybář věděl, o většině věděl, že nemají ani na zemáky, nerci-li na bál — ale „je tu vo tú vostudu — debe karetky nedostale; nestálo be to za tú domluvu a hříche!“

„Copak já za tú karetku nestojím? Dež haji na bál třeba nemožu hjít — nemožu bét haspoň pozvané? Su já hjiné člověk než druzí? Cigánské, nebo člověk ledajaké? — —“ řval u rybníčka na celou dědinu před čtyřmi léty Ondruška-Burda a hrozil hospodě svou sukovicí, jakou nosívali snad jen v lese skrytí divoši. A „táto vostuda, táto nehúcta“ nevyšla Burdovi z paměti až do dnešního dne. Bývalého hospodského nenáviděl proto škaredě a teprv zas poctěn Rybářem cítil se před celou dědinou jaksi „znovuzřízeným člověkem“.

Bylo jen v zájmu pokoje a dobré míry, aby opominuta nebyla osoba žádná. — — —

V neděli dopoledne bylo v hospodě lidu natlučeno. Přišli na „tichó“ i ti, kteří Rybářův práh nepřekročili, jak je boží rok dlouhý. Vichrem roznesla se Habrůvkou zvěst, že to „hu Rebářů majó jak v ráju“.

S přibývajícím dnem přibývalo i splašeného jitření. Ba, „po požehnáňú“ — k večeru zmocňovala se některých už běsnost horečky. Nejvíc ženských —

Cibulčena, sousedka Hložkové, stála na zápraží své umazané chalupy a Potvorovsku z prahu předčítala celý rejstřík Rybářových podlostí: — suchý nezůstal na něm ani vlas. Sefka přece jenom zapomněla. Karetku dala Hložkové, okrajující v síni zemáky, a okolo Cibulkových jen frčela, jako by tam nikoho ani nebylo. A Cibulčena čekala! Pití koze držela už v rukou a nechala je raději vystydnout, než by se byla v tu chvíli vzdálila ze síně. — — Přes týden už pracovala v mužově mozkovici, aby si přece dal říci a na bál obětoval rýnský nebo dva — a včil — — Zůstala v síňce stát jak opařená — — Až do slzí jí bylo — — Jako by Cibulkovy chalupy ani nebylo, ale nějaký jen chlívek! — —

Mnohem těžší a „nákladnější“ kříž položila muži na bedra Jurčákova žena — Eva. Nevěděl, jak se v ní vyznat, a rozjímal:

„Nepudeš — bode ti to večítat celé život. ‚Chudší tam beli a me, jak tí — krťaři z pastóške — duma jak zakletí. Mám to muža!‘ — A pudeš-li, zas hjí půl roku bode líto peněz, co hutratí,“ postesknul si Jurčák sousedovi a v rozpacích nevěděl, jak si poradit.

„Já to s mó mám taky tak,“ přidal Očadlík. „Jen tak špásem pruboval sem říct ‚nepudu‘, a takové mně z teho hudělala luft! Vod rána chodí nadutá jako papuč, nepromluví, nezeptá se, nos spuščené k zemi, a všecko hjí v rukách jen hoří. — — A debech bel řekl ‚pudeme‘ — začne terentit a snese mně na hlavu všecke hříche, co hjich mám za celé svůj věk. ‚Ba, seď radš, staré chlape, duma! — — Bodeš lozit po bálech! Ešče ses málo nadělal neplech?‘ — — A tož taky nevím, co mám dělat. Hale meslím, že spěš pudem, jak nepudem.“

Prudčena byla v sobotu a v neděli nejméně čtyřikrát ve škole na předzvědy, „pudó-li pan hučitel, či nepudó“.

Mladá Švástová lítostí až plakala, že se jí to zrovna „v tú dobu moselo přihodit, dež je v Habrůvce bál“, — Těžká rada, když byla „v kótě“.

„Máš kalendář, podruhý se podivé a zrychtuj si svó dobu v hjiné čas,“ vysmál se jí muž.

U Mikuliců onemocněli, ještě na bále ani nebyli. Už po dva dny chodil „on“ a chodila „ona“ okolo sebe, jako by se neznali. „On“ i „ona“ chtěli vlastně totéž, ale muž se nechtěl „podložit“ — — a žena zas — už by byla řekla „pojďme!“ — ale „ešče bech dostala po nose“. — — A tak mlčeli oba a jen skrytě pokukovali po sobě, „kdy že to přeci z keho veleze“!

Křivonohá a nehezká Řeřuchova Rozára v úzkostech už poběhala celou dědinu, aby z chasy šel někdo s ní — a dosud nikdo se nepřilepil na sladká její slova, která trousila, kudy chodila — — Až pětku slibovala a s pětkou všechny požitky, jaké jen poskytnout může bál. — — Neopovážit se jít „bálovník bez bálovnice, párnica bez párníka“. — Pár, celý pár musí být jak od Boha stvořený a pro sebe navzájem určený, jak toho žádal starý zvyk a mrav. — — „Mozeka je mozeka. — — Jak do stáda dež přinde a ze stáda zas vodende — — hale bál! —“

„Jak s terpentýnem běhá to děvčisko — a bodete vidět, že přeci nekeho napíchne,“ vyjádřil se o ní vlastní její bratr Martin. — —

„Takový tichóčký nebe hu nás nebelo vod svarbe jak tento tédeň —“ smál se zas Šuhajík své hubaté ženě, kterou pro řeč chtěl už jednou i před soud vést. „Jazek najednó jako be hjí načisto zdřevěněl.“

Hůř na tom byla Dosoudilova Rozina. Ženich její, Pavel, chtěl jít na bál; ani Rozina nebyla od toho, ale peněz že ona sama nedá. Prý musí šetřit na svatbu.

„Tak jen pěkně šetř!“ řekl Pavel chladně. „A haž hušetříš, možeš se dobře mět haji sama,“ podotknul ještě, a nechav ji celou zaraženou za žudrem stát, odešel po svých. — — V sobotu večer už jí vzkázal, že „habe huž na ňé nemeslila, že má párnicu hjinó“. —

Rozině bylo pojednou, jako by do ní špendlíků napíchal. Kam jenom sedla, hned odtud vstala. — Zem pod ní hořela. — Celou chalupu by teď byla obětovala na bál, aby Pavla vrátila, a když nadešla neděle, kmotřenku hned po požehnání vypravila k Pavlovi, že to řekla jen tak pro žert, na bál že dá třebas „celó pětku“.

Pavla doma nebylo. Jako by se v Habrůvce byl propadl — nikde ho nebylo možno najít. Konečně došlo vzkázání, „habe si pětku skovala, kam dává to vostatní — jednó šak ju može potrebovat“. — —

„A pudu! Just pudu! Sama třebas pudu!“ nadula Rozina vzdorně rty, a když okolo její chalupy přecházeli loučenští muzikanti, sněhem vlekouce ohromnou basu i s bubnem — skočila opravdu na hůru a za chvíli už byla jako kytečka pěkná — připravená na bál. — — —

V provlhlém krámě žida Maxla stál Ondruška, vulgo Burda zvaný, a důkladně cosi židovi domlouval. Široká, hranatá, jako ze skály několika rázy vyseknutá jeho postava zalehla skoro celý krám.

„Nemám —“ byla odpověď židova.

Nová prosba snesla se z tlustých Burdových rtů.

„Povídám ti, že nemám. — — Seš huž dnes třetí,“ polo úsmešně hovořil žid.

„Hale, pane Katz — — Haspoň rénské jen — — Pozétřku zas voplatím — Mám na Silůvce stát několik rénskéch — dnes tam hjít nemožu, kasír dnes nedá — pozétřku só peníze tu — — Rád bech to hudělal ženě k vůli.“

Žid lhostejně se dal do vážení malých porcí cukru — do zásoby.

Chvíli ticho.

„Tak nepůčijó?“

„Ne,“ směje se žid. „Mně to přinde tak k smíchu. — — Chceš hjít na bál a vepůčuješ si zlatku. A dnes tu bel vopravdu huž třetí člověk.“

Ondruška dopil a chystal se k odchodu.

Vešel Prokop.

„Kam ideš?“ zastavil Burdu ve dveřích.

Burda ani neodpověděl. Jen cosi zavrčel tlustými svými rty, a nakračuje nějak zeširoka, jako by měl koně pod sebou, ubíral se k domovu.

„Co je Burdovi?“ ptal se Prokop žida.

„Hale — včil se smiju — Chce hjít na bál a vepůčuje zlatku.“

„A meslím ste mu nepůčil?“ zkoumavě ptal se Prokop.

„Copak já strojím bál, habech na ňé půčoval peníze? Kdo strojí, hať pučí. Já nemám. Platil sem dáňku, včera móku, do posledního se nemožu vydat. — Taky chcu hjít na bál,“ vyrážel Maxl Prokopovi už předem z ruky zrovna takovou žádost, s jakou přišel Burda.

Prokop zamlknul. Ani nalít si nedal.

„Paklíček tabáku,“ řekl a pak položil na pult pěťák. — — —

Bylo tak po sedmé hodině večer, když habrůvským ženkám a děvčatům pojednou jako by přes srdce švih. Rozechvěly se ruce, křáplo nádobí. —

Od hospody rozletěl se dědinou ryčný „marš“.

Muzikanti, kruhem rozestavení před hospodou v houfu výrostků na bílém sněhu čerstvě padlé zimy, svolávali bálovníky k hodům.

V síni za stolečkem v plné šířce svých bezpočetných vlňáků a šátků seděla už cukrová bába a při slzavě hořící lampičce na olejový ještě knotek — rozkládala před sebou své chutně se usmívající zboží.

Hospoda zářila.

Jak byla jasná! — Jak byla teplá! — Leskla se jak knížecí síň. — — V jasu plamenů, skrytých do ratolestí vonného smrčí, rdíc se růžemi, srdíčky, kytkami a věnci, ověšená na všecky strany jak paprsky se prohýbajícími řetězy, jako by s úsměvem sama zhlížela se ve velkých zrcadlech, zavěšených proti sobě. —

„Vebírání hantré svěřím Studýnkovi, habe to belo slavňéší — —“ chlubil se ráno Rybář svým nápadem.

A skutečně, u dveří k malému stolečku, pokrytému běloučkým ubrusem a osvícenému dvěma bílými svícemi — jak za předsednický stůl vážně a důležitě zasedal vymydlený, oholený, jak dítě lesknoucí se Studýnka v tmavém, ošumělém už žaketu, který mu za marhulku kdysi daroval pan rechtor. Na prstě levé ruky měl i prsten — na prsou, to nebyla košile, to byl sníh — a na krku benzínem ze špíny vypraná světlá kravata jiskřila skleněným brilantem. — — Věděl Rybář, koho má zavolat. — I kníry mel navoskované; — vytažené do špičky nesly se od nosu do dálky jak dva nastavené dráty. —

Urovnal na sebe složené dva porculánové talířky, zapálil si „bálovó cigárku“, a když se byl rozhlédnul od svého trůnu po vyšňořené šenkovně, celým vzezřením svého nalahoděného těla řekl: „Tak — včil to huž može začít.“

Z kuchyně celou hospodou a z hospody na náves dýchala rozkošná vůně pečeně a škvařících se zajíců. Rybářova děvčata v milých kordulkách a nadýchaných rukávcích jen šuměla v chvatném jakémsi krůčku přísně sešněrovaných nožek a v poslední chvíli ještě rovnala a uštipovala nakřivo visící pentličky, ozdůbky, sešinuté růže, pokleslý řetěz — ratolest, kde povolila, lampu, kde chabě svítila. Petruša, růžová a bílá jak čerstvě puklý kvíteček, přenášela svícny a nikdy nezapomněla zhlídnout se ve velkých zrcadlech. — Julka, spěchem a nedočkavostí v tváři zrudlá jak krocan, nahonem ještě přehazovala přes stoly v poslední chvíli pozvypůjčované ubrusy. — —

Kamna hřála — podlaha svítila čerstvě rozsypaným klouzkem.

Rybář už narážel bečku piva, a stočiv do sklenice, zkoumal barvu nápoje přetékajícího vzbouřenou pěnou. — Žena s Anežčiným děckem v náručí jednou rukou přerovnávala ještě sklenice, a byl to snad jediný den v celém roce, kdy ji možno bylo vidět veselou, úsměvem celou jaksi zjemnělou; ani ty oči neměla jak jindy. Byly čisté a neuplakané. — Také děcko vyšňořily. Bělounké, jak z cukru by je vystrouhal — pohazovalo karkulkou na živé hlavičce a těma očima zrovna hltalo všechen ten blesk s nádherou bohatě vystrojené světnice. —

Muzikanti dohráli před hospodou už třetí kousek, a prodírajíce se davem z bálu vyloučených výrostků, vešli konečně do šenkovny. Za stolem pod krvavě prozařujícím trasparentem se slovem „Sláva“ — bylo jejich místo. To dělal sám Studýnka. „S“ bylo obráceno v „Ƨ“^{[red 1]} a „a“ mělo břich nějak strašně zohavený v nabubřelou obludu. — „To nic. Přeci je to pěkný,“ pohodil hlavou rozšafný Dlapka, hrající na „flíglhorn“ — a první zasednul na určené sobě místo. Řádkem nadějně, líbezně zazářilo na vyvýšeném místě osm vyholených, skvostně umytých muzikantských tváří. Svátečně oblečeni, s „metály“ na prsou, na hlavách oficírky — vyleštěné nástroje v rukou, teprv dodali bálové síni náležitého rázu.

Sotva se napili, připravili hned noty a nasadili. Prázdnou šenkovnou nějak zoufale zavřískala strašná ouvertura. — Pak kvapík.

Když dohráli, v náhlém nato tichu — šenkovna jako by zapadala v nevysvětlitelnou dřímotu. Nikdo nemluvil nahlas, všechno jen šeptalo, zdálo se, jako by ani v hospodě nebyli, ale v chrámu. —

To trvalo tak chvíli, až Studýnka z téže nevysvětlitelné příčiny začal u kasy opravdu podřimovat.

Pojednou — zrovna do něho udeřil a ze sna jej vybouřil ryčný „marš“.

Vytřeštil oči — stál před ním Pavel s kovářovou — Petrušou — celou jak holuběnka čistou a bělounkou.

První pár!

Petruša zahořela studem, když viděla, že je první a na talířku dosud ani šlupky. Honem se skryla v kuchyni. Pavel rychle zaplatil vstupné dvou šestáků (Petruša byla zadarmo, protože krášlila „bál“) a zašel do zadní jizby. I jemu bylo jaksi nevolno a v rozpacích dal se do čtení po stolech rozložených papírků.

„Jídelní lístek“ — bylo napsáno a podškrtnuto v čele každého lístku — a hned následoval celý rejstřík přichystaných radostí — Bez udání cen.

„Řísky z komplotem aneb z bramborovým salátem.

Vepřová pečínka ze zelím.

Zajíc z máčkó.

Párke z křenem.

Čaj.

Koblihe.

Černý kafé — —“ bylo znění vlastnoručně Rybářem napsaných lístků, vytržených asi z „notesu“.

Už půl deváté a mimo první pár nebylo dosud nikoho. — — Rybářka v kuchyni spínala už ruce — Rybářovy oči, zdálo se, něco hledaly a nevěděly co. Každou chvíli se otočil a rozjasnil oči. Vždycky namárno. To výrostci otvírali dveře a nakukovali dovnitř, aby aspoň něco zhlédli z ráje, který pro dnešek jim zůstal zapovězen. Studýnka nestačil zavírat. Už nespal. Sám byl jako na trní.

Pojednou venku cosi cinklo — zařehtalo — v šumotu zazvonily rolničky. Muzikanti vzchopili se ze své zmrtvělosti a chápali se rozložených plechových nástrojů.

Rybář vyběhl — div hlavu neztratil, a rozhazuje před sebou houf do cesty se mu pletoucích výrostků — ve dveřích už vítal silůveckého sládka s podstarším a mysliveckým mládencem v okázalé uniformě zelené jeho říše. —

Křepce, vesele jak bouře zajásal šenkovnou nějak novou krví podpálený marš.

„A — a — my jsme první tu?“ zahučel sládek jako z hrobu a vytáhnul zlaté hodinky.

„Hano, pane staré! Nélepší počinek!“ třel Rybář ruku o ruku a upřímně se usmíval. „Přijó si pivo, víno? — —“

Netrvalo ani čtvrt hodiny a muzikanti nástrojů už téměř ani neodkladali. Marš za maršem vítal pár za párem. Studýnka, u pokladny rozložený jako nejzkušenější, ke všem nevšímavý a opravdu pro svůj úřad jako schválně zrozený kasír, nestačil ani do spodního talíře shrabovat všecky ty dvacetníky a desetníky, jak rychle mu pršely pod ruku. Pár za párem tak vcházel, jako by se byly smluvily a jen čekaly na určitý, pudem jim vyměřený okamžik. Jednu chvíli srazilo se jich u dveří několik zajednou.

S ženou domluvil se Jurčák, Mikulicu paňmáma přece dostala k slovu, Očadlík nedoslovil ještě ani, co vlastně chtěl říci už týden, a ženě z úst vyjelo: „No, poďme — šak co! —“ Přišel i pan rechtor se svou utrmácenou, po celý rok až na dnešní den revmatismem polámanou paní, hned za ním Prudek s ohromnou svou manželkou, Duffek Cyril a Vojtek, Prelátů Josef a mladý Straka s ženami — Přihnali se stárci se svými stárkami a ostatní starší chasa, majstr pštros s kovářkou, zahradník a fořt s paničkami. Dóbka strhnul s sebou kmocháček Hřebačka, Dóbek zas z postele sehnal marně s pokušením zápasícího Fraňka; ženu ani pobízet nemusil, ta beztoho čekala zašívajíc ještě cosi při lampičce v kuchyni. Za Šuhajíkem a jeho ženou přichvátal narychlo oblečený Řeřucha s ženou a za nimi Rozára. — — Konečně se jí podařilo najít párníka — mladého Marečka Ludvíka — když mu nabídla dva rýnské a najisto slíbila i třetí. — Slavně, po starosvětsku se vyšňořil zachovalý sedlák Stéskal. Žluté koženky sotva stačily svalnatým jeho nohám, kolem lýtek švižně říznutých, jen pro zvláštní příležitosti dochovaných holínek lítaly dlouhé modré třapce. Záda a prsa leskla se zlatem a stříbrem ve sněhu běloučkých rukávců rozkošně do modra zahrávající kordule.

Děvčata — všecka v habrůvském kroji — celá v bílém, jen barevné kordulky na prsou a zádech, hlavy v rudých záušnicích — postavěla se kruhem v překrásný věnec. — Mladé ženky ani poznat nebylo možno, že by byly vdané. Doběhly, svižné a mladé jak děvčátka. Stéskalce šuměla hedvábná tmavočervená sukně, prsa zdravé a silné této mlaďuchy zrovna kvetla pod bílou vyklenutou košilkou, krytou dopola jak pancíř zlatem a lesklými perličkami bleskotající kordulkou. Majstr pštros, co byl snad na světě, nikdy neobjevil se před tváří lidskou v tak bezúhonné a vymyté podobě jako dnes. Nikdo by byl ani neřekl, že pod tou vrstvou očadlého umounění kryje se pleť tak bledá a jemná. Žena jeho pak sama vypravovala se smíchem, že „na ňé vepotřebuvala půl kila médla a kartáčem jé drhla jako podlahu.“ Kouřil cigárky, a jak se choval — to už nebyl ani majstr pštros, ale moudrý a usedlý pan Vincenc Šafránek, zkoušený mistr kovářský.

Dvorkem do kuchyně protáhla se jako kočka Rozina Dosódilova a jen čekala ještě, až se sejde děvčat víc, aby nepozorovaně vpletla se v jejich řad.

Mnozí byli by už rádi tančili, ale maršům nebylo konce. Habrůvka jak posedlá hrnula se otevřenými dveřmi ze síně. Přišel mlynář s mlynářkou, mladý Srnec s děvečkou z fary, s ženou i Ondruška vulgo zvaný Burda. Odnesl židovi poslední míru ječmene, schovaného na setí, a tak se konečně dostal na bál. A zas vcházel Plhal Mikuláš s ženou, za ním Béla, radní Chalupa s dcerou, Bláha a opět noví a noví.

Muži se klidili do zadních světnic, odkud prorážel veselý a radostný hluk, ženky posedaly na lavice kolem zdí, stále větším a větším, bíle podlitým věncem stavěla se do kola bezúhonně vystrojená děvčata.

„Kdes bel tak dlóho, Mikulášu?“

„A kde te? Pětkrát sem bel hu vás pod voknem a pořád ses neměl k temu. Čekals, meslím, jako já — haž hjich tu bode věc.“

Kdykoliv zařval nový marš, kdekdo ze zadní světnice hrnul se ke dveřím šenkovny — co to za nový pár. A každý byl uvítán s takovou náhlostí, jako by se vracel z konce světa. Bouřlivý hlahol vyjel z úst — a tak každý zrovna ječel radostí, že „v tem hříchu a bálovým bláznovství“ ocitnul se zas jeden „nesvobodný pár“. Starostu Filipka i na ramena vyzdvihli a rozšafný Prudek Jakub, když došel, vznesl se jak pírko nad hlavy, radostí jak opojené. S největší bouří uvítán byl žid Katz s dcerou Zelmou. Toho nikdo nečekal.

„Chcela mě zavíst do blázinca, dež sem řekl, že bech rád na bál — a potem bela spěš hustrojená než já,“ sděloval Šuhajíček.

„A kde máte Terku?“ obořil se na Prudká Jakuba „pan hádjunk“.

„A nemá párníka, tož sedí duma a brečí.“

„Tak! A já zas nemám párnicu, vezmu si ju teda k sobě!“

„I pro mě!“

Adjunkt chopil se čapky a za chvíli už je vítal marš.

Také ženy se domlouvaly.

Už klekání zvonili a žádná ještě nevěděla, „pudó-li či nepudó —“ Teprv když z hospody dolítla „štafeta“, že „huž só tam ten a ten a ti a ti, moc hjich — teprva to s náma trhlo“. —

„A to je to pěkný!“ rozhlížely se po šenkovně s jakýmsi zadostučiněním, že samy zasazeny byly do rozkošného toho rámce. „To moselo stát práce a běhánó!“

„A čích je to zrcadlo? To druhý? Deť só skoro vobě sténý!“

„Štursovo pré.“

„A podívéme se! Takový zrcadlo! Jest to nemá co, a takový zrcadlo!“

„To je, meslím, po tý dceři, co se votrávila ve Vídňu.“ —

Došel ještě lokaj ze zámku se služkou, mladší kočí s panskou a starý Pajkrt.

„A kde majó bálovnicu?“ zastavil Mikulica Pajkrta, kouřícího dnes hraběcí doutník, zasazený ve vzácné jantarové špičce se zarostlým mravencem; na ruce se mu leskly tři těžké prsteny.

„Bude pšijít.“

Marše přestaly. Děvčata už netrpělivě přebíhala z místa na místo a znovu se stavěla v půlkruh, který u dveří kuchyně končil jak přetržený věnec. Jen kovářova Petruša byla bez kordule, celá bílá — a křiklavě se lišila židova Zelma ve svých panských šatech. Chalupova Mařka, ostře svítíc cikánskýma svýma očima, zapalovala jimi každou nit na statné postavě mysliveckého mládence.

V řetěz děvčat prosmýkla se konečně i Dosoudilova Rozina.

Rybář už měl páry sčítané.

„Dvátřicet párů,“ oznamoval v kuchyni, kde s úsměvem se ke komusi obracel, přeje-li si kubovky nebo krátké.

Muzikanti zahráli a ve chvilce zavichřilo kolo.

Točil se kdekdo.

Pavel tanče s Petrušou, zahlídnul náhle osamotnělou Rozinu a střihnul po ní několikrát očima. Rozina jako by se tratila pod zlým jeho pohledem. Už jako by tušila, co se bude dít. Ale nohy se pod ní třásly, nebyla ani s to, aby se hnula z místa.

Dohráli.

Muži hnali se ke sklenkám, děvčata a ženky daly se do nejživější rozprávky.

Rozina oči měla sice sklopeny, ale z Pavla neušlo jí jediné pohnutí. Pavel ledva děvčicu pustil z náručí, rychle se hnal k nálevně a cosi poroučel. Hned nato Rybář mu podal do rukou veliký plecháč piva a Pavel s plecháčem, s hlavou vztyčenou jak páv zaměřil rovno k muzikantům.

Hrklo v Rozině. Zmateně ohlédla se kolem a div nepadla, cítíc, jak cosi jako žhavé olovo lije se jí do nohou. Pak už neviděla ničeho. Všechno přikryly mžitky a bouřlivě ji přepadající mrákoty.

Pavel zatím zavdal muzikantům, hodiv na talíř peníze. Ondra chopil se nástroje. Také ostatní už nasazovali ke rtům.

V Rozině ztajil se dech.

„Bóže — snáď — —“ a tak sebou zakolíbala v kolenou — jako by ji podtínal — — Bledá vytřeštila oči.

„Marš!“ zařval Pavel do prvního taktu a stočil pánovitě hlavu po své dosavadní nevěstě.

Hudebníci hráli mars.

Rozina už nečekala. Zahořevši v tváři jak krví podlité — vyškubla se z věnce a jak vyštvaná náhle laň s děsivým výkřikem prolítla síní na náves.

Teprv u kovárny na okamžik se zastavila a chytila se zdi. — Vzlykla bolestně a pustivši se rychle jak bez očí letěla do bílé noci ke své tolikrát už oplakané chaloupce.

Toho se přece nenadála!

„Jéžiši Kriste, takovó haňbu!— — Maminko! Ma-min- ko!“ — — —

Se vším, co tlačilo ji v krku a nemohlo ven — jako by ji pěstí srazil, padla vedle matčiny postele na zem. — — —

„Proč to děláš?“ zastavil Pavla stárek.

„A patří se to? Tak sama! —“

A Pavel umlknul. Náhle i jemu jí bylo jaksi strašně líto.

Zmlkli i ostatní.

Rychle, jako by nepěkný dojem hleděli zažehnat, zahráli muzikanti kvapík.

Do kola se vtrousil i majstr pštros. Obřadně, jako by měl promyšlený každý krok, nohu stavěl k noze a usmívavý, tichý jako beruška — držel svou manželku za ruku vzhůru, jak když se učí tančit děti. — Mikulica se rozháněl se svou ženou, jak na louce když seče trávu — chvílemi jako by panáčkoval uprostřed kola — zas shrbacen rozehnal se s ženou kolem dokola. S paní tancující žid Hauser už chvíli stál na jednom místě, a packuje neustále, marně kroutil hlavou, kdy přece s hudbou vejde v krok! — — —

Vtom přiskočil Rybář ke kapelníkovi.

„Huděléte hunem konec! De nové pár.“

V síni opravdu čekal nový pár a čekal, až bude po tanci. Nechtěl přijít o skvělý marš.

Byl to mladý Kuchyňka s ženou, silnou a svalnatou robou potvorně svítících očí.

„Deť huž je přes deset hodin!“ vítali je se smíchem.

„No ja! Kotila se nám koza, tož sme moseli počkat.“

„A líídi!“ převrátila se paňmáma Řeřuchová sousedce do náručí — a smích dlouho nemohl najít konce. Smál se s ní kdekdo.

„I totok je to veselý!“ chválil si bál Šuhajíček, a jak když do vody skočí — vrhnul se do kola.

Tančil už i zahradník s bradou mocnou a bílou jak Mojžíš, s vyschlou svou paní jaksi nadrobno, a přece důstojně to nabíral i pan fořt, a mlynář poskakuje s manželkou z jedné nohy na druhou na každé špičce dvakrát — odnášel svou mlynářku drže hlavu jaksi nepřirozeně vyvrácenou ke stropu.

„Jak to ten menář tancuje? To sem jakživa neviděla. — ako dež si hrá.“

„Te nevíš? Tak tancujó páni! Decke dvakrát na levý a potem zas dvakrát na pravý noze a přitem se točí — Co me tancujem, to je tajč, nebo jak se temu za stara říkávalo-sósedská. —“

„To je nás, to je nás! Líídi, to je bláznů!“ bylo slyšet Dóbka na prahu a brzy nato v kole. „To nepudu dum, dokaváď nebodo vidět Hložkovu chalupu.“

„A kde je Cibulka? Deť chcél hjít!“

„Nebel pozvané.“

„Tak! Cos dělal, Rebářu? Pré Cibulka nebel pozvané. A sestřičke z kláštera taky že be bele šly a takys hjim karetke neposlal. Tak vidíš, co seš te zač!“

Tanec už ani nepřestával. Ženáči předstupovali před hudbu a dávali zahrávat. Vzadu rozlehla se píseň, která strhla celou hospodu i s hudbou:

Za Habrůvkó na kopečku
stojijó tam dvě panenky,
vobě vokatý — — — —

Tanec stíhala píseň — píseň v půli přetínala taktovka a po krátkých přestávkách bylo v kole zas jak v mlýnici. Majstr pštros tančil do strhání, přednosta Filipek jak chasník svlékl se až do košile, celá hospoda byla rozverbována, jako by se blínu byla napila; nebylo jednoho mezi všemi, kdo by deset let nebyl nechal doma na lůžku mezi dětmi.

Po jedenácté hodině rozlehnul se ještě jednou marš — provázený zdivočilým řevem celé shromážděné Habrůvky. S ženami vešli mladý Buček s Václavem Ryšánkem. — — Do jedenácti hodin seděli u Maxla a že nepůjdou nikam. A když doslechli, co se v hospodě děje a že je tam bezmála celá Habrůvka — už kdyby jim židovka zlatem strojila na stůl, nezdrželi se v krčmě ani minutku. Sehnali ženy z postelí a — na bál. V jedenáct hodin! Za to oba letěli do výšky.

K půlnoci už tanec téměř ani nepřestával. Bálovníci musili se rozdělit na dvě části — „svobodnó“ a huž „svázánó“ — aby nemusili tancovat jeden na druhém. Kdo se neměl k tanci, toho zavedli, a aspoň jednou do kola musil i chromý Studýnka. — „Hóvrati, hóvrati!“ — křičeli zpocení tanečníci, a muzikanti ani se nenapili, ani si neoddechli, a už zas nasazovali nástroje a hráli „hóvrati“. Přehráli „hóvrati na dolním koncu“ a musili hrát „hóvrati ešče na koncu horním“. Veselí vzrůstalo až do bláznovství.

Buček už trochu podnapilý — upadl s ženou uprostřed tance.

„Štvrtku, štvrtku!“ volal celý „sál“, a Buček jen se ščuřil, když pokutu platil. Zato podruhé už vyletěl nad hlavy.

„A dež je to tak pěkný — haji já dám štvrtku!“ nějak hazardně prohlásil přednosta Filipek, který jako by byl převzal nad bálem protektorát.

„Haló — mozekanti, sólo! Pro pana starostu sólo!“

„Ne, na žádné způsob nebodo tancuvat sólo,“ zdvihl obě ruce starosta a spustil je. „Hale — já vám neco povím: všeci šediví hať tancujó sólo se mnó!“

„Plesnivý sólo, plesnivý sólo!“

A do kola s přednostkou, širokou jako káď, musil i Pajkrt a i ten jako by z pětasedmdesáti let ztratil ne jednu desítku, ale dvě najednou — S mlynářkou tancoval starý žid Katz s hlavou jak starý kocour, s Mikulicovou zahradník a v kostech svých chřestící svou paní do kola vedl si prokvetlý fořt.

„Bóže, te to vidíš!“ sprásknul ruce nad tou Sodomou v potu se koupající Filipek. — — —

O půlnoci zahráli muzikanti poslední „krachpolku“ — a páry se klidily do zadních sednic k večeři. V šenkovně stárci upravili stůl pro svobodné, v jizbě zadní zasedli „páni“, v prostřední sedláci. — Taneční sál i vedlejší místnosti rázem změnily se v svatební síň, kde každý svou párnicu vedl k sobě za hodovní stůl.

Rybář zářil. Děvčata jeho s odloženými fěrtoušky a přivázanými bílými zástěrkami jen lítala a nosila pečínky, zajíce, saláty, pivo a biřtle — co si hrdlo ráčilo, okusit chtěly oči — všeho bylo do Boha.

Stéskal večeřel už potřetí. Sládek — aby „přece něco utratil“ — jen poroučel; ani nejedl, jen vždycky okusil a „podal na zub“ dál. Ondrušková snědla už vepřovou se zelím, uzenky s křenem a ještě žďuchala muže pod stolem, „habe poručil nejaký koblihe“.

Burda svolil a poručil koblihy. „Deť šak sme na bále.“

Vzadu podstarší dal se ještě do zajíce. — A telecí řízek se salátem.

Majstr pštros po třech čajích s rumem rozvazoval — ale pohrozili mu prstem, že je na bále, a majstr zkrotí v holoubě. Chválu na bál zeširoka vedl Buček. Snědl už „zajíca z máčkó a štere párke a ešče vepřovó“. — Ondruška se biřtlí ani nasytit nemohl a černou kávu míchal už se slivovicí.

Po stolech množily se sklenice s čajem přesyceným cukrem i rumem, koblihami podělovaly se navzájem bálovnice. Ženky po jedné ztrácely se do síně k cukrářce, aby za pár krejcarů „bálu“ nakoupily domů pro děti. V šenkovně děvčata, rozložená za stolem jak bakchantky, dala se do zpěvu. „Pan starý“ všem děvčatům poručil po sklenici čaje.

Povečeřeli už i muzikanti a ladili struny, aby hráli teď už jen „štrajch“.

Stárci uklízeli stůl.

Zavřískala trubka.

„Ženská vůla!“ křičel rozdováděný Mikulica.

Děvčata a ženky, užívajíce své ženské vůle, braly si teď k tanci samy, koho chtěly a kdo se jim napletl do cesty. — — Největší povyk nastal teprve teď, když se toho chopily ženské.

Mikulica výskal a rozháněl sousedku, jako by tu byl sám. Filipek po starodávnu s hlavou bujně vztyčenou jako kůň — provázel svou tanečnici z koutu do koutu, dupnul, hodil hlavou a zas chvíli se točil uprostřed jak děťátko.

„Hóvrati, hóvrati! —“ křičel už celý dotlučený Ryšánek Václav — a „hóvrati!“ křičeli za ním ostatní.

A „ženská vůla“ nemá konce.

Uřícená, jak satan divým tancem rozďáblená Chalupova Maryša přihnala se pro udýchaného pana přednostu.

„A dé mně pokoj! Já huž nikam nemožu — to, jak su mokré!“ rozhaloval prsa přednosta a ukazoval zateklou svou hrud. „Copak s takovó mladó! Deť mě roztrháš! Copak huž nemáš keho napopácat než mě?“

Konečně si dal přece říci a spustil se i s Maryšou.

Po volence v tanci polevilo.

Zato vzadu bylo soudno. Přednosta Filipek vysokým tenorem se sousedy zpívá „svý starý“. Bučkovi kvůli zazpívali „kréčířskó“ — a bývalí vojáci zpívali laudonskou „Jede, jede, jede jenerál“. A všickni všecky písničky zajednou. Vřava, jaké neslyšely nikdy ani zdi pomatených.

Majstr pštros ocitl se pojednou v ohni. „Zakukyryhal“ dvakrát, třikrát, ale vzpamatoval se, když Ryšánek spustil litanii. Sbor odpovídal: „Nic pro nás, nic pro nás.“

Zpěváky rozehnala stará, věčně krásná, věčně naše a veselá „Šla Nanynka do zelí —“

V tanci se ocitnulo všechno a kradl kdekdo.

A pak už tančili jen staré, „špacírku, šátečkovó, zametavó“ a Mikulica s Dóbkem vybrakovali ze svých stárkovských let i jakousi nesmírně rozpustilou hru s tancem a „posenkama“, která vyhnala všecka děvčata do síně. — — —

„Kde ste bel?“ chytal Mikulica za rameno oblečeného žida Hausera, vracejícího se odkudsi zvenku.

„Ale —“ pohnul žid malomyslně rukou, „votelila se nám kráva a žádné nic nevěděl — A tele huž studený — — —“

„Tak! To je čisté bál!“

Ke čtvrté hodině domů musil zas Katz. Rybářovi už nestačilo ani kávy ani cukru a Kryštofovi už také došla zásoba. Kilo kávy a tři cukru musel tedy na výpomoc přinést Maxi.

Marš prvnímu odcházejícímu páru zahráli muzikanti, teprv když kostelník na věži dávno odzvonil klekání.

Za prvním párem odcházely i páry jiné, ale nikdo nešel rád; každý dlouho nějak ve dveřích otálel — ještě se vracel a oblečen, zakutlán — ještě se pouštěl do tance.

Sládek třikrát kožich oblékl a zase svlékl, tance nasytit se nemoh.

„A dyž už je to takový — zahréte mně ešče jeden ‚walzer‘! -Já si ešče zatancuju, habe tele vokřilo!“ hodil žid dva rýnské na „kruchtu“, shodil zimník a dal se do běhu za svou ženou.

„Jurko! Hložkovu chalupo huž je vidět! Dum!“ křičel Mikulica na Dóbka.

Dóbek se podíval oknem na Hložkovu chalupu a opravdu už tam prorážela v ranním svítání. Usmívaje se šel, ale jen ženu zavedl domů, už tu byl zas.

Bílý den rozehnal i ostatní páry. Ale nerozehnal bálovníky.

Byla tu ještě Rybářova děvčata a vytrvalejší tanečníci měli teprv nyní celou šenkovnu pro sebe.

Pryč byla nádhera habrůvského bálu. Růžičky otrhány — zem polita pivem, potahané ubrusy zely skvrnami rozlité kávy, zbytky z doutníků, kosti z pečínek válely se po stolech, strávený, zkyslý vzduch těžce zaléhal dech.

Několik bálovníků zasedlo ke stolu a snídali zbytky. Pili čaj a černou kávu, pili víno a zas kávu a zas víno.

A písničku zpívali za písničkou.

Žid mezi nimi. Platil.

„Tele scíplo a tak ať scípne aji kapca! Víno sem!“

Vlastní „svůj“ bál teprv teď zahájil majstr pštros.

Už zvonili do kostela na mši a ještě seděli.

Už děti šly do školy a ze školy a ještě seděli.

Už poledne zvonili a — seděli ještě.

A nerozešli se, až když do hospody dorážet začaly ženy.

„Takové bál ešče v Habrůvce nebel!“ volal rozmařilý Buček, vraceje se od tance s ženou, která přišla pro něho.

Teprv k jedné hodině s poledne muzikanti zahráli poslední marš.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. zrcadlově obrácené „S“