Rok na vsi/Leden/Fabiánská

Rok na vsi – Leden Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Besedy	Fabiánská	Bál

Údaje o textu
Titulek:	Fabiánská
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 407–410. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na Nový rok dlouží prý se den o slepičí krok, na Tři krále o krok dále, na hromnice o hodinu více a pak se už vůbec nečítá.

Mělká tradice, jalová útěcha a — přece útěcha.

Den sice podobá se dni, zima běsní zas, jako by neměla mít ani žádného skonání, ale slunce přece už aspoň o píď ponadzvedlo se nad šedivou čáru obzoru.

Příkrá je ta zima — krásná a surová, běloučká jak nejčistší obraz nevinnosti a zas krutá a mstivá jako nejlítější furie. Spí v lesích a hladem hubí zvěř; bouří po nivách a vdírá se svým spárem právě do nejnuznějších lidských příbytků. Na studený, svrchovaně despotický její pokyn padá na tisíce a tisíce tvorů, před přísným bílým jejím čelem do černých brlohů zalézá i nejvzdornější tvor. — Královská je to zima.

Fabiánská! Zima cikánská. I bílé zuby na mrazu zrozených dětí skřípají bolestí v děsném jejím objetí. Snad všechno, všecko chce ubít a zničit — práská svými vichřicemi v divokém tanci splašených živlů, a když utichne — lehá na nivy a všechnu žijící přírodu jak ztělesněná smrt. — — Ptactvo z polí a lesů doráží až ke dveřím chat — i straky opustily samoty, a kývajíce smutně dlouhou svou ojí, slídivě pátrají po dědině, čím by zahnaly ptačí svůj hlad. Tvrdí, všem psotám uvyklí havrani, vyhublí až na kost a krotcí jak slípky ze dvorů, už ani neodlétají, chocholaté trpělky s peřím od zimy zčechraným krátkým, malátným letem vyhýbají blížící se noze osamělého chodce a znovu znaveně s bolestným crkotem hledají po silnici těžce zas oužený, výkaly smíchaný a sněhem pozmítaný zob. — Vrabci až do síně dorážejí a drze kradou nějaké to tvrdé zrnko nebo ždibec vařeného zemáku hozeného slepicím a kačenám. Na hruši skulinky už není, které by nebyl datlík prohledal a hnán hladem až na okno se odvážil, hledaje v červotočivých rámech bídnou svoji výživu. Drůbež z kurníku už ani nevylézá, i v holubnících ticho — z boudy vylézá a ihned zase zalézá zimou skučící pes.

Zakletá zdá se být dědina s chalupami pod zasněženými došky. Zapadlá jak hřbitov krčí se do klínu tichého údolí a chvílemi ani vrzavé dveře statků a chat, nehybně zalehlé v navlhlých svorech, neruší povšechného obrazu věčného zmírání. Skřípou jak vrátka od pole smrti a nebýt těch do školy a ze školy přebíhajících dětí, zdálo by se, že dědina vymřela. S vřískotem vyběhnou ze školy, zamrví se ve sněhu, otisknou v něm několik ukřižovaných panáků, ale ihned nato, dýchajíce v běhu do oznobených nehtů, skokem vyplašených vrabců rozletují se proházenými chodníky na všechny strany. — —

A dědinka zase spí.

Jen občas zrána zakvikne píchnutý vepř a bolestným řevem široko daleko po dědině až do chat dá znamení, že i hladovým se dostane dnes aspoň sousta spadlého se stolu požehnání. K večeru zamumlané postavy dětí opatrně se plíží sněhem jako nitky se rozbíhajícími cestičkami, roznášejíce v teplém, holé ručky příjemně zahřívajícím hrnci pařící se polévku a v ní po jitrnici a uštědřeném jelítku. — — Na talířích pod ubrusem roznáší dcerka domu všem členům rozsáhlé, celou dědinou rozvětvené rodiny. U Stéskalů do osmi míst tak posílají „zabíjačke“ — a raději tedy odpraví hned vepře dva, aby se dostalo všem a něco zbylo také jim.

Na božím loži roztrhne se časem peřina, z připlulého mraku vysype se „nový“ sníh a pokryje svým úbělem zežloutlého předchůdce. Ale dýchne severák, odfoukne mraky, odnese chmáry, nebe se zčistí do plného modra a v břitkém, řezavém mrazu zachřestí sníh, zazvoní jak ocel tvrdý led.

Fabiánská! — —

Dlouho už takové nebylo! — —

Pod zjasněným nebem do dálky jak bílé skály svítí nakupené závěje, chalupy i stromy, dědiny i nivy, kopce, doliny — všecko, všecinko — všecko se halí v bílý kment zimy. Rokle a potoky vyrovnávají se s planinou, na cesty ani vidět není, zapadají lesy a jen po mezích a po stráních někde osaměle do prázdna trčí nad sněžnou nekonečností pozdvižený svatý kříž.

A jako by ani nežila, nebyla — tiše dříme bělounká země — úsměvem krve podlévá se nebe k západu.

Chudina běduje, třesou se zimou v nevytopených jizbách a jen boháči, unaveni pohodlím v teploučkých jídelnách, vylézají na čerstvý vzduch, halí se do mocných svých kožichů a v rychlém běhu koní, veselém řehotu rolniček projíždějí se v malovaných korbicích.

Uchovala si fabiánská prokletou svoji slávu — přisouzenou jí od věků. Ve dne svítí, v noci pálí — s přibývajícím dnem roste i zima.

Ptali se vlka, kdy je zima největší.

A vlk odpověděl:

„Když se slunce rodí.“

Slunce se rodí!

Ironie sama, a přece krásná zvěst!

Už zima ani tak duši netlačí a zamrzlá okénka už tak nepřipomínají oči potažené „slepotou“. Vždyť je už naděje, že do nich křísnou hřejné paprsky a všecky ty nádherné a bujně rozvité listy ledových květů roztají v kvetoucí, barevnou zem.

Slunce už se rodí! — — A s ním na obzor vstává slavnost všeho tvorstva — Vzkříšení.