Rok na vsi/Leden/Kvákoň

Rok na vsi – Leden Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Obecní účty	Kvákoň	Přijde jaro

Údaje o textu
Titulek:	Kvákoň
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 440–447. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Františka Saleského.

Bratrstvo Třetího řádu svatého Františka, když dnes po schůdkách sestupovalo z kostela — jako by od hrobu šlo — — — Tytam všecky přeludy slávy, místo chvály věsilo se jim na schýlené hlavy plno hanlivých úštipků, a když pan farář ze sakristie vycházel, po nich se ohlédnuv na prahu božího chrámu, div jim hlava nespadla „samó haňbó“; — nevím, kde by se byli radši viděli než tu na místě veřejného, špatně tajeného posměchu.

Co se naradili!

Co se nacvičili, nazpívali, natěšili — — a — — Teď brkali přes rumy svých bohabojných snů, ani očí pozvednout se neodvážili jako člověk, který cítí, že ze všech koutů na něho ukazuje káravý prst ostudy.

„Pro takovó malichernó hlópost!“ zastavila se na posledním schůdku stará Bébarka a grňavou svou rukou uhodila se do čela, jako by nechápala, že tam může být ještě něco jiného než mozek. — —

Také tetka Očadlíčka očima jak bazilišek stříkala hned napravo, hned vlevo a neustále polykala sliny, jako by požila něco velice hořkého — — „Takové kvákoň!“ pravila a zatřásla dolním rtem.

Za nimi stál Kunz, spoluoud habrůvského bratrstva a nejstarší, nejváženější jeho člen. — Usmál se samolibě (Kvákoň byl jeho rival), skrčil hlavu do ohromného šálu, který mu sáhal až přes ústa, a brýle, které zapomněl rozčilením sundat, teprv na schodech zastrkuje do lepenkového pouzdra, pravil svým vyšeptalým, breptavě natrženým hlasem: „I dyť sem si to hned myslel, že to tak dopadne! Jemu něco svěřit! Radši to udělat sám — — —“

Kvákoň!

Kvákoň!

Byl to bývalý čtvrtláník, nyní baráčník a povoláním zedník. Byl spoluoudem svatého růžence, vůdcem na poutích, pfedříkávačem na procesích a jedním z hlavních členů bratrstva Třetího rádu svatého Františka Saleského. — —

Jeho vysoká rovná postava s bílými, po anglicku jen po stranách narostlými vousy, převyšovala vždycky celé procesí. Do kostela vcházel první, z kostela odcházel poslední; při pobožnostech vedl růženec jenom on, žalmy tak prorocky nedovedl nikdo předzpěvovat jako on; kraj světa mohl s ním každý jít — Pavel Hrózek vyznal se všudy. Své berušky zavedl už na všechna svatá místa po celé širé Moravě s Hostýnem, Velehradem, Křtinami, Vranovem i Žarošicemi, po celých Čechách i se Suchdolem, viděl i slavné poutě v Uherském Šaštíně, v Maria Zelli, Vambeřicích, Čenstochově — — a kdož ví, kde všude jinde rozléhal se zbožný jeho hlas. — —

Sebevědomí všech těch vykonaných cest a nevyrovnatelných skutků nosil tak v celé výšce svého sáhodlouhého těla. Ne tak na sobě — jako v sobě. Povahou stále klidný a stále nehybný, choval v sobě tvrdé jádro lehce vznětlivého vzdoru, který ihned jak křemen zajiskřil při sebemenším nárazu jakéhokoliv odporu. Jeho oči jinak jen mrholily vlčím, beránčinou tlumeným jakýmsi ohněm okázalé pýchy, kterou tak proslul tvrdý moravský sedlák ze starších dob a leckdes slyne až dosud.

Míval jeden z nejpěknějších čtvrtlánů. A už má jenom kus té hrdosti.

Jednou tak mluvili o tom Filipek s Ambrožem, a když byli zjistili, že ani nepije, ani nekouří, ani nekarbaní a z pouti že si ještě spíš přinese, nežli utratí, ptal se Ambrož: „Tož kam to dal?“

„Ďas ví — — —“

A víc by také nedovedla říci celá Habrůvka.

Měl jednou rozřezat dva metry školního dříví se svým nočním soudruhem Chocholáčem, hlásným. Poslali pro něho školáka — že aby šel, Chocholáč že už je na dvoře.

Za chvíli doletěl Tomáš zpět.

„Vzkázali, že nepřindó; pré be leda bláznile, habe se dřeli na cizím —“

Chocholáč spustil pilu.

„Ták! Na cizím se nesce dřít — — A na svým meslím taky ne — Proto tak daleko to přivedl! Haž na hlásnýho.“

A to byl asi jediný správný úsudek, který se o Hrózkovi uvésti může.

Chocholáč už byl líp na tom.

Na svém se dřít nechtěl — dřel se aspoň na cizím — — —

Důstojně zasvětit den svatého Františka Saleského, připadající koncem ledna, bylo už tříletým přáním všech členů bratrstva Třetího řádu, zaslíbeného uctívání a zbožnění zamilovaného tohoto světce. Každého roku shromažďovalo se bratrstvo toho dne v plném počtu na mši svatou a s růžencem kolem prstů otočeným modlitbou vzývalo svého patrona. Jen písničky dosud nebylo, která by se na ten den hodila a kterou by doprovoditi mohli celou mši svatou.

Pavel Hrózek v citelné té mezeře brzy vyhlédl pro sebe místo, na kterém zbudovati mohl nepomíjející trůn pro svou vysokou postavu a slávu. Zabral se do bohaté své pokladny zbožných starodávných písniček, tu pozměnil, tam přidal, jinde přizhustil — zrýmoval, přebásnil, natáh — a ve shromážděném bratrstvu vytasil se už i s „notou“.

Už předloni sezval k sobě do chalupy navečer všechno bratrstvo k důvěrné schůzce a „ponavrhl“, aby se té písničce učili, že je „nová a případná“ a že ji zazpívati mohou při mši svaté v den svatého Františka — třeba bez varhan — protože v notách napsaná ještě není. „Tak to bode haji lepší. Haspoň bode srozumitedlný každý slovo.“

Návrh se líbil. Písnička také. Hrózek sám ji opsal tolikrát, kolik bylo „spoluoudů“ — a jen rival Kunz prohlásil, že ji pro sebe opíše sám, protože „svó škriptu nélíp čte“. —

Hrózek začal kousek, druzí zpívali s ním. A tak kousek po kousku — jak ve škole děti, až ji uměli celou.

V Hrózkově chaloupce bylo tenkrát jako v kostele.

Tenkrát ji ještě při mši nezpívali, protože se ještě někteří necítili a říkali, až to budou umět „moc dobře“. Loni na ten den připadla zas jakási školní slavnost a tak zas až letos. — — —

Déle odkládat s produkcí nebylo už ani radno. Mezi lidmi se o tom mluvilo, že Pavel Hrózek vynašel „jakósi pěsničku svatýho Františka“ — — a tak každým průtahem ohrožena byla už i čest a vážnost všeho bratrstva.

Jak se všichni těšili!

Ten večer před svatým Františkem sešlo se bratrstvo ještě jednou a naposled, aby písničku „ešče jednó a jak se patří zrepetýrovali“ a dobře hlasy spolu srovnali. Se svou paní došel i rival Kunz a tak se vžil do písničky svého protivníka, že jej při zkoušce vytlačil i z vůdcovského místa a při zpívání sám rukou dával takt. To byl teď „néhlavňéší“ řiditel; autor sám po způsobu všech básníků na světě — byl šetrně posunut stranou — — Vřelo to v něm jako v plném, na prudký oheň postaveném hrnci. —

Jeho hlas vedl sice celý sbor, jemu svěřeno bylo požádat pana faráře, aby za spoluoudy bratrstva sloužil mši svatou, jemu uloženo bylo i, aby sebral peníze na zaplacení této mše svaté, ale dali mu ještě jednu věc na starost — a to neměli dělat. Hrózek cítil se tím odstrčeným až na stupeň neodpustitelné inferiority, kterou neměl asi nikdo jiný na svědomí než ten jeho rival — Kunz:

Měl dojít k panu učitelovi a zdvořile poprosit, aby na ten den na varhany nehrál.

„No ba! Já bodo nekeho se doprošovat, dež teho néni hani potřeba! Hučitel včil do kostela beztak málokdy chodí, protože za ňé hraje Dlapka — a ten je v bratrstvu a bode zpívat s náma, habe to lepší šlo. Nikde nepudo!“

Rekl tedy jen zedníku Dlapkovi, který se na varhany naučil hrát sám a rád pana rechtora zastal.

Dlapka beze všeho kývnul hlavou. — — —

S tvářemi neobyčejně vymytými — důstojně v jakousi účelnou vážnost sladěnými scházelo se bratrstvo ráno ke chrámu Páně, kde Hrózek ještě přede dveřmi sbíral od spoluoudů po dvacetníku na mši svatou. Při tom počínal si s takovou okázalou povýšeností nade všemi ostatními, že to pana Kunze — až uráželo.

„Copak von je všecko?“ vrčel Kunz potichu ke své ženě, ale tak, že to slyšet mohl i Hrózek. — Pojednou se Kunz obrátil a dodal hlasitě:

„Řekl ste, Hrózku, panu hučitelovi, habe nehrál?“

„Řek,“ odsekl řízně Hrózek, a vloživ i poslední dvacetník do hrsti, spočítal a šel na faru zaplatit mši. — — —

Farníci seděli už v lavicích a odkašlávali.

No — a nebylo jich tolik, jak „františkáni“ očekávali — —

Před lavicemi mrvily se děti.

Kunz zasedl vedle Hrózka po pravé, po levé ruce se mu usadil Dlapka.

Všichni už měli švabachem psanou písničku v rozevřených modlitbách svého řádu, jen Kunz rozkládal „škriptu“ svou a šátkem, velikým jak trávnice, vytíral brýle.

Hrobové ticho táhlo kostelem — —

Ze sakristie zašumělo kněžské roucho, ministrant stál už ve dveřích v komži, s misálem v náručí a chápal se rukou za třapec zvonku, aby v pravý čas zazvonil.

„Bodete na to vidět?“ nahnul se k Hrózkovi starostlivě Kunz.

„Eh bodo,“ odtušil Hrózek sebevědomě — jako by chtěl říci: „Já nehodo na písničku vidět, dež sem ju sám složil!“ — — —

Pan učitel seděl u snídaně a vyškraboval dítěti z buchty „šváby“, jak říkal rozinkám. Byl bez starosti. Děti do školy ještě se nescházely a o slavnosti Třetího řádu svatého Františka neměl ani ponětí. — Varhany — „Beztak to obstará zas Dlapka — —“ A jen tak levým okem nedočkavě pohlédnul na dlouhou trysku u dveří stojící dýmky.

Z kuchyně vešla jeho žena.

„Ty — klíče od kóru ještě visí a Dlapka dnes do kostela sotva půjde. Včera vyhrávali v Borové — — je dnes Františka — —“

Učitel trhl hlavou.

„To — — to máš pravdu, ženo!“ Nechal hned vybírání „3vábů“ a postavil dítě na zem.

„Honem mně podej kabát!“

„Konšto! Natahovat varhany! Tady máš klíče,“ pravil pan rechtor k bělohřivému, do školy vcházejícímu chlapci a podal mu klíče.

Konšta vylítl po schodkách ke kostelu.

Pan rechtor za ním.

V sakristii právě cinknul zvonek, když učitel zmizel v přítmí kůrového schodiště.

K oltáři bral se kněz — — —

Srdce Hrózkovo hlasitě tlouklo, když volným krokem pan farář se nesl k osvícenému oltáři. Bratrstvo, sedící výminečně dnes v prvních třech lavicích, hlasitě ještě odkašlávalo, aby vyházelo ze sebe všechno, co by překáželo čistému nasazení zvelebené hymny. Kunz dvěma prsty poopravil ještě na nose okuláry a už čekal jen, až pan farář sestoupí ke konfiteor. „Jak bude pan farář překvapeni Co řekne, až se doví, že to všechno řídil on! — — —“

Pojednou shrben vztyčil se v celé postavě — jak srnec napínaje krk i sluch, když zvětří podezřelý ruch.

Vzadu ozval se šramot.

Dup — dup — dup — — —

To bubnovaly kroky po schodech vedoucích na kůr.

Hrózek zbledl.

I v bratrstvu zvedala se hlava po hlavě jak v hejnu, když nejostražitější ze všech jeví nepokoj.

Zavrzal zrezavělý zámek — hrkla stolička.

„Tak! — — — Teď nám do teho hróchne varhanama a máme po Františku — —“ slétlo beznadějně z Hrózkových úst. Kunz se ohlédl po Hrózkovi a škodolibě se usmál.

Také děd pootevřely ústa a hleděly na kůr.

Tam už zcela zřetelně bylo vidět rechtorovu podškubanou hlavu a hned nato světýlko od rozžehnuté sirky. Rozžíhal svíčku.

Hrózek už otvíral ústa, aby rechtora předešel.

Všechno následující dělo se téměř současně.

Měchy — Hrózek — varhany — Dlapka, s Hrózkem Kunz — a celé bratrstvo, všecko zajednou srazilo se v jeden srdcervoucí hřmot, ve kterém varhany přemáhaly bratrstvo a bratrstvo — — překřičet hledělo zas varhany. Pan rechtor pracoval rukama i nohama jak divý, neviděl, neslyšel — — nakonec však přece se zlostně ohlédnul, co to zpívají, když přece hraje obvyklou „Začíná se konat“.

Mezi kůrem a bratrstvem rozehrál se zuřivý boj. Hrózek napínal hrdlo, až mu žíly nabíhaly jako provazy. Kunz jen bečel, ale také ho bylo slyšet i s lehkým, vycvičeným tónem Dlapkovým. Lidé, sedící po levé straně za bratrstvem, okřikovali Hrózka — sestra představená dokonce vstala a zpříkra se ohlédla po celém bratrstvu, jako by řekla: to je přece škandál! — Od oltáře se ohlédnul i ničeho netušící a patrně uděšený kněz — — Co se to děje? — —

Citlivě rýpnul Hrózka do žeber pan Kunz a kdosi z bratrstva zezadu žďuchal jej kancionálem.

Varhany přemohly konečně marně s tolika píšťalami zápasícího Hrózka — a kostel zpíval už jak obyčejně svou „Začíná se konat“.

Farníci „nespoluoudi“ bratrstva ve zpěvu se usmívali.

Bratrstvo sehnulo pokorně hlavy a jalo se potichu modlit. Jen některý oud zpíval s ostatními. — — —

Co se to jen stalo? vrtalo všem hlavou a oči nedůvěřivě obracely se po Hrózkovi.

Ten zlostně cosi vysvětloval Kunzovi — — —

Schlíple vycházelo bratrstvo z kostela.

Jen Kunz byl rád.

„Přeci je jen někdy dobře mít míň rozumu a víc řeči —“ uštipla jedovatě Očadlička a jako by nic trousila ta slova Hrózkovi přímo do cesty.

Stranou stál Kunz s několika oudy v nejživější rozprávce.

„Šak se beztak v bratrstvu dycky jen roztahuje,“ vynikl ze zmateného hovoru rozhorlený, a přece uspokojený jeho hlas.

„Já sem povídala, že to ten Kvákoň nějak zbablá! —“ spouštěla se na první schod těžká Stéskalka.

Kvákoň — — —

„Pane učitel, přece mně povězte, proč ste dnes ráno hrál na varhany. Bylo to naschvál? —“ ptala se navečer paní Kunzová.

„Já jsem nic nevěděl! Nikdo mně nic neřekl, Dlapku jsem neviděl jít do kostela, pro klíče taky nikdo nešel — tak jsem šel sám.“

„Přece se to už doví jak dlouho trousilo, že budeme zpívat — a včil — — pětku bych nevzala za ten smích!“

„Ke mně s tím nikdo nepřišel! Já mám vědět, že se učíte nějakou písničku?“

„To je k hrůzi s tím Hrózkem! Všemu chce lepší rozumět a takhle to potom zešmodrchá, že je z teho jen pohoršení. — — No, už je to. Podruhý budem chytřejší — — Dobrou noc!“

„Dobrou —“