Rok na vsi/Leden/Přijde jaro

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Přijde jaro
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 447–452.
Licence: PD old 70

Na den sv. Juliána.

V hospodě, dosud ověnčené papírovými řetězy a smrčím, zase to hučí jak v doupěti rozbouřených čmeláků.

Baby — ženy — po černé podlaze dupe chasa, hrají roztančené nožky zpocených děvčátek — v nepřehledné chumtanici narážejí těla o sebe a pružně od sebe odstrčená znovu se rozhánějí v kolo. Hořící doutníky probleskují matenici skoro potmě při slabé lampičce prohánějících se těl, kouř hustými oblaky válí se pod černým trámovím stropu.

Pustě vřeští harmonika a cimbál zmateně drnčí do jednotvárného rupotu bot. Nejednou otevřené hrdlo vřískne, bujně dupne okovaná bota, rty funí dlouhými dechy a zas v krátkých záchvěvech postrkuje sebou pružná kupa pod mrkající lampou, z níž občas dopadá stékající kapka petroleje na hlavy tančících.

„Malá muzika“ říkají harmonice tvrzené cimbálem. Za celý rok slyšet ji jen jednou, dvakrát — když je masopust.

Na harmoniku hraje mistr Vyplel. Hlavu kloně k harmonice, uchem zrovna mlsá krásu výroční své produkce, rozkládá a stahuje husté varhánky harmoniky a jen ty oči jako by k harmonice nepatřily: stále jimi těká z kouta do kouta a — do prázdna.

Zuřivě do cimbálu bije Matouš Kocmánek. Bez oddechu tluče kladívky do bezpočetných strun a opilou hlavou stále potakuje jak motolicí postižený beránek.

Nebyl by letos Matouš Kocmánek hrál. Loni po nešťastné takové „malé muzice“ s cimbálem — postavil zamilovaný svůj nástroj do komory a překvapil celé shromáždění své rodiny upřímným slibem, že už „nikdá — nikdá lidem mozekanta dělat nebode“. — Ale jako každý rok i letos vyhlídka na „toli pití, co je v potoce vode“, rozklížila už nějak přeschlý jeho slib. Kocmánek svolil tedy, že „cembál vetáhne“. Šel do komory, ale cimbál už dokonce nevypadal jako cimbál, nástroj hudební. Rodina patrně slibu jeho pevně věřila. Dalo se tak soudit z přischlých zbytků na zvučné jeho půdě a postranních deskách — — Nadobro se odtud vystěhovala ryčná harmonie strun a na místo nich přes léto rozlehlo se v cimbálu lože housátek — „kačen — lebo čert ví co“. — — —

Uhodil lahodným tím instrumentem do kouta a chvíli se nemohl na něj podívat. Ale ta vyhlídka na „toli pití, co je v potoce vode“ — přece jen zatočila mocným Kocmánkovým tělem v komoru, sehnula až k cimbálu nahrblá jeho záda a prsty chtivě ohledaly povšechný stav tajemného orgánu. Než se lidé rozešli z požehnání, byl cimbál pomocí vody, věchty slámy a svaté trpělivosti přiveden zas k tomu stavu, ve kterém způsobil vždy tolik hrůzy v rodině. Nemělť Kocmánek dost na pití v hospodě a nejednou opravdu hledal ho i v potoce.

Když byl Matouš shledal všechny struny, které měl po almarách a malovaných truhlách postrkány v zásobě, „seštemoval“ cimbál a na sladěném nástroji přehrál několik svých nejvzletnějších pasáží — usmál se blaženě na krčící se v koutku rodinu, a cimbál drže pod paží, šel dělat „bál“. —

Mistr Vyplel už čekal a povrzával zatím sám. — Právě dohrával polku, když do posledních taktů poprvé zavířily Kocmánkovy paličky.

Děvčata stavěla se v kolo a chvatně přetírala potem se chvějící rty; ňadra, skrytá pod košilkou bílou, zrychleným dechem vzdouvala se a padala jako vlnky bílých pěn.

Z hrdel chasy vydrala se písnička, do ní brzy vpadly mladistvé hlasy bočním krokem v kruhu postupujících děvčat:

Před naším je stromeček,
na něm zpívá slavíček.
Zpívej, ftáčku,
můj zpěváčku,
do dňa bílýho,
až já půjdu
od děvčete
modrovokýho.

Před naším je zahrádka
a v ní roste fialka.
Fialenka
i Andulka
i karafiát.
Přijdi si ty,
můj synečku,
kytku natrhat.

A hospodou hučí masopustní vřava. Rozplesklé hlasy zpěváků a zpěvaček přehlušují nalitá už hrdla mužáků, baby terentí, v náručí pláčou děti — ze síně s vřískotem se žene hejno prchajících výrostků, jež odepjatým řemenem vyhání podnapilý hlásný Chocholáč. — — —

Majstr pštros kukyryhá — — v koutě křičí Ondruška-Burda, že nebude a nebude ručit Horbiškovi v záložně. Třepal velikýma svýma rukama před sebou jak medvěd a volal na celou hospodu: „— Témato mozolama mosím hudělat hezkéch pár tisíc tihel (pracoval v brněnských cihelnách), než vedělám sto padesát rénskéch, co sem zaplatil za Vrbku. A svědomí s chudákem ten člověk hani nehledá! — —“

„Eh co! To néni nic? —“ je slyšet zas v druhém koutě Sedláčka ze záhumení. — — „Tuť tetka Turková má platit dáňku z chalupe za pětatřicet roků, a chalupa celá nestojí za to. — —“

Oči se valí z důlků.

„Jak to? To néni přeci hani možný!“

„Je to možný! Před pětatřicítima rokama to bel presúz. No a Turčeny táta si z teho hudělal bévání — — sednici, kucheň a vokna a belo to. Bez numera — jen tak. A včil při tem konškripcú, jak to před dvóma rokama čítale, vešlo to najevo. Ti páni na hétmanstvjú to veščórale — a tetka Turková dostala včil numero a zadrženó dáňku mosí zaplatit. To bode drahý numero!“

Sedláčka přerušila zas harmonika s cimbálem.

Šenkovna opět zavířila, plápolaly plamínky světel, houpaly se kosárky, dělil se kouř, sukně jak obláčky bíle plovaly zmateným přítmím — —

Venku tichý, jako jiný svět. Noční nebe nízkými mraky málem se dotýká spící dědiny. — — —

Od jihu táhne teplý vítr.

Střechy šumí — — taje sníh.

Na Habrůvku zadýchalo jaro. — —

Dřímajícímu jaru proklouzl první vzdech.

Nebyla to ještě píseň — — to světy jen tak na zkoušku ladily své nástroje, ozvaly se teprv jednotlivé, nesladěné tóny budoucího Vzkříšení.

Zhluboka zahučely lesy, rozehřálo se sluníčko, prvními studenými slzami zaplakala zima. Se střech řítila se voda, v kolejích stály rybníčky a na polích po dlouhé době zas prohlédla požehnaná zemina.

Nikoho dosud nebylo vidět, a přece už ze všech stran slyšet bylo výkřiky a tajemný, náhlý šum. Ze dvorů rychle odstěhovala se černá ptačí havěť, v zlatou koupel zapadla nenadále celá dědina; holubi s veselým plácáním ohromnými kruhy oblétli rodnou dědinu.

Ze školy k polednímu vyběhli chlapci.

„Chlapci, hele, to se pěkně dělajó gule!“

A už první prolítla vzduchem a dobře mířená musila se za krkem zrovna rozplesknout Fókalovi.

Za kulí první letěla druhá, třetí, čtvrtá — — a netrvalo minutu, v bitevní čáře stál už na kopečku jeden kmen, pod kopečkem u kostela tábor druhý. Bílých „gulí“ míhalo se vzduchem jako vlašťovek.

Staří stáli před chalupami a smáli se; když některá „obzvlášť dobře sedla“ — — bylo z žudrů slyšet pochvalné vřísknutí.

Vtom válečníci, planouce ve tvářích, náhle ustali. — — Zařinklo sklo.

„A ve pakážo jedna nedobrá! — Tadyk se bodete rvát? Kdo to vokno roztřepal?“

Tetička Horbišková ještě nedokončila svou velkou řeč a za statečnými bojovníky už zapadala zbabělá vrata.

Prý to „bela nétvrdší gula Hložkova“. — — —

Krásně bylo na silnici za dědinou, kde slunko hřálo nejvroucněji.

K Habrůvce od Dubňan dlouhou řadou táhnou panští volaři a zpívají. Sesedli se do skupin na dvou předních saních, a s hroucháním rozsekávajíce biči zvlažený vzduch, hlaholem svých hrdel plní dolinu. Těžké páry skotu zvolna v příjemném vědomí klidu bez pacholků líně šlapou silnici za nimi. Janek Horbišků, rozvalen na předních saních, zalamuje rukou nad kloboukem, zpívá ze všech nejmocněji. Nad kloboukem pošinutým v týl trčí černé havraní křídlo. Jak byl příšerný v tom otepleném, bílém kraji, zalitém mlaďoučkými jara paprsky! V lahodném průvodu první jarní písně! Chybělo jí ještě mnoho strun, ale ta, která jediná zazvučela, zněla už určitě, čistě.

Už ke třetí hodině rychle hasnuly jarní tóny — — — Jako když o struny zavadí ruka namátkou, jako by zkoušet chtěla, podržel-li nástroj na svém lahodném souznění.

Zafičel ostrý polák a zpět zahnal k jihu všecky vlažné větérky, které na výzvědy zaběhly až k nám. — — Sluníčko jako když bělmem zatáhne, modro nebes zhltla náhlá tma. Zas zmrazivěl vzduch, ztuhly kalužinky, změklý sníh zkřehl v sypkou drť.

A jen ty černé hroudy v polích znamenaly v bílé pláni prvního jara návštěvu.

Zajíci a koroptve po marném úsilí dohrabat se osení pod zledovatělou korou země vrátili se k zahradám a družně pobíhali po zažloutlé silnici. Holubi, na chvíli pobouřeni jarním mámením, znovu klidili se do teplých holubníků a černí hosté — vrány s krkavci — smutečními mraky snášeli se k dědině. Zklamaně k hřejným krbům vracel se i lid.

Tak rok co rok jaro ke konci nejledovatějšího měsíce vysílá první své zvědy do světa a bez milosrdenství zas je ubíjí zima. Zuří znovu a zuří hůř než kdykoliv jindy.

Hromničná!

Ale duší už táhne jedna sladká píseň a už ze srdce nezmizí — „Přijde jaro, přijde, bude zase máj“.