Rok na vsi/Říjen/Z jarmarku

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Rybář Cyril	Z jarmarku	Studýnka Augustin

Údaje o textu
Titulek:	Z jarmarku
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 55–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

První pondělí po svatém Václavu.

Svatováclavský jarmark v Borové — — — jak oživne vždycky ta silnice vedoucí k ní! Celé okolí má toho dne svátek, celé dolní Slovácko jako by si do Borové dalo slovo, celými potoky, řekami bloudí mezi šedými boudami malebné řady sem a tam přecházejícího lidu.

Habrůvka na jarmarku byla celá, na Silůvce ani nepracovali, v Loučkách doma zůstaly snad jen nemožné stařeny a v peřinkách děti — — Časně ráno přes Habrůvku spěchali i Křovanští a Stráňovští až do poledne, — odpoledne a navečer rozlívaly se zas všechny ty houfy a tábory dědin přes kopce a lesy ke svým teplým vsím. — — Je před hody, a proto bývá trh svatováclavský nejslavnější. Nikdo z trhu nejde prázdný, každý si nese něco na rukou, na zádech, v náručí, na hlavě a mnohý i v ní.

Tak nepřetržitý řetěz postav už od rána se vinul pěšinkou k lesu silůvskému vzhůru a po celé odpoledne až pozdě k večeru stékal zas pěšinkou dolů k bílé silnici, jen jen se míhající bílými, na uzly přivázanými ranci.

Už jdou.

Měkkým prachem silnice unaveni vláčejí své staré nohy krejčí Bílek se stolařem Bezděkem. Kamarádi, které rozvede už jen ta smrt. Jsou spolu den jak den. Spolu šli ráno na jarmark, spolu jdou z jarmarku — — Tentokrát hovoří jaksi moc nahlas. Mistr Bezděk v tváři jen svítí a malé oči v sádelných lících hoří mu jak kocourovi zřítelnice rozšířené tmou. Ale Bílkovi se jde těžko. — Tak těžko ještě nešel. Přes půl roku ležel jako Lazar a cesta na borovský jarmark byla první jeho vycházkou. Zmohl jej vzduch, sklíčila chůze. Staroši tak tak že se silnicí hrabou; brebentí o tom, kdo v šestašedesátém umřel na „koleru“ — a že už ta kolera zas kdesi straší.

„Ale to je, meslím, ešče daleko?“

„Daleko. Až kdesi v Sibérii — — —“

Předhonilo je několik žen s koši na zádech převázanými čistými bílými plachetkami. Drnčení bab slyšeti bylo už zdaleka. Protřepaly už celou Habrůvku a ještě jim zbylo tak na jeden jarmark. — Tetička Hrabálková ze záhumení nese děvčatům k hodům na šaty. Vedle ní pospíchá Matulová s chlapcem. Dlouhý, mocný její krok v městských sukních dlouhých až na paty zdá se ještě delším a mocnějším. Kluk přes rameno pověsil si boty a v zubech skřípe harmoniku, na kterou nemůže a nemůže zahrát Hej, Slované! — — Už se s tím mořil celým lesem a — kdyby jedné pořádné „noty“ z těch „féfarek“ vyloudil! — Ale bylo to také cvičení! — — Každou chvíli aby poskočil a doháněl maminčiny dlouhé kroky. Nač tak spěchá? — — Nic po tom — až doma — — —

Ze stínu doubravy pomalu s hůlčičkou v ruce žejbrá se starý žebrák Petráš — — I on byl na jarmarku. Jak strašidlo vylézal z lesa a dva klobouky měl na hlavě — vespod starý, opelichaný a tak už děravý, že na hlavě mu seděl jak roztřepané hnízdo; na něm teprv druhý, nový, pěkně černý a kulatý — jen se „blýščel“. Jediné poskvrnky kdyby na něm bylo, jednoho hrbečku nebo důlku — — nic — A teprv teď bylo vidět, jak byl ten starý, mastnotou už desíti let prosáklý, škaredý a — nemožný.

„Dobré odpoledne, stařečku!“

„Dé Pánbu dobré kvíčerek.“

„Taky z jarmarku?“

„Eh taky. Kópil sem si nové klobók!“ volal vysokým hlasem Petráš jak dítě a tou ručičkou významně upozornil na svou hlavu. Sundal klobouk a pohladil ho dlani; — jako by zvíře hladil, laskal mileného tvora. „Už jé tak k smrti bodo mět dost — —“

„No, to jich ještě spotřebujete několik, když tak dobře umíte běhat.“

„A pane, ne! Tak bídné jako dnes nikdá sem ešče nešel z jarmarku. Ten kašel! Někdy v noci kašlu — div zdi neroztrhám.“

„A na jarmarku jak bylo?“

„A dobře belo. Jak na jarmarku —“ vesele před sebe hodil Petráš a ďubl hůlčičkou do prachu. „Kópil sem si za pět té dobré a snědl sem haj i párek — — Šak už sem jé neměl kolik let. Dobře tam belo. Tech lidí! Bože, tam belo lidí! A všeci párke. Sám Pánbu ví, co se téch párků dneské minulo.“ —

Odešel.

A dosud mi na mysli tanul blažený jeho úsměv sladkého vzpomínání, výraz rozkoše a šťastného nasycení, když vypravoval, že snědl „haji párek“. —

Párky! — Bohatým labužníkům ústřice, ráčky, ryby, jižní ovoce — — nejsou tím, čím našim dědinám jsou párky uzenek. Dají si i guláš i „kyselý“ (plíčky na kyselo) — i pečínku snědí, — ale párky a kysané oharky — bez těch přece jen nikdo nejde z jarmarku, a když je i nesní na místě, přinese je v sotůrku zabalené do papíru — — Francek Očadlíků v lese ležet zůstal a naříkal jak morem schvácený. Snědl dvanáct párků, a než šel domů, ještě guláš si dal a kysanými okurkami zakončil veliký svůj banket. —

Přihnala se tetička Anyášová s dítětem na zádech.

V levé ruce nesla nový plechový hrnec — v pravé nové střevíce.

Děvče oběma rukama drželo dřevěnou, pomalovanou pannu. Upřeně — zuřivě hledělo dřevu do očí.

„A jakže jí říkáš, Mařenko?“

„Sefka. A toť, — má haji nos!“ rozkviklo se děvče šťastnými rty.

Doběhl Josef.

„Jožko, cože sis koupil?“

Kluk se rozkročil a zabořil ruce do kapes. Z pravé vytáhl kudlu, z levé harmoniku. Pak ještě jakýsi červený měchýřek, který nafoukl v ohromný balón, a ten zanaříkal jako zajíček.

Všeci se divili, co je to za „verk“.

„Fókni ešče jednó!“

Jožka foukl, div sám nepraskl.

Zas ten žalostivý nářek — — —

Jak se Jožka usmíval!

„A cos tam jedl?“

„Párek.“

„A oharek ti nedali?“

Už jen kývl a poskočil zas za mámou, v běhu frkaje do harmoniky.

Šel zas Hložků Honza, sukovitý, ramenatý kluk s novým kloboučkem na světlé hlavě. Koupil si malou „pistulku“ a cestou „vystřílel“ po ptácích už polovinu papírových kapslí.

Druhý den ve škole — darmo mluvit.

I Tomanova Mařka, Antošova milá, s Filipkou sešly od lesa s plnými uzly na zádech. Mařa v ruce nesla pro Toničku kakáč. Filipková v kapse měla uschovanou panenku.

Tak trousili se lidé po dvou, po třech — místy v celých houfcích s nakoupeným bohatstvím.

Slunce zatím sklonilo se k obzoru a zapletlo svou zlatou hřívu do vinohradů Žlutých hor. V dolinu se kladly měkké stíny, vzduch syrověl, večerním dechem vlhnul na silnici prach — — S kopce na kopec přes silnici přelítl prořidlý řetěz koroptví a s čiřinčivým skřípěním zapadl do turčí za loukou. Na pahrbku pod lesem dozpíval oráč, doorávaje poslední brázdy širokých ouvratí. Z dědiny vzduchem šumařil podvečerní ruch.

Od Silůvky po silnici kráčeli maltou umazaní, vápnem postříkaní zedníci s krátkými dýmkami v zubech. Šli z práce do Louček — domu k ženě a dětem na noc. Ti jediní neměli z jarmarku ničeho. Strach o život nedal.

Už se stmívalo.

„A zač kópíš to prase, dež v chalupě nemáš hani na sůl? Zač?“ rozkřikl se nejhranatější z nich a lesy vracely ozvěnu hrubého toho výkřiku. „Ptám se ti, zač? — Bagóna na dluh — — ja — — a maso sníš, sádlo prodáš, peníze hutratíš — — a bagónář leze potem na tebe jako tá veš. A žaluje ti a potem teprv habes vypučil a v gruntovnici máš vo numero víc — — A tak to de furt a furt — — — a už deš z chalupe!“ — — —

Zedníci zahnuli za Sedlisko, kde už se schovávalo šero večera do hloubky noci. Po stromech zavěsily se řídké závoje mlh a ozvěna zedníkových slov stále ještě cosi bublala v hlubokých úvalech Strážky. Ztichl i poslední její dech.

Přejel vůz — druhý — třetí — všecky z Borové. To se rozjížděli kramáři. Po strništích svolávaly se koroptve, v seči na „výstavek“ se hřmotem zavěsil se bažant.

Pojednou se cosi zachvělo vzduchem a hned — v následujícím okamžiku, obklopen hejnem kudrnatých beránků, bílé své kadeře z lesů vymotával jak do černých krajek pochovaný měsíc — — — Krajem jako by se mihl kouzelný prut. Zabělela silnice, stíny lehly v brázdy — při vodách plných tekutého stříbra bíle zazářily čisté chaloupky. Nad hlavou zašuměl křivým letem netopýr — — —

V tesklivé Ave rozhovořil se zvonek habrůvského kostela.

Z jarmarku docházeli poslední z posledních.

Tam u vrat svého statku ležel strýček Švásta se sotůrkem — nové boty v náručí. Už jak ze spaní pohyboval rukou, marně tluče na vrata. — Pak ustal a usnul u svých vlastních vrat. Chodili lidé kolem, viděli jej, ale každý se jen usmál a šel. Nebylo to poprvé. — Už ho ta nemoc sklíčila zas — — —

Rušný večer přešel v tichou noc. Nic se nehýbá — měsíček tiše svítí, stromy šumí čechravým jakýmsi šumotem — zhloubi lesa houká bílá sova,

Dědinka spí.

Pojednou zaklepaly po silnici podkůvky.

Nočním tichem rozezvučela se píseň — vysokým, ohebným tenorem stísněných plic.

„Má milenka je dívenka
přeupřímná, ke všem vlídná — — —“

Do písně v taktu klepe hůl.

Krejčí Studýnka!

Vrací se z jarmarku — za ním s uzlem na zádech jak noční přízrak spěchá jeho stín — dlouhá, vyschlá žena.

Zastavili se.

„Co povídáš?“

Stín mlčí — ani kroku jeho slyšet není — jen šumot rychle o suché hnáty tlukoucí suknice.

„Nenaříké — Bůh dal, Bůh vzal — budiž jméno jeho pochváleno. Aspoň sme se měli zas jednó dobře“ — chlácholí příšeru Studýnka a vykročil zas kulhavou svou nohou.

A zas do tiché noci zní jeho píseň:

„Já jsem švarný sokolíček,
po nebi lítám — — —“

Hůl klape zas do taktu písně v odměřovaných patnáctkách.

Zmizeli v světle — — —