Rok na vsi/Říjen/Rybář Cyril

Rok na vsi – Říjen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Nedělní odpoledne	Rybář Cyril	Z jarmarku

Údaje o textu
Titulek:	Rybář Cyril
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 43–55. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hvězdou, kolem které se otáčel celý habrůvský svět, byl Rybář Cyril. Duše, obsah, tvůrce románu celé dědiny. Jen o Rybářovi se mluvilo v černé hodince, když na sporáku bublaly zemáky, pářila polévka — jen k Rybáři se upínaly starosti všech besed, když písničku o něm zanotil některý hlas. Ženské s draním peří draly Rybáře, drhly podlahu a s podlahou drhly Rybáře, líčily zdi a na zdi malovaly i jeho. Na „šóstačce“ s turkyně svlékaly „sukně“ — s Rybáře stahovaly všecko — i košili. Na poli ženské, v hospodě muži — dřeli ho všude. Mleli ho jak na mlýnku kávu, na šrotovníku šrot; i ve stodole i v krámě, na faře i ve škole, v zámku i v chaloupce, o trzích na náměstí i cestou z jarmarku, na radnici i v kancelářích a nejvíc v úřadovnách záložen a v kupeckých krámech okolních měst. Rybář Cyril stál tu jako vysoký sloup při cestě, o který každý aspoň jednou denně zavadil nohou, a když ne nohou, tož aspoň jazykem, slinou. Plnil hlavy všech, mluvily o něm i děti, snad i na stromech švihlali o něm vrabci. Dnes Rybáře obdivovali, zítra se mu smáli, pozítří žasli, ruce nad nim spínali, opovrhovali jím a — než minul den čtvrtý, vznášel se Rybář před habrůvskými zraky jako nedosažitelný idol rozumu a bezpříkladného hrdinství.

V Rybářovi žila veliká síla a Habrůvka takového člověka nikdy předtím neměla a po něm mít už také nebude — — —

Když se Rybář oženil, neměl než tu chaloupečku pod dochem tam za humny nahoře schovanou a za hrbem skrčenou jak za hroudou skřivánci hnízdo. Vešli se do ní jen sami dva a pak malý jakýs drobeček lidského tvora v podobě modrooké, ve špinavé, hubené peřinky zabalené dcerky Anežky. Děcko první lásky, živé a čilé robátko s hezkým, hřejným úsměvem na malounkých, jako dva rubínky červených rtech.

Žili nějaký čas jako ztraceni. Nestaral se o Habrůvku Cyril, nestarala se o Rybáře Habrůvka. Mladá žena chodila na panské na tovarych, Rybář s ní — — Kopali zemáky, dobývali řepu, kosili, žali — od jara do zimy a od zimy do jara zas je živil tvrdý, mrazem rozpukaný mlat — — —

Jednu touhu Rybář měl a té se oddával na poli, v lese, stodole, doma — ať s dítětem si hrál nebo cepem vysoko se rozháněl k patru — neopustila jej nikde a na žádném místě: — — — jak by uspořil z výdělku pár zlatých a za ně koupit mohl putnu povidlí.

Sehnal, koupil.

Nikdo si toho nevšiml.

Ale Rybář z jedné putny brzo udělal dvě a tu už napadlo lidem, že Cyrilek přestal chodit na tovarych. Chodila už jen jeho žena — — —

Od té doby z jara, v létě vídali jej v okolí, jak chodí po dědinách, vytlouká chalupy, s výmluvností hodnou žida vnucuje lidem své zboží a na příručních vážkách odvažuje mazavou černou hmotu, kterou za laciný peníz koupil hned na podzim.

Za rok měl už Rybář povidlí svoje. Nakoupil si lacino modrého ovoce z panských sadů, kde ho měli tolik, že si s ním nevěděli rady. I od sedláků skoupil kdejakou švestku. Až po čtyřiceti krejcařích velkou putnu mu nabízeli a byli rádi, když nepohrd. Vařil nyní sám a nechodil už po chaloupkách. Kupovali už od něho kupci. Vedle trnek obchodoval i s jablky a ořechy. Po pěti letech měl už tolik, že mohl kolem dokola skoupit kdejaké ovoce. Do Brna i do Vídně s ním zajížděl, jablka a hrušky dal trhat v rukavičkách, pod stromy rovno je balili do hedvábných papírů — — a lidé se smáli.

Po jednom roce, na ovoce neobyčejně úrodném, užasla pojednou Habrůvka. V tu dobu, když se Rybářovi narodila třetí dcera Julka — Rybář chalupu náhle prodal a koupil si celý čtvrtlán číslo 27 za třiatřicet set a pětadvacet zlatých. — Právě uprostřed dědiny — v nejkrásnějším pořadí.

Habrůvka oněměla a trvalo dlouho, než Jeruzalém přišel zase k sobě.

„A to všecko z trnek — — podívéme se!“ — —

I koně koupil.

I ti jako by byli z jeho krve, jemu příbuzného plemene. Nezaháleli ni okamžik a všude je bylo vidět — — Z jara orali, o žních sváželi, na podzim vozili ovoce — v zimě štěrk — a hned zas vezli někoho na stanici nebo ze stanice domů — — Domkář jako by se přes den změnil celou svojí úsobou, z kramáře s povidlím rázem se narodil zažitý, s usedlostí od rodu srostlý statkář. — Neoral, nesel, nevozil mrvy, nesekl, nežal — — jen z pole přebíhal na pole, všude měl oči, všude měl uši — — a zdálo se, že neměl oči ani uši jen jedny, ale bez počtu a takové, že viděly a slyšely, co nikdo neviděl a neslyšel, co bylo za ním, mimo něho; — — „sedum sáhů pod zem vidí ten chlap“ — říkali o něm v Jeruzalémě a už to nikomu jinak nepřipadalo, než jako by s sebou nosil onu divotvornou skřínku ze známé pohádky. Každému navlas uhodl, co kde dělal nebo nedělal, třebas u něho nebyl celý den.

Dcerky už byly školačkami.

Anežka vykvétala v pannu.

Rybářovi bylo líto toho pěkného místa v domě, nestačily mravenčímu jeho shonu pole, stodola, stáj, nestačilo ovoce, štěrk už vozil jen tak, aby nezahálel pacholek a s ním koně — nejvíc však jej do očí „bžodal“ protější žid Maxl Katz…

Zase se nikdo ničeho ani nenadál, a před užaslými zraky Habrůvčanů věšel jednoho dne mistr Pšenička nade dveře Rybářova domu černou tabuli s křivými literami a homolí malovaného cukru:

Obchod v mýchaném zbóži
Cyril Rybář

Ve dvoře byla už i vyzděna komora a v ní — plno zboží. —

Tak rázem se ocitl na stupni, kde přestává úsměšek a začíná strach a údiv. Žid naproti prorokoval sice brzký konec, „protože ten obchod nemá žádný grunt“, — ale jen to řekl, už snížil cenu o krejcar na kilu mouky a cukr o dva. Počal dávat dětem po pěti kuličkách cukrovinek a rosolku pro hospodyně měl neustále připravenu v koutě regálu, kam pravidelně směřovaly špičky všech babských jazyků.

Ohrozil žid Rybáře, ale nezalekl. Tu se sešel hafan se psem. Zavrčeli na sebe a vrátili se do svých bud. — Už příští neděli zvěstoval habrůvský buben, že Rybář prodávat bude mouku laciněji o dva krejcary, i cukr i ocet i „petrolín“ — a buben temně hlavní důraz položil na to, že lidé, co na živobytí u Rybáře v zimě vyberou, na jaře a v létě budou moci na jeho polích oddělat.

Tu bylo s židem, který žádných polí a žádné takové práce pro lid neměl, ovšem zle. — Když „vyhlášku“ vyslechl od začátku až k poslednímu klepnutí paličkou, že už je jako konec — zaschlo mu v hrdle. Pohodil malomocně chlupatou svou rukou a zalezl do kuchyně k Sáře.

Tak bašty za baštou dobýval Rybář a zvonek u jeho krámu drnčel od božího rána do pozdního večera. — Hlasitě, po celé dědině rozléhal se jeho hlas. Žida každým tím cinknutím dveří jako by do ucha pích.

Ke všemu na jaře si Rybář pronajal ještě jeden čtvrtlán v sousedním Stráňově a přikoupil druhý pár koní, i tentokráte silných a dravých, ženoucích se po silnici vždycky jako bouř — — Nebylo v dědině takových koní mimo Filipkovy. Ty, co měl z počátku — kočky byly proti nim.

Při příštích volbách byl už Rybář nejen v obecním výboru, ale i za prvního radního jej zvolili a svěřili mu obecní hospodářství.

A stále ještě rostl, stále kupoval. Pronajal i obecní býky a v dražbách na ovoce překonal i nejtužší chabrus.

„Kde jen ty peníze bere? Vodkáď jich jen vetahuje? Přeci jich nedělá hani ve sklepě, hani jich nevaří z trnek!“ —

Tak a podobně rozjímali v Jeruzalémě a Habrůvka v hlavě nikterak si nedovedla srovnat Rybářův původní majetek s nynější jeho mohutností — — —

Rybář neměl ovšem peněz svých, a přece měl víc než ten, kdo peníze měl. Znal tajemství obratu peněz, a proto jimi smýkal z místa na místo, jak na sýpce když se přehazuje a čistí obilí. Záložny, kupci, soukromníci měli jeho směnky. Neměl dnes krejcaru, ale vyskytla-li se zítra nějaká dražba, byl Rybář druhého dne už s několika stovkami při ní. Peníze si opatřil přes noc, za hodinu. Kde, jak, zač — nikdo nevěděl. Vnikl i do zamotaných záležitostí židovských vzájemných smluv, a vyčenichal-li kde nějaký obchod, nepohrdl při výdělku ani troníkem. Času si ani tak mnoho necenil.

Žid v Dubňanech udělal „krýdu“ — a Rybář lacino na dražbě skoupil, co jen trochu se mu hodilo. Pentle habrůvským děvčatům do smrti mohl prodávat a papíru, písanek přivezl z dražby tolik, že habrůvská chamraď ani za deset let je nepopsala. Nakoupil roztodivných látek, celý dům měl z nich kolikeré šaty. Anežka už nic jiného nedělala, než seděla a šila. I na babičku — jeho maminku — se dostalo: oblékl ji v teplou kacabajku.

Smělost habrůvského toho burziána překvapovala už i okolní židy. Maxl už dávno trnul na jehlách.

Rostla Rybářova moc jako radního obce i jako chlebodárce. Rodiny v chaloupkách i v podruží celou zimu byly živy z jeho krámu, a proslýchalo se, že dluhem je mu zavázán už nejeden statek. V záložně nezdály se lidem peníze tak bezpečně ukryty jako v jeho kapsách, které na směnku vyplácely mnohdy po osmi až deseti ze sta.

Nejednou se octl na kraji bídy i on.

Přišel k němu jednou starosta: neměl a potřeboval. — Šel tedy k Rybářovi — — —

Rybář starostovi ukázal tři směnky, splatné už ve třech dnech.

„A duma nemám — toť se podívéte — hani dvacet rénskéch. — Nevím, kde mně hlava stojí. Sám si mosím pomáhat.“

A mluvil pravdu.

„A kam te peníze dáváš?“ — obrátil se po něm starosta nedůvěřivě.

„Jaký peníze?“

„No přeci — každé ví — — —“

„Nikdo nic neví — jenom já vím — a hlavu div si někdy neshodím.“

Ale v den splatnosti odejel Rybář do Brna, a už s pěti sty zlatými. Vyplatil směnky a nakoupil do obchodu zboží. Fůru plnou ho přivezl. I starostovi pomohl — — —

Rybář neměl nepřátel, ale neměl také valných přátel. Měl jen lidi, kteří se ho báli, jemu záviděli, vyhrožovali nebo podlízali — — Ani on nebyl jinaký. V jeho obličeji zračila se vždy měkká pokora vůči mocnějším, lidumilná blahosklonnost vůči menším, ale jemu nevyhnutelným, potměšilá výhrůžnost vůči každému, kdo mířil pod jeho nohy. Pomáhal, kde mohl, a pomohl rád, snad přijde čas, kdy pomohou zas jemu. Z malých jeho očí zářilo kus dobroty, ale i cosi obmyslného a zas obchodnicky sladkého. Obchodu a polní úrody nikdy si nepochválil — naříkal vždycky — a naříkal tak, že by kámen se byl nad ním ustrnul. Špatná vlastnost ve světě obchodním, ale u moravského lidu zlatá. — Vyhnul se každému sporu a vádě. „Já mosím mět s každým dobró vůlu,“ říkal, dovolával-li se kdo jeho strany, a také se nikdo nepamatoval, že by byl nepřisvědčil na obě strany, ať už jako obchodník, sedlák nebo jako radní.

„Vysmékne se ze všeho jako tá reba!“ říkávali o něm v Jeruzalémě, a když ho jednou starosta vyzval, aby přece jako radní v hospodě mezi rozbouřenou chasou udělal pořádek — utekl do polí a v lesích se ztratil jako duch — — Povstala-li v sezení obecního výboru hádka, Rybář jistě mlčel nebo se vytratil do šenkovny smlouvat něco „náhlýho“ s hospodským.

Nezhrdl, nezpyšněl. Úhořovitá jeho povaha vyklouzla kdekomu z rukou, ale nebylo jedné loučky, kde by se byl nepopás. Všichni byli dlužni jemu, kdekomu byl dlužen i on —

Obchodních knih nevedl, co byl živ. Všecko nosil v hlavě, v knížce nic. Zásoby mouky a cukru, školních potřeb, kmínu a cukrlátek, petrolej, sůl — celý sklad měl v hlavě i s daty na den splatných směnek. Nezapomněl na žádnou z dražeb, současně počítal, kolik vytěží z řepy a zač má smluvit kanafas, kam peníze zanese dřív a kde jaké má dobírat, věděl už půl roku napřed, co na který kus zaseje a jak mnoho kde může sklidit „podlivá ukážky“; kde umístí jetelinu pro obecní býky a jak nejlépe zpeněžiti ječmen, v mozku nosil inventář i žurnál, knihu pokladní i směnečný seznam a hned vedle zas měl umístěný hospodářský preliminář; věděl přesně, kam poslat pacholka s koňmi, kam děvče s křivotočeným „psaním“, nezapomněl na to, kdy je třeba pronajat obecní dílky, že na obecním mostě podsadit se musí nový trám, že ve škole nemají smetáku a zas dvě tabule v okně že vyrazil vítr, na faře že se musí opravit panu „falářovi“ sklep — — —

Vidět jej bylo všude, i na trhu v Dubňanech i na jarmarce v Borové, do Stráňova — kde najatý měl čtvrtlán — dobíhal den jak den. Den zdál se mít pro něho ne dvanáct, ani čtyřiadvacet, ale osmačtyřicet hodin; — bylo-li třeba, v den měnil i noc. Ráno jej potkali v Brně a odpoledne už zase stál nad lidmi v kamenných lomech, kde mu tloukli štěrk. Setmělo se a Rybář zas sloužil lidem, měřil, naléval, vážil a do kornoutků balil zboží, s dlužníky rovnal účty, pravou a levou rukou rozhazoval čeledínům i nádeníkům rozkazy na příští den — — —

Jediná nehoda ho stihla — hned v prvních letech jeho ovocnářské činnosti — a tou jej zlobili po celý věk.

Ptávali se, neprodá-li do Vídně zas kadlátky.

Sliny mu hořkly v ústech při pouhé té vzpomínce.

Skoupil tehdy kdejaké modré ovoce a připadl na vtip, jakého by se byl neodvážil nikdo z celé dědiny. Zajel si do Vídně a hledal přímého odběratele. Našel.

„Ale já vám nemůžu za kilo dát víc než sedum krejcarů —“ řekl mu obchodník.

Rybář radostí div nepřisednul k zemi.

„Ale prosímich, deť já toli hani nežádám. Já dež dostanu pět grécarů za kilo — ešče hromadu vydělám.“

Jen slovo vypustil z úst — za sedm už kilo nebylo.

Cestou z Vídně div si vlasy s hlavy nestrhal. „Tak prohlópnót!“ Zoufalstvím celou hlavu si tenkrát otloukl o prkna vagónového sedadla.

Bednář nestačil dělat bedny, třicet lidí přebíralo kadlátky a kladlo je do beden hned pod stromy. V hlavě dobře už spočítáno měl, co vydělá. Byla toho suma velká, a tu Vídeň Rybářovi udělala přes ni škrt.

Rybář zapomněl vyjednat s obchodníkem lhůtu k placení a zaslal mu první vozy na dobírku.

Brzy nato lítal Rybář po dědině s papírem v ruce a hned nato běžel do Borové, z Borové zas do Dubňan a zase zpět. „Ah já neščasné, já neščasné — to mě zabije, to mě zabije!“ — — — Prý tenkrát plakal. Obchodník zásilku nepřijal a stál na svém, že hotové placení dobírkou s ním nevyjednal. —

Velká zásoba kadlátek ležela v „magacínu“ vídeňského nádraží a druhá zásilka — byla už na cestě. A také na dobírku.

Do noci se Rybář vzpamatoval a ráno byl už ve Vídni. Shodli se.

Ale švestky zatím z polovice shnily a policie dala kadlátky vhodit do Dunaje.

„Tož do Dunaja vozíš kadlátke?“ smáli se mu Habrůvští, a v sobotu večer už mu chasa zazpívala pod okny „pěknó písničku“:

Dunaj, Dunaj na pěkné rovině,
močí se tam, močí
kadlátky ve špíně.
Só to, só to Rebářove slívy,
vozí je tam, vozí
jeho koně siví.

„A přeci sem vedělal přes tři sta rénskéch,“ porazil Rybář habrůvské sousedy. „Ale podruhý budu vopatrňéší“ — dodal — — —

Dva páry koní měl Rybář, ale hospodáře nevezly nikdy. I ten druhý pár koní zdál se míti všudypřítomnou jeho povahu. Za dne po polích tahali pluh, k večeru odváželi načesané ovoce, vozili na silnici štěrk, zboží z trhů, obilí na trhy, na váhu řepu, řízky z váhy, a nahodilo-li se, že chtěl někdo formanku — i pro lékaře jezdili nejčastěji koně Rybářovi.

Jednou slíbil ženě, že ji za všecko to trápení a starám zaveze na pouť do Žarošic a do lázní na „zdravou vodu“. — S procesím ráno nemohli, protože v poledne musel Rybář odevzdávat silničnímu výboru na silnici štěrk. Tedy odpoledne. Ale — nejeli zas. Jeden pár koní vozil ovoce, druhého bylo třeba na oračku — capkali tedy pěšky několik hodin cesty. Na cestě vypůjčil si Rybář na Silůvce od hospodského peníze na pouť. Prý doma zapomněl a vracet se — už pro neštěstí nemůže. Za Silůvkou zuli boty a cupali naboso. Ale i tak byla žena spokojena a běžela radostně jako křepelka — — —

Do kostela Rybář nechodil, a když šel, přišel pravidelně pozdě. Pan farář se nepamatoval, že by byl Rybář přišel kdy včas — — —

Bylo jaro, když pronajímána byla obecní hospoda. Rybář ani tu neodolal, aby ke svým polím a obchodům nepřinajal i obecní hospodu,

„Nač mám dcery? Ať se přiučujó kšeftu!“

A tak nejstarší — osmnáctiletou Anežku — udělal „hospodskou“.

Pěkně slušel Anežce nový její úřad. Hezká mladá hospodská táhla — „haž slíne se sbíhale na jazyku“, vyslovil se o ní dobrý šprýmař v obci — zrzavý Mikulica. Ve svých svítivých zástěrkách a krátkých sukýnkách otáčela se po šenkovně jak baletka a čtvrtnicemi jen házela. — Tatínek jí bavil hosty. Chodil denně večer do hospody dělat Anežce pořádek a hrát s hosty v karty. Ani zprvu neuměl, ale naučil se i taroky, mariáš, jedníka i cvika. Než minulo několik dní, hrál už jak „néznameniťéší“ tarokář a neušla mu jediná figura, kterou kdo mačkal a nemínil vydat z ruky — — Než i tu hrál jaksi jen naooko, bez vášně, bez ohně — — jedno mu bylo, hrál-li či nehrál, sotva vstoupil do hospody nový host, hned byl Rybář na nohou a nabízel mu své místo — —

„Jen si sednite a hréte — já se nahrál huž dost!“

A honem sehnal zas partii novou a pak zas novou — vypomáhaje všude. Tak za večer vystřídal stolů třeba pět. — Hosté se při kartách zdrželi a zapomněli na ženu, na děti, na celý dům. V ráži dali si i večeři — salámu nebo za deset uzeného masa, tvarůžek, biřtle — co bylo — — —

Anežka kvetla. Sladké, široko otevřené její oči omámily už i hofmistra ze zámku, a to tak, že zapomněl i na mladého, jemu svěřeného hraběte; — a neznal lepší „hodiny“, než když posedět si mohl v zadní světnici s Anežkou, v sousedství hladkého, rudě a zeleně řiďounce květovaného fěrtoušku. Mladé hrabátko při zkoušce sice propadlo, ale u Anežky hofmistr přestál zkoušku s výsledkem tak znamenitým, že musel na hodinu ze zámku, a než se Anežka vzpamatovala z náhlého leknutí nad touto novinou — seděl hofmistr už ve vlaku a mířil za Vídní — — —

Osmutněla Anežka — — —

Pojednou se ztratila.

Rybář zůstal, jako kdyby zeď na něho padala, když Julka mu sdělila, že Anežka ráno ještě za tmy odjela do Vídně a vzala s sebou kdejakou sukni a peníze — — „Meslím, že za tém hofmajstrem,“ přidala Julka, ale tak, jako by se to při ní rozumělo samo sebou. —

„Kde je Anežka?“ — ptali se lidé.

„Eh, poslal sem ju do služby do Vídně; kšeftu hať přivyká zas Julka,“ odbýval každého Rybář — — —

Než sladké oči Anežčiny pozbyly asi na své síle. Po čtrnácti dnech vrátila se z Vídně jakoby nic. Jen fěrtoušek odvázala, převlékla sukně a už stála zas v šentýši a nalévala kořalku, jako by jakživa ani nikde nebyla a o všem tom i o těch čtrnácti dnech se jí jenom zdálo — — Setřepala to všecko se sebe jak zmoklá slípka.

„No, tos nebela dlóho ve službě — —“

„Ja, dež se mně stéskalo po Habrůvce! Bela bech tam vyplakala voči!“

A zas bylo v hospodě, jak bývalo, veselo, živo a šumno, karty pleskotaly ze všech stran.

Rád se tu zastavil každý — i finanční dozorce se šavlí, i četník s vysokým pérem — a za každé chvíle, ve dne, večer i v noci. Poseděl, pojedl, poškádlil mrštnou hospodskou i ospalou Julku a šel po službě dál.

Rybář byl připraven na všecko. Byl připraven i na to, co není, ale může být, a brzy.

Hledal tedy Anežce ženicha, — dokud byl čas.

Ženiši přišli, ale „žádné se jaksi nechce zakósnót“ — štípla Anežčina kamarádka Terka.

Tu dolítla náhle do Habrůvky z Brna dvě psaní, a na recepis. Jedno mělo v čele ptáčka s růžičkou v zobáku a bylo adresováno na „velectěnou slečnu Agnes Rybářovou“, druhé svědčilo „panu radnímu Cyrilovi Rybářovi“. Podepsán byl Martin Kryštof, řeznický pomocník.

První psaní znělo:

Velectěná slečno!

Odpusťte slečno, že jsem tak smělej dovoluji se vám psáti. Já jsem slyšel od mého otce že jest v Habrůvce jedna slečna jménen čestným jest Agnes Rybář. Tak Vás velectěná slečno žádám kdibiste temu dovolila o vaši ruků se ucházeti. Tak Vás žádám, abiste mne sdělila esli mou nachilnosti biste mně neodvrhla. Tak vás velectěná slečno žádám o pár řádků, abiste mně zaslala ešli mohu k vám přistoupiti. Velectěná slečno já se vám dovoluji psáti že mého majetku jest v sirotčí kasi v Prostijově 4.400 zl. r. či.

Znamenám se s úctou

Martin Kryštof,
řeznický pomocník

Anežka psaní dala přečíst jen svým nejdůvěrnějším kamarádkám, ale do týdne znala je celá Habrůvka.

Rybářovi psal ženich následovně:

Visoce ctěny pane Rybář!

obecní pan radní.

Odpustijou pane Rybář, že jsem tak smělej a dovoluji se jim psáti a žádati jich estli bych mohl se ucházeti o jejich dceru slečnu Agnes, neb sem slišel od mého otca že mají dceru asi 20 roku starou a že jest už od opchodu od mladých let vedena tak bych jich žádal pane Rybář kdybich se mohl o jejich dceru Agnes Rybář o zaslání správi jestli mohu k nim přistoupiti. Co se tíče mého jmění 4.400 zl. r. či. hotovosti složení a poručníkem jest František Kopřiva v čísle 78 v Prostijově, ti peníze jsou složeni po mý matce Marii Kryštofové.

Znamenám se s úctou

Martin Kryštof,
řeznický pomocník.

Blahorodí pán pan Martin Kryštof, řeznický pomocník u Johanna Albrechta v Panenské ulici číslo 3 dvéře 5 v Brně.

Také Rybář měl z tohoto psaní radost, a když hosté večer zasedli ke kartám — kolovalo psaní místo karet z ruky do ruky.

Odpověděl na korespondenčním lístku Martinu Kryštofovi ihned.

Také Anežka psala malé psaníčko s věnečkem pomněnek, v jehož prostředku droboučkým písmem vytisknuto bylo slovo „Touha“.

Martin Kryštof přijel.

Byl to silný, zavalitý hoch plachého pohledu. Právě odsloužil si svá vojenská tři léta.

Rybář prováděl Martina po svém hospodářství, ukázal mu svoje velkolepé bohatství a slíbil, že Anežka dostane „zatím“ tisíc rýnských a že jim prodá dům s obchodem.

Martinovi se nejvíc líbilo to — že Anežka rozumí obchodu. Stal se právě plnoletým a nevěděl honem, co se svými čtyřmi tisíci mateřského podílu si počít. — Tož ženit se. —

Po šesti nedělích byla svatba — veselá, hlučná — právě když jaro nejkrásněji začínalo rozkvétat — — —

Rybář sebou šmýkl zas na pole jiné.