Rok na vsi/Říjen/Studýnka Augustin

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Studýnka Augustin
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 61–76.
Licence: PD old 70
STUDYNKA AŮGUSTIN
Kreiči

— — — bílými písmenami na malém černém štítě napsáno je nad oknem Studýnkovy chaloupky. Písmeny vzdorně čelí všem zákonům o souměrnosti a přímosti: každá z nich jeví sto chutí rozběhnout se na západ i na východ, překotit se k zemi, vyhrknout k nebi. Nalevo se rozhánějí jedny, napravo druhé. Jedna si i poskočila, a strnuvši v povýšeném stanovisku nad ostatními, pyšně přehlíží řadu svých roztancovaných sester. Čárkami a tečkami ve své nezbednosti už dokonce povrhly. „Napadaje na levó nohu jako Studýnka sám —“ řekla o nich Ryšánkova Rozára, známá řehula po celé vsi. A dobře se tak vyslovila — — —

Firma, zapsaná v rejstříku předepsaných, ale nezaplacených daní z výdělku pod číslem 129, byla věrným doplňkem celé Studýnkovy postavy i jeho chaloupky, stojící jak na kuřích nožkách, přikryté zelenavými prastarými došky, zahalené v malebný plášť rozsochatých jabloní a nízkých sliv, obklíčené shrbenými a také už starými, velice starými družkami v sousedství. Jedna z těch chaloupek nestála rovno, všechny opovrhovaly pořádkem jako ty písmenky Studýnkovy firmy. Jedna bílými zdmi svítí k východu, druhá zády obrací se k první a maloučkými svými okny zasmušile hledí k západu, třetí miluje zářivé poledne, čtvrtá jako by svalit se chtěla s kopečku k půlnoci. Chaloupka Studýnkova zanevřela na celou Habrůvku, ležící jí na severní straně, a obrací své oči k jihu, kde obloha je nejčistěji, slunce nejveselejší, boží svět plný měnícího se života — přítulného štěstí. Na kopečku nad chaloupkou ve skupině vlasatých bříz a v temných chundelatých skupinách stařičkých lip tiše dřímají habrůvští nebožtíci, nad nimiž mezi sešlými, k zemi nachýlenými kříži vysoko k nebi pne se dřevěný, s dětinskou prostotou vyřezaný Kristus Pán — — —

Malá je ta chaloupka jak sýkorčí hnízdo, nízká jak kopeček hlíny, nakřivená a rozpukaná jak nuzákova dlaň. Neuvidí ji člověk, až je u ní, a kdyby k ní nevedla ušlapaná cestička, ani byste ji nenašli. Tak je schovaná jako v hroudách kámen, tak je skryta v zeleni hrušní a sliv, které haluzemi svými za větru pošlohávají maloučká její okna. Stavěna je pouze z měkkých vepřovic slepených blátem slínu, zalíčených svítivým krytem bělostného vápna. Na chatě jak beranice přes uši až dolů stažená sedí šedá, mechem zarostlá střecha s komínem, který komínem ani není — jen několik k sobě srovnaných cihel, odkud od rána až do večera obláčkuje a vesele jak chochol sebou pohazuje modrý kouř. Chudá a skromná je ta chaloupečka — ale života a lásky je v ní víc než v kterémkoliv domě tvrdém, bohatém a pevném v základech — — —

Jde se do ní zezadu, zahrádkou bez plotu, bohatou trním, zelenou drnem, krásnou skromňoučkými květy jara, teplou horoucími výlevy planoucího léta, tichou šerem mlhavého podzimu a zas miloučkou a idylicky šťastnou běloučkým příkrovem dumavé zimy. Nízký je vchod do jezevčího toho hnízda, tak nízký, že i malý člověk sklonit musí hlavu, aby nenarazil temenem do patra předsíňky, kde v pozadí se černá očadlý kout ohniště. První tvor, který tu příchozího uvítá, je v kleci s bidélka na bidélko splašeně přeskakující černý kos. „Kubík“ mu říkají.

Jak vrabčí pelech malá je ta rezidence Studýnkova rodu, ale co v ní dýchá duší, co v ní tluče srdcí! Napravo ode dveří v malé jizbičce na tři kroky zdélí a na dva zšíří za poloskřenčelými vrátky spíš než dvířky v podruží bytuje šestičlenná rodina Beránka Matouše, — nalevo přebývá sám domácí pán — Studýnka Augustin. Není o nic větší jizba jeho nežli jizba jeho nájemníků. Jednou si ji změřil belhavou svou nohou a napočítal, že má sedm kroků zdélí a necelých šest a půl šířky. Nato vzal metr a měřil zas výšku. Půl třetího metru měla do stropu. To měřil tenkrát, když chtěl po oběšenci přikoupit v Stráňově ještě jednu postel. Do domu prý se nastěhuje s takým lůžkem veliké štěstí.

Z koupě sešlo pro nemožné umístění. Vadila velká kachlová kamna s lavicí dokola a ta přece nemohl vyhodit! Vždyť sloužila i za lůžko. A líto mu jich bylo. Okolo kamen se nejkrásněji besedovalo a sladce podřimovalo v černé hodince, když venku skučely větry a do oken tlačil se mráz.

I ženu i děti měl Studýnka. Bylo jich jak v hnízdě pěnkav. Čtyry. Krejčovský tovaryš — ženin bratr — byl sedmý. Nebylo-li co dělat, zaběhl tovaryš do panského lesa na dříví nebo za zahradou chytal vrány. Na jaře je vybíral, v létě z lesa nosil zas houby. — — —

Malými okénky dvěma hlavními proudy na desku šicího stroje a na tabuli pod mistrovy nůžky dere se do jizby šedavé světlo dne. Tabule kryje dětskou postel — vzadu stojí ještě jedno lůžko, před ním stůl. V koutě u dveří tlí malovaná, ale už zdrhlá truhla — vedle ní tovaryšův kout. Ještě několik hrnců po lavici a tři nebo čtyry klece mezi načoudlými obrázky — to byl všechen nábytek Studýnkovy rodiny.

Den jak den na besedu přicházel stařeček Chalupa. Přišel odpoledne a odcházel večer. Slezly se i Beránkovy děti, ledva den se nachýlil, k večeru porozprávět přišel i Veleba švec, za ním „fabrikant“ Martínek a kdo se ještě připletl. Bývalo jich, — jeden na druhém seděl, a přece všichni se sem vešli. Tenkrát bývalo v Studýnkově chatě nejtepleji — — —

Studýnka stojí u tabule bez kabátu, bez vesty, s mírou kolem krku a ohromnými nůžkami, chřestícími mu v zavalitých rukou a dopadajícími s hlukem na plochu tabule. Vyměřuje, stehuje, stříhá, kreslí křídou na rozloženém sukně a popotahuje spadávající mu kalhoty. Žena sedí u okna a šije ženské kacabajky, Josef hrčí strojem. Na truhle vedle sedí stařeček Chalupa, a žmoule v bezzubých dásních usmolenou dýmčičku, přihlíží k práci.

Mlčky hledí si každý svého díla. Stařeček snuje cosi dlouhého v bílé své hlavě, vypouštěje z úst mraky bělavého dýmu. Kouř dusí Studýnkovou, ale Studýnková neříká ničeho. Přivykla a snad už ani neví, že kašle. Horlivě upírá šedé své oči na stehy a jen časem vyhlédne oknem do zeleně trávníku, kde na slunci se batolí děti. Z dřívek si staví chaloupky i chlévy se zahrádkou. Ta má i z borového jehličí urobený plot.

Pojednou vyndal stařeček dýmku, do čela vyhrnul husté šedivé obočí a na hliněné, žlutým a jemným, čerstvě nasypaným pískem poprášené podlaze ohromnou svou botou rozetřel ukápnutou slinu.

Josef přestal hrčet strojem: stařečkovy myšlenky dozrály, chtěl mluvit. To věděli všichni. I Studýnková zdvihla hlavu od svých věčných stehů a upřela na stařečka svoje bledé oči.

„Přeci na tem šifě musí bét dobré, a zas divné život —“ začal výminkář. „Dobré, protože tam nemajó co dělat a jen na břuchu leží a smaží se na slunku, a divné zas, že nic jinýho nevidijó, leda jen vodu a nebe. A hani nevijó, kde só. Já bech tam nevedržel! A pořád pré se to kolíbá a skáče, ten šif, haž se žalódek vobrací. Povídal tudle Kuchyňa — dež někdo na tem šifě humře, do měcha pré jé zašijó — a šup s ňém do vody — — —“

Stařeček i Studýnka zavrtěli nad tím „šifem“ hlavou.

„Ten to může vědět,“ zastřihl mistr do sukna a zazvonil nůžkami. „Kolik let že bel na marině?“ —

„A meslím hale deset nebo kolik!“ báňaje poznamenal zas Chalupa. „A někdy pré je to tam haji strašný!“ — —

Studýnková položila ruce do klína a zamyslila se, hledíc snivě v modrou dál.

„Dež pré je bóřka,“ pokračoval stařeček, „tak pré ten šif sebó hází a tancuje na tech vlnách jako na koňu. Ale só vlne pré — jako náš kostel — tak pré só veliký — — — A dež je ticho — tak zas te velký rebe — delfíni ternu Kuchyňa říká — a šak meslím, že to bodó te velrebe — te pré v hófech pořád za tém šifem táhnó a jen pré čóhajó, haž neco spadne do vode, habe to chňaply.“

„Co ten Kuchyňa viděl světa!“

„Ba. Haji v Turecku pré bel a haž v Africe. Tam pré se lidi — ti černí živijó — kobelkama — — —“

„To snad přeci ne,“ trhla sebou Studýnková.

„Na mó dušu! Nač be to povídal?“ —

Umlkli.

Nůžky zas chrastí, v kvapu hrčí stroj a stařeček bafá a přemýšlí o těch delfínech a lidech, kteří se živí kobylkami.

Tak jim ubíhá den za dnem ve stínu a chládku před znojným horkem léta, v teple a suchu, když v zimě k zemi se sype bílý déšť sněhu, nebe stahuje jiskřivý mráz.

K večeru bývá v chaloupce nejveseleji. Slezou se děti ze svých toulek, přijde Veleba, zedník Borek přinese noviny z dědin, za Josefem dotáhnou se kamarádi, přijde i stařeček Martinek se svými vlasteneckými písničkami a starými vzpomínkami z roku osmačtyřicátého, kdy v Praze ševcoval. Od té doby, co ztratil zrak, obdělával si několik kousíčků polí a v zimě robil z brslenu párátka. Proto mu říkali „fabrikant“.

Hovoru a smíchu je pak plná chaloupka. Posedí někdy až do noci, hovoříce o neštěstí ve světě, o úrodě, kudy by mohla jít blízko Habrůvky železnice („kilometři“ už jednou ji vyměřovali), často se vypravuje i strašidelná historie o tom, že Francouzi kdesi ve vinohradech zakopali poklad, z vojny přeskočí na řemeslo, z řemesla na úřady, na daně — hovorům nestačí večer, den, ni týden, ani rok — celý věk. Nejkrásnější bývají ty besedy venku za letních večerů plných teplé vláhy a stříbrného prachu měsíce v sousedství vonných stolistek a rozmarýnů, za crkání cvrčků a hlaholu slavíků, jejichž žaly z blízkého lesa vánek donáší až k chaloupkám. I harmonika s někým někdy přijde a do korun hruší a sliv věsí se píseň tesklivá i radostná, provázená vysokým, jemným, ale poněkud stísněným Studýnkovým hlasem — — —

Bylo v zimě jednou večer. Ze stažené, ale skrytou září měsíce zbělené oblohy řídce snášely se hebounké vločky sněhu. Velebné ticho dýchalo krajem a měkkým křídlem zalehlo i mezi chaloupky. Jen v kuti Studýnkově háralo slabé světýlko a hlučel šumný hovor. Všude jinde hrobové ticho a tma.

Jizba byla jak nabita. Kdyby byl přišel ještě někdo, byl by si už musel sednout pod stůl. Děti v chumáčku škádlily se na posteli, besedníci pokuřovali, někteří seděli, dva stáli podepřeni o dveře. Dál už nemohli. Kouř už se ani neválel, ale nehybně stál ve vzduchu jak natažená, vzdouvající a kolíbající se plachta. Tak byl hustý. V kamnech praskal oheň.

„A já povídám, že nélepší maso je hovězí. Jako chleba. Debes ho jedl deň jak deň — nepřejí se ti.“

To mluvil Veleba.

„A šak te ho málo sníš. Doví, máš-li jé jednó za rok. A hani to, meslím, ne.“

„Nešť. Včil jé nemám. Ale míval sem jé dost a dost a míval sem aj hjiný maso než hovězí. Haji bažante sem hjídal a zvěřine — haž se mně zprotivila.“

„A včil je ti kocór dobré.“

„Je. Jen dež jé dobře spravíš, — dáš mu, co zvěřina žádá. Kočka je dobrá, pes je dobré, jezevec, sysel a veverka, vrána — všecko sem huž jedl — a nikdá mně nic nebelo. Jen jedno nikemu neradím, habe jedl — — lišku. — Dal mně ju jednó sedřenó pan fořt, habech pré si schoval sádlo z ní, že je dobrý na prsa — — Ale, lidi, stonal sem z teho jak z nejaké zdechline. Nafóklé sem bel pořád jak naduté vůl a jen sem furt křičel a řval — — Povídali lidi, že huž to nebelo hani k poslóchání. — To jediný nikemu neradím — lišku! To si, lidi, dobře pamatujte; mohl be bét nekdo neščasné.“

„Ah co,“ ozval se Studýnka — „každý maso je dobrý — kocór, kráva, pes nebo kůň — — Ja, jen debe tu bel koňské řezník — viděli beste, co be se chudé lid najedl dobrýho, zdravýho a silnýho masa.“

„A lacinýho,“ dodal Veleba.

„Lidi, já mám dobré nápad!“ vzchopil se zedník Borek, který až dosud mlčel. — „Víte, že Francek Bébar prodává tu svó bíló kobylu? Co habesme teho koňa kópili do spolku a s masem se rozdělili?“

Nadšení uchvátilo všecky. Smluvili se, kolik každý může dát.

Ještě tu chvíli vydali se Borek s Velebou k Francku Bébarovi se závdavkem tří zlatých v kapse — — —

Za půl hodiny ozval se ve sněhu těžký rupot Borkových bot a lehký krok krátkých Velebových nožiček.

Kobyla byla koupena — a lacino. Za desítku. Bébar byl ještě rád, že se jí zbavil. —

Den nato byl dnem památným. Kobylu přivedli ještě za tmy, a než přišel stařeček Chalupa, byl šiml už zabit a stažen. Žalostnou jeho smrt cudným cípem přikryla tmavá noc…

Ke Studýnkovým sešla se celá čtvrť. I v síňce, i přede dveřmi lidé stáli. Dětí bylo na zahrádce jako much a jizbička plna byla účastníků, zvědavců. A veselo tu bylo jak jinde o zabijačce. Studýnka s Borkem, majíce vyhrnuté rukávy a před sebou modré zástěry, dranžírovali maso z tuhé kobyly. Veleba nosil vodu a šukal z místa na místo rychlý jak koroptev. Také o pálenku nebylo zle. Láhev kolovala z ruky do ruky. Na ohništi pářila, bublala a jaksi netrpělivě syčela voda.

„A co habesme pana hraběte s celó jeho familijó pozvali na košt? Belo be jim to beztak vzácný!“ vtipkoval švec Veleba, který dnes nápady jen jen jiskřil. „A šak habe se haji panu fálářovi a panu hučitelovi podarovala véslužka. Co meslíte?“ — —

„Poneseš to tam sám,“ ušklíbl se Borek a hodil rozčileně dýmku z levého koutku úst do pravého. — Krvavý byl jak řezník.

Studýnka venku obšlapoval chromou nohou delikátní mrchu, a pohvizduje si, s kostí sřezoval červené maso.

U něho stál stařeček Chalupa a bafaje z dýmčičky radil, jak dobře prodat kosti, kopyta a kůži — — —Masa bylo jak dříví — všecky škopky už byly plny a už ho neměli ani kam dávat — — —

Do jedné hodiny s poledne byli už všichni napiti a Veleba dával celou svou ševcovinu do sázky, nesní-li na posezení celou kýtu.

„Takovó huž mám chuť, haž se slíne na jazyku sbíhajó,“ rozčepýřil se jak krocan Veleba švec, nahlížeje do velkého kastrolu na ohništi, kde se dusil „guláš“.

Studýnková byla už všechna zpitomělá, a kdyby jí nebyl na pomoc po bok přiskočil muž — snad by byla „pečinku“ načisto zkazila. —

Konečně byl guláš hotov.

Snesli kdejakou misku, pozvypůjčovali kdejakou lžíci. Okolo stolu seděli hustě natlačeni hodovníci. Děti lžícemi o misky zvonily na posteli, hosté seděli okolo kamen i na truhle — šmatlavý příštipkář Grňa tak byl rád, že urval kouteček za strojem.

Guláš stál na stole a párou zahaloval celou společnost.

V páře jako prorok — vstal zbožný Mikuláš Plhal, a poznamenav se svatým křížem, zahájil křaplavým svým hlasem všemi hrdly provázenou modlitbu — — „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé — chléb náš vezdejší dej nám dnes — — —“

V přísném tichu, jaké v zbožném lidu vždycky následuje po vykonané modlitbě — zazvonily lžíce — — k ústům se pozvedla první sousta sladkavého pokrmu.

Jaká to byla tabule!

„Ten je véborné! Vé-bor-né!“ mlel stále Veleba v nejrůznějších modulacích a bral si „repete“.

Tesař Sékora že už dlouho se na nic tak dobrýho nepamatuje. — „Podíváme se — jako óhoř!“ — — Bůhví, co tím myslil, ale i on chňapal po naběračce, aby si naložil druhou porci. Za celou zlatku zamluvil si masa a litoval, že mu nemohou prodat víc.

„Netynko, Netynko,“ obracel se stále po své ženě vedle sebe, „Netynko, zétra mně k vobědu huděláš zas guláš.“

Dětem tváře jen jen svítily. A jak jim hořely oči! Jedly plnými papulemi, talíř vylízaly a ještě chtěly — — —

„Tatínku, ešče! — Mami, ešče!“

Dostal, kdo přišel, i Grňa, kterého Studýnka neměl nikdy rád — — Bůh neobsáhlého smilování a všestranné lásky bratrské sestoupil mezi ně — — —

Byli i, kdo opakovali třikrát. I výslužku posílali z domu a všechno neslo na sobě ráz požehnané zabijačky. —

Vařili i čaj. Z kláštera ho donesli jednou už spařený — celý kornout ho byl. — Dlouho se radili, jak se vaří, konečně se dohodli. Když jej postavili na stůl, byl kalem hnědý — ale rum přemohl všecko. Na oslavu koupil ho stařeček Chalupa celý litr — — —

Po skončené tabuli zbujněl i ten slepý Martinek, i krotký Studýnka, i vážný Borek. Studýnka sundal s lištvy starou odřenou citeru a hrál a zpíval „O du mein lieber Augustin, Augustin, já tě k nám nepustím — — —“ Rozezpíval se i starý Martinek a zaskočil mu do hry takovou písní, jaké už nikdo nezná. — — I valčík zahrál Studýnka na svou citeru — říkal tomu „lendler“. Ale strun scházelo moc a „lendler“ vázl.

Tu ze síně do světnice zapískla harmonika. Kde se vzala, tu se vzala, ale byla tu. — V náručí ji držel Josef a už hrál.

Borek, rozradován vzácnou slavností, chytil Studýnkovou pod paží a už se s ní vrtěl po prázdné prostoře mezi stolem a sloupem, který uprostřed podpíral padající strop.

Byli by se snad i do tance dali i chromý Studýnka, i šmatlavý Grňa — ale nebylo místa víc než právě to, na kterém se vrtěla Studýnková s Borkem, a to ještě točili se jako děti, když si hrají na jednom místě kolem dokola. Děti na peci vřískaly, když viděly maminku tancovat, — a jen ta okýnka plakala těžkými slzami páry sražené chladem zvenčí dovnitř černě se dívající tmy. Hlavou poškubával i stařeček Chalupa a jednou si i prsty luskl za krkem.

To byl den! Kdekdo z přítomných starostem dal výhost, šťastné veselí do srdce zasedlo všem a bída, zakrývajíc studem svoji líc, utekla někam daleko, daleko doprostřed lesů, kde mrazem se rozplynula v prázdné, mlhavé nic.

V chaloupce zbyl jen blahobyt — — —

Na druhý den se poctivě rozdělili.

A život plynul v Studýnkově chatě jednostejným krokem dál. Chtěl-li, dělal, nechtěl-li, vzal citeru a brnkal nebo hrál s psem, cvičil kosa „árijám“ nebo laškoval s dětmi.

Nejvíc miloval jaro. Nechal všeho, vzal hůlčičku a šel „do nátury“. Potoulal se lesem, proslídil pole, každé bylinky si všiml, prohlédl kdejaký strom a tím vším „světem“ jaksi zveleben prišmatlal se domů, hůlčičku postavil zas do kouta, aby ji odpoledne do ruky vzal znovu a protoulal celý boží den. Vinohrady, pole, zahrady — to byl nyní jeho svět. Obzvláště měl rád stromy. Po zahradách a vinohradech na jaře orouboval lidem kdejakou pláň. I ve své zahrádce měl vždy několik mladých očkovanců. Jak měl rád sříznuté ty pahýly jabloňových, hruškových a jiných kmínků se vsazeným roubem ovoce, pro jehož vzácnější druh se rozběhl i dvě hodiny cesty! Den jak den několikrát je prohlížel, měřil, věděl navlas, o kolik povyrostly od poslední zimy, obíral je, aby na nich nebylo ni jedné housenky, ni pavoučka, ani mravence na nich nestrpěl, — ba s nimi i hovořil.

„Vida — takovés bel mrzáček, a přece se máš k světu.“

„No, půjdeš nebo nepůjdeš? Copak ti schází? Červa máš či co?“

A přitom si zazpíval — stoje mezi stromky a ovazuje lýčím chorlavý nějaký štěp:

Chodíval k nám, chodíval
z kanceláře písař,
klobouček mel premovaný
jako ňákej císař — — —

A ničeho ze všech těch svých chovanců neměl. Všecko rozdal. Když nejpěkněji do výšky vyrostly a korunku kulatou a souměrnou nad sebou rozložily jako stříšku, — pochlubil se s nimi někde a už je vykopl a daroval. Rád byl, když někomu mohl udělat radost. — A stačila opravdu jen jiskřička opravdové žádosti v oku bližního — Studýnka už svlékal kabát, košili, — co kdo chtěl, všechno by byl s „bližním“ rozdělil. I stromečky krvavých růží a žlutých theí — právě když nejkrásněji v korunce se rozvily, rozeslal lidem, které měl rád a o nichž věděl, že si jich dovedou vážit.

„Tobě nic nedám, protože s tém nehumíš zacházet,“ říkal jiným a nedal a neprodal, nešťastník zlatem mohl platit, — odešel s nepořízenou — — —

Před okny měl krásnou, bujnou a mladou meruňku. Po čtyři léta ji oknem vyhlídal jak milou, přivazoval ji, hladil, okopával, zaléval, — byla štíhlá jak panenka a dřevem se jen leskla. Každému ji ukazoval s chloubou a každý chválil pyšný její vzrůst. Koruna z jara jen se rděla poupaty bleděrůžových květů, v létě se až tměla šťavnatým bujným listem.

Tu mínil si ponechat pro vlastní svou radost a potěšení.

Brzy z jara přišel k němu pan učitel, zhlédl ji a — nechať za ni požádá, cokoliv chce, všecko mu dá a ji koupí.

To byla pro Studýnku nedobrá řeč.

„Pane hučitel,“ povýšil Studýnka dojatý hlas a udělal dva belhavé kroky k meruňce — „rád ju mám,“ objal tlustými svými prsty její kmínek — „těžko se s ňó lóčím, hale — vezmó si ju. Je jejich. Mám jich rád — — a šak jinýmu bych ju hani nedal hani neprodal. Já jim ju daruju.“

Učitel znal Studýnkovu bídu.

„Pane mistře —“ pravil stejně dojatým hlasem učitel — „nemáte na rozdávání. Zadarmo ji nechci. Dám vám za ni rýnský a je. Jste spokojen?“

„Za peníze ju nedám,“ řekl jen Studýnka a šel pro rýč.

Smlouvali se dál, zatímco Studýnka zarýval ostrým rýčem kolem stromku a stranou odkládal černou, kyprou zem.

Meruňka pěkně ustrojenou korunku nakláněla už smutně k zemi.

„Nechte ji! Když nechcete vy peníze — nechcu já meruňku — tak vám to řeknu!“ vylítlo rozčileně učiteli z úst. Obrátil se a odcházel.

Studýnka vytáhl ze země rýč a pozvedl krví nalitou tvář.

„Tak nechcó vode mě vzít ten dárek?! Deť chudé člověk taky — —“ Hlas se mu zachvěl lítostí, bolná výčitka zaskočila mu v prsou a nemohla z úst. Smutné jeho oko v tu chvíli zadívalo se takovou zoufalou tklivostí, jako se dívati dovede jen nevinně trestané zvíře. V rozpacích se sehnul a ohledával kořeny.

Učiteli se ho zželelo.

„Tož když nechcete jinak —“ vzal Studýnku za ruku — „však já vám to vynahradím.“

Studýnkovo oko se usmálo jak sluníčko.

„Pane hučitel, já žádný náhrade si nežádám. Já bodu mět dost velkó radost nad tém, dež ta marhulka bode stát v jejich zahrádce.“

Domluvil a s chutí zaryl hloub.

Učitel meruňce z rodné její země pomáhal už sám.

Od té doby měl Studýnku rád jako žádného druhého z dědiny — — —

Tu se stalo něco, nad čím Studýnka zaplakal a s ním celá rodina.

Obecní úřad, procházeje při generální prohlídce v noci chalupami, zašel i k Studýnkovi a vzbouřil celou chatu.

Studýnka v tu chvíli nebyl jediného slova schopen. Bledý jak stěna seděl na posteli — děti plakaly, žena slzela a kryla obličej v chudé peřiny. Jen Josef svítil a chalupou prováděl starostu s radním.

Teprv když odešli a kroky jejich zalehly v labyrintu chalup — s třesoucích se rtů Studýnkových vyrazila strašlivá jakási nadávka.

„Tož su já taky podezřelé? Pro Boha živýho, copak su já nejaké nepoctivé člověk? Zloděj? Nebo mám spolke se špatnéma lidima? Su přeci mistr, řemeslník — kdo ví na mě co špatnýho?“

Takovou vedl celou noc a nebyl k upokojení. — Nespal už nikdo a ráno všichni vstávali malátní jak na podzim mouchy.

Lítost přes den vzrostla v Studýnkovi v hořký jed a večer schválně se dobelhal do obecní hospůdky. Starosta tam nebyl. Jen ve vedlejší světničce pokuřoval radní se dvěma ještě výbory.

„Já sem nekeho vokradl?“ — křičel Studýnka, stoje na belhavé a kratší své nožce uprostřed šenkovny — — „Lidi spíš vokradli mě!“ — švihl hůlčičkou poloobrácen k vedlejší světnici. „Šak debech bel bohaté, ke mně nepudó. Velký nechajó běžet a malý vizitirujó. A co našli? — Leda svó hlupotu — nic víc. Hať si přindó zas, je jí tam na fůry! Takový je to v Jeruzalémě! — — Co si vo mně meslijó? Já sem bel pěšky dál než voni všici dohromady s koňama, hale to, co se mně stalo v Habrůvce dnes, to be se mně nestalo na celým světě! Jen tade — mezi — špiclama!“ a při tom slově zamrazilo přítomné takové opovržení v obličeji Studýnkově, že Jurčák, třebas chudý sám, ale obce chráněnec, zvedl na Studýnku pěst. — Nedopadla. Studýnka ji odrazil novými, těžkými slovy: — — „Co zdviháš na mě pěsť? Pro keho — ptám se ti? Nebeli haji u tebe? — Já su chudobné, ty ses chudobné. Co se teda chetáš? Na žebráka každé si trófá, do chudýho každé kopne, haji debe měl na vlastní botě neřádu nalepenýho z celýho světa!“ — — —

A na Jurčáka dolehla ta slova plnou silou jako chudoba sama. „Chudoba“ strhla všecky ostatní přítomné v divokou bouř. — — Radní zadními dveřmi utíkal přes náves a postranice kožichu jen se za ním zmítaly.

„Darebáci!“ dodal Studýnka už se slzami v očích — stíraje jejich krůpěj rukou, ve které držel hůlčičku.

Studýnka se toho večera neznal. Holí ďubal vztekle do podlahy, plamennou svou řečí vypaloval obecním úřadům znamení, před kterým tu chvíli s odporem uhýbal kdekdo. — K půlnoci odešel Studýnka domů.

Nejedl, nespal a trvalo týden, než byl zas k něčemu.

Když o Studýnkově žalu vypravovali starostovi — Filipek sám uznal, že se přenáhlili — víckrát že se to stát nesmí. — Křivdili mu.

O Studýnkově řemesle různily se názory. Hned se říkalo, že je dobrý řemeslník a že má práce dost — hned zas, že je po něm ďas — a že nemá, do čeho by rýpl. Než jen to byla pravda, že Studýnka pouze v nejprudším létě míval „suché dny“ — ale ani ty jej nepřivedly do rozpaků: v lese rostly houby, na stromech už se našla „hluzovina“ pro děti a blízké žně daly aspoň chleba. Říkali o něm také, že je lenoch a že nemá vždycky na práci kdy. — Tím už se pravdě dostávali blíž. Ale zase jenom napolo. Pravdou bylo, že se mnozí lidé nemohli práce od něho dočkat. Silůvecký příručí měl u něho kožich na správě devět měsíců, hospodáři v zámku přišíval nový límec ke kabátu dva a půl měsíce — popanštělému sedláku Jelínkovi kalhot vůbec nespravil; musel si je zas odnést, jak je přinesl — nohavice dole o sebe otlučené, v půli ztrhané — — ani toho knoflíku mu nepřišil — — — A kupodivu. Jinému odvedl práci zase hned — sotva ji přinesl, už si ji zas mohl odnést hotovou. A hned zas v následujícím okamžiku mnohému práce ani nepřijal. Ať si s tím jde, kam chce — — To byli takoví, kterým také nikdy žádného stromku nedal ani neprodal, a jen hlad jej donutil, aby přemohl v sobě osobní nechuť k nim — — Ale pak práce jeho opravdu nestála za nic. —

Nebylo krejčího v celém okolí, který by si byl za práci tak málo počítal jako Studýnka. Vzal vždycky křídu, pomaloval číslicemi celou tabuli, a když „to všechno sesumíroval“ — vypadla z počtu suma tak malicherná, že i zákazník dal se do smíchu a ptal se, jak to tak může dělat.

„Dobře —“ odpověděl Studýnka — „to dělá práca, to příprava, to čas — a suma sumárum štyrycet grécarů.“

Učiteli poslal jednou na malém proužku papíru následující účet:

Velectěnému

Panu Učitely Jsem s hotovil Letní Oblek totiž: Kabát kalhoty a Vestu. Od práce slušně požaduji 1 zl. 80. Na to mně bylo láskavě dáno 40 kr.

které se ze svrchů uvedeného obnosu Ráčim laskavě odpočítat.

S učtou se znamená ve hluboké úctě

Váš služebník

Augustin Studýnka
m. p.

M. p. bylo tak stočeno jak ocásek schoulený pod nohy zimomřivého psa — ale končilo pojednou tak rázným švihem, že by tak své jméno nebyl podškrtl ani Jeho Excelence pan ministr obchodu a průmyslu. Jméno své ještě jednou i v rohu vytiskl razítkem fialové barvy.

Učitel nevěděl, má-li se tomu obnosu smát nebo se Studýnkou se hádat.

„Řekněte mně, jak ten váš pan mistr může být živ? Jak nemá mít bídu?“ třepal lístkem před Studýnkovým vyučencem Josefem, který přinesl účet i šaty — a poslal Studýnkovi aspoň dva zlaté, z nichž mu pan mistr 60 krejcarů zdvořile vrátil s klidnou poznámkou, že žádal jen 1 zlatý 80 a 40 krejcarů že už předtím v hotovosti obdržel na přípravy.

A přece i z žalostných těch příjmů uživil nejen sebe, ženu, Josefa a rozběhané stádečko svých dětí, ale i čubku — nepohledného bastarda z mopslíka a zámeckého jezevčíka, v síni choval i kosa, venku na zdi mu cukrovaly hrdličky, v okně pověsil čížka a u kamen převaloval se mohutný černý kocour s okem přepaženým bílou skvrnou a dvěma rovněž bílýma prackama. Říkali mu „Žižka“. —

I ženu měl Studýnka takovou tichou, příjemnou a citlivou — ale byla zrovna tak nedbalá a lehkomyslná, jako byl on sám. „Hodí se ke mně jako k stromku kůl,“ říkal o ní mistr a pravdu měl. Byla opravdu jak hůlka suchá, táhlá, ale tvrdá a skutečná opora v bouřích malého jeho života. Hrál-li Studýnka na citeru, nechala žena šití nebo vařéky, postavila se nebo přisedla k němu a poslouchala svého Lumíra. — Časem i sama si prstem na citeru šmitla — ale jen opatrně a když ji nikdo neviděl — — Až se lekla vždycky toho zvuku dotknuté struny a utekla zas od ní.

Žili skromně. Zemáky, krupičná kaše, jáhelná, čočka, kroupy i vařená řepa, hrách, buchty z kukuřice, sbírané mléko, vdolky z černé výražky, ječmenné šišky, zapražená nebo česneková polívka, „brynda“ z několika zrnek kávy — tak den jak den a po celý boží rok. Lepší oběd měli pouze tenkrát, když koupili někde tlustého psa — — Na koňské hody vzpomínali oba jak na svou svatbu.

Jednou na podzim měli také husu. Žena ji při krmení zadusila a nezbylo tedy, než aby ji snědli sami.

Když bylo po hostině, řekl Studýnka:

„To néni žádná radost! Takový jídlo je moc drahý. Lacino a dobře se najest — to je hlavní u chudobnýho člověka — ne husa. Dež sem ju jedl a vzpomněl sem si, že sme za ňu mohli utržit tři rénský — tak mně každé ten kósek v chřtáně růstl — — — hani sem se nenajedl — — Pořád jako bech polykal te renščáky.“ —

V zimě Studýnka svou chaloupku málokdy opustil. Ale někdy v neděli přece na něj přišla „pokóška“. Ďábel smýkl jím do vesnice v šerou hospodu U bílého lva, kde „se líhnó samý vopice“. — Vítali jej tam vždycky jako svého — zavdávali mu ze všech stran. A Studýnka s hůlčičkou obkračoval stoly, oči mu svítily, ústa se dobrácky usmívala, děkoval za úctu, napil se, zase si podal a nakonec začal zpívat své písničky, milostné, jaké už nikdo nezpíval, vojenské o Laudonovi a Eugenovi, z nichž nejednu i sám doma „zbablal“ při sentimentální své citeře. Přednášel i staré kuplety a dlouhé balady o Káči a ševcích, zvláště když při tom byli oba ševci — Veleba a Miklík z jeho sousedství. Hospoda se smíchy otřásala — — —

To bývala jediná chvíle, kdy mistr zapomněl na svou chaloupku a na všechno, co bylo v ní.

Když pozdě v noci přibelhal se k chalupě, a bruče si některou z těch starodávných, opatrně vešel do dusné jizbičky — probudila se jeho žena, zívla a řekla jen: „Huž seš tu?“ —

„Su,“ řekl mistr, a přilehnuv, vykládal ženě zas už dřímající, jak Kocmánek chtěl hrát na cimbál, a když z komory ho dotáhl na stůl — —

Nedopověděl — — —

Spali už oba.