Rok na vsi/Říjen/Messaliny poslední dílo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Messaliny poslední dílo
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 121–124.
Licence: PD old 70

Rybáře chytla Vrbčena hned.

Stačila jen malá, docela malá jiskřička mámivého jakéhosi světla, které Vrbčena z přivřeného oka jednou na potkání po něm hodila, a Rybář rázem se vrhl s plnou divokostí své satanské krve na široké plece Vrbčeny.

Dobrou pravdu mluvil starosta: silný v počtech, nepoddajný chladnou rozvahou — pod rukou Julky schoulil se jak polapený pták.

Dílo jeho zkázy započalo už dřív. — Julka jenom dokonala, co zralé spadnouti hrozilo do klínu jiných kukaček. Včas ještě zachytla jablko v letu a zahryzla se do něho celou silou svých zdravých, silných, jak u pravé šelmy poněkud dovnitř zahnutých zubů. — —

Věděla už předem, že habrůvské dělnice nepracují pouze na Rybářových polích; nejedna ta hrubá, upracovaná ruka přese všecky mozoly jak had vklouzla i do jeho kapsy, smýkla se přihrádkami jeho krámu, hrabala se i v bednách jeho skladiště. — Kočičí instinkt zavčas Vrbčenu zpravil, má-li vůbec ještě něčeho dosíci, co by stálo za řeč, musí jednati odvážně a náhle, napříč vyšlapaným cestám všech.

A bylo to hned o žních, před svátkem svatých Cyrila a Metoděje, kdy hajný v lese náhodou přišel na divokou jejich stopu, a od té doby už je z očí nespustil — — —

V hospodě měl od těch dob svou „denní míru“ — darmo. —

„Jen nechte,“ třepal rukou Rybář, kdykoliv chtěl platit — — „šak se spravíme — — —“

Do očí si navzájem nikdy nepohleděli a nebylo ani třeba — — — V Rybářových účtech řádila teď Vrbčena.

Zprávy o tom pronikly už nejen do všech chalup, ale i do vlastního jeho domu.

Jednou doma naříkal, že nemá do pivovaru peněz — — —

Těhotná jeho žena zaslzela a krotce, ale s dobře pojatým úmyslem se ho ptala, kam dal těch třicet zlatých, které měl ještě v poledne v kapse.

Rybář tak byl náhlou tou otázkou popleten, že ihned nevěděl, co by odpověděl.

Nakonec řekl, že těch třicet zlatých poslal do Dubňan.

Rybářka vzala hlavu do dlaní a dala se do hořkého pláče.

Rybář tušil hned, že nepláče jen pro těch třicet zlatých.

„Co pláčeš?“

„Nic neposlals do Dubňan! Já ti povím, kams je dal —“ — — zdvihla žena uslzenou hlavu — „Vrbčena kópila dnes bagóna — — Řekni, že ne!“ —

„Ale Rozárko, copak to povídáš?!“ položil Rybář své ženě ruku kolem krku — — — Dyť ti říkám, že sem jich poslal do Dubňan — — — Tady vidíš — —“ hrabal se v kapse — „tady máš kvitunk — — — Dyť nesmíš, ženuško milá, všecko věřit, co ti lidi napovídajó — — — Nic néni pravda, a te temu věříš, jako bes nevěděla, co dělám, co su a jakó mám svízel — — — Já se starám, já běhám, počítám, starosťó nevím, kam s hlavó napřed — — a te sbíráš pomluve a hanobíš muža — — — No, neplač — — — Dyť já, Rozárko,“ dodal už sám se slzami v očích a dojat svým vlastním neštěstím vzal ženu za vyhublou hlavu — „dyť nemám hani času na takový hlóposti — — dyť se podívé tady na ten kvitunk! — — — Ešče nevěříš?“

Rybářka pohlédla na kvitanci a upokojila se.

Už se víc neptala.

Jen si povzdechla a Rybář kvitanci mačkal zas do náprsní kapsy. —

To ovšem žena nevěděla a Rybář jí neřekl, že na kvitanci podepsaný obchodník je — bagounář sám.

Od těch dob už byl Rybář opatrnější.

Přes to všecko nebylo těžko vystopovat kuní jeho pochody.

Štěrkové lomy v Stračinách, vinohrady na Žlutých horách a lesy na míli cesty kolem Habrůvky byly stálými předměty slídivých i do dálky dobře cvičených habrůvských očí. Hned tu, hned jinde na pokraji rozsáhlého revíru často se ztrácíval Rybář mezi stromy napřed a Vrbčena za chvíli za ním nebo naopak. Jednou řekl Rybář, že jde do Borové, a Vrbčenu viděli zas, jak přímým směrem jde do Dubňan — — — Ale jako by se svět byl obrátil, za chvíli už zas lidé viděli Rybáře v Suchém žlebu a Vrbčenu na opačné straně v Sovím koutě — — — A přece se sešli. — Pan farář sám je viděl ze svého vinohradu, jak jednou do lesa vklouzla Vrbčena, a za chvilku na svých krátkých nožkách z druhé strany do kopce se vyvracel Rybář Cyril.

Nejtěžší svědectví o nich vydala žena Štěpána Kocmánka — — — Byla právě na zahradě a viděla, jak Čípková nad humny vyšla ze své chalupy, zamkla, vytáhla klíč a položila ho nade dveřmi na trámek. Pak odešla s trávnicí a motykou do polí. Nebyla by si toho Kocmánková ani tak dvakrát všimla, když tu náhle, jako by ze země byl vyrostl — před chalupou Čípkovou objevil se Rybář. — Sáhl pro klíč. otevřel a zmizel v chalupě.

„Co tohle bode?“ — vzepřela se Kocmánková v bok — — — Nechala práce a šla blíž.

Nestála pod stromy dlouho.

Za malou chvíli šla kolem Vrbčena a rovnou cestou k Čípkům jako na besedu — — —

Týž večer hlásil hutař[1] přednostovi, že Čípková na Rybářově poli kopala zemáky.

Tak nejen že se tajně scházeli, ale i takoví se našli, kteří je přechovávali — — —

Ale stalo se také, že když vzduch se zavřel a v dědinu zalehla hluboká tma, humnem se protáhl Rybář jak kočičí stín a zmizel v chalupě Vrbčeny, otevřené před ním dokořán — — —

Rybářova vážnost mizela tím vůčihledě.

O posledních volbách zvolili jej sice do výboru zas, ale radním udělali už jiného. — Už s jakousi posupnou nešetrností odnášeli od něho obecní kasu.

Věřitelé napřed se plašili, jako by něco větřili, ale když Martin se přiženil, zeťovy peníze na čas pomohly zas.

„No, pomohl si, pomohl — ale špatný konec vezme ten Rybář,“ řekl pan farář, který nejlépe věděl o všech spádech Rybářových žen.

„Kdo se takovéch hinštrmentů chetne, s tém už se děje nesnáz veliká —“ nadzvedl starosta svůj veliký chlupatý prst a mrkl po stříbře farářovy tabatěrky — — — Za chvíli vjel do ní ohromným svým palcem a ostrý šňupec tak projmul celé jeho osrdí, že zatřás plecí a říhl hrdlem jak dobře krmený, bujností vzpružený kůň. —

„Ale mosím hjít, bode pršet —“ dodal. Hodil rýč na rameno, políbil farářovi ruku a spěchal do polí.

Rybář díval se na ně oknem, a jako by věděl, o čem mluví — jaksi smutně se usmíval.


  1. polní hlídač