Rok na vsi/Říjen/Soudy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Soudy
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 124–129.
Licence: PD old 70

Na den sv. Vendelína.

Krátký, rychlý už a prázdný je dech přírody.

Mraky tmavé a šedé hasnoucímu slunku stelou k blízkému skonání.

Stromy hoří jak ohromné svíce — — nad nimi plují černé průvody kavek a vran.

Na chvilku ještě proniklo slunko. — Husy na rybníce rázem oživly a mocně zamáchaly bílýma křídloma. Ale hned tu byly zas tmavé perutě zuřivě se ženoucích mračen a v prudkém útoku zhltly v špinavou svou tlamu veselý ten záblesk radosti a života. Chmurami podmazané nebe zhoustlo, smutným přísvitem potáhla se opelichaná pole, níž se snesly větve bílých bříz — až klesly jako smočené; — — — divokým tancem prohnal se studený vzduch.

Vichor.

V zahrádce u Filipků usmyslila si žlutá růže, že před spánkem naposled si nasadí ještě jedno poupátko — — — Rozkvetlo, ale ty lístky jak nadrchané svinuly se uvadlými špičkami a zimou zrovna modraly. Nezdobí už růže pozdní věk. I tvrdé jinak astry zkrucují lupení a k zemi sklání vodou přetížený, zimou přestydlý, nahnilý svůj květ.

Lidé po návsi přebíhají jak honění, ženské utahují šátky a děti jak šakali tajemně se plíží k lesu na loupežnou sběr.

A po silnici řada bílých volů táhne řepou přetížené náklady. Kdejaký vatou vycpaný, pestře záplatovaný kabát oblékli na sebe volaři — krky omotali vlňáky a tak zakutlaní táhnou se podél bílých svých roháčů jak strašidla — — —

Tam přes cestu do pole vlekou koně první fůru mrvy. To jako by ze vsi odváželi černou truhlu umrlce.

Dědina dokonává.

Ještě nějaký ten zbytek zemáků do sklepa nebo pod zem, turčisko z polí pod kůlnu a kdekterý tvor zaleze pod došky ke krbu, kde je teplo a tichý, snivý klid — — —

Je poledne.

K starostovi scházejí se matky s dětmi i bez nich.

Jsou předvolány pro krádeže v panských lesích a čekají už jen na Foukalovou Hanču z Očistce na dolním konci dědiny.

Došla i ta, a pan starosta odloživ brýle, obrátil se od rozložených listin k shromážděným ženským. Na čele mu naskočila rýha vážnosti.

„Tak teda napřed te, Filipe,“ upřel starosta přísný zrak na kluka stojícího stranou vlevo.

„Tadyk v téch léstrách stojí,“ pravil starosta, ďubnuv chlupatým svým prstem do listin — „tadyk stojí, žes bel na panským na dříví — — — Je to pravda?“

„No, mosí to bét pravda, dež to tam stojí,“ zasmála se matka.

„Mluv te, Filipe — — — Přizné se radši hned.“ —

Filip, kluk jak hřeb, nepromluvil, jen kývl, posmrkl a lhostejně se podíval starostovi na zamazanou botu.

„A včil mně řekni, kdo ti na to cizí dříví posílá.“

„To je tak —“ vpadla starostovi do řeči matka a ohnala se jazykem jako vosím žahadlem. — — Rychle utřela si při tom nos a pod bradou utáhla vlňák.

„Kateřino, te včil mlč!“ — s celou důstojností svého úřadu postavil se starosta proti ní — — — „Haž se ti zeptám, potem bodeš mluvit te — hale včil mluvím já s Filipem a Filip se mnó — — — Filipe, kdo ti na to dříví posílá?“

Hoch, jako by se ho neptal, hleděl zas do kouta, a zdálo se, neobyčejně bedlivě pozoroval bílé koťátko, packou si čistící růžový svůj nos.

Kateřina hryzla rty, rozčileně poškubla několikrát třásněmi vlňáku a zase tak se ohnala svým žahadlem — — —

Ostatní přešlapovaly.

„Povíš, nebo nepovíš?“

Nic.

Kateřina drcla do synka.

„Tak přeci mluv, dež se ti pan přednosta ptajó!“

Konečně hoch zkřivil tvář, podobnou v tu chvíli scvrklé křížale, a z oka ukáplo cosi jako vymáčknutá slzička.

„Maminka.“

„Tak, maminka! A te nevíš, že je to krádež? Hřích proti pátýmu přikázání? Humíš-li pak desatero? Tam stojí: za pátý — nepokradeš. A te kradeš! — — Povídám ti, mlč, Kateřino!“

Kateřina utřela zas vzdorně nos a podívala se oknem.

Kradeš, chlapče! To je špatné skutek pod nebem! Je ten les váš? Néni — — — A přeci se teho dopóščíš — — — Jaké ses to školák!?“

Hoch rozmázl slzy po tváři a dal se okovaným podpatkem do zkoušení tvrdosti cihlové dlážky.

„A te, Kateřino,“ vyvrátil starosta tukem zarostlé oči k matce — „je to matka, dež hučí děti krást? Nestedíš se?“

Kateřinou to už jen hrálo. Kroutila prsty, škubala stále na jednu stranu tenkými svými rty a pravou nohou rychle poklepávala o cihlovou podlahu. Najednou přirazila čižmy k sobě.

„Prosím vás, starosto, to je tak,“ ohnala se zas svým žahadlem, o kterém se její muž vyslovil, že s něho každý týden musí „razírovat chlupe“. „Muž mně všecko propije a — štere děti na krku, jest se hjim chce, zima jak v psírni a huvařit nemám na čem. Vostatně —“ rozhodila křídla vlňáku — „páni taky nemusijó dělat s tém dřívím takový hříche. Panbu nenechává dříví růst jen pro hrabata, dež sami se hřijó v teple, nemusijó pronásledovat za to chudobné lid — — —“ Řeč Kateřiny letěla jak horský potok, až pozdvižená a náhle dolů jak sekera spuštěná ruka starosty ji zarazila jak stavidlo.

„Tak, tak,“ nesměle přizvukovaly ostatní.

„A co te, Karle, chodíš taky?“ obrátil se přednosta k druhému.

Karel si jen povzdychl a vyměnil pohled se svou mateří.

„Též podobně ti hajné Kuchyňka chetl.“

„Chetl,“ řekla jeho matka jízlivě — — — „debe jé nebel chetl, šak nebele besme tade,“ mluvila zeširoka.

Ostatní sborem daly se do smíchu.

Babčin Antoš že byl jen jednou.

„Ah! — — Jednó — — — To dež ti Kuchyňka viděl. A co ti neviděl — to belo, meslím, víckrát.“

Pazderková byla volána za všecky tři své dětí.

„Za to já nemožu,“ odbyla to krátce. „Dvá só decke ve škole a jeden mosí hjít. Bez vaření nemůžeme bét.“

Přiznaly se všechny.

Starosta se obrátil ke stolu a vzal do ruky péro.

Bylo mu jich líto. Sám dobře věděl, co stojí kus koupeného dřeva: „Tema jednuškama zrovna člověk topí — —“ ale ohmatal si rukou bradu a zahleděl se na přítomné — — —

„Hétmanství mně nařídilo, habech všecke vás, jak tu ste, pokutoval — — — no, padesát grécarů nebode tak moc, co meslíš, Filoméno?“ — — Vstal a vyřkl ortel.

Těch žihadel vymrsklo se náhle několik a všecky zajednou.

„Ježiš Marja! To bode zas doma sódné deň!“ zalomila Pazderková rukama.

„Pro trochu shniléch ščaklů?“ zaječela Borková.

„Jen ešli hjich bodeme mět!“ zasmála se Kateřina. „Di jen, di k nám, všecko ti votevřu, nandeš-li grécara. — — Copak si meslíte, starosto, že máme jen na vaše pokute?“

„Ticho!“ přiklepl starosta o podlahu svou zablácenou botou. „Šetřte v lítě a na zimu si kupte hnědýho huhlí. Za pětku máte fůru na celó zimu.“

„Ja! Nám te pětke snáší kocór!“

„A vo hodech mohlas mět husu — a já ju neměl — — —“

„Měl ste hjiný — — —“

„Měl!“ rozkřikl se starosta na Kateřinu hněvivě. „Měl, hale ze svýho! A te naříkáš, kluka posíláš na krádež a před hodama celó dědinu zrédilas — — a pak ses chlubila, žes dala půlštvrta rénskýho za husu.“

„Ve máte celé rok a já jen vo hodech.“

„Mám, hale nekradu — — Co mhm?! — — — Mám ze svýho, a kdo nemá, hať nechá tak!“ — — —

„Jen dež bohaté má.“

„Šetři a bodeš taky bohatá — — — Huzenýho masa ze všech te pokópíš névíc a móka ti každá taky néni k chuti. Jen z nulke pré pečeš, a než bes škrtila, huhlího si kópila — radši děcko kazíš a posíláš na krádež — — Co z ňé bode?! A takový ste všecke!“ — — sáhl starosta po dýmce jako po nějaké zbrani. — — „Do vosmi dní hať só tu peníze — — a možete hjít.“

Šly.

K svému „spánembohem“ přidala každá ještě něco — ale poznámky ty už neměly k starostovi přístupu. Byl v mraky zahalen jak Bůh.

Poslední zavřela dveře Kateřina — — —

Děti s modrými tvářemi spěchaly silnicí ke škole, za kostelem dlouhým bičem roztáčel se pastýř a sháněl s kopečku stádo bílých a černých koz.

Sluníčko opět vyskočilo a pohovělo si na chvilku na modrém ostrůvku nebes. Ale bez tepla byl jeho úsměv — chladně hledělo už na zkřehlou zemi. Poznenáhlu stáhlo zase svoje paprsky, jako když se skládá vějíř, a ukrylo se v chmárech oblaků.

Kolem starostových přehnal se houf děvčat s rýči na kulatých ramenou a jedna z nich se smíchem připlácla rýčem Valentovi klobouk na hlavě — — —

Děvčata zašla, zpustla dědina — po návsi rozložil se odpolední klid.

Starosta, hlavu drže v obou svých dlaních — badal v nové zásobě došlých berních upomínek a soudních obsílek.

„To je k hrůzi — to je k hrůzi, co se totok děje! Vidlačka žaluje Chlupku, že hjí hukradla dvanást párků turkyňovéch klasů, Chlupka zas Vidlačku, že hjí votevřela truhlu a hukradla hjí třicet grécarů a po nebožtíkovi nebozíz — — — Hrózek, Chocholáč, Findejz, Broskva, Studýnka, Flórek — — — Pěkné ringlšpíl! — — Štyryadvacátýho stání a já sem chcel jet do Brna! — — Hale kruci!“ —