Rok na vsi/Říjen/Messalina

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Messalina
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek I. Praha : SNKLU, 1964. s. 117–121.
Licence: PD old 70

Jako kdysi Řím měla i Habrůvka svou Messalinu.

Nebyla tak bílá, ani tak krásná, ani tak jemná, jak dějepisci líčili světovládnou onu lvici v Římě, nebyla ani tak mladá a vznešená, královsky svůdná jak hvězdná ona krasavice jihu, ale třeba hrubou, přece sladkou měla krev i Vrbčena a na tu líplo se mužských jako much — — — Proti nádherné oné šelmě světové říše byla to jen domácí kočka, ale opeřené ptáčky chytala zrovna tak mistrně jako tamta svoje velmože a mimo různost obětí a vzácných darů přírody sotva bylo mezi nimi rozdílů.

Palácem jejím byla jen chaloupka, ale pěkná, bílá, postavená z tvrdých cihel směrem k východu, a nikdo by byl neřekl, že v bílé té kleci s květnatou zahrádkou před okny a vždycky s panenskou čistotou upraveným vnitřkem hned u samého hřbitova tají se pověstné hnízdo habrůvské hetéry.

Těžko pro ni najít jiného jména: mimo útlé její dětství snad celá její dráha vystlána byla mladými i sešlými už obětmi a mezi všemi těmi jak živými pochodněmi procházela se pohrdavá její postava, znamenaná pýchou všemohoucího pohlaví. Sklátila už nejeden habrůvský dub a právě podtínala nejsilnější z nich — Cyrila Rybáře.

Silná, bezdětná a s hrudí tvrdou, s tváří dávnými neštovicemi jak hrachem vytlučenou, ale postavou hranatou a mladistvě křepkou blýskala očima jak bludičkami a ostrými úsměvy svých nenucených rtů řádila jak nákaza mezi mužskou, od ní suverénně pohrdanou plevelí.

Zachovala se o ní dlouhá řada dobrodružství, z nichž poslední stala se základem černé slávy Jeruzaléma.

Muž její zedničil v okolních dědinách a domů chodil jen v sobotu. Někdy ani to ne.

„Muž preč, a samota ju přivádí na hlupoty —“ dost shovívavě mluvívali o ní muži.

Ženská zasvěcená ďáblovi a sviňa“ — trefněji už se o ní vyjadřovaly ženy.

„Už za svobodna dělala, co hani čert nekáže,“ smály se baby.

„Ó jé!“ mávl starosta rukou a zamhouřil své pravé oko ve šťastném úsměvu nad svým čistým svědomím. — „Tá se huž navetahovala z téch zatracenců peněz! Jako slepí, jako slepí — mladí, staří, ženatí, vdovci, křesťani, židi, pohani, chlapci — — snáď huž nebode jedneho člověka, keré be s ňó neco neměl. Co jen u Sonnenšajna se navebírala zboží a hani hupomínat se ju nevopovážil. — Každé se jí bojí — a přece jako tá můra každé za ňó letí — nevidí, neslyší — — rovnó cestó do vohňa — — — Tam huž se hjich přiškvařilo!“ — — —

Pan starosta podepsal jakýsi úřední list a složiv archy sáhl po dýmce — — — To znamenalo, že z něho vyjít může ještě lecjaké tajemství.

„A jak to víte s tím židem?“

„Jak? — — — Žid hudělal pangrot a tak to přišlo ven. Sód našel v Sonnenšajnovéch knihách sto pětašterecet zlatéch dluhů za Vrbčenó — — —

‚Zaplaťte,‘ řekl jí sódcí při stání na hóřadě.

Vrbčena pokókla, takhle, po mladým, po Julkovi a Julek jako ten vemblód shrbatil se ke stolu a cosi šuškal starýmu. Červení bele vobá jak flanel.

‚Majó zaplacíno,‘ řekla tenkrát Vrbčena — hale kótke tak se hjí smíchem házele.

‚Komu ste platila?‘

‚Voběma — — —‘

To belo k hrůzi tenkrát, co ti židi dělali. Hani podívat se na sebe nemohli a duma teprvá bel tyátr.

‚Pane Sonnenšajn‘ — ptal se sódcí — ‚zaplatila vám?‘

‚Zaplatila.‘

‚Proč ste nezapsal do knih?‘

‚Zapomněl jsem.‘

Vrbčenu měl zanýst do knih! — — Šak si to vodseděl. Šest neděl dostal a říkal potem, že bel v uherskéch kópelích — — —“

„A co Haman z Dubňan“ — rozpomínal se dál starosta — „co ten s ňó měl za komediu. To bel teprv cirkus! — — Znáte jé přeci — teho bohatýho řezníka?“

„Ten, co střílí v revíru tři tisíce zajíců ročně?“

„Háááno, ten — — — Klusté jak ministr, a víte, co jednó ve sklepě řekl? ‚Pane starosto,‘ položil mně ruku na rameno a povídal — ‚pane starosto — žádná ženská mě na světe toli nekuštovala jako ten habrůvské husar.‘“

Husar! Slavné pro ni jméno! Nesla vždycky hlavu vzhůru jako chlap, a vypínajíc hruď, tvrdým krokem hnala se dědinou, jako by ani z masa nebyla, ale železa.

„A bévalé myslivec Gryc — všecky svý peníze s Vrbčenó za svobodna hutratil, dluhů si nasekal, do Brna, do Vídňa s husarem jezdil, haji ze službe pro ňu přišel — tak to daleko dopletl — místo v lesích jen pořád hu Vrbčene seděl — haž se to pan hrabě dověděl a na hodinu jé dal preč. Včil pré se poklóká kdesi po světě a Vrbčena — husaruje dál — — —“

„A vo Pókrtovi, co bel hádjunktem na Silůvce, a vo Zemanovi ste neslyšel? Taky za ňó chodili, ešče za svobodna — a šak potem haji ženatí, vopíjeli ju a pak s ňó zpívali ‚Hej, Slované!‘ — Ó jé! — To só románe poučlivý — — — Po-uč-li-vý!“ zahrozil pan starosta tlustým prstem a přitlačil na dýmku víčko — — — „A bodete vidět, že Rebářa to nemine — — — Šikovné chlap, hale slabé — na ženský pohlaví slabé. Nic mu všecky te peníze, všecky te sháňke nebodó platný, protože je Rebář slabé tvor — a Vrbčena Samson. Celé dům mu rozhází.“ —

K starostovi trousili se lidé k úřednímu jednání.

Tož taková tedy byla habrůvská Messalina.

Přespolní i habrůvští ztrácívali se v síních šerého jejího paláce. Nejezdili tam v ekypážích, aniž se k ní nosit dali v hedvábím zastřených nosítkách — jim stačila tichá, tmavá noc a šero tajemného lesa jí bylo nade všechen trůnu baldachýn.

Zemana přijímala proto, že měl pro ni v kapse vždycky sladkou rosolku. Ondrušku proto, že byl jako skála hranatý, vysoký a silný. Řeřuchu Martina, když z vojny došel — dvě míry pole už s ní promarnil a prodával i třetí a ten nejpěknější kus — těžko se bylo zbýt. — — Syn stolaře Bezděka do krejcaru u ní nechal všecko, co ve Vídni za několik let byl ušetřil — a ještě na chalupu udělal dluh — — —

Ženy před Vrbčenou na potkání zlostí omdlévaly — jiné zelenaly — třetí hrozily děsnými slovy. Ondrušková jednou na ni vyběhla s cepem a jen kočičí své obratnosti měla Vrbčena co děkovat, že neodlezla z místa s přeraženým křížem. Ženy na venkově bývají bity, brání-li záletům svých mužů. Bití dostala i Ondrušková — — ne sice cepem, ale pěstí svého muže, pádnější ještě nežli cep. Za Borkovou hnal se proto tesař s napřaženou sekerou.

Vrbka sám si před ženou v ničem nezadal.

V dědině kdesi u Brna, kde od jara do zimy zedničil, měl zas „robu“ svou.

Vrbčena po bujném životě posledních dvacíti let, ženouc už silně k čtyřicítce, pomýšlela na trvalejší nějaké zaopatření pro stáří.

Dlouho seděla u malovaného svého okénka a dlouho přemýšlela — — kdo a jak by se jí k tomu hodil nejlépe; — — naposled se jí do cesty namanul — Rybář Cyril — — —

Usmála se a šla do kuchyně drhnout nádobí.