Rok na vsi/Červen/Ptáčkaři

Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Na den svaté Trojice	Ptáčkaři	Božího Těla

Údaje o textu
Titulek:	Ptáčkaři
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 307–311. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na den sv. Klotildy.

Z habrůvské školy slyšet bylo přidušené bučení o samotě klečícího spuštěnce.

Vybral skřivánčí vajíčka, prý kdesi „na lóce“. Sotva vstoupil na druhý den do školy — děti už hlásily Staňkův černý čin.

Zapíral, ale přihlásilo se tolik svědků a s takovými důkazy, že i sám Staněk by jim byl uvěřil, kdyby ničeho nebyl ani vyvedl. Nejhorším svědkem už byla Česalova Maryša, ta s naškrobenou sukničkou a podrchanou hlavou. Ta vždy mluvila jen „čistočistou pravdu“.

„Kolik bylo těch vajíček?“

„Šest.“

„A sedum hjich belo!“ vyhoupl se Tomáš z lavice.

„A hani ne! Jen šest!“

„Tedy šest. Za každé vajíčko den jako den půl hodiny klečet a z domu po celý týden ani krok. Tomáši, ty ho budeš hlídat.“

Staněk klečel už třetí den a bučel. Zrovna jako na posměch venku pod okny pohrával před školou na harmoniku jeho kamarád a druhý bičem práskal do zvonění kovářova perlíku. Pan rechtor, zalívaje v oknech kvetoucí begonie, čekal už sám dost netrpělivě, až uplyne určená půlhodina. Pak přistoupil k „areštantovi“.

„No, Staňku, ještě budeš kazit vajíčka?“

Staněk se rozplakal. Doma čekala maminka, housata měl pást — od tatínka už včera slíbeno měl řemenem, a dnes jistě ho to nemine.

„Budeš, nebo nebudeš?“

„Pane hučitel — huž hani jedno neé!“

„Nikdy?“

„Já to huž ni…“

„Jdi!“

A rechtor usmál se tajně za pospěšným krokem poslátaných jeho nohavic.

„Snad už teď bude pokoj — — —“ pravil rechtor sám pro sebe. — — —

Rok jak rok se takové scény opakovaly. Žádný pytlák není nad takové dítě, když padne na ptačí hnízdečko nebo nevylétané ještě ptačátko. Ještě tak vlaštovkám dají pokoj, ale co je mimo „laštůvke“, všechno propadá malým těm dravcům. Neplatí zákazy, neplatí tresty, svízele, pohrůžky, hrozby — na ptáky jenom se třesou malé ty ručičky a těžko je se vyznat v krutých instinktech prý „útlounkých“ ještě jejich srdcí. Mikša Fókalů zbit byl za to rok jak rok, ale sotva uvidí vrabce — už se ohlíží po kameni. Ví, kde jakou barvičku stehlík na sobě má, ví, jak hnízdo stavěné má ťuhýk, sýkorka, datel — po celou zimu nezná jiné starosti, než jak by takového stehlíka lapil. Očka na něj stráží, želízka chystá a za vějičku namazanou lepem dal i buchtu s trnkami i dvě. Stehlík i ve snu na něj volal „fiť, fiť“ — a klec přichystanou měl už od podzimu. Jen ještě stehlíčka mít, jej polapit, až přitáhnou a na bodlák sednou, kde nastražena byla vějička! I kamaráda ve svém povolání Mikša měl. Studýnkův Francek celou zimu robil klícky z bezových prutů a zrobené strážil po stromech humen, až se to dověděl rechtor a osobně si došel k Studýnkovi, co že se to děje za jeho vědomí! Studýnka ihned se přibelhal k skrčenému synkovi a kázal mu na místě všecky klícky spálit.

Ještě horší byla Pazderkova dvojčata „lesňáci“. Ve shonu po lese za suchým klestím nebylo jednoho dne, aby „nekápli“ na nějaké hnízdo. Slinou jim byla andělská slova, ničím jim byly tresty i ďábelské. Znali jen ty „ftáčke“ a ty pod dozorem měli v celém okolí. — —

„Ale teď snad už bude pokoj,“ vzdechl si pan rechtor ještě jednou a s holí v ruce vyšel do polí. Bylo tam plno lidí okopávajících zemáky, plejících trávu. Řepy se řádkovaly, vymetaly už vyrostlé lesy žit, temně se zelenaly krásně svěží ječmeny, v trávě a bujném křoví mizely šklebivé rokle i hrbatá mez.

„Pomáhej Pánbůh!“ nestačil pan rechtor volat pracujícím. „Dejž to Pánbůh!“ odpovídal na krásný křesťanský pozdrav v znoji pracující lid.

Spokojeně se pan rechtor vnořil v les. Byl po kraji obrostlý bohatými liánami rozpínajícího se divokého chmele a po aleji stínem a mechem vystlané jen co noha nohu mine šlo se jako pohádkou. Vzpomněl na Staňka a usmál se nad jeho „huž hani jedno ne“.

Na konci aleje zaslechl pojednou v houštině při kraji lesa v potoce dětské sopránky. Zastavil se, nahlédnul a strnul: Pazderků Cyril s Majerovým Vaškem seděli v trávě, čepice mezi koleny, vedle nich stará vyhlodaná vrba a po zemi peří a kusy roztrhaného hnízda. Přikradl se ještě blíž. Kluci dělili se právě o sýkorky. V čepici je měli, devět jich bylo, a jednalo se jen o to, kdo má dostat sékorek pět a kdo jen čtyry.

„Já sem tam lezl, já hjich dostat mosím víc,“ hájil se Cyril.

„Já sem ti zas vo nich pověděl. Nebét mě, nic bes neměl —“ namítal zas Vašek.

„Háno! Haž fena zlíhne kocóra! Dež nechceš, nedostaneš nic.“

„A já to řeknu hučitelovi a dostaneš hjich pět, hale po čuni.“

„A meslíš, že se bojím? Řekni si!“

Skokem jako kuna přehoupnul se pan rechtor přes potok a zrovna tak polapil kluky jako před chvílí oni své ptáčky. V hoších se zastavil dech — Cyril učinil jakýsi prchavý pohyb.

Ptáčata důvěřivě otvírala široké své zobáčky se žlutými koutky a třepala slabými křidélky.

„Hned s nimi do vrby zpátky! — A marš! — Přede mnou!“

Bože, můj Bože, jak šli! Vašek jako by centy měl na nohou, bučel a vyl jak pohanská vdova. Cyril hučel zeširoka, jako by jej na nože bral. To aby kudy šli, tudy lidé slyšeli a viděli, jak neskonale strašně mu rechtor „hublížil“.

„Nebudu vás, kluci, bít — to ne, ale k starostovi půjdete a se svázanýma rukama na řeťázky vás zavřeme do kačence,“ sliboval cestou rechtor. Účinek těch slov byl ohromný. Vašek zděsil se a zavyl. „Pane hučitel, pane hučitel, pěkně vás prosím, pěkně váás — — — já sem nic — — já — já — —“ Ne, nebylo mu možno rozumět, co mluvil, jen ty ruce se třely o dlaně a prosily o smilování.

S rezignací poddal se Vašek osudu. Kolíbaje se na křivých nožkách, táhl kupředu, a „bú-ú-úhú“ bylo celou cestu slyšet vlčí jeho hlas. I Pazderka hučel a vyl, ale slz nevytlačil — nebyl upřímný ani ten jeho řev. Nahý loket svítil mu bronzem, nohavici jednu měl až po kolena utrženu, druhou vyhrnutou — na nohách do přischlé hlíny bylo možno zaset hrách.

Starosty doma nebylo.

„Nic nedělá; tadyk majó klíček, zavřó hjich, pane hučitel, zavřó tú jednu neplechu. Že ju svět nosí!“rozhodla sama přednostka.

Sběhli se lidé a smáli se.

„Dobře vám tak, kluci! Jen tam s nima, pane hučitel! A hlásné hať hjim dá řeťázke!“

Otevřela se temná díra „kačenca“.

„Tam na slámu, marš! Já vám dám ptáčky!“

A v žumpě zmizel napřed Cyril, za ním Vašek.

Zarachotila petlice. Rechtor postavil se mezi dveře radnice.

Z areštu v divné harmonii dobýval se dvojzpěv už jaksi ztemna hučících zločinců.

Čtvrt hodiny čekal, až se utiší.

Už jen slabě bylo slyšet tiché vzdychání Vaškovo.

„Budete ještě vybírat ptáčky?“

„Já huž nikdá — já huž — —“ pohnul sebou žalostně skučící Vašek na slámě.

„A ty, Pazderko?“

„Hú-ú-ú-ú! Húúúú!“

Teprv k večeru, uřváni, umáčeni, osušujíce poslední stopy slz, ubírali se ze školy domů.

Vaška čekal doma ještě tatínkův řemen — Cyrila matčina ruka o pěti kostnatých, ostře vyznačených kotnících.

Snad i kluci se považovali za trvale polepšené, jen pan rechtor nepochyboval o tom, že ty sýkorky Pazderka přece jen odnese.