Rok na vsi/Červen/Na den svaté Trojice

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na den svaté Trojice
Autor: Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj: MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 299–307.
Licence: PD old 70

Už v svatodušní pondělí ohlásil velebníček z kazatelny, že borovský pan děkan umínil si pouť ke svaté Trojici přivésti zas k někdejší slávě, a proto že zve kdekoho, aby s procesím uctít přišel nejsvětější Boží Trojici. Velebníček dodal ještě jen, že průvod povede sám.

Ale nebylo ani třeba zvláštního vyzvání. I tak těšila se Habrůvka na ten den jak na nejlíbeznější okamžik v roce. Jaro v tu dobu bývá už na vrcholu své krásy a slávy, zdar bohaté úrody vyčistil snad už sebe rozmrzelejší duši, a tak po celý týden mezi dětmi i dorostlými o jiném ani nebylo řeči než o pouti u svaté Trojice, kam Habrůvka se vybírala rok co rok.

Tondovi maminka řekla, že nepůjdou nikam, protože od zimy rozbil už třetí pár kalhot. — A synek nespal noci, převaluje se jak v horečce. Mluvil o pouti i ze sna — — Nač jen škrtil, nač schraňoval a krejcar ke krejcaru rovnal, až jich bylo patnáct? Teď aby celý ten kapitál hodil do rybníčku. Nic jej už netěšilo přepočítávání, hromádkování, přesýpání mědi z ruky na ruku, do kapsy z kapsy. Najednou jako by peněz ani necítil, v kapse jich neměl. Ani harmoniky, ani píšťalky nebude mít. Tomáš si koupí nůž, Honza Hložků „pistulu“, Matouš Kočárků že celý den bude jíst oharky — jen on, Tonda, nic, nic! Smutný měl Tonda život; omrzel jej tak, že chodil už jako zámora.

A želaný den přišel. Byl krásný, jak jen krásný může být na úsvitě vzcházejícího léta. Mše byla hned ráno a po mši — snad celá Habrůvka s knězem uprostřed, s muzikanty a děvčaty nastrojenými jak o hodech, za hlaholu zvonu vytáhla silnicí k lesu a odtud do Borové přes kopec, kde nad Borovou z kopce dodaleka svítila a zdaleka poutníky vítala známá všem kaplička Trojice Boží. A to nebyli ani všichni. Co jich už odešlo brzy ráno, za chládku, dříve než nad lesy zahořel den!

Za dědinou vsedl velebníček do přichystané bryčky a jel napřed, aby před Borovou na pokraji lesa vyčkal své farníky.

Habrůvka osaměla. Prázdná, jako vymetená ztichla a nikde živé duše; gagot hus tesklivě ozýval se nezvyklou její mrtvotou. Jen starina zůstala doma s košiláčky a k putování ještě nedorostlými děťátky. Opuštěné návsí obsedly vlaštovky.

Za procesím táhli ještě ti, kteří neměli dost naspěch dýmku odložit. Hřebačka s Tvrďochem a dětmi vybrali se za ostatními.

„Taky na póť?“

„Hale snáď bech nezvostal duma? Deť bech hani nevobstál,“ hodil hlavou Tvrďoch a mrknul po svých klucích, svižně capkajících podle jeho mužných kročejů.

„Naši taky. Tak skoro ešče nikdá si nepřivstali jako dnes. Se slepicama huž beli hore,“ přidal Hřebačka. — — —

„Kupte mně panenkúú!“ volal na zápraží Filipek.

„Co beste s ňó dělal! Huž ste staré a belo be vám z ní haji trpko.“

„Panenke sládnó jen mládencům,“ hodil ještě Tvrďoch nazad, zacházeje už za roh.

Vyrazili z dědiny.

Louky, zlaté květem všude kvetoucího pryskyřníku, svítily trsy bílých kopretin, na mezích teple oddechovala mateřídouška, lány rozvitého vičence jak červeným suknem potažené krvily se v šíř i dál. A les, v jehož chládek vstupovalo procesí, slaďounce zazníval broukáním hrdliček. Zpíval lid i pták a jemným švířením hmyzu šuměl i vzduch.

Než Hřebačka s Tvrďochem došli opačného konce lesa nad Borovou, byla Habrůvka už dole na náměstí, kde jako nic ji zhltlo ohromné shromáždění ze všech stran ve velikých proudech hrnoucích se zástupů. Na rynku už celou povodní rozlévaly se úchvatné barvy Slovače, přerývané šedými plachtami krámů a bud. Vlídně nade vším zářil den. Vlály kosárky šohajů, bělaly se haleny starochů, v tmavém tlumu poměštěných kabátců, ve sněhu bílých košilek jak radostný smích prošlehoval živý zážeh kordulek. V nesčetný zmatek trubek, píšťal, kolovrátků a jednotvárné drnčení otčenášů žebravých rozlívaly se zbožné proudy přecházejících procesí, po kamení rachotily vozy přijíždějících dědin, rozložených kolem srdce celého borovského kraje.

Slovačky, provázeny pružnými postavami šohajů, proplétaly se jak v tanci pod předlouhými, běloučkými jejich kosárky, jejichž oblouky snášely se až do očí a chlapcům dodávaly hrdého vzezření bohatýrské nevšímavosti k nadbíhajícím robičkám. V hovoru a smíchu přecházeli kolem muži a ženy, ledva škole odrostlá, ale bujná už děvčátka, chlapci, děti, páni i městské dámy; húsky Čejkovjanů, načechrané rukávce Brumovčanek, ladné čižmičky Hovoranek, bílé a jak zdi široké haleny z rovin hodonských, svěčný kroj klínu klobouckého, barvy všech koutů kyjovských i ždánických ústraní slily se tu v jeden úchvatný sbor svátečního zbarvení, provalujícího se mezi boudami a krámy v překrásném nepořádku poutnických míst.

Vedle krámu pernikářského s ohromnými srdci a nápisy: Na památku — Z lásky — a s jmény: Marie — Anna — — stál zase krám celý ověšený růženci z klokoče, z kosti, skla a zas bouda nová s „tisíci a tisíci“ v řadách za sebou nastavených obrázků. Pod farou na zemi rozkládal své zboží železník, sedláčci vybírali, zkoušeli ostří kos, zkoumali švih i zvuk, smlouvali, znovu zkoušeli, tóny jasně jim zvonily v uších, srpy pružně se prohýbaly v prstech, haleny se shýbaly a vstávaly — v tu dobu před sklizní jetelin a senosečí železníci mívali své nejbohatší žně.

Nejživěji bylo u bud hračkářských: co tu bylo lidu namačkáno na sebe, jaké bohatství prstýnků, „pryštaflí“, hraček, harmonik, panen nastrojených i nahých s očima vytřeštěnýma a jak vytlačenýma do prázdna, co tu nožů a krabiček, korálků, zrcátek a nejrůznějšího zboží repytajícího oslnivým bleskem právě v nejplnějším slunci vystaveného bazaru! Tu Slováček malý s očima jako jiskry rozpálenýma v osmahlých tvářích, v kožíšku ještě a s beraničkou na uších, ale už bos — koupil si pistulku, a stoje stranou, nedbal, neslyšel, neviděl, necítil — než tu pistulku svou, co viděl a držel před sebou, a na pistulce kapsle vydávající v rukou jeho nad výstřely děla strašlivější zvuk. Střelil na zkoušku jednou, střelil podruhé a už střílet nepřestal a střílet bude zítra, pozítří, den jako den a sám Bůh ví, kdy se synek střílání toho nasytí. Závistivě na pistulku hledí kamarád Jurka s modrou zástěrkou v širokých plandách; v ušpiněné dlani mačká dva krejcárky snad už od té chvíle, kdy vešel v Borovou. Všechno by byl měl rád — pistulku, harmoniku, marcipán, oharek, než ze všeho přec jen nejraději pistulku; ale v ruce měl jenom ty dva mizerné krejcary. Se slzou v oku odvrátil se od pistulky a u nejbližšího krámu na dva krejcary smluvit se snažil aspoň „trumpétku“.

Výrostek, štíhlý jak jedlička, s pohyby ještě nevyrovnanými a s nároky učiněného stárka, vybíral a dlouho přebíral harmoniky. Přebral a profoukal už skoro všecky, ale přece jen stále se vracel k jedné, pěkně ukryté v ozdobném pouzdře.

„Co stojí?“

„Šedesát krejcarů.“

Přiložil k ústům a zahrál krkolomnou jakousi kalamajku odzdola nahoru a zase zpět, zastavuje se krátkým jakýmsi popěvkem uprostřed. Bylo vidět, že harmoniku nemá ve rtech poprvé. Svedl na ní i pěkný valčík.

Jak líbezně hrál!

A okolo posluchaček celý houf.

„Tá je nélepší, tú si kup“ pobídnul kamarád, šeptaje mu do ucha.

„Nespustíte?“

„Ani troníku.“

„Na, tož tu máte,“ rozhodl se hoch a šel se pochlubit kamarádům. Prohlédli harmoniku, zafrkli, posoudili a uznali, že je to nástroj výborný. Až na něj zahraje za večerního ticha a šplounání lípy nad hlavou tam nedaleko, odkud už od jara mu v srdci svítilo to osamělé okénko — Přivřel oči, dýchnul do nástroje zas — a ne — ne — — To nebude špatné — — —

Na druhý konec boudy přihrnul se houf Brumovčanek. Jak laňky kladly vysoké, těsně upjaté šněrovací botky na dlažbu a sukně skládané v nesčetné varhánky krásně splývaly s krví hedvábných fěrtoušků.

Zapjaly oči v spousty zlatých a stříbrných prstýnků.

„Po čem že sú?“

„Po dvouch, po třech, po štyrech — jak kerý.“

Na ušpiněné, od protrhávání řepy rozpraskalé a zatvrdlé prsty navlékají galánky prstýnek za prstýnkem. Jak divošky zálibně prohlížejí ruku ozdobenou proužkem „ze zlata“ — vybírají dál.

Prstýnky prohlíží i zavalitý synek s málo chytrým výrazem v očích.

„Ná, co ty, Matúšu, taky vybíráš? Pro Hapolénu, právda? Ehe, henkaj, ten jí kup! Líídi — ten je krasulilinkej! Ten čuhá! Panenko Marja, to bude mět Hapoléna radosť! Budeš ty ale u ní včilkaj vzácnej!“

„Ná, co myslíš, Matúšku? Vezme si Hapoléna takovýho kocúra, jak seš ty, anebo vodí ešče jiných za nos?“

A hoch rudne, odráží, sráží, zas odráží, ale nijaké to není. Neumí toho; proto si tolik na něho „trúfali“.

Děvčata zmizela v mraku lidí a dětí obstupujících kolotoč. Tam bylo soudno. Vřískal kolovrátek, zvonil principál, troubili, pískali, stříleli kluci. Novým zvoněním znovu zval principál k cestě kolem sloupu „rynglšpílu“. V mžiku bylo vše obsazeno. Výrostci s bravurou obsedli dřevěné boky koňů, malí chlapci jeleny a lvy, v houpavé korbice vnořila se načechraná děvčata. Anyša rozložila se na sedadle sama jediná, bez družky a bez kamarádek, hovíc si tu jak princezna. A už točí se vše v závratné rychlosti kolem, děvčata smyslně přivírají víčka, tu vřískne hrdlo, tam vystřelí pistulka, v kolovrátek zoufalým nářkem jako komár zazpívá harmonika.

A sražené masy lidu znovu se slívají a rozlívají, poutníků přibývá, nová a nová procesí jako barevné stužky soukají se dovnitř stále v jeden chumel matoucího se klubka. Jedno takové procesí vcházelo právě až odkudsi z břehů Moravy. Dlouhá řada Slováčků v plátěných širokých gatích s modrými zástěrkami rychle se přehnala za spěchajícím křížkem. Boty měli bílé prachem od daleké cesty, na čele bohaté krůpěje potu vyvábil jim slunce žhavý znoj. Korouhve, hudba, píseň, zvony, řev, blábolení bezpočetných hrdel měnilo pouť v cosi úchvatně divokého a poeticky milého. Hle — tam mladý, v tváři trudovitý kněz s ministranty před sebou vede zástup mužů s vlasy přistřiženými „na hřib“ a kabelami přes prsa. Unavenými kroky průvod dohánějí uzly obtížené ženy. Tam zas borovští kněží s ministranty přehozenými v bílé rochetky spěchají procesí vstříc. Trojím skloněním pozdravují se korouhve, družičky obstupují kněze, a procesí za procesím tak vstupuje pod vysokou klenbu farního chrámu, kde dřevěná půda duní pod těžkými cvoky mužských kročejů, šustí a vrzá lehounkým letem dívčích nožiček. A zas nový zpěv, nová hudba, zvony, průvody, korouhve — lidu na tisíce — — přibylých dnes a přibylých včera; čekaly vesměs po přespalé noci v stodolách, až začnou s boží mší svatou tam na kopečku v té kapličce bílé, zasvěcené svaté Trojici, pohlížející shůry v nedohledné roviny a vzadu věnčené vrškovitým hřbetem dálavy.

A všecky ty proudy barevného lidstva vystupují tu po širokých schodech a zelenou ulicí křovin vzhůru se vzpínají k stánku nejsvětější Trojice Boží. Haleny starců, plachetky žen, na růžek i na babku zadrhnuté šátky, klobouky s kosárky, širáky, vlající pentle — jak po schodech by to všechno lezlo do nebe a tam se to kupilo, tam se to slívalo v jeden souvislý, divukrásný sborů tlum. Zástupy se potkávaly, do sebe mísily — rukávce a kordulky — tam zlato, tam stříbro, tam perel jas, blankyt, krev — v zeleni lip houpající se korouhve — nahoru, dolů — zdola zas nahoru v nepřetržitém řetěze stoupaly, sestupovaly, klesaly a zas rostly do výše, do šíře se rozkládaly bezpočetné zástupy, až plny jich byly prostory všechny. Kaple nabita čekajícím lidem, venku jeden zmatek, těsně v sebe srostlá houšť. Unavení posedávali pod lípy. Nikde už kousíčku trávníku volného. Tu odpočíval stařík s ověnčeným křížem a Kristem, ale už pošpiněným polibky. Tam vedle přisedla zas děvčata z Louček a sukněmi škrobenými a načechranými jak zvony přikryla okolní zem. Do křovin zalezli ministranti a komže jejich houštinou pronikaly jak stopy čerstvě prolité krve. Několik Slováčků sytilo se buchtami nadívanými trnkami a k trnkám zajídali bílý, jak cihla veliký kus tvarohu. — Dva staří kněží zpoceni uchýlili se v nejhustší stín a tam — snad kamarádi ze škol — vzpomínali na daleká léta v přátelství zažitých chvil. Vedle nich Slovák s růžencem kolem krku, kabelou přes prsa a tváří hluboce rozoranou životem, na kříž věneček připevňoval drátkem a dával synkovi na „pútí“. A hned na schody řadou usedla děvčátka z Krumvíře a hleděla v rovinu za Borovou, kde bělala se rodná jejich ves. Bílé dědiny Slovače v dálavách svítily jak sběhlé husičky, černé lesy kopců kyjovských k nebi nesly nahrblé své šíje, v nepřehledné roviny hodonské klesal bohatý jih. A dole na úpatí kopce, hned pod kapličkou a vršinou s čtyřmi černě hrozícími větřáky leželo samo město Borová a zdálo se, jako by mlčelo. Ale když na okamžik ustala zvonů bouř a umlkly zpěvy procesí, město teprve jako by procitlo ze snů, zakypělo tam dole životem, z něhož výkřiky radosti a plesu na oživeném rynku doléhaly až sem, kde v svatém tichu v modlitbě trvalo všechno shromáždění poutníků.

Konečně na bílou, chvojím a kvítím vystrojenou kazatelnu v slunce vystoupil bílý kněz.

„Jaj, to sú hezulilinkej panáček —“ usmála se sličná jedna Hovoranka ve varhánkovitých čižmičkách.

Mladý, opravdu hezký kněz s blýskavými brýlemi na ostrých očích fanatického vznícení počal kázat. Jak se tak svou hrudí vzepjal a ze sebe vychrlil první spoustu slov, znamenajících cosi jako pozdravení od Boha, na jehož místě tu stojí a horlí před lidem, cítil v sobě asi síly reformátora celého světa. Slohem ozdobným, větami promyšlenými a bohatě rozvedenými rozpínal do šířky jinak dost milý, ale přece jen slabounký svůj hlas, který už na kousek dál mrtvě zaléhal pod klenbou chundelatých lip a dál pro štěbot po trávníku rozložených děvčat z Borové asi už se nedostal.

Když dokončil a požehnal lidu svou měkkou neupracovanou rukou, pravil o něm Hrabálek z Habrůvky nachýlen k Stehlíkovi z Loučky:

„Mladičké kaplánek, hale prováděl to ešče dost. Nerozhněval, nepohněval, vebíral jen dobrý, nechal zlý, potěšil, povzbudil — dobře to provedl.“

Počínala mše svatá.

Neskonale krásná byla chvíle pozdvihování. Sotvaže na vížce titěrný zvonek dal znamení a u oltáře v rukou kněze do výše se vznesl kalich — — — celé to ohromné, barevné množství stojících, sedících i klečících a až do nejskrytějších zákoutí v stínech křovin zalezlých lidí sklonilo se náhle jak pod jedním mávnutím čarovné moci v jednu nehybnou, v prsa zhroucenou pózu, a kamkoliv oko pohlédlo, všude spatřilo — jak současně v odměřených a všude stejně plynoucích přestávkách — nablízku i po kopečku dolů ruce opisují svatý kříž a bijí v nachýlená prsa. Zdálo se, jako by v kamenném tom tichu náhle spočinuly i stromy, kře a všechen vzduch a celý kraj — nebylo v tu chvíli slyšet ani zašeptnutí lístečku — —

A když se po mši lidstvo pohnulo — jaký to byl pohled na náhle oživený, jako ze sna procitlý ten příval, hrnoucí se po schodech dolů! Barvy se řítily shůry, zalévajíce dole všechna uvolněná prostranství. Jak zpěněná krev tratily se rudé šátky v sněhu plachetek a rukávců, rudé ty vlny s bílými pěnami jako by se svahu stékaly, stékaly, až docela mizely a hasly v selských, tam na úpatí kopce rozložených zahradách.

Děvčata spěchala k pumpám uhasit poutnickou žízeň, muži v mracích obstoupili hospody, hudba se rozlehla z radnice, a zas boudy, krámy — kupováno, smlouváno — vřava na vřavu — ruch davu rostl v ohlušující šum.

I Tonda na pouti byl; přece svou maminku nějak umodlil. Koupil si „oharek“, jezdil i na kolotoči, ještě měl a ještě hledal, okouněl, a když jej našla matka, dal se jí do pláče, že nemůže „hjít, že jé píchá a bolí břuch“. Z marcipánu prý.

Pozdě odpoledne vrátila se domů prachem ušpiněná, potem uřícená, ale šťastná Habrůvka. Byla ověnčena kolem krku poutím, ověšena růženci; namlsána, nakrmena blížila se k domovu se sladkým břemenem ve svých sotůrkách pro ty malé zas, co zbyli doma a natahovat budou ruce po tom, co jim přinesla z pouti. Větší už na kolik honů vyběhli po silnici poutníkům vstříc. — — —

Tiše, unaveně skončil krásný den.