Rok na vsi/Červen/Božího Těla

Rok na vsi – Červen Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Ptáčkaři	Božího Těla	Z týdne po Božím Těle

Údaje o textu
Titulek:	Božího Těla
Autor:	Alois Mrštík, Vilém Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍKOVÉ, Alois a Vilém. Rok na vsi. Svazek II. Praha : SNKLU, 1964. s. 311–315. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Do bílých par vnořily se lesy, krášlen plameny zlatého východu, ověšen rosou probouzejícího se jitra — křepce v život vstával svatý den.

Habrůvka oblékla se do krásy. Jen jednou do roka bývá tak čisťounká, bělounká a milá, a to jenom na den Božího Těla. Už od úsvitu dne šumí dědinou dlouhé aleje břízek a ve tvrdou zem stále ještě tlukou železné klíny, aby zasadit bylo kam haluzí sytého doubí. Návsí všude uklizeno, umeteno jak světnice i v koutech nejzalehlejších, silnice čistá a bílá jako mlat. Kačeny a husy pozavíraly hospodyně za mlčelivá vrata, do příkaznosti odsoudily i toulavé slepice. Ani pes nepobíhal po ranních svých toulačkách a poslušně dřímal v tichu sluncem zalitého nádvoří. Na celém prostranství oko kdyby jediného zvířecího tvora zahlídlo a nikde ani kousku utroušené mrvy, nikde stébla pohozené slámy. Samo kamení jako by se bylo schovalo pro slavnou tu chvíli, až kněz v nádherném pluviálu pod nachovým baldachýnem ponese Tělo Boží dědinou. I ta hladina rybníčku zdála se čistší a tichounce, snivě podřimovala v hrázích, naplněna ranním snem. Jen holubi uhájili si svobodu a vysoko v povětří v radostném rozmachu svých perutí přenášeli se přes střechy k polím, kde mlčel svatý den a nerušeným hlaholem po nebi rozpjatých skřivanů rozléhal se celý nebes kryt.

U Kocmánku, u Jelínků, u Tomanů stavěli oltáře v háje upravené ve výklenku vrat. Ratolestmi, bělostnými plenami a záclonami zakrývají prkenné pozadí oltářů a zavěšují na ně posháněné obrazy matek Božích, svaté Trojice, svatého Josefa, anděla strážce nad rusovlasým děckem dřímajícím na kraji propasti, Krista vyplétajícího beránka z bžodavého trní. A za obrazy zastrkují kytice růží, věnečky barvínku, břečtanem proplétají záhyby plen, na oltář kladou veliké kytice prvosenek, čisté, vysoké lilie jako symbol staví mezi svíčky. Vzpínají se, lezou po žebřících, urovnávají záhyby, zakrývají kdejakou dírku, zem před oltářem posýpají pískem žluťounkým a stelou nažatou trávu promísenou šalvěji a vonnou mateřídouškou. I alejemi už potrousili zeleň trávy, a vůně listnatého jetele s vůní mařího listu, božího dřevce a levandule zavadlým svým dechem plní rychle zahřívající se ranní vzduch.

K osmé hodině rozhovořily se zvony pro velkou slavnost dávno očekávaného dne. Muži s vyleštěnými holínkami a růžovou stolístkou nebo voničkou voňavou v ruce vážně kráčejí k chrámu Páně s ženami nastrojenými dnes jak děvčátka. Samý hedváb a samý kment. Chasa ve vyšívaných kordulách bleskotá bělostnými svými rukávci v tlumu houpavých kosárků za bohatou zdobou kloboučků. V smíchu a žertu staví se na můstku, aby kolem sebe propouštěla dívčí květ. Se sklopenými víčky a cudnou krví v tvářích proklouzne každá z nich a rychlým krokem spěchá po schůdkách nahoru, kde už čeká celý družek řad.

Ve stínu lip sedláci čekají na drobné družičky.

Z černého portálu kláštera pojednou jako by se vyvalil proud mléka. Sestra představená v čele, s Bohumilou naposled vedou dlouhou řadu maloučkých i větších družiček, nesoucích košíčky růžových lístků, konvalinek a mařího listu. Měkce šupotá bílý ten řetěz lehkými střevíčky a ke kostelu vlní se v záhybu jak krásný, bělostný had. Maličkou Hedviku Matulovou, čisťounkou jak sněžný květ, s chumáčkem lehkého zlata na hlavě, za ručku vede vysoká představená v hávu černého svého řádu a cestou ještě navlíká rukavičku černou na dlouhou, táhlou svou ruku, hodnou postavy rodu nejvznešenějšího.

Habrůvka se zálibou prohlíží nejkrásnější svůj svět.

Hned za družičkami do chrámu Páně vešel i velebníček, všecko se hrnulo z koupele slunečních paprsků a vešlo v šero kostela, kde družičky už bílým mrakem obstoupily boží stůl.

Jak byl ten kostelíček krásný dnes a slavný! Zeleň obestírala všechny zdi a všechny výklenky — celý chrám voněl sladkou vůní jasmínu, růží, všechen jako by dýchal vlhkou mízou lesů a rozkvetlých luk. To byl jeden háj plný květů, zahrada všech zahrad — vykouzlený ráj. To sestra představená naposled tak vykrášlila boží trůn, naposled tak jemnou rukou a čistým vkusem ryla v paměť lidu kvetoucí svou památku. Povídal kostelník, včera odpoledne když oltář strojila, stavěla květiny a upravovala roucha, kudy chodila, tudy slzela, celý oltář skropila vláhou svých očí a „plakala snáď celó noc“.

A byla slavná mše. S obláčky kadidla šířila se vůně všeho kvítí celým chrámu prostranstvím, a když velebníček zapěl „Ite missa est —“, na chvíli v sakristii zmizel a pak znovu se objevil v jiskřícím se pluviále, od kostela k zámku pojednou velikým, širokým proudem vylil se všechen průvod pestré Habrůvky a pod platany před první oltář, upravený v bezových keřích, poklekal na zem. Velebníček v těžkém, bohatě zlatem a stříbrem krumplovaném pluviále úzkostně před sebou držel těžkou Svátost oltářní, obléhanou stále v cestě z ruky sluhy chrámového řinoucím se dýmem kadidla.

A k stolu Páně přistoupil kněz, obstoupen bělounkým chórem habrůvských andělů, ze všech stran a po celé zahradě obklíčen roztroušeným i do sebe shluklým zástupem zbožného lidu.

Na klekátka z rudého aksamitu poklekalo panstvo.

Slunce pralo v obnažený týl.

Svlačec, vzpínající se po zdích v zeleni divokého vína, žíznivě po slunci obracel veliká, blankytná svá očka. Okna zámku požárem svítila vznícena krásně hořícím ránem, zahradou divoce rozlévala se záře pelargonií v smaragdové půdě pažitu. A všude cítit bylo růže a jemný oddech po jahodách páchnoucího jasmínu.

Vysoko do vzduchu se nese Svátost oltářní, třesoucí se rukou stále výš a výš, za hrobového ticha a šplounání potůčku — vzhůru nad hlavu zvedá ji čistý kněz.

A znovu pohnuly se zástupy, v řadu se strkali chlapci, spárovaly se habrůvské holubice, nevěsty, chasa, dál a dál jemně se rovná kvítí družiček.

Alejí zelených stromečků za hlaholu zvonů, víření trub a vznášející se písně ubíral se průvod návsím. V oknech statků hořely svíce, postavené mezi bazalkami a kvetoucími keříky levkojí, svíce hořely i v oknech hříšné hospody, za mřížovím oken krčmy Katzovy, svíčky ve svém domě rozžehl i Weiner žid.

Rychle před průvodem spěchali dva panští volaři, na ramenou nesouce klekátka k oltáři druhému, už selskému.

Julius svátečně oděn s vysokým límcem kolem krku a bělostnými manžetkami v zápěstích, v žlutých anglických střevících a dlouhém černém kabátě z dob lokajských — v poslední chvíli ještě donáší k oltáři putynku vody pro případ, že by se snad na oltáři stalo neštěstí.

Vážně, slavně putuje tak Habrůvka svou dědinou.

Pojednou něco zamrvilo se pod obecním mostem.

„Chlapci, hele!“ nedovedl se už udržet Mikša Fókalů a ukazoval pod můstek.

A bylo rázem po napětí svaté nálady. Všecky oči obrátily se pod můstek a nebylo zraku, aby se nepřimhouřil v úsměvu — Špinaví, bosí, umounění a neustrojení krčili se tam dva tříletí šuhajci v nejšerejší kout, aby tuodtud se zatajeným dechem dokonale prohlédnout si mohli slávu své rodné dědinky.

Tak rok co rok Habrůvka obchází krásnou svou dědinu a s Nejsvětější svátostí uprostřed doprovází svého kněze návsím, až zajde zas v tiché šero chrámu božího — —

A zhasínají svíce na oltářích i za okny, vadnou slunečním žárem zmořené břízky, s oltářů padají vyžehlená roucha, k zemi řítí se všechna sláva v celém roce jediného dne.

Nebylo hřmění hmoždířů, nebylo kohoutích per starých vojáků, nebylo přílb odporného vzhledu hasičů — nic — nic nerušilo čistý, milý a tichý třpyt barev — jen kvítí a čistý úběl hrála v tichém vlání létem jak opojené přírody.

Teprv odpoledne zmizela zelená výzdoba Habrůvky, k večeru na rybníku objevily se zas husy a hladinou rychle rejdící kačátka.